Pathfinderovy limity

Hvězdopravec se ve čtvrtek večer vrátil z Dalekohledu a měl tedy právo na šest dní odpočinku. A tak jsme se rozhodli, že od soboty do středy pojedeme někam lozit. Problém je, že se tu blíží zima, a tak není už možné lézt nikam do výšek. Protože je suchý rok, sněhu tam sice ještě moc není, ale každým dnem může začít padat, a vydat se na výstup je tedy dost nebezpečné. Mimochodem, 18. května si Chile připomnělo smutné třetí výročí smrti 45 vojáků základní služby, kteří zahynuli při cvičení na Vulkánu Antuco. Jejich velitele totiž nenapadlo, že by mohlo začít sněžit a mrznout a nahnali je do výšky kolem 2500 metrů bez řádného vybavení. Zima na horách v Chile přichází rychleji, než v Alpách, neb jsou hory vyšší, a hlavně zde nemáte silnici, signál a horskou službu takřka na zavolání.

Rozhodli jsme se tedy jet prozkoumat údolí Cruz de Piedra, kterým se dá po cestách terénním autem projet do Argentiny. Cesta vede přes průsmyk okolo 4000 metrů kolem Volcanu Maipo, který bychom jednou chtěli zdolat. Najít tedy přístupovou cestu není úplně špatný nápad. Jediný problém je, že údolím vede plynovod a údolí je tedy bez speciálního povolení nepřístupné. Ale s Hvězdopravcem jsme sehraný tým. On během svých nočních služeb na Dalekohledu vyčmuchá na různých alpinistických fórech informace, které já vzápětí pokusím použít při souboji s úřady. Po dvou dnech usilovného hledání zodpovědné společnosti a osoby jsem narazila v Gascu na Karen, která mi povolení vydala. Zázrak. Naopak mi ale řekla, že touhle dobou je cesta už obvykle zablokovaná sesuvy půdy a že se do Argentiny nedostaneme. To nám potvrdil i policista ve vesnici San Gabriel, kde jsme se domáhali razítka do pasu. Řekl nám, že oním průsmykem je možné projet legálně pouze od listopadu do března, pak, že se to nesmí a že pokud se nám to podaří, budeme mít problémy za nelegální překročení hranice. To jsme zase nechtěli, ale do údolí jsme se vydali stejně s cílem dojet alespoň k Vulkánu a následně k Laguně del Diamante.

Brána se nám díky našemu magickému sezamu od Gasca skutečně otevřela. Paní u brány nám řekla, že kromě nás je v údolí ještě jeden Argentinec, jinak nikdo. Nikdo! Úplně sami v údolí Maipo, v šedesátikilometrovém údolí, které ústí v onom průsmyku do Argentiny na 4000 metrech, v údolí obklopeném již bílými vrcholky. Jeli jsme a jeli a bylo nám stále jasnější, že jakmile se začne kazit počasí, musíme se vydat na cestu zpátky. Cesta byla jako obvykle udusaná hlína samá díra, ale hlavně byla často přerušována potoky, které se v zimě zcela jistě rychle rozvodní a cestu odnesou s sebou. Možná také proto se Chilané v horách s asfaltováním nenamáhají. Odnesená cesta je často prostě nahrazena nadjezdem nebo podjezdem, nebo se místo prostě někudy začne objíždět a je to.

Asi po dvou hodinách cesty jsme projeli okolo elektrárničky, která je nezbytná pro provoz plynovodu a za plotem jsme spatřili onoho pracujícího Argentince. O kousek dál vedl přes řeku most a někde poblíž jsme tušili, že by měly být termální prameny, ale chtěli jsme dojet až k vulkánu, a tak jsme se nezastavovali. Jenže pak jsme byli zastaveni.

I tam, kde cesta není přímo odnesena, se často vyskytují "bahenní laviny". Podmáčená těžká nacucaná země se na holých svazích lehko utrhne a teče do údolí. A přesně taková, již nejméně pár měsíců stará lavina blokovala cestu. Bahno po nějaké době ztvrdne, ale leželo na cestě v podobě dvou vysokých náspů s potokem uprostřed a tvářilo se nepřátelsky. Rozhodli jsme se tedy otočit se a jet hledat ony termální prameny. A víte co? Nenašli jsme je. Opět jsme mohli cimrmanovsky prohlásit: "Tudy cesta nevede."

Spali jsme nedaleko elektrárničky, místa, kde měly být ony prameny a též místa, kde ležela ona bahenní lavina.

Ráno nám trochu otrnulo, a rozhodli jsme se dojet se podívat na onoho Argentince. Pán navlas podobný Albertu Granadovi z Motocyklových deníků nás tituloval "Che" skoro v každé větě. Řekl, že oni zpátky pojedou přes Chile, protože to tak musejí udělat, a nad zablokovanou silnicí se tedy moc nevzrušovali. Našim zklamaným tvářím ale vysvětlil, kde prameny opravdu jsou. Jak jsme vám už říkala, mapy v Chile je strašný problém, a není tedy divu, že jsme prameny podle té naší mapy najít nemohli. Ale podle Argentincových indikací jsme tam dojeli jako nic.

