Summer Break I.

Tak vás zdravím ze starého kontinentu. Přistáli jsme téměř před třemi týdny v Lyonu poté, co jsme strávili nekonečných čtrnáct hodin v letadle. Já jsem se na let těšila, protože v letadlech Air France máte samostatnou obrazovku a můžete si na ní pustit jakýkoli z nabídky filmů. Let se tedy dá dobře strávit tím, že se podíváte na všechny filmy, na něž jste chtěli jít do kina, ale nešli jste, a hned potom na filmy, za které jste nechtěli utrácet. Kromě toho jídlo bývá dobré a dostanete k němu dobré vínečko. Jenže naše obrazovky v letadle, které vypadalo, že už toho má dost za sebou, nefungovaly a jídlo bylo jistojistě chilské provenience. Salát se tedy skládal především z měkkého salámu a kukuřice a ke kuřeti, které bylo jasně chilské Super Kuře (Super Pollo, po kterém zrychleně roste i jeho konzument), byl servírován kydanec instantní bramborové kaše. Obrazovka bohužel fungovala tatínkovi za námi, jehož potomek jeho totální nepozornosti, způsobené trochu detektivkou a trochu pivem Heineken, využíval k lezení až na vrcholky našich sedadel a hlav. Celý předek letadla byl pak vyhrazen skupině několika desítek chilských paniček, které již od nástupu do letadla postávaly v uličce a brebentily nejspíše o plánované dovolené v Paříži a o neschopnosti služebnictva. Usadil je pouze vzlet, přistání a servírování jídla. Pouhé napomínání personálu prostě nebylo dost pádné. Celou noc jsem tedy nespala, ježto jsem si stále připadala jako uprostřed večírku, třikrát za sebou jsem si na rozbité obrazovce pustila film "Dívka z RER", takže jsem nakonec cosi pochopila z jeho děje a nakonec byla neskutečně šťastná, že už jsme v Paříži. A to přesto, že bylo dvanáct stupňů a pršelo.

První, co nás po příjezdu do Grenoblu ohromilo, byla zelená. Příroda, stromy, tráva, až perverzní, úchylná plodnost zdejších hor. Protřela jsem si oči při pohledu na bujně zelený plevel plazící se, k zoufalství nejednoho spořádaného občana-zahrádkáře, okolo obrubníků, domů a dokonce i mezi dlažebními kostkami. Nezdá se mi to? Kde je prašnost cest Santiaga, slunce, které spálí všechno, co člověk nezaleje? Naše oči zvyklé na to, že zeleň, to je několik žlutě kvetoucích trnitých keřů, nevěřícně zíraly na zelený, nejzelenější možný, neudržovaný trávník v zahradě u Xaviera. I po týdnu jsme při našem výletě do Marseille a Provence konstatovali, že nám zdejší krajina připadá úplně šťavnatá. Inu, porovnejte sami. Grenoble se tvarem města hodně podobá Santiagu. Kopeček Bastille je tak trochu na stejném místě jako nepřetržitě zalévaný Cerro San Cristobal.

Další ohromení jsme zažili, když jsme se v té vší bláznivé zeleni pokusili najít známou kotvu obyvatele Grenoblu, která slouží k určení jeho polohy ve městě: vrcholky hor a tři vysokánské věžáky. Vrcholky hor tu byly, ještě pokryté sněhem, jako Andy, ale věže chyběly. Na jejich místě stály jen tři směšné paneláčky s bídou převyšující okolní zástavbu. Porovnejte opět sami. Co na tom, že stavba nejvyššího mrakodrapu Jižní Ameriky byla kvůli krizi zastavena, obytné domy mají v Santiagu běžně třicet pater.

Ze zastávky tramvaje ve čtvrti příznačně nazvané L'Île Verte, Zelený ostrov, jsme zavolali Xavierovi, objednali jsme u sýraře sýrový talíř se sýry zásadně z nepasterizovaného mléka, a náš francouzský pobyt konečně začal. Radost mi kalil pouze fakt, že nepražilo slunce a naše zimní oblečení z Chile stačilo tak pouze ochudit o jeden svetr a bylo nám oběma dobře. Naštěstí se ale přeci jen přišouralo léto a po prvním barbecue s celou armádou astronomů, kdy jsme několikrát vynášeli stoly ven a při další přeháňce je zase opakovaně cpali dovnitř, jsem mohla konečně z kufru vytáhnout letní sukýnky.

Během posledních dvou týdnů jsme oba notně přibrali, neboť Francie si žádá své. Místo chilských blátivých oliv se cpeme pevnými provensálskými a užíváme sýrů a sušených salámů saucissonů. Užili jsme si kaváren, kde si i já zcela sama můžu spočinout na terase a dát si kafíčko, u nějž se nemusím obávat ani toho, že to bude příšerná instatní břečka, ani toho, že to okolo procházející muži budou brát jako výzvu k seznámení.

