O zemětřesení, tentokrát bez legrace

Humor, řekl by vám psycholog, je jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s úzkostí. A též, že když už se dokážete alespoň trochu zasmát, ne hystericky zoufale zasmát, ale udělat si legraci z nějaké pitomosti, která se vám ve vší bryndě stala, jste na dobré cestě se s tím, co se stalo, vyrovnat. Proto koneckonců vzniklo tolik vtipů po povodních, nebo proto můžete i vozíčkáře slyšet, jak se smějí vtipům o postižených.

Humor je také můj oblíbený způsob, jak nepropadat panice a zoufalství, nebo spíš jen zoufalstvíčku, řekněme a zaklepme vlastní štěstí na něco, co nehoří. Také od toho mám svůj blog. Když teď ale přemýšlím na tím, co jsem vám o zemětřesení napsala, říkám si, že se možná směju moc. A že vy, kdo nejste v Chile, si možná myslíte, že už je tu vlastně všechno OK. Tak proto jsem se rozhodla napsat tenhle článek. Protože není.

Santiago přežilo zeměstřesení poměrně dobře. Znám tu jenom jednoho člověka, který přišel o byt. Dům jim sice nespadl na hlavu, ale je v takovém stavu, že by to mohl každou chvíli udělat. Obyvatelé a často majitelé bytů dostali dvě hodiny, aby si došli pro nejnutnější a nejcennější věci, a pak byla budova uzavřena přístupu. Další známý nechodí do práce, protože jim spadla kancelář. A na letišti vás při příletu uvítají tím, že nejdříve vynesou všechna zavazadla na letištní plochu a následně teprve nechají vystoupit celé letadlo. Najdete svoje zavazadlo a na slunci čekáte hodinové fronty na imigrační kontrolu.

Situace na jihu Chile je ale stále katastrofická. Lidé přišli o příbuzné, o domy, o práci. Talca i Concepción jsou mrtvá města: nikdo nikam nechodí, protože není kam. Celé pobřeží je stále zdevastované. Kolegové psychologové, kteří jeli na jih pomáhat, mi řekli, že lidé dosud nemají zajištěno mnoho ze základních potřeb, takže potřebují spíš pomocné ruce. Na telefonické lince, kde pracuju, poslouchám příběhy lidí a do smíchu mi není. Volají lidé, co se bojí vrátit se zpět domů. Lidé, kteří se bojí jít ven, pustit děti do školy. Lidé, kteří se nemají kam vrátit, protože jejich dům spadl nebo ho odnesla voda. Lidé, kteří si zachránili život, protože je napadlo přes tsunami vylézt na kopec.

A přitom lidé, kteří můžou volat, zdaleka nejsou ti nejpostiženější. Protože jsou u telefonu, mají čas a došla k nim zpráva o lince. A mají sílu mluvit.

Nikdo vlastně neví, kolik bylo obětí. Když číslo vystoupalo přes 800, bylo "zrevidováno" a ukázalo se, že prý obětí zase nebylo tolik. Dneska je jich tedy prý okolo 500, ale kdo ví, jaké je skutečné číslo. Mluví se o tom, že vláda hned po zemětřesení řekla, že není risk tsunami, a lidé, kteří to v kopcích slyšeli, někdy sešli dolů, kde je to spláchlo. Mluví se o tom, jaká je vlastně situace v regionech, kde byl vyhlášen výjimečný stav a kde má situaci v rukou armáda. Která chrání, ale která také ubila jednoho člověka, který byl po setmění na ulici.

Takže proto tenhle článek, protože si říkám, že české noviny už o Chile dávno nemluví a já o něm pořád žertuju. A možná tak vysílám falešnou informaci, že tu nepotřebují pomoc. Dala jsem vám sem pár videí. Věřte, že i když se zemětřesení odehrálo už skoro před třemi týdny, na jihu to vypadá pořád dost podobně. Video ukazuje obrázky ze zemětřesení, ale mnohé z nich jsou překvapivě ze Santiaga, kde situace není a nebyla zdaleka nejhorší. Vidíte spadlé parkoviště, most, kostel, domy. Ale podívejte se na i fotky v titulu téhle stránky: tohle je jih.

Na videu uvidíte mimo jiné fotku muže, který drží zablácenou chilskou vlajku. Fotka se tu stala symbolem zemětřesení a symbolem neuvěřitelné mobilizace Chilanů, o které jsem vám už psala. Ve videu také uvidíte Victora "Zafrandu", kluka z vesničky Iloca, kterou spláchla tsunami. Victor je dalším symbolem tohoto zeměstřesení. Video, které s ním natočila TV3, máte hned za videem s fotkami. Victor v něm ukazuje novinářům svojí školu a říká, že do vesnice dosud nedorazila žádná pomoc, že nemají nic, ani "zafrandas", čímž chce říct "savanas", povlečení či přikrývky. V tom, co zbylo ze školy, pak ukazuje novinářům, kde byla sborovna, třídy, záchody a školní jídelna, kde "vařili akorát fazole a lepivý nudle a nedávali do toho sůl, takže to bylo bez chuti". Tragédie viděná takhle naivníma dětskýma očima Chilany dostala a Victora nakonec navšívil i uslintaný Piñera. Přivezl mu fotbalový míč, jak jinak. Ale to už je jiná historie...