Prodloužený víkend v Cajonu de Maipo, aneb jak si totálně zničit sebevědomí

Hvězdopravec se vrátil v pátek v noci z Dalekohledu. Protože má dle rozvrhu Dalekohledu v Santiagu celých pět volných dní než ho pošlou zase zpátky na sever, rozhodli jsme se, že si prodloužíme víkend v Cajonu de Maipo. Na radu Mathilde jsem od neděle zamluvila nocleh v Refugio Lo Valdés. V sobotu jsme měli v plánu poflakovat se po Santiagu, rozloučit se s JB a Mathilde, kteří se svými dvěma dětmi (2 roky a druhé teprve 6mesíců) odjeli na tříměsíční cestu obytným autem po Jižní Americe, a popít trochu s Hvězdopravcovými kolegy. Sobotní večer jsme tedy strávili v naší oblíbené restauraci Azul Profundo a následně se přesunuli na koncert do La Casa en el Aire, což je takové columbijské Casa Blů. Všechny tři uvedená místa sem píšu hlavně proto, že vám je z celého srdce doporučuju, kdybyste náhodou projížděli Santiagem.

A v neděli jsme se do růžova vyspinkaní tedy vydali do Cajonu de Maipo. Do auta jsme naložili naše skialpy, všechno nádobíčko na vyhrabávání se z laviny (opět zbytečně, jak se ukázalo, laviny opravdu nehrozily) a Osadníky z Katanu, na kterých jsme oba dva totálně závislí. Cesta do Cajonu byla v nedělním odpoledni plná aut vracejících se do Santiaga. Ptali jsme se sami sebe, co se v Cajonu děje. Že by onen velmi provinčně vypadající sváteček v San José přilákal tolik lidí? Ale kdepak sváteček! Sníh, milí čtenáři, sníh! Když jsme spatřili prvního sněhuláka hrdě trůnícího na střeše protijedoucího auta, rozesmálo nás to. Další a další sněhuláci na střechách aut a dokonce i na předních sklech, přivázaní šálou ke stěračům, nás postavili před otázku, zda v Cajonu vůbec ještě nějaký sníh zbyl. Zbyl, i když ne moc. V Baños Morales, kousek od nichž jsme bydleli, jsme viděli na kousku sněhu nadšeně sáňkující a bobující generace Chilanů s kempovými stolečky před autem, na nichž matky vařily tesitos, čajíčky, pro dovádějící děti, tatínky a dědečky. Inu, tohle vození sněhuláků a chilská radost ze sněhu, to předčilo i nápad, který jsem měla jako malá se svým bratrem, tj. udělat si malé sněhuláčky do mrazáku, aby bylo na léto. Konkuruje tomu pouze havajský zvyk dojet do hor pro dodávku plnou sněhu a postavit pak sněhuláka na pláži, o němž mě informoval Hvězdopravec, občas na Havaji pozorující.

V Refugiu jsme byli úplně sami. To se dalo čekat, Chilané mají tak málo prázdnin, že velmi zřídka kdy odjíždějí na dovolenou v týdnu. Nehledě na to, že Refugio je na chilské poměry docela drahé.

V pondělí ráno jsme vstali brzy, abychom byli už na otevíračku v Monumento Natural el Morado, rezervaci, která se rozprostírá okolo Quebrady Morales až k Cerro Morado (4020m). Přírodní rezervace v Chile je také kapitola sama pro sebe. Prostě někde ohradí kus země a začnou tam vybírat vstupné, aniž by tot vstupné šlo například na označení stezek, ochranu přírody nebo alespoň na zabránění tomu, aby lidé všude házeli odpadky. Plot pak otevírají v hodinách, které se šéfovi rezervace zdají normální, tj. v tomto případě v 8:30, což je na skialpy pozdě. Slunce totiž už pálí, takže jdete nahoru mokrým sněhem a potíte se jako blázni. A nemáte tolik času jít nahoru, než sníh zase ztvrdne a nebude se po něm dát jet dolů.