Kromě neustálého jezení jsme se viděli s většinou našich přátel a seznámili jsme se velkou část během posledního půl roku se narodivší nové generace Grenoblanů. S naší českou partou jsme pojedli bramboráků a při různách příležitostech popili vína a popiknikovali v Parku Mistral. Vratislav obhájil doktorát a rozhodl se, že jeho vztah s Biancou je natolik pevný, že risknou společné bydlení. Zeloch zhubnul přes třicet kilo. Zikmundi mají plánů až nad hlavu. Aničky se vrací do Čech. Aurel a Nono mají rodinu, stejně jako Laurent či David a jako ji bude mít Xavier. Iga se stěhuje do Ženevy a Emilie je v Chambery a Sylvestre v Paříži. A tak dál. Jak se tak na všechny dívám, vidím, jak se tu hodně věcí změnilo, vyvinulo někam dál a necítím vlastně žádnou nostalgii. Je dobré plynout s časem a nezůstávat na místě. Vlastně u každého je nějaká velká změna stejně významná jako naše odstěhování se na druhý konec světa. Starý Grenoble už není, sláva novému. Mimochodem, včera jsme byli na večeři s Fabienem a Annou: párem, který jsme dosud neznali, ale který se bude stěhovat do Chile. Myslím, že půjdou pěkně do naší skupinky ex-Grenoblanů s Mathilde a JB. Jenom si lámu hlavu, jak budou Chilané reagovat, až se Fabien pokusí jít v Chile do práce se svým psem, jak to dělá ve Francii. Se psem nalezencem, který bude k nerozeznání od psů ve ulicích Santiaga. Myslím, že Anna a Fabien budou pro pomocníky s hledáním bytu ještě větším oříškem než jsme byli Hvězdopravec a já.

Přeci jen, ani JB a Mathilde, ani my dva, ani Anna a Fabien, ani většina z našich kamarádů, není úplně standartním profilem expatriovaného člověka. V poslední době mi chodí hodně mailů od "Hvězdárna Spouses", tj. skupiny partnerů a partnerek zaměstanců Hvězdárny, a nestíhám se divit. Zmíněnou skupinku jsem se rozhodla kontaktovat při příjezdu do Chile, přestože mi už z dálky moc nevoněli. Ale co, řekla jsem si, předsudky, a ty si jako nový obyvatel nové země nemůžete moc dovolit, pokud nechcete zůstat osamocení ve svém koutečku. Jenže, milí čtenáři, jak by vám řekli kognitivní psychologové, předsudky jsou vlastně prekoncepty, které nám umožňují rychle se orientovat, aniž bychom museli o všem pořád přemýšlet. Než jsem stihla Hvězdárna Spouses poznat osobně, přišla mi Pozvánka na "Pletací skupinu partnerů Hvězdářů". Sice jsem byla ujištěna, že i začátečníci jsou vítaní a možná by mi někdo i půjčil jehlice, ale fakt, že skupina je ve Starbucks v nákupním centru v Lo Barnechea, nejluxusnější čtvrti Santiaga, a to ještě ke všemu v deset ráno, mi jasně napověděl, že předsudky jsou tu někdy oprávněně. Chtěla jsem se nechat z mailistu vyškrtnout, ale naštěstí jsem to neudělala. Tím pádem mi začaly přicházet také maily, kde se Partneři a Partnerky snaží sestavit seznam věcí, které jim v životě v Chile velmi chybí a který by měl být zaslán všem budoucím expatriovaným zaměstnancům Hvězdárny, aby tito netrpěli při příjezdu nedostatkem. První pisatelka si stěžuje, že v Chile nemají motorizovanou obracečku na kompost. Druhá přidává, že mají pouze dvoumetrové teleskopické tyče na mytí okem, zatímco v Holandsku mají až šestimetrové, a že je tedy radno onu tyč přibalit již při příjezdu. Třetí Partnerka pak dodává, že rovněž postrádá lopatku na smetí s rukojetí dlouhou jeden metr, což umožňuje neshýbat se, a malou, ze stoje ovladatelnou, pokličkou, která naopak zabraňuje smetí, aby z lopatky vypadávalo. Odolala jsem své touze přihodit do konverzace, že my zase umíráme steskem po Pastisu Ricard a 51. S Annou jsme se rozhodly, že musíme po jejím příjezdu založit nějakou alternativní skupinu.

Ale zpět k naší cestě do Evropy. O víkendu jsme pak zajeli do Marseille popít pastisu u zdroje, ale hlavně podívat se na Hvězdopravcovu rodinku. Maminka Marie je pořád na svém Ostrově v Karibiku, takže ji uvidíme až v červenci v Praze, ale rodina tatínka Jeana je stále pevně ukotvena v jižní Francii. Sešli jsme se na rodinný oběd, kde nás ke stolu zasedlo sedmnáct a oběd trval až do šesti večer. Natáhlo se to trochu koupáním v bazénu, to ano. Jinak jsme si během víkendu užili také koupání v moři, několik dalších méně hromadných rodinných obědů a večeří a viděli jsme se s Guillaumem, Florence a spol. Marseille je přeci jen úžasné město, a když jsme v pondělí večer seděli s Hvězdopravcem a Nicem v kavárně Hotelu Bellevue, popíjeli bílé víno a jedli cibulový koláč, ančoajádu se zeleninou a kousky chleba s tapenádou a nakonec carpaccio z hovězího, říkala jsem si, že je přeci jen super, že Hvězdopravec je zrovna z tohoto kousku planety. Po večeři jsme se šli podívat, jak zapadá slunce nad Vieux Port, starým přístavem. Bylo to jako opravdické prázdniny.

Pak jsme zase po dálnici odfrčeli do Grenoblu. Cestou jsme neviděli ani jednoho Pathfindera ani nic podobného, jenom samé "kelímky od jogurtu", jak Hvězdopravec nazývá všechna vozítka typu Clio nebo 106. Zlatá naše malinká dobrá Evropa.