Patagonské mosty

Posledních čtrnáct dní jsme strávili v severní Patagonii. Denně jsme tam viděli duhu. Když nebyla duha, bylo to občas tím, že nepršelo, ale většinou to bylo tím, že lilo jako z konve, takže na duhu zase nebylo sluníčko. Inu, Patagonie si letos plně zažívá efekt El Niña, takže se prý letos ještě teplota nepřehoupla přes dvacet stupňů a pohybovala se spíše okolo deseti. A to bývá někdy normálně v létě i třicet.

Cílem výpravy bylo původně vylézt na Vulkán Hudson, ale to se poměrně rychle ukázalo nemožným, právě kvůli počasí. K vulkánu se totiž musí člověk přiblížit tak, že nejdříve autem přejede řeku Hudson, přes kterou stále ještě není most, takže je třeba ji autem projet. A není to žádná říčka. Pak můžete jet ještě dvacet kilometrů, jít tři dny na vulkán a doufat, že až pojedete zpět, nebude řeka rozvodněná a nebudete muset s autem čekat odříznutí od civilizace, až zase voda opadne. Naštěstí dokonce i Hvězdpravec usoudil, že brodit řeku a následně lézt v příšerném počasí na vulkán není možné. Takže plán lézt do kopce byl definitivně zavržen.

Náhradním plánem bylo projet kus Carretery Austral, silnice, tedy vlastně spíš cesty, postavené za Pinochetovy diktatury nepochybně za účelem odrazení Argentiny od čmajznutí divokého zeleného chilského jihu a jeho tří obyvatel. Od doby, kdy byla Carretera postavena, se počet obyvatel trochu zvýšil a zcela jistě se zvýšil i počet krav, ovcí a lam, které je sice po silnici zakázáno hnát, ale přesto vám denně někde zablokují cestu. Carretera Austral vyžaduje vozidlo odolné a vysoké, a stejně tak odolné vyžaduje i vaše nervy. Pokud máte to štěstí, že na Carreteře nepíchnete (kamarádi měnili za dva týdny kolo sedmkrát), pevné nervy se přeci jen budou hodit při přejíždění nesčetných patagonských řek, nad nimiž jsou občas mosty, občas nic, a občas klenoucí se můstky podivně se naklánějící a hýbající v prudkém patagonském větru. Je vám jasné, že revize probíhá stylem: až to spadne, postavíme nový. Nesčetné spadlé mosty jsou toho neklamným důkazem. Jednou se nám s Hvězdo- pravcem dokonce stalo, že jsme nejdříve zbaběle most přešli pěšky a asi půl hodiny hledali nějakou živou duši, která by nám dosvědčila, že se na onen most dá doopravdy jet s autem. Ona duše byl shodou okolností dělník pracující na opravě silnice, a ten nás ujistil, že most je opravdu hrozně bezpečný. Jen jsem čekala, kdy hrdě dodá, že ho před třiceti lety stavěl. Most ale naštěstí nepovolil. Nepovolil ani další most podobného vzhledu, na který mě Hvězdopravec i s naším červeným Nissanem Terrano vehnal bez milosti, protože jsme před tím viděli, jak po onom mostě ženou stádo krav. "Víš, jak je taková kráva těžká?", řekl Hvězdopravec a jelo se.

Z Carretery dnes vybíhá dokonce pár cest do vnitrozemí nebo naopak k moří. Pár se jich ještě staví, jako například cesta, která vede do Bahíi Exploradores. Chybí deset kilometrů k moři. Minulý rok byli dělnící schopni postavit kilometrů šest, protože stavět silnici v pralese dá zabrat. A patagonští dělníci rozhodně nevyspávají siestu tak intenzivně jako dělnící v Santiagu. Podezřívám je sice, že více, než vysokou pracovní morálkou, je to tím, že jim je prostě v patagonském dešti a větru zima, pokud se nehýbou, ale přesto jejich výkon zaslouží veliké smeknutí.

Stavba silnice každopádně pokračuje a zbývá oněch deset kilometrů k moři, kde za sedmero horami a sedmero (rozvod- něnými) řekami, pochopitelně bez mostů, leží osada, do které se dá dosud dojet pouze na koni nebo po moři. Zajímalo by mě, zda by nějaký lokální kroj udělal něco s tím, aby v té vesnici o třech staveních nebyly uzavírány sňatky a plozeni potomci mezi bratry a sestrami.

Lidé, kteří v Patagonii žijí, musí turisty ze Santiaga vnímat jako lidi z jiné planety. Ve většině Patagonie není mobilní pokrytí a dokonce ani telefonní dráty. Domluva funguje výborně přes vysílačky a především přímo. Kdybych měla popsat náš typický den, bylo by to asi nějak takto: chceme jít dělat cosi. Zeptáme se v místě, kde bydlíme, jak na to, a je nám řečeno, že máme jít do té a té vesnice a zeptat se na tohoto a tohoto člověka. Protože nejen v Bahía Exploradores jsou uzavírány sňatky v rodině, člověk, na kterého se máme zeptat, se téměř vždy jmenuje Soto, takže je nutné zjistit ještě druhé příjmení a jméno. Jedeme do vesnice a prvního člověka se zeptáme, kde bydlí onen konkrétní Soto, protože chceme dělat cosi. A, Soto, řekne člověk, ten tu teď není, ten je na rodeu ve vedlejší vesnici, protože je také huaso. Ale dělat cosi nás může vzít také jiný Soto. Stačí, když támhle projedeme řeku, pojedeme podél jezera a naproti kapličce svatého Sebastiana najdeme onoho správného Sota. Soto je někdy Juan Armando, někdy Fernando, ale svatý Sebastian je vždycky svatý Sebastian, protože to je patron Patagonie. Občas Soto ve vesnici je, ale není doma, tak je dobré zaklepat u sousedů, nebo se zeptat náhodného kolemjdoucího, kde Soto je. Dopátráte se vždycky a konečně můžete dělat cosi.

Místo, kde bydlíte, může být také u různého z jurodivých Evropanů, kteří se v Patagonii usadili a kteří jsou snad ještě jurodivější než všichni Piráti a M.I.Lodgaři dohromady. Jedním z těch, které vám rozhodně doporučuju jsou Werner a Ninoska v Bahía Murta. Werner je Švýcar a Ninoska, navzdory jménu, Chilanka. Nevím, zda její jméno vzniklo jako Rethino, tedy špatným vyslovením opilého tatínka a doslovným zapsáním panem matrikářem, nebo jako Katčino, správným vyslovením, ač jistě také opilého tatínka, a špatným zapsáním socialistickým matrikářem, nebo zda skutečně Ninosčin tatínek, holič na lodích brázdících magaleansovu úžinu, někde zaslechl ruské jméno Nina a jeho zdrobnělinu Ninočka, a tak douho se mu to převalovalo v hlavě, až z toho byla Ninoska.

Werner přišel do Patagonie před patnácti lety, koupil pozemek a časem na něm vybudoval srub o ploše pár metrů čtverečních, ve kterém žil s Ninoskou a záhy s jejich dcerou, které je dnes třináct let. Dneska žijí už tři roky ve srubu mnohem větším, modernějším a dokonce patrovém. Kromě dcery je s nimi dnes také syn Alakin, osmiletý kluk, který nám neúnavně jmenoval všechny rostliny, které rostou na jejich farmě, ukazoval nám všechny její kouty a občas přitom spadl do potoka, nebo do ledové vody jezera General Carrera. Sroubek, kde rodina žila dvanáct let, dnes pronajímají projíždějícím pocestným. Jinak žijí z chovu krav, ovcí, lam a slepic.

Protože jejich srub i sroubek leží patnáct minut cesty pěšky prudce dolů z cesty, kam se dá dojet autem (což odpovídá asi dvaceti minutám prudkého stoupání zpět na cestu), Ninoska pro pocestné také vaří večeře a snídaně. Používá k tomu hlavně ingredience z vlastní zahrádky a od vlastního dobytka. Každý večer tak pocestný zasedne ke stolu s celou rodinou, popije maté, pojí a dozví se spoustu věcí. První večer, který jsme strávili u Wernera, byl na návštěvě u Ninosky nejen její tatínek námořník a maminka, kteří bydlí v Punta Arenas, ale také místní farář. Farář přišel ke srubu v goretexové bundě, pohorkách a s batohem na zádech a fakt, že je to vlastně farář, mi došel, až když ho Werner tituloval oslovením "padre", otče. Večer jsme se pak dozvěděli snad o všech výbuších vulkánů kolem, kdo to viděl první a kdo co ve vesnici právě dělal. A také jsme se dozvěděli o patagonských přehradách. Ale o těch později.

U Wernera jsme si užívali jezera, přirody, deště a hlavně jsme čekali. Měli jsme se tam totiž sejít se Standou, Mankou a Markétou, našimi kamarády ze Santiaga, kteří na rozdíl od nás do Patagonie neletěli, ale jeli autem. A protože Panamericana končí v Puerto Montt a dál se musí přes moře, nebo jinak velmi komplikovaně, a celá cesta má přes 2000km, dalo se čekat, že dohodnout se na setkání "ve středu večer u Wernera", bude možná vyžadovat drobnou modifikaci. A také že ano. Ve středečním večeru se neobjevil nikdo. Protože v Patagonii není ani internet, ani telefon, rozhodli jsme se prostě počkat a jenom jsme doufali, že se kamarádům někde něco nestalo. Čekali jsme celý čtvrtek a v pátek ráno jsme si řekli, že pravdě- podobně pocestujeme dál sami. Ale v pátek v poledne přiběhla do sroubku Ninoska a volala: vaši kamarádi jsou tady! A byli tam. V Puerto Montt je nevzali na trajekt, protože by stejně nestihli přípoj na Chiloé, takže bylo rychlejší na přípoj dojet po silnici. Jenže pak se ukázalo, že na přípoji není místo a jediné, co se dalo dělat, bylo čekat, zda třeba někdo na poslední chvíli do trajektu nenastoupí. A tak Standa, Manka, Markéta a jejich bernardýn Bella jeli do přístavu a dívali se, jak se loď plní lidmi, auty a věcmi. Jako poslední jel do trajektu kamion - ale ouha! Nájezd do trajektu vyžadoval vytočení se poměrně na malém prostoru a ukázalo se, že kamion to nevytočí. Mančino a Standovo auto ano. A bylo vyhráno.

Tedy skoro. Na moři byly velké vlny a trajekt čekal dvanáct hodin kousek od přístavu, aby mohl na moře vyplout. Tak proto jsme čekali my u Wernera. Inu, kdo nerad čeká, ať do Patagonie raději vůbec nejezdí.

Další jurodivé Evropany jsme potkali ve Valle Exploradores. V hostelu Alacaluf tady žije rázná Němka Katarina, její úslužný manžílek Thomas, deset psů, dvě kočky a jejich pět čerstvě narozených koťat. Vlastně už jen čtyři koťata, protože jedno kotě odjelo s Markétou, dcerou našich kamarádů, k velké nelibosti Standy. Katarina nejdřív striktně odmítla nechat nás vstoupit se psem, ale asi po pěti vteřinách se její srdce při pohledu na Bellininu slintající tlamu vykukující z okýnka u auta ustrnulo. Zapalujíc si cigaretu se nám uvolila rázným krokem svých v gumovkách obutých nohou ukázat, kde všude se na jejich pozemku dá bydlet. Za štěkotu všech jejích deseti psů jsme se dostali nakonec i ke krytým prostorám, ve kterých ale Katerina dlouho nevydržela, protože právě dokouřila cigaretu a potřebovala si zapálit další. Markéty se zeptala, zda je kluk nebo holka a za nepřetržitého brebentění nás táhla svojí farmou dál a dál připomínajíc občas, ať dáváme pozor na nízké střechy některých různě rozestavěných či rozpadajících se budov: prý se o ně každou chvíli praští do hlavy. Věřím.

Patagonie je zkrátka kraj nespoutané přírody a lidí silných nátur. Nehodí se mi na ně jiné slovo než osadník, či pionýr, zkrátka kdosi, kdo se opravdu neváhá vydat do divočiny, koupit kus pozemku a vybudovat na něm všechno od prvního plotu do posledního kredence, do kterého si dá nádobí. Drsné podmínky tu jsou vynahrazené právě vlídností lidí, kteří vám jsou vždy ochotni pomoct.

Jedna věc ale tuhle kouzelnou část země plnou jezer, řek a ledovců ohrožuje. Bláznivý nápad vybudovat na řekách přehrady, zatopit údolí, postavit vodní elektrárny a natáhnout, v chilské snaze být ve všem první, 2000km drátů vysokého napětí až do Santiaga a na sever, kde důlní těžba potřebuje více elektrické energie. V zemi, která se věčně třese, kde rok co rok exploduje nějaký vulkán, kde je zcela nevyužívaná energie sluneční nebo geotermická, je tenhle projekt do nebe volající pitomostí. Zvláště s době, kdy se ví, že zásobárny vody je třeba chránit, a tou patagonské ledovce nepochybně jsou. Zůstává mi nad tím rozum stát. O přehradách jsem věděla už předtím, ale musela jsem Patagonii vidět, abych si uvědomila, jak obrovská by byla ztráta tohoto kusu země. A jak nesmyslná je představa, že přes všechny ty neobydlené kraje budou moci vést sloupy a dráty. Více informací najdete tady.

A tak nevesele se s vámi zase na chvíli loučím. V druhé polovině února u nás budou naši a budeme společně trochu poznávat sever. Na fotky se můžete podívat tady, a pro eventuální cestovatele do Patagonie přidávám alespoň náš itinerář:

Doprava: Santiago-Balmaceda (Sky Airline). Na místě: zapůjčený Nissan Terrano, dobrou alternativou může ale být i stop.
Itinerář: Balmaceda-Cohayque-Puerto Aisén-Puerto Chacabuco-Puhuyapi-Cohayque-Villa Cerro Castillo-Bahía Murta-Puerto Sanchez-Rio Tranquilo-Valle Exploradores-Puerto Bertrand-Valle Chacabuco-Puerto Guanal-Chile Chico-Cerro Castillo-Puerto Ibañez-Balmaceda