Nicméně tentokrát to bylo tak trochu jedno. V noci se mi špatně spalo a při zahájení výstupu s cílem dojít, pokud všechno půjde dobře, na kopečíček asi 3400, tj. zdolat převýšení cca 1600m, jsem trpěla. Jenže já trpím vždycky, jsem na všechny sporty přirozený antitalent. Ještě dnes si pamatuju, jak jsem při rozdělování do družstev, když jsme o tělocviku hráli volejbal, vybíjenou, nebo jakýkoli jiný kolektivní sport, vždycky zůstala poslední se Štolcovou, která byla jediná ještě menší než já, jedla bílou lepicí pastu a jednou se přivázala za budnu k šatně a neuměla se odvázat. Trpěla jsem prvních dvacet minut, na což jsem zvyklá. V další protrpěné dvacetiminutovce jsem si říkala, že to přece přejde. V třetí dvacetiminutovce jsem se přemýšlela, zda ono píchaní v plicích je smog ze Santiaga, prasečí chřipka nebo počínající infarkt. Trochu mi teklo z nosu, ale to je v zimě docela normální, takže jsem vsázela spíš na ten infarkt. Také mě napadlo, že jsme možná tak hotová, protože cesta nestoupá, ale jde rovně tím zatraceným údolím. V dalších dvacetiminutovkách jsem se snažila vyřadit trpění registrující orgán, totiž mozek, tím, že jsem si do rytmu v duchu broukala Nohavicův Závod míru "Když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet, a všechno časem přejde." Akorát v tom rytmu to bylo spí Kdýýýýýýž tóóóóóó jdéééééé..." Hvězdopravec šlapal přede mnou ("Hele koukni támhle vepředu, nějaký šílenec, ho ho ho ho ho, řekl si a teď jim ujedu, no je to jeho věc, ho ho ho ho ho), hledal cestu po zbytcích sněhu a ptal se, jestli se mi dobře jde. Nakonec mě donutil vystoupat asi 800 výškových metrů, odměnil mě titulem "Caca molle", což je označení pro cosi zeleného, rozpatlaného a měkkého, a dal mi několik dobrých rad, jak mám lépe trénovat. Zbýval už jenom sjezd, který se ukázal být dobrý prvním 300 výškových metrů, a pak následovala ona dlouhá, šílená rovina, kterou jsme museli zase přejít zpátky, a pak jsme konečně mohli sjet 500 metrů, které ale byly pro moje slaboučké unavené nožičky strašně prudké. Hvězdopravec mi zopakoval, že jsem Cacamolle, že to není o nic horší než onen žlab, který jsme před dvěma lety sjížděli ve Vercors a který jsem po drobném záchvatu hysterie sjela bez pádu (bylo mi řečeno, že spadnout nesmím, nebo pojedu až dolů a natluču si, tak co mi zbývalo), a že jsem si vůbec nic nevzala z jeho lekcí lyžování, které mi dal v La Parvě.

Večer jsem naštěstí dostala dusivý kašel a moje drobné tečení z nosu se proměnilo ve skutečnou pořádnou rýmu, takže jsem se zadýchávala i na schodech do prvního patra. Hvězdopravec opět vyhrál v Osadnících z Katanu.

