Nákupy

Cizinci, který přijede do Santiaga, musí nad místními supermarkety spadnout koutky. Tohle, že je Jižní Amerika? Vždyť je to úplně stejné jako v Evropě nebo v Americe!

Cizinci, který v Chile žije, začne po nějaké době docházet, že některé obchody, v nichž jsou elegantně věci umístěny daleko od sebe v sofistikovaně osvícených policích, mají věci daleko od sebe ne proto, aby vynikla jejich krása, ale proto, že je to jediný pár věcí, který obchod ve skutečnosti má.

Ale postupně. V Chile existují na jedné straně obchůdky a trhy, jako ty, o nichž jsem vám psala v minulém příspěvku. Mají všechno, od jehel a nití přes sendviče až po léky. V případě Patagonie také klidně třeba kanystry s benzínem. Lidé také kupují spoustu věcí na trzích. Kousek od nás je již tolik mnou zmiňovaný Mercado Central, kde se kupují ryby, Vega, kde se prodává zelenina, a Patronato, kde se oblečete za pár šupů. Tuhle jsem četla v deníku La Tercera, že na Mercado Central přišla hygienická kontrola. Vzhledem k tomu, že nezkušený Evropan se z Mercada osype, jenom vidí všechnu jeho zvířenu - tím nemyslím mořské potvory, nýbrž kočky, psy, mouchy, pavouky a kdo ví co ještě - zajímalo mě, jak se dívají na celou věc místní hygienici. Deník La Tercera pravil, že konstatovali, že asi 20% nabízeného zboží byla shledána nevhodná pro konzumaci. No, hlavně že jim nevadí zboží nabízené v těsném sousedství příšerně zapáchajících veřejných záchodů. A konec konců, žádný Chilan, či spíše Chilanka hospodyňka, by ono zkažené zboží nekoupila, stejně to zbaští tak maximálně nějaký hloupý turista. Po roce tady už si na mě ale žádný obchodník nepřijde.

"Co hledáš, královno, co potřebuješ, krasavice? Máme všecko, máme všecko.", volají jako obvykle prodavači
"Máte okouna?", ptám se.
"To víš, že mám, podívej, je čerstvoučký", chválí svoje zboží prodavač.
"Ukaž mi támhletoho", říkám já a tvářím se nepřístupně. Prodavač vezme okouna a ukáže mi žábry. Oko ryby ještě zakalené není, ale žábry už ztrácejí barvu.
"Mmmm..." Prodavač chápe, že je to ne, je to přece Chilan a dobře ví, že nabízená ryba už leží na pultě nějaký ten den.
"Jdi támhle, ti mají", říká nakonec vesele. Chilané rádi poslouží dobrou radou a posílání zákazníků ke konkurenci patