Hvězdopravec v Santiagu

Hvězdopravec je konečně zpátky v Santiagu a pobyde tu celý měsíc, což je nejdéle od doby, kdy jsme se přistěhovali. Mám se tedy nač těšit. Rozečteného Jodorowskyho dočtu nejspíš někdy v říjnu, zato se ode mě ale budou požadovat nové sportovní výkony.

Jak jsem psala, v Santiagu hodně pršelo, což znamenalo, že na horách sněží. Bedlivě jsme tedy sledovali předpověď, kdy se počasí zlepší. Ve čtvrtek! To normálně chodím dobrovolničit, ale tenhle týden byla podpůrná skupina přesunutá na středu, takže jsem to tam odkroutila za zvuku dešťových kapek o den dříve. A poprvé úplně sama, neboť ani Andrés, ani Isis, moji dva kolegové, ve středu nemohli přijít. Měla jsem z toho velký stres, protože jsem se bála, že přijde také jeden pán z jihu Santiaga, kterému stále rozumím pouze tak třetinu toho, co říká (což je pokrok, protože při prvním setkání jsem mu nerozuměla ani slovo). Ale nakonec všechno dobře dopadlo a mohla jsem si říct, že volno je zasloužené a lyžování taky.

Ve středu večer přišli na večeři Karen, Antoine a Lula. Poslední jmenovaná se rozhodla, že pojede ve čtvrtek na lyže s námi a Hvězdopravec jí navrhl, že pro ní tedy ráno přijedeme, naložíme ji a pojedeme do Valle Nevado. Zajížďka pro Lulu je pár stovek metrů a navíc jsme se stavovali ještě pro Vincenta v Domě U Tří Pedrů, který je na půli cesty mezi naším bytem a bytem, kde bydlí Lula. Osobně jsem si říkala, že Hvězdopravec je opravdu hodný chlapík, že pro ně těch pár kroků chce v ranním provozu dojet. Až když jsme ve čtvrtek ráno na kilometrové cestě v Vincentovi už dvacet minut vězeli v zácpě a Hvězdopravec hrozivě klel, došlo mi, že v té poušti na severu úplně zapomněl, že dopravní zácpy existují. Poté, co se nám podařilo prodrat se k Vincentově domu, cestou pro Lulu, jsme chtěli projet kus po šestiproudé Avenida Salvador. Digitální světelné šipky ukazovaly, že ulice je obousměrná, i když prachobyčejné cedule vedle šipek tvrdily, že dopoledne je ulice jednosměrná na sever a večer zase na jih. Hloupě jsme věřili technice a vjeli jsme na Salvador ve směru na jih, přičemž jsme se ocitli, jak jinak, tváří v tvář šesti proudům aut hrnoucím se na sever. Nezbylo nám tedy nic jiného, než rychle stočit auto na sever a doufat, že se nám podaří vecpat se časem do nějaké ulice, co jede na jih. Po dvaceti minutách jsme byli u ulice, kde bydlí Lula, což je normálně od Vincentova domu patnáct minut důchodcovského šourání. Do Luliny ulice jsme ale nemohli vjet, protože byla zrovna jednosměrná v opačném směru než ten, který jsme potřebovali. Abychom se do ulice dostali, museli bychom objet blok a objet blok v ranní zácpě v Santiagu znamená nejméně dalších deset minut zdržení. Zoufale jsme vyjeli s Pathfinderem na chodník a zavolali Lule, ať za námi doběhne. Měla to jen tři bloky, skoro stejně daleko jako v Vincentovi.

V plné sestavě jsme se tedy vydali do Valle Nevado. Ale ouha! Už na výjezdu ze Santiaga byla silnice zacpaná, protože policisté kontrolovali, zda lidé mají s sebou v autě řetězy. Po hodině stání v zácpě na kontrolu jsme chvilku jeli, ale pak zase nastala zácpa způsobená tím, že na různé chilské řidiče v různých momentech seslal kdosi osvícenou myšlenku: "Možná bych mohl nasadit řetězy, když taky stejně stojím v zácpě." Silnice sice byla suchá, lidé ale nasazovali, jak a kde je napadlo. Silnice byla lemovaná mužíky, kteří projíždějícím nabízeli pomoc s nasazením řetězů, což jen zvyšovalo (řetězovou) paniku. Občas některého řidiče čekání v zácpě totálně rozčílilo a rozhodl se vrátit do Santiaga, což znamenalo otočit se a na uzoučké horské silnici se v serpentinách procpávat zácpou dolů. Silnice je úzká a dopoledne je povoleno jet po ní pouze nahoru a odpoledne pouze dolů. Jenže je to asi tak platné jako cedule: "Señor Motorista, při nasazování řetězů neblokuj provoz". Vyhýbání se autům jedoucím dolů samozřejmě celou situaci ještě zpomalovalo, ale jestli Chilané jednu věc neumějí, tak je to trpělivě čekat. Budhismus tu opravdu nemá žádnou šanci. Po dvou a půl hodinách jsme vystoupali do Farellones, Lula si půjčila snowboard a Vince boty, rukavice a brýle a po prohlédnutí nevábně vypadajících kombinéz k vypůjčení se rozhodl, že raději bude lyžovat v Hvězdopravcových roztrhaných kalhotech. Jediné, co půjčovna nepůjčovala, byly ponožky, ty si musel koupit.

Pak jsme se vydali do Valle Nevado, což je normálně od Farellones patnáct minut cesty. Ale otáčející se řidiči, řidiči nasazující řetězy a jedna sanitka (samozřejmě bez pacienta...) ploužící se po uzounké cestě v protisměru, způsobily, že se cesta opět protáhla na více než hodinu. Inu, lyžování bylo třeba skutečně si zasloužit. Po celkem čtyřech a půl hodinách cesty namísto obvyklé hodiny jsme konečně stáli na sjezdovce.

Protože jsme lyžovali tedy jenom cca 3hodiny, rozhodl Hvězdopravec, že v pátek pojedeme zase, i když má být ošklivě. A bylo skutečně ošklivě, ale jako obvykle to Hvězdopravci neubralo vůbec nic z jeho nadšení a když jsme se houpali v poryvech větru na lanovce zasypávaní vločkami sněhu, tvrdil, že si myslel, že počasí bude horší, ježto není vůbec mlha a také klidně mohla být mnohem větší zima. Středisko ale bylo prázdné a mohli jsme lyžovat celý den jako o život.

V sobotu jsem měla narozeniny, a protože pokračovalo špatné počasí, zůstali jsme v Santiagu. Odpoledne jsme se šli podívat do Muzea prekolumbovského umění, které je údajně jedno z nejlépe udělaných muzeí v Chile. Najdete v něm objekty různých indiánských kmenů ze střední a jižní Ameriky a rozhodně ho doporučuji vaší pozornosti. A protože po každé kultuře člověku nutně vyhládne, šli jsme se pak najíst do Mercado Central do jedné z malých restaurací nabízející mořské plody. Pak jsme se prošli po trhu, koupili nějaké potvory na paellu k večeři, avokáda (bez vláken, "pura crema", hlásily cedule), papayu, pomeranče (bez pecek, sin pepas) a cibuli (po které se nepláče "no llores") a zamířili domů, kde jsme u šampaňského, které jsme dovezli z Francie, ty moje narozeniny pořádně oslavili. Sami dva. Když jste žena námořníka, je to ta nejlepší možná oslava.

V neděli jsme si řekli, že je čas zase vyrazit někam do přírody. Problém je, že jet ze Santiaga na jeden den na skialpy moc nejde, potřebujete spíš dva dny na to, abyste vylezli na nějaký ten vršek, a to znamená kempovat ve sněhu. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na pěší výlet do Reservy La Campana, která je mezi Valparaísem a Santiagem. Její nejvyšší hora El Roble má 2222metrů, což dělá v Chile z rezervace pohoříčko rovnající se Vysočině nebo Brdám. Naším cílem byl Cerro Campana, který je o něco nižší (1910m), ale na rozdíl od Roble na něm není observatoř a nevede na něj silnice. Vyjeli jsem po Rutě 5 na sever a po několika desítkách kilometrů jsme sjeli ve směru městečka Tiltil. Cesta vedla mezi poli a sady mandloní, které už nádherně kvetou, olivovníků a kaktusů, na nichž roste ovoce tuna. Tahle část údolí je totiž obdařena mnohem více strážkami než Santiago, takže je to kraj, odkud pochází spousta zeleniny a ovoce, které se prodávají v Santiagu na trhu. Zastavili jsme se v Tiltil na náměstí, protože jsme potřebovali vybrat peníze, a k našemu překvapení na náměstí skutečně byl bankomat. Jinak jsou Tiltil takové chilské Rokycany. Říkám si, že sem určitě budu muset vzít naše evropské návštěvy: tohle je typické chilské maloměsto. Turista sem v životě nestrčí nos a lidé se tu možná automaticky nezdraví jako na vesnici, ale stejně každý ví, who is who. Pak jsme projeli řekou (na co stavět most, když v řece je voda jen občas...) a dojeli do Olmué, kde je vjezd do rezervace. U vstupu jsme museli zaplatit a nahlásit, kam míříme. Vedle okénka bylo napsáno: výstup na vrcholek La Campana je v červenci a v srpnu zakázán. Tak jsem řekla chlapíkovi, že se chystáme vyjet k dolu (La Mina) a vyjít na vrcholek. Chlapík podotkl, že je to zakázané. Zeptala jsem se proč. Protože je to moc nebezpečné. Ani jsme se na sebe s Hvězdopravcem nemuseli dívat. Požádali jsme o klíč k bráně, která uzavírá cestu k La Mina a slíbili jsme, že na vrcholek nepůjdeme, že se tam budeme jenom popelit okolo auta. Myslím, že tak, jako bylo Hvězdopravci i mně jasné, že se o výstup pokusíme, bylo to jasné i chlápkovi, ale procedura byla zachována. Hvězdopravec podotkl, že jsme se dobře oblékli já do světle svítivě modré mikiny a on do tmavě modré svítivé mikiny. Pro změnu to vypadalo, že je to on, kdo má trochu větší strach, že z našeho zakázaného výstupu bude problém. Mudroval, zda Chilané spíš podobná nařízení respektují, či spíš ne. Ono si totiž řeknete, Latinoameričan, ale v Chile například nikdy nezkoušejte podplatit policistu, nebo skončíte okamžitě ve vězení. Policisté jsou tu, na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí, neúplatní a velmi respektovaní. Ale šli jsme a hned za závorou, kde byl zopakován zákaz vstupu, jsme narazili na stopy, které zcela jasně nepocházely z minulého podzimu. A šli jsme dál a dál, až jsme dostali jasnou odpověď na naši otázku. Proti nám se vynořila trojice Chilanů s lanem a helmami, kteří nejen, že byli na zakázané stezce, ale také na ní vylezli po skalnatém hřebeni a prolezli vrátnicí ještě před tím, než přišel výběrčí vstupného. Řekli nám, že na vrcholku právě piknikuje další skupinka, což jsme o pár set výškových metrů mohli ověřit. Na vrcholku bylo krásně a byl odtud neuvěřitelný výhled na Andy i na oceán. Viděli jsme zamlžené údolí Santiaga, zátoku Valparaísa, Plomo a lyžařská střediska, i Aconcaguu zahalenou v mracích. Výstup nebyl ani náročný, ani nebezpečný, spíš taková tréninková procházka jako Manquehue, a odměna byla opravdu veliká. Jen se o ni s vámi nemůžu podělit, protože nám nejspíš některá s žebravých lišek, která nedostala ani kůrku, očarovala náš foťák a všechny fotky ze slunečného dne jsou úplně šedé.

A to je zatím všechno. Nastává čas zase pracovat...