Úterní ráno nás přivítalo oblohou těžkou sněhovými vločkami. Tohle nebe se vždycky protrhne až o den později, bylo tedy jasné, že se ještě někam půjde dát jít, i když nebude slunce, ale bude studený vítr. Hvězdopravec vymyslel cacamollí výstup na kopeček poblíž Volcanu San Jose, s převýšením pouhých 1100 metrů. Jediný problém byl v tom, že cesta k Baños Colina, po které je záhodno se přiblížit, je uzavřená prostým chilským způsobem. Protože cesty nejsou asfaltované, je prostě u vjezdu nabagrován vysoký násep, který znemožňuje vjezd všem včetně Pathfindera. Když přijde léto, zase násep odbagrují, a je to. Auto bylo tedy nutné nechat u náspu a s lyžemi na zádech šlapat až k nejbližšímu sněhu, což Hvězdopravec odhadl na "čtvrt hodinky rychlé chůze". Šlachovitý správce chaty mu ale poradil, ať jedeme ke staré cestě do Baños Morales, kudy bude náš výlet sice, pravda, o něco delší, ale aspoň můžeme dojet až k čáře sněhu. Tak jsme tam tedy dojeli. Stráně byly holé, ale na cestě ležel ještě starý, stokrát přemrzlý sníh, takže teoreticky bylo možné zahájit výstup. Vystoupili jsme z auta. S předtuchou horkých chvil jsem si sundala svetr, abych si ho nezpotila a mrzla jsem v závanech ledového větru. A v tom se stal zázrak. Hvězdopravec se podíval na onu cestu a řekl, že ten sníh je opravdu hrozný a že je vítr a že se mu nahoru nechce a jestli se na to nevykašleme.

A tak jsme se vykašlali, rozhodli se jet trochu projet do ostatních údolíček a vrátit se zpět do Santiaga. Ale ne ledajak. Prý že mám řídit. Abych se to konečně naučila. Já ostuda mám totiž řidičák již dobrých patnáct let, ale častěji než jako řidičský, mi sloužil jako průkaz, když jsem si zapomněla občanku.

A tak jsem řídila. Nejdřív po cestě plné kamení, pak po silnici a nakonec po Santiagu. Pořád jsem byla pěkně nastydlá a kromě řízení jsem tedy musela ještě kýchat, smrkat a kašlat. Což je pro mě, která nezvládne dělat dvě věci najednou, velký úkol. Se zaťatými zuby jsem si řekla, že pomalu, ale přesto, dojedu před dům. Jenže to jsem zapomněla, že jsem dělala autoškolu v Rokycanech a že Santiago je přeci jen o něco větší. Vraceli jsme se navíc ve špičce, ale naštěstí se vždycky naskytnul někde nějaký podobně rychlý řidič jako já, obvykle nějaký těžce naložený náklaďák, za který jsem se zařadila, aby na mě okolo svištící auta netroubila. Také jsem si až jako řidič všimla, že v Chile jsou skoro všude cedule "pomalu", nebo "maximální rychlost 30 km/h". Občas je maximum i 50 a občas i fanfarónských 60, na kterých, abych jich dosáhla, jsem musela vždy přidat, protože jet v úseku, kde je limitována rychlost, méně než tento limit, to je pod mou důstojnost. Bohužel nikde nebyla žádná policie, jelikož jsem se těšila, jak budu ze všech nejchytřejší, až budu jediné auto, které nezastaví pro příliš rychlou jízdu, ale Hvězdopravec říkal, že mám být ráda, protože by mě zastavili za ohrožování veřejného pořádku.

Když jsme už skoro najížděli na Americo Vespucio, řekl mi Hvězdopravec, ať se zařadím do pravého pruhu, což jsem udělala, ale pak se ukázalo, že to je pruh pro autobusy, který končí autobusovou zastávkou. Hvězdopravec mi tedy poradil, abych se rychle nacpala zpět doleva, kde projíždělo jedno auto za druhým, což jsem profesionálně viděla ve zpětném zrcátku, ale ani za boha jsem nevěděla, jak se mám "nacpat", když v Rokycanech se nikdy nikam nikdo necpal. Trapně jsem se o to přesto dvakrát pokusila, ale Hvězdopravec mi řekl, že když se chci nacpat, musím naopak zrychlit a ne zpomalit a že se nemám koukat do zrcátka, ale z okna a jakmile je mezi auta trochu místa tam okamžitě vjet. Pak jsem nenacpaná dojela k oné zastávce, kde mi nezbylo než zastavit a předat řízení nacpávání zvyklému Marseillanovi.

Jsem si jistá, že i Štolcová má dneska řidičský průkaz. Takže se do toho dám. Můžu na hodiny řízení po Santiagu chodit rovnou cestou z tréninku fyzické kondice :-).