Termály byly úžasné, protože tím, že údolí je veřejnosti uzavřené, roste v horké vodě spousta řas obalených železem. A navíc jsme byli úplně sami. Byla to opravdu báječná koupel.

Po koupeli nám otrnulo ještě trochu víc a řekli jsme si, že bychom se mohli znovu jet podívat na onen zával na cestě. Trochu jsme tam postávali, přemýšleli a nakonec se do toho pustili. O pár minut Pathfinderových naklonění později jsme byli na druhé straně. Takhle.

Jeli jsme dál a dál po cestě, kudy nikdo neprojel od té doby, co na konci března policisté vyklidili strážní post na hranici. Museli jsme přejet ještě mnoho bahenních lavin, ale žádná z nich nebyla už tak vysoká. Cestou jsme vyplašili stádo lam guanacos, což jsou spolu s menšími lamami vicuña dva druhy divokých lam. Na flickeru se můžete podívat na fotky, ale moc toho vidět není, guanaco jsou špatně vidět i v přírodě. Stoupali jsme, až jsme konečně uviděli v mracích Volcán Maipo. Cesta ale byla pod sněhem a bylo jasné, že bychom byli do Argentiny stejně neprojeli. Prošli jsme se alespoň o něco níže v údolí po stráních, kde pestré barvy jasně ukazovaly na minerální prameny. Ale na koupání to dost teplé nebylo, a tak jsme se rozhodli se večer vrátit zase do našich termálů. K nim ale bylo třeba dojet do blokované silnici. Pathfinder se toho zhostil se ctí, ale musím říct, že v momentě, kdy se mu výfuk zaryl do země, jsem si říkala, že se asi právě staly dvěma rozdílnými entitami. Pathfinderův zadek se ale kupodivu vynořil ze země i s výfukem, který zlostně vyprsknul trochu země, která v něm zůstala, a jelo se dál. Hvězdopravec trval na tom, abych ho při přejíždění zábrany vyfotila, nakonec jsem ale jako fotograf naprosto selhala, jelikož jsem nesnesla pohled na Pathfinderovo zadní kolo trčící ve vzduchu. Inu, Pathfinderovy limity jsou evidentně dále než limity mého strachu.

Když jsme se konečně ohřívali ve vodě, přišel také Alberto Granado a jeho dva spolupracovníci s demižonem vína, o které se s námi přátelsky rozdělili. Jihoameričané Argentince většinou svorně nesnášejí, říkají o nich, že mají nos nahoře, ale musím říct, že naše dosavadní zkušnosti jsou spíš ty, že Chilané jsou nejednou podmračení břichatí trpaslíčci pojídající výrobky, o nichž lze říct, že se takto lidé podílejí na recyklaci plastů, zatímco Argentinci jsou usměvaví šviháci, kteří umějí žít.

Po koupeli jsme odjeli na plácek, kde jsme spali předchozí noc a zakempovali. K ránu jsme začínali tušit, že postupně se kazící počasí se nejspíš úplně zkazilo. A také že ano. Na vrcholcích hor zcela jasně chumelilo to, co na nás padalo přeci jen jako déšť. Bez snídaně jsme všechno naházeli do auta a vydali se dolů s cílem dojet natankovat a vrátit se do Baños de Colina, dalších termálů. Cestou jsme viděli hejno kondorů, kteří kroužili nepochybně nad některou z nespočetných kravských mršin v údolí.

Tankování v San José de Maipo nám ale bylo překazeno výpadkem elektriky typickým pro deštivé počasí. Když prší, nejde elektrika, to je přece jasné. Pumpař nám řekl, že to půjde za půl hodiny. Jenže my už jsme zkušení a víme, že půl hodiny, to může být také zítra. Chvíli jsme se dohadovali, co budeme dělat, a pak, jako zázrakem, elektřina začala zase jít a mohli jsme natankovat.

Cestou do Baños de Colina jsme viděli, že cesta se od doby, kdy jsme tudy projížděli k východisku cesty na Cerro Moai pořádně změnila a že na ní museli odklidit bahenních lavin několik. A nakonec jsme přeci jen dojeli k závalu, který právě odklízeli. Andy jsou neuvěřitelné. Lidé sice uspěli a postavili jimi několik cest, ale hory jim jejich práci stále kazí.

Při odklízení závalu jsem pořídila tohle video. Tak tohle, to by tedy Pathfinder nesvedl!





Konečně jsme mohli dojet do Baños de Colina, největších lázní v Cajonu de Maipo. Cestou se déšť změnil ve sníh. Když jsme konečně dojeli, bylo nám jasné, že budeme v jinak hojně navštěvovaných lázních zcela sami. A také, že ano. Tak takhle jsme přivítali zimu. Koupelí. Mimochodem, to bílé, co má Hvězdopravec na hlavě, to je sníh, který se nepřestal sypat.

Měli jsme sice ještě v záloze den volna, ale usoudili jsme, že zima skutečně nastala a že je možná čas se vrátit do Santiaga. Do kempování na sněhu se nám prostě nechtělo. Naopak, už se těšíme, že příští víkend vytáhneme skialpy a ozkoušíme je na Cerro La Parva. Když už jsme ve sněhu pokřtili Pathfindera, naše lyže prostě nemůžou čekat.

P.S. Všechny zamračené fotky jsou tady.