Život po zemětřesení aneb Chile pomáhá čile

Jak jsem vám psala, minulou sobotu v noci se s námi zatřásla země v síle 8.8 stupňů Richterovy stupnice. Tady v Santiagu nakonec řekli, že otřes byl tak něco okolo osmi. Otřes byl v noci, a protože jsme byli mezi jedněmi z prvních šťastlivců, kterým zase zapojili elektriku už v sobotu, ještě před tím, než jsme nasedli do auta, abychom odvezli Golemky na letiště, jsme si na internetu mohli přečíst, že letiště je zavřené a cesta k němu též, protože se nalomil také jeden z mostů k letišti vedoucí. Zůstali jsme tedy doma, sledovali televizi a třásli se s každým následným otřesem tak, že jsme nakonec už nevěděli, zda se třeseme sami, nebo zda je to skutečně zase následný otřes. Jenom během soboty těch následných otřesů bylo něco okolo stovky.

V sobotu jsme se vydali také na setkání s přáteli, protože není lepší způsob, jak se vyrovnat s přírodní katastrofou, než tak, že se ujistíte, že to všichni nakonec přežili, tedy pokud máte to štěstí, že tomu tak je. Jean Philippe během dopoledne dopustil bazén, který se během zemětřesení skoro celý vylil na zahradu, takže jsme mohli relaxovat též ve vodě. S tím vylitým bazénem musím poznamenat, že nemají žádný gumový nafukovací, ale metr a půl hluboký, zděný, v zemi zakopaný. Nám otřesy doma vylily nádržku na vodu na záchodě. To jen tak pro přestavu, jak země nadskakoval a kroutila se a jak byly chilské stavby na podobné zemětřesení připraveny. Když jsme v tom sobotním odpoledni k Jeanu Philippovi jeli, překvapilo nás, jak celé Santiago sice trochu zaraženě mlčí, ale na jeho tváři není skoro ani vráska. Jistě, pár domů spadlo, ale z takového obrovského množství to bylo minimální procento. Pár našich přátel říkalo, že má doma prasklé stěny, ale kupodivu především lidé, kteří bydlí v nových, drahých výškových stavbách. Možná tu a tam někomu spadla příčka, ale nikomu nosná zeď. Historky, které jsme si v sobotním odpoledni vyprávěli, nás nakonec někdy i rozesmívaly. Amelii se převrhla lednička. Asi se pokusila o sebevraždu, řekla Amelia. Chudák, cítila se tak vyprázděná... Karen, která bydlí v patnáctém patře, mi řekla, že se okamžitě stěhuje. A Sridar, kterému se zkřížily při otřesu vchodové dveře, které bych během zemětřesení označila hlavně dveřmi východovými, až únikovými, se nemohl dostat ven a nezbylo mu než v tom dvacátém patře přelézt na balkon sousedů. A měl z toho prý hrůzu svého života.

To jsme ještě netušili, že škodolibě se smějíce Sridarovi, zůstaneme s Hvězdopravcem i Golemky uzavřeni venku z bytu v nedělním poledni. Následující den jsme se totiž šli všichni projít, já jsem koupila u rybáře předražené mušle nachytané ještě před zemětřesením, a když jsme je v tom horku donesl domů, zjistili jsme, že zámek nejde otevřít. Také naše dveře se totiž hnuly a zavírat šly od zemětřesení špatně. A v tuhle chvíli byly sice bezchybně zavřené, ale zase nešly otevřít. S Hvězdopravcem jsme se vydali shánět zámečníka, ale sehnat zámečníka v neděli v poledne den po zemětřesení byl naprosto nemožný úkol. Vrátní nad tím pokyvovali hlavami a přidávali k naší historce ty svoje o tom, co se doma rozbilo jim. Mušle ve vedru v sáčku nespokojeně klapaly a Golemci měli opět o dobrodružství postaráno. Když jsme zjistili, že neseženeme ani zámečníka, ani vrtačku, napadlo vrátného, že by Hvězdopravec mohl přelézt do našeho bytu (bez balkonu) z bytu sousedů (též bez balkonu). To jsem okamžitě zamítla, protože bydlíme ve druhém patře, ale z nápadu zůstalo řešení: když tě vyhodí dveřmi, zkus to zpět oknem. Hvězdopravec si půjčil žebřík, opřel ho o dům a vlezl nám do naštěstí otevřeného okna v obýváku. A dveře zevnitř kupodivu povolily. Sláva!

