Chilské nástrahy

Jeden z posledních příspěvků o zeměstřesení jsem zakončila slovy, že se vše pomalu začíná vracet do normálu.

Pomalu.

Země se s námi pořád občas (denně) třese. Zemětřesení je konverzační téma, které suverénně válcuje popularitu tématu počasí, a můj slovník se rozšířil o slova jako "derrumbres" (trosky), "triangulo de seguridad" (bezpečný trojúhelník, čili místo, kam máte zalézt) nebo "grietas" (trhliny). Občas země jen tak zaševelí, abychom si nemysleli, že nepracuje a nevrací se do původní polohy, ale minulý čtvrtek jsme opět nadskočili v síle sedm stupňů Richterovy stupnice. Ve Valparaísu zrovna nastupoval do čela země prezident Piñera. Slíbil, že bude respektovat, co prezident respektovat má, a ostatní latinskoameričtí prezidenti přitom hleděli na strop, doufajíce, že na ně zhůry nic nespadne. A když Piñera dosliboval, byl parlament evakuován.

Já jsem byla zrovna doma a chystala se na odpolední skupinu s rodinnými příslušníky pacientů s Alzheimerem, když začalo známé chvění doprovázené bzučením třesoucích se okenních skel a klepáním nábytku o stěny. Sílící bzučení. Na chodbě se ozval dusot, jak všichni splašeně utíkali ven. Hvězdopravec právě odjel na Dalekohled, takže mi neměl kdo říkat, že náš dům je pevný. Tak tedy nohy na ramena a udělat tu největší blbost, co může člověk v domě, jako je náš, při zeměstřesení udělat: vyběhnout ven. Před domem už probíhala živá konverzace sousedů o tom, jak je zemětřesení asi silné. Po deseti minutách jsme se nakonec rozhodli, že zemětřesení je u konce a vydali se zpět do bytu. A přesně po pěti minutách jsme zase běželi všichni ven, protože otřesy byly znovu na šestce. Potřetí už se udržím a nepoběžím, řekla jsem si. A vydržela jsem. Ale je pravda, že poslední otřes byl už jen něco přes pět. Martina mezitím nakupovala v apokalypticky liduprázdném supermarketu, zatímco všichni zákazníci za hvízdání pneumatik odjížděli domů a pokladní strachy plakaly. Děti v Markétině škole si zase procvičovaly skákání pod stůl, když se jim ze stropu začaly uvolňovat krycí desky, které tam po zemětřesení někdo chytře namontoval. Kdo mohl, odešel z práce domů, děti dostaly opět "zemětřesné prázdniny" a já jsem strávila odpoledne v asociaci místo prací žvaněním se sekretářkou a kolegou Andrésem. O zemětřesení, samozřejmě.

Však si o něm ještě popovídáme. Následné otřesy prý budou ještě pár měsíců.

Aby se téma zemětřesení moc neotřelo, přiučila jsem se v neděli večer též slovo "apagón". Výpadek. Ale ne obyčejné "se cortó la luz", vypadla elektřina. Každý hispanista ví, že -ón na konci značí, že to není jen tak nějaké puštění trouby a myčky zároveň, žádné hloupé cvaknutí pojistek.

Elektřina vypadla všude od Puerto Montt až po poušť Atacama. Tedy všude tisíc kilometrů od Santiaga na jih a tisíc na sever. V Los Angeles, asi šest set kilometrů od Santiaga, se spálil transformátor, a protože je země spíš dlouhá než široká, vězeli jsme ve tmě. Všichni. Piñera k tomu řekl, že vypadla elektřina. Sousedi, jejichž fyzická kondice se díky neustálému běhání nahoru a dolů po schodech od zeměstřesení evidentně zlepšila, opět všichni už naučeně vzali připravená příruční zavazadla s nejnutnějšími věcmi a vyběhli ven. Já jsem bez zaváhání našla čelovku, připravenou v pohotovostní poloze, a šla se podívat do lednice, co bych si mohla dát k večeři. Kdybych kvůli katastrofám neměla jíst, už dávno bych měla velikost 34.

Jako zázrakem se v Bellavistě opět rozsvítilo asi po deseti minutách a já jsem tak mohla zírat na setmělé Chile v televizi, snažíc se dát vědět kamarádům, co se děje. Zhasnuté Chile mě tak přikovalo k počítači, že se mi ve chvíli, kdy bylo 90% území bez elektřiny, podařilo v elektrické troubě spálit večeři. Inu, jsem mizerná kuchařka! Carmen zatím zjišťovala, že být po setmění v setmělém supermarketu je mnohem menší zábava než být v supermarketu během zemětřesení, záchranáři evakuovali metro a Španělka Amelie neviděla konec Alenky v říši divů.

Elektřina už jde skoro všude, čelovky je ale dobré neuklízet, protože síť funguje provizorně a bude tak fungovat nejméně ještě půl roku. Velmi provizorně, zjistila jsem, když mi dnes vyhodila pojistky i pouhá trouba na chleba.

Nikdy dva bez tří, říká se ve francouzštině. Protože se zdá, že zdejší příroda už dalšími způsoby, jak narušit normální fungování, nedisponuje, je zde změna času. V Chile to nikdy není jen tak. Letos bylo opět na poslední chvíli rozhodnuto, že změna nakonec nebude uprostřed března, ale až začátkem dubna. Když ale trávíte všechen čas konverzací o zemětřesení, nějaká změna času hned tak na přetřes nepřijde. Dokonce ani chilské počítače se o posunu data nedoslechly, a v neděli ráno oznámily, že je o hodinu méně, a část země (podstatná, jak nám sdělily v pondělí noviny) si tedy začala užívat o hodinu delší neděli. Martina, vloživši do batůžku svačinu pocházející se zásob z při zemětřesení vylidněného supermarketu, se tak mohla divit, proč její německy přesní němečtí přátelé nejdou a nejdou, ačkoli se jasně domluvili, že se v neděli sejdou v metru, v onom metru, které bylo později evakuované kvůli výpadku elektřiny, a půjdou na výlet.

Já jsem ráno vstala a zjistila jsem, že na počítači je čtvrt na deset, zatímco mobil hlásá, že je hanebných čtvrt na jedenáct. Kdo má pravdu? Ještě, že mám na nočním stolku satelitně řízenou meteorologickou stanici, jejíž výhoda spočívá v tom, že čas je též satelitně řízen podle toho, v jakém časovém pásmu se nacházíte. Tedy, výhoda to je, pokud jste v Evropě, nebo někde v civilizovaném světě, nikoli v Chile, jež moudře pojmenovali "konec světa". Toto ráno stanice ukazovala sice čtvrt na deset, ale večer, v pevném přesvědčení, že se nacházíme právě někde v Japonsku. Kdo ví, zda tam právě změnili čas, či ne.

A protože ze mě všechny tyhle události pomalu dělají naprostého stoika, udělala jsem si kávu v elektrickém kávovaru (protože zrovna šla elektřina) a to až po okraj (protože zrovna nebyla žádná replika a nehrozilo, že mi kafe z hrnečku vystříkne ven) a rozhodla se, že se prostě uvidí.

Časem se to tu jistě znormalizuje. Kdy, to se taky uvidí.