O špatném vkusu a krvelačnosti

Po napsání článku o kumulantech a vyhazovačích jsem dostala báječný nápad. Vedla k němu asi tato mentální operace:

1. velmi rádi doma děláme večírky
2. mám ráda večírky "na téma", například na téma známé osobnosti, "změň holiče" atd. Lidé se při nich převlečou či nějak jinak zhyzdí
3. Hvězdopravec večírky na téma nesnáší a sabotuje je vymlouvaje se na nedostatek materiálu na převlečení
4. Hvězdopravec má rád svůj modrý svetr a košili, co vypadá jako od pyžama, a další kupu věcí, které má ve svém šatníku
5. Pokud tedy bude téma večírku blízké podivným převlekům a oblekům v Hvězdopravcově skříni, nebude mít žádnou výmluvu.

Uspořádáme tedy Večírek špatného vkusu!!!

V pátek večer jsem se tedy pustila do přípravy jídla a pití na party a za pět minut osm jsem začala buzerovat Hvězdopravce, ať si ve své skříni vybere něco pěkného na sebe. Hvězdopravec seděl na gauči v jedné ze tří košil, které nosí pořád dokola, a absolutně odmítal vzít si na sebe jakoukoli jinou z těch, které leží v jeho šatníku a které nesmím vyhodit. Natož slavný Svetr. Nakonec se slabošsky nechal přemluvit alespoň na havajskou košili s ananasy, palmami a podobným nevkusným harampádím. Na stejnou košili, kterou nosí Determinátor.

Postupně doráželi hosté a v našem obýváku to začalo vypadat jako na návštěvě východoněmecké delegace v Rusku. Jednak proto, že se to tam hemžilo obleky kombinovanými s šusťákovými kalhotami a ponožkami v sandálech, a také proto, že se Petr začal domáhat, aby s ním někdo soutěžil v pití štamprdlí. Lucka, která z blogu očekávala, že se Hvězdopravec zjeví ve Svetru, se mého drahého oananasovaného muže zeptala, proč Svetr nemá. Hvězdopravec se na mě zuřivě podíval a Lucka řekla, že vlastně na blogu Svetr nevypadal až tak strašně. Čímž bylo jasné, že jsem se nejen zakázaně přiblížila k Hvězdopravcově šatníku, ale navíc jsem se Svetru dotkla, popsala ho a zveřejnila. "No počkej!", řekl Hvězdopravec.

Tak čekám. Svetr stále leží na polici a kumulant si ho na sebe nevzal ani na nedělní výlet do hor.

Protože v neděli jsme jeli do hor. V plánu bylo vylézt na Leoneru, horu skoro 5000 metrů vysokou. Na večírku se k nám odvážně přidali Dimitri, Lucka, Christophe, Martina, Petr, Carla a Ute a všichni se evidentně moc těšili, jak se pěkně projdeme. Petr si poplácal bříško a, coby jasný kumulant, se začal těšit, jak se opět vejde do svých gymnaziálních manžestráků. Mexičanka Carla řekla, že je báječné, že do hor půjdeme, protože ona nikdy na žádném výletě nebyla.

V sobotu Hvězdopravec stanovil odjezd ze Santiaga na sedmou ranní a v mailu všem připomněl, že si mají vzít teplé oblečení, sluneční brýle, dobré boty atd. Carla hbitě odpověděla dotazem: "co myslíš tím teplé oblečení? Džíny nebo kalhoty?" a já si vzpomněla, jak jsem jednou vzala v Alpách na výlet kamarádku Kamilu a ona před cedulí udávající vrcholek vzdálený 2,7km (a 3 hodiny cesty) zajásala, že tři kilometry snad ujde, a na konci už jen sípala, že to byly nejdelší tři kilometry v jejím životě. Představa, jak Carla jako první výlet v životě zdolává v džínách a teniskách pětitisícovku, mě přiměla Hvězdopravci doporučit, aby Carle řekl, že budeme rádi, když s námi půjde, ale že výlet bude děsivě příšerně strašidelný a dlouhý, počasí studené, vítr prudký a že i zkušení turisté toho budou mít plné kecky, nebo vlastně pohorky.

Nepoučitelně jsem netušila, že budu mít úplnou pravdu. Ale postupně.

Carla vyložila Ute, jak se věci mají, a Christophe odpadl v sobotu večer, protože se ukázalo, že průvodce zájezdu pečující v San Pedru o Christophovy rodiče, kteří jsou v Chile na dovolené, zmizel neznámo kam a neznámo na jak dlouho a že rodiče by se rádi vrátili do Santiaga, ale neví jak. Což vyžadovalo od Christopha krizovou intervenci a měl po pětitisícovce.

V neděli ráno jsme se tedy měli sejít jen Dimitri, Lucka, Petr, Martina a my. To jsme ale netušili, že se Petr, zklamaný tím, že prohrál soutěž v pití štamprdlí, kterou sám vymyslel a vyhlásil, zapojí do soutěže "Jak propást výlet tím nejhloupějším možným způsobem". On i Martina vstali v pět, aby setkání nezmeškali, a včas se vydali na autobusovou zastávku. Jenže autobus nejel. Když konečně přijel, bylo už docela pozdě. V autobuse se ukázalo, že ani Petr, ani Martina, neví, kde vlastně setkání je. Od čeho jsou ale mobily, že? Jenže se ukázalo, že Martina nechala svůj mobil doma. Petr naštěstí mobil měl. Jenže v něm neměl číslo na nikoho z nás. Protože mobil nepoužívá. A protože Petr mobil nepoužívá, všichni z nás měli jenom číslo na Martinu.

A tak jsme nakonec na výlet odjeli jen Brazilec Dimitri, Češka Lucka, Hvězdopravec a já. Vypadalo to, že všechno už půjde pěkně podle plánu, protože nástup na Leoneru je stejný jako na Pintor, kam jsme v Hvězdopravcem vylezli před dvěma týdny. Jenže jsme v Chile a tady nikdy není nic jen tak. Cesta, kudy se dalo před dvěma týdny vyjet k východišti trasy, byla v nedělním ránu zatarasená a byl na ni zákaz vstupu. Hvězdopravec se ale rozhodně nechtěl vzdát a kousek od závory spatřil cestu náhradní, pravda, evidentně méně ježděnou...Hvězdopravce už znáte, takže víte, co se stalo. No ano, cesta se nedala projet, protože vedle přímo kolmo vzhůru po sjezdovce, takže Hvězdopravec začal zase couvat dolů do zatáčky, odkud jsme na sjezdovku vyjeli, jenže se auto nedalo moc v tom svahu ovládat, a už jsme vězeli naklonění a zaboření na okraji cesty. Naklonění jsme byli tak, že se nám ani nechtělo auto tahat ven svépomocí, a jednomyslně jsme odhlasovali rychlý úprk pro pomoc do vesnice asi kilometr pod námi.

Jako hrdina jsem uklidňovala všechny zúčastněné modlíc se, aby nám nějaký následný otřes neskutálel auto ze stráně. Až do chvíle, než jsme (sice již) z auta potencionálních záchranářů, spatřili na okraji silnice smečku divokých psů, která se vrhla na malého toulavého pejska s jasným úmyslem ho zabít. "Matce bylo hej, ta omdlela", vzpomněla jsem si na Karla Poláčka, a litovala jsem, že neumím udělat totéž. Naštěstí naši záchranáři neměli z divokých psů strach a jeden z nich vyskočil a smečku řevem a kameny rozehnal, čímž pejskovi zachránil život. A následně nám vytažením Pathfindera z bryndy. Empiricky jsme ověřili, že v manuálu mají pravdu, když tvrdí, že se Pathfinder nepřevrátí, pokud se nakloní maximálně jen 45 stupňů, a Hvězdopravec nám slíbil, že už pojede jenom po cestách, které nám doporučili naši záchranáři.

Přes Valle Nevado jsme tedy dorazili na Portezuelo Franciscano, odkud se dá na Leoneru jít. Bylo poledne a foukal strašně silný ledový vítr. Lidé, kteří jsme na cestě potkali, měli všichni kukly, čepice, rukavice a tlusté bundy. Hvězdopravec, lituje, že nemá ani rukavice, ani čepici, si navlékl pod šortky tlusté punčocháče na lyže, dokazuje tak, že Večírek špatného vkusu ještě neskončil. A pomalu přestával cítit vinu za to, že jsme Carlu odradili od toho, aby šla s námi. Měli jsme hrozný hlad, ale kvůli zimě nebylo možné se najíst dříve než v útulku pod Pintorem. Ve větru jsme se pak zastavili na odbočce na Leoneru a trojhlasně jsme přehlasovali jediného kverulanta, že na Leoneru se nejde, že jdeme jenom na Pintor. Hádejte, kdo byl oním kverulantem.

Kverulant Hvězdopravec, kterému už otrnulo a zážitek "zapadlý Pathfinder-krvelačná smečka psů" pro něj byl dávnou minulostí, nakonec alespoň prosadil alternativní sestup jiným údolím. U ústí údolí jsme potkali zakuklenou skupinku alpinistů, kteří tam byli na cvičení "orientace v terénu". Věnovali nám kopii mapy a pár dobrých rad a už jsme si to kutáleli suťovou stěnou dolů. Naštěstí jsme si to dolů dokutáleli všichni živí, zdraví a více méně po nohou, a dole skutečně bylo něco jako cesta stoupající na horizont. Vydali jsme se po ní a už se těšili, jak nahoře nasedneme do auta, dole v Santiagu si koupíme obrovský kus svíčkové a uděláme si ho pěkně krvavý k večeři. Když tu jsme vystoupali do průsmyku a pod našimi nohami bylo další údolí, řeka a na druhém prudce se zvedajícím kopci vysoko nad námi černá tečka Pathfindera. Začala jsem chápat, co tak strašného mohl onen malý toulavý pejsek divoké smečce udělat, a bylo mi jasné, že naše svíčková možná ještě někde běhá živá po pampě. Ale nezbývalo než jít.

Že jsme došli, to vám je jasné. Svíčková také byla a k ní pivo a víno, a to bez ohledu na to, že mě v pondělí ráno čekalo setkání s doktorem Kleinem. Doktor Klein je zubař, ke kterému chodí celá Hvězdárna. Křestním jménem se jmenuje Andreas a je vysoký s modrýma očima. Typický Chilan.

Doktor Klein se mi podíval na zoubek a pravil, že mám báječné zdravé zuby, které jen potřebují trochu vyčistit. A chopil se nějaké brusky nebo čeho a pustil se do řezničiny. Inu, krvelačnost evidentně s týdnem neodezněla. Freud říkal, že v onom análním stádiu, kdy se tvoří vztah k penězům, jak jsem vám už psala, také lidé vytvářejí sadistické nebo masochistické tendence. Klein mě s ledovým klidem mučil čištěním tři čtvrtě hodiny spokojeně mi sděluje, že moje dásně opravdu, ale opravdu hodně krvácí, a přesvědčil mě tak, že zubař je skutečně jenom sublimace sadisty. A když jsem odcházela a obdržela jsem účet, viděla jsem, že Freud měl naprostou, nezpochybnitelnou pravdu.

Freudem se budu ohánět ještě párkrát. Kromě porozumění krvelačným zubařů a kumulantům svetrů budu jeho teorie od dubna používat také ve škole. Dneska jsem se totiž zapsala na univerzitu, tentokrát ale na postgraduál Psychoanalytická klinická psychologie dospělých. Dva roky budu vysedávat po koncech týdne a po víkendech ve školních škamnách, v týdnu mučit pacienty na klinice, a snad ze mě bude i v Chile certifikovaný psycholog. Tedy, pokud pražská Filosofická fakulta prolomí svoje zarputilé mlčení, kterým odpovídá na moje maily, jak můžu obdržet razítko, že můj český diplom je pravý. Zdá se, že když se spojí chilská administrativa se s přizpůsobivostí filosofické fakulty, bude opět vřít krev v žilách.

P.S Lucčiny nádherné fotky z výletu jsou k vidění zde.