Všechny tyhle historky vypadaly docela vesele, protože šťastně končily. Pomáhalo nám to setřást stres, což bylo určitě během víkendu důležité. Postupně začaly také chodit zprávy o situaci blíže epicentru. A jedno musím Chilanům přiznat: je neuvěřitelné, jak se dokáží zorganizovat. Možná je prostě tahle země na konci světa zvyklá, že se o sebe musí postarat sama, nebo hlavně sama. Už v pondělí, když se obyvatelé Santiaga jakž takž oklepali, nebo se vlastně naopak přestali oklepávat a setřásat, začala se organizovat potravinová pomoc jihu. Zaměstnanci Hvězdárny vypravili sami čtyři auta naplaněná jídlem, oblečením a hygienickými potřebami do vesnic, kam nikdo jiný nemířil. Protože víte, kolik je zapadlých vesnic na jihu Chile? V pondělí se věci nakoupily a v úterý se jelo. Na různých místech v Santiagu začal také sběr, bylo vytvořeno konto v bance, kde se během týdne v rámci akce Chile pomáhá Chile nastřádalo 15 miliard pesos, a spousta lidí jako dobrovolníci pomáhalo s úklidem. Neslyšela jsem, že by si tu někdo stěžoval, že nepřišla mezinárodní pomoc. Jedině jsem slyšela kritiku, že když bylo zemětřesení na Haiti, Chile poslalo svoje jednotky do 24hodin, zatímco v případě, že zemětřesení bylo zde, rozhodnutí přišlo až v neděli. Na nějakou velkou mezinárodní pomoc tu prostě nikdo nečeká a Chilané dělají, co můžou, aby pomohli sami. Opravdu jsem zírala. Pamatuju si na povodně na Moravě i v Čechách a nepamatuju si, že by se všechno odehrálo takhle rychle.

I když nevím, co si o té rychlosti myslí obyvatelé jihu. Je fakt, že mě možná přijde neuvěřitelné, jak rychle se tolik lidí zapojilo do pomáhání, ale jih se určitě přinejmenším celý víkend zmítal v totálním chaosu. Začalo rabování, krádeže a se situací si nevěděla rady během víkendu vlastně ani armáda. I v hlavním městě zavládla panika. Spousta obyvatel Santiaga v hysterii, že všechno z obchodů zmizí, vytvořila strašlivé fronty u benzínových pump a v supermarketech. V celém městě nefungoval snad jediný bankomat, lidé všechno vybrali.

A stále nefungovalo letiště. Golemci seděli doma nebo se potloukali Santiagem a já jsem denně volala LAN, abych se je pokusila umístit do nějakého letu. V úterý konečně na letišti postavili obří stan, který začal sloužit jako příletová i odletová hala, a na internetu jsem si přečetla, že v úterý v noci odletí první let do Madridu. Linka, na které se dala změnit letenka, byla ale tak přetížená, že se na ní vůbec nedalo dovolat. Zdálo se, že poté, co natankovali, nakoupili zásoby a vybrali peníze, všichni zpanikaření Chilané volali, zda budou moct koncem března odletět na dovolenou. To říkám hlavně proto, že mě nakonec jako chytré řešení napadlo zmáčnkout 6 a nechat se přepojit na anglicky, nikoli španělsky, mluvícího operátora, a kupodivu hned hovor nevypadl pro velký počet volajících, nýbrž jsem asi po hodině čekání konečně byla přepojena na operátora. Sedícího bohužel kdesi velmi daleko od Chile, Santiaga a jeho problémů se zemětřesením. O tom, že lety byly zrušené nevěděl na anglické lince nikdo nic, ani o náhradních letech. Takže jsme byli tam, kde jsme začali. V Santiagu.

Nakonec jsem zkoušela volat v noci a kolem šesté ranní jsem nebyla vyhozená, ale přepojená na čekání. Milá slečna nakonec Golemky bez problémů dala do středečního "nouzového", tj. jediného, letu do Evropy. Později jsem se dozvěděla, že třetina nouzového letadla byla prázdná. Inu, možná měli také zřídit nouzovou linku.

Ve středu večer jsme se tedy vydali na letiště. Napravo od popraskané hlavní budovy stál stan se směrovkami: národní lety doprava a mezinárodní doleva. Na pražícím slunci postávaly dlouhé fronty lidí. Šli jsme tedy k mezinárodním letům a stoupli si někam, kam se nám zdálo, že ukazuje šipka u našeho čísla letu. Všude kolem postávali lidé, kteří letěli každý někam jinam, takže se nakonec Hvězdopravec došel zeptat nějakého fluorescentní vestičkou odekorovaného zaměstnance, kam máme jít. Zaměstnanec nás odvedl hbitě ke stanu s nápisem národní lety, kde stálo několik oddělených front a kde několik dalších mužíků ve vestičkách nosilo sem a tam reklamy na LAN Chile. Kupodivu jsme ale byli ve správné frontě. Kupodivu všichni zaměstnanci věděli, která je ta správná fronta pro váš let a kupodivu nenechali nikoho předbíhat. Tímto mi Chilané dokázali, že organizace ve skutečnosti jsou schopní a že v časech bez katastrof na to prostě jenom kašlou.

Asi po dvou hodinách jsme se dostali k přepážce na check in, kde se ukázalo, že v počítači naši rezervaci nemají. Slečna odbavovací začala hledat supervizora, který ale zřejmě také někam odkráčel s reklamou na LAN Chile, a tak se rozhodla, že nám prostě bude věřit, že rezervaci máme. Až když šmudla za ní odvážel na vozíku dva kufry Golemků s etiketou napsanou propiskou, napadlo mě se zeptat, jestli slečna ví, že Golemci neletí jenom do Madridu, ale až do Prahy. A jak by to asi měla vědět, když rezervaci nenašla?, řekla slečna a zavolala na šmudlu, ať vozík přiveze zpět. Na kufry napsala propiskou novou etiketu, kde stálo, že zavazadla jedou až do Prahy tím a tím letem, který byl úplně jiný, než let, ve kterém měli Golemci rezervaci. Doporučila jsem jim, ať se se zavazadly pořádně rozloučí, protože už je nejspíš nikdy neuvidí.

Uviděli, když přistáli v Praze. Jak je možné, že Iberia v Madridu téměř s železnou pravidelností vaše profesionálně zaregistrovaná zavazadla ztratí, ale zavazadla, na kterých je propiskou napsáno PRG a jakési fantaskní číslo letu, že dojdou? Aha! Taky na to asi v nekatastrofických dobách pěkně kašlou!

Golemci odjeli a náš život se pomalu normalizuje. Do Santiaga se vrátila většina kamarádů, kteří byli během zemětřesného víkendu pryč. I když se země pravidelně několikrát denně třese v síle 5 či 6, začíná všechno zase fungovat a pomoc snad doráží tam, kde je potřeba. Kromě materiální pomoci jsem se stihla poohlédnout, kde by mě mohli také potřebovat jinak, a od příštího týdne začnu pracovat také jako psycholog dobrovolník na lince pro postižené zemětřesením. A o víkendu jsme konečně vylezli na dlouho plánovaný Pintor (4180m), kopeček nad Santiagem, odkud je nádherný výhled na Plomo, Marmolejo, San José a další velikány. A ve čtvrtek jede Hvězdopravec na Dalekohled. Zkrátka, rutina se vrací...