Zemětřesení

Včera večer jsem pěkně během siesty Golemků sepsala příběh o tom, jaké byly prázdniny, jak jsme zpět v Santiagu a jak se život zase vrátí do normálních kolejí. Pak jsme šli koupit tátovi bundu, aby mu při přestupu v Madridu nebyla zima, protože v batohu ukradeném v Calamě byla jeho Pertexka, a pak si pochutnali na večeři ve vinném baru Open. Vrátili jsme se okolo půlnoci a šli spát. Maminka se strachovala, v kolik musíme ráno vyjet na letiště, aby jim neuletělo letadlo do Evropy.

V půl čtvrté v noci mě úplně oblblou probudily otřesy. Zemětřesení, pro které tu mají dva výrazy, a to tremblor (malý otřes trvající chviličku) a terremoto (opravdické zemětřesení) jsem tu už zažila tolikrát, že to asi na prstech nespočítám, ale tohle bylo silnější. Nebo že by to byl vítr, napadlo mě, protože jsem byla přesvědčená, že ležím v peruánské hliněné chatě někde na altiplanu. Ne, vítr to není, opravdu se třeseme, došlo mi. "Pojď ven.", řekla jsem Hvězdopravci v domnění, že stačí otevřít dveře a vyjít před chatu. "To se ještě tak netřese.", řekl Hvězdopravec. Ve skutečnosti dům nadskakoval jako kdybychom jeli autobusem po cestě plné obrovských kamenů. Pevně jsme se objali a já slyšela, jak padají předměty z polic. Chudáci Peruánci, řekla jsem si, všechno se jim rozbije a budou to muset uklízet. Otřesy byly čím dál tím silnější a najednou mě napadlo se zeptat, kde vlastně jsme. "Jsme doma, neboj.", řekl Hvězdopravec. Teprve pak mi došlo, že vlastně jsme v Santiagu a že vedle v ložnici spí Golemci. Hvězdopravec mi pak řekl, že ve skutečnosti byl doma hrozný hluk, jak se všechno kácelo, ale moje vědomí to asi vytěsnilo, takže jsem až ráno překvapeně zírala na vysypanou knihovnu, která byla v ložnici u našich nohou.

Když otřesy trochu polevily, Hvězdopravec vstal a šel se podívat, co se děje. Elektřina evidentně vypadla, a to nejen u nás, jak jsme zvyklí, ale nejméně v celé ulici. Vytáhli jsme čelovky a šli jsme se podívat, co se stalo. V obýváku bylo všechno na jedné hromadě. Spadla dokonce i televize, ale kupodivu se nerozbila. V kuchyni se rozbily dózy s moukou a rýží, objevila jsem spadlý květník a květník, který se rozbil pouhým nadskakováním. Obrazy visely v podivných křivých polohách. Země se pořád třásla, ale už méně. Slyšela jsem, že na ulici jsou lidé a začaly houkat sirény. Jedna část mého vědomí mi říkala, že to nic nebylo a kdo ví, zda se o zemětřesení vůbec něco objeví v novinách. Druhá část byla totálně vystrašená a odmítala spustit z dohledu všechny obyvatele bytu.

Země se třásla v intervalech až do rána a otřesy pokračují dosud. Nakonec se mi podařilo usnout a teprve ráno jsme zjistili, že se na chodbě odlouply dlaždice a že mezi jednou a druhou zdí se objevila několikacentimetrová škvíra. Elektřina pořád nešla, takže jsme nevěděli, co se stalo, ale bylo nám jasné, že to asi nebylo tak malé zemětřesení, jak jsme si mysleli. Přesto jsme se rychle snažili nasnídat a odjet na letiště, aby Golemci mohli letět domů.

Během snídaně konečně opravili elektřinu. Zjistili jsme, že letiště je zavřené. Během dne jsme pak zprovoznili spadlou televizi. A teprve jsme viděli, co se opravdu stalo a že ve skutečnosti bylo epicetrum tři sta kilometrů od nás. Nedovedu si vůbec představit, jak strašně se to muselo třást tam. Došlo mi, že to opravdu nebylo žádné běžné zemětřesení, na jaké jsme v Chile zvyklí. Pak jsme se dozvěděli, že v Santiagu bylo zemětřesení síly asi 7, že spadly mosty, domy a viděli jsme snímky poničeného letiště. Nemělo vůbec smysl tam tedy jezdit. Pomalu začaly chodit zprávy, zda jsme všichni v pořádku.

Jsme. Díky bohu. Jen Golemkům se nečekaně prodloužily již tak dost dobrodružné prázdniny. Zatím na neurčito.