Surfaři

Ve středu ráno se do Santiaga vrátil Brašule a Jana. V plánu měli něco chození po Santiagu a výlet do Valparaísa následovaný společným výletem na pobřeží Pacifiku. Ve čtvrtek večer jsme zašli do naší oblíbené restaurace Ky, která, jako hodně restaurací v Santiagu, jako restauarce zvenčí vůbec nevypadá. Nemá žádný vývěsní štít a žádnou reklamu, jen vysoký plot. Dokonce je v Recoletě v místech, kde žádné restaurace nejsou. Pokud nevíte, že uvnitř restaurace je, myslíte si, že procházíte kolem normálního domu. Nevím, proč to je tak, jisté je, že bez rezervace se obvykle nechytíte a že jídlo je skvělé.

V pátek ráno jsme se rozhodli vydat se směrem na jih na pobřeží. Brašule a Jana si sice užili dost tuleňů a plameňáků i na severu, ale říkali jsme si, že je ještě vezmeme k Pichilemu na Punta de los Lobos. Hvězdopravec byl unavený, a tak jsem za volant sedla já. Otočím klíčkem a nic. Nejdřív jsem si myslela, že mám třeba špatně nastavený automat, nebo že jsem udělala jinou chybu, ale ne. Pathfinder ani nevzdechl. Kluci otevřeli motor a usoudili, že problém bude v baterce. Rezavé a špinavé držáky, které baterku držely, dávaly tušit, že poslední výměna proběhla skutečně kdysi dávno. Ještě, že nepojízdný Pathfinder stál u nás na dvoře a ne osaměle někde v horách pod Palomou. Hvězdopravec si došel domů pro nářadí a pro batoh, baterku s Brašulí vymontovali, hodili do báglu a šli shánět někoho, kdo by jim řekl, zda je baterka špatná, nebo zda je možné ji nabít. Jana a já jsme původně plánovaly jít se natáhnout k bazénu, auto ale bez baterky nešlo zamknout, takže na nás padla úloha strážkyň auta.

Hvězdopravec a Brašule si to zatím namířili do nejbližšího servisu. Naštěstí jich kolem máme hodně. V prvním servisu tedy hodili baterku na pult a zeptali se, zda je možné zjistit, zda je baterka ještě použitelná, nebo zda je možné koupit novou. Pan servisní pokýval hlavou, chvíli přemýšlel, a pak vytáhl voltmetr. "Je slabá.", řekl. Dobrá diagnóza. "Ale je špatná, nebo jen vybitá?", zeptal se Hvězdopravec. "Špatná", řekl mužík. Asi to vytušil z jehněčích jater či co. Zvlášť proto, že to ani nemohla být obchodní strategie. V zápětí se totiž ukázalo, že novou baterku nemá.

Kluci hodili zase baterku do batohu a šlo do dalšího servisu. Tak se opakovala tatáž scéna s voltmetrem, jen ho chlapík ještě asi čtvrt hodiny hledal. Baterku nejdřív také neměl, když tu si vzpomněl, že vlastně jednu má. Vypadala nově, a Hvězdopravec se rozhodl ji koupit. Mužík souhlasil, ale když Hvězdopravec chtěl lístek od koupě, mužík začal dělat, že Hvězdopravcova španělština je opravdu úplně nesrozumitelná. Ale Hvězdopravec se nedá, takže opakoval žádost o lístek asi pětkrát. Mužík nakonec přiznal, že nemá právo baterku prodávat, ale že kdyby náhodou byl nějaký problém, máme přijít. Na důkaz dobré vůle poslal jako nosiče baterky jednoho ze svých ušmudlaných zaměstnanců. Šmudla byl tak malý, že když chtěl baterku namontovat, musel si stoupnout na špičky. Ještě, že je baterka hned u kraje motoru.

Pathfinder zase startoval, a když jsme nastartovali, zjistili jsme, že bylo rozsvícené světýlko na stropě. Stará baterka se tedy jistě jenom vybila. Rozhodli jsme se tedy hned dojet pro ni do servisu. Tam jsme strávili opět asi čtvrt hodiny, protože nikdo nevěděl, kam se baterka poděla.

Ale nakonec jsme vyrazili, i s baterkou a věcmi na kempování. Plánovali jsme sice v Pichilemu bydlet v hostelu, ale zarezervovat místo se ukázalo nebýt zcela jednoduché. Na konci drátu si nás předávali od čerta k ďáblu a vždycky to skončilo slovy: my vám zavoláme později.

Jeli jsme překrásnou krajinou až k Laguně Torca, kde jsme pozorovali černokrké labutě. Na oběd jsme se zastavili v jakési venkovské restauraci. Právě v okamžik, kdy probíhalo v JAR rozlosování do skupin na mistrovství světa ve fotbale. Hospoda byla plná a televize samozřejmě naplno. Chilané byli nakonec se svojí skupinou evidentně spokojení, protože si představují, že Švýcary a Hondurasany porazí jako nic. Doufejme, že ano.

K večeru jsme dorazili přes Puntu de los Lobos, kde jsme pozorovali pelikány a surfaře, do surfařského centra Chile, do Pichilemu. Ubytovat jsme se plánoavali v hostelu Surfhostal, který vypadá vlastně jako loď a je přímo na pláži. Když jsme k budově dorazili, nedařilo se nám najít do ní žádné dveře, ale nakonec jsme našli zvonek a za chvíli se cosi, co vypadalo jako léta nepoužívaný vstup, skutečně otevřelo, a před námi stál hyperaktivní mužíček v čepici. Chraplavým hlasem se představil jako Jaime, kapitán této noci, a začal nás všechny nahánět dovnitř, aby nám ukázal, jaké má pokoje. Někde během prohlídky jsem mu stihla do jeho nepřetržité mluvy vložit větu, že máme jakousi rezervaci. Hostel ale vypadal dost plně a bylo volných jen pár postelí v "podpalubí", v základech bez oken. Spát se nám tam moc nechtělo, a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí jinde. Hvězdopravec jako obvykle nechápal, jak je možné, že nám nakonec někdo tvrdil, že máme rezervovaná místa, zatímco je evidentně rezervovaná nemáme. Já řadím sama pro sebe v Chile tuto otázku vedle otázek jako Co bylo dříve, vejce, nebo slepice? nebo Existuje Bůh?, takže se nikdy nenamáhám najít na ni odpověď, ale Hvězdopravec mužíka udolával tak dloho, až mu mužík řekl, že rezervaci jsme možná měli na ty postele nahoře, ale že řed námi přišly čtyři holky, tak je dal jim. Ale že má hostal ještě druhou část, o něco dál na pláži, tak ať se tam jdeme zeptat.

Šli jsme a hostal našli naproti hospodě Puente Holandés, holandský most. Místo narážky na Amsterdam jsme ale postupně začali chápat, že se spíš jedná o holandskou verzi french connection. Spojení holanského benevolentního postoje k jedné zelené plodině a chilské organizace se ukázalo být vražednou kombinací. Servírka v hospodě nebyla zrychlená jako mužík, ale úplně zpomalená a pomalinku se šla zeptat, zda by bylo možné nás ubytovat. Nakonec řekla, že jí zbývá jeden pokoj pro čtyři, jinak nic. Šli jsme se tedy na pokoj podívat a k našemu překvapení měl pokoj jednu postel ve výklenku na střeše, kam se muselo vylézt po žebříku. V celém hostalu jsme byli sami, nikde ani noha, ale servírka ospale trvala na tom, že všechno ostatní je rezervované. A že my musíme vyklidit pokoj do dvanácti, protože přijedou další lidé. Na to dodala, že vlastně můžeme věci nechat v pokoji do dvou a ještě celé odpoledne mít půjčená kola.

Druhý den se ukázalo, že po nás už nepřijel ani jeden host, což se, dle servírky, stává. Prý ještě můžeme zůstat. Hostal je sice zase celý rezervovaný, ale možná by se pro nás v liduprázdném hostalu ještě nějaké místečko našlo. Věděli jsme, že musíme večer zpět do Santiaga, ale šli jsme se projít na pláž, kde bylo spousta surfařů, a Brašule začal mít opravdu chuť surfování zkusit. A to až tak, že se došel zeptat do jedné školy, kde mu řekli, že odpolední lekce včetně půjčení všeho vybavení stojí 300kč. A bylo rozhodnuto. Odpoledne se bude surfovat.

Odpoledne jsme se tedy dostavili na místo. A čekali jsme, až se koordinátor kurzů zvedne a začne hledat neopreny. Čekali jsme na můj neopren. Pak na Brašule neopren. Na Janin. Na Hvězdopravcův. Na Brašuleho boty. Na Janiny boty. Na Hvězdopravcovy boty. Na moje boty. Na neopreny skupinky francouzských studentů. Na to, až si koordinátor popovídá s rodiči jedné nezletilé žákyně. Na její neopren. Na boty studentů. A nakonec konečně na učitele.

A byli jsme na pláži. Kurz byl zahájen během a několika protahovacími cvičeními. V neoprenech jsme běhali po pláži a připadali si jako opravdoví začátečníci. Pak jsme si do písku namalovali prkno a zkoušeli se na něm zvednout. Nahoru a dolů, až jsme se z toho potili. Brašule se snažil říkat, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti, ale když náš učitel začal pérovat Janu a nechat ji dělat několik zvednutí na pískovém surfu navíc, vysloužil si za to nakonec od své ženy kopanec.

A šli jsme do vody. Učitelé ze školy nám vytipovali vlnu a roztlačovali nás do ní, protože jako začátečníci těžko odhadneme, jaká vlna je dobrá, kdy pádlovat rukama a kdy se zvednout. Takhle stačilo se zvedat. Tedy, stačilo...ale nakonec se nám všem podařilo se zvednout alespoň jednou a něco ujet. A objevit další sport, který stojí za to mu dát šanci.

Brašule a Jana dneska odlétá do studené Evropy, kde se budou zahřívat tak akorát svařeným vínem. A nás také čeká pár vánočních party v třicetistupňovém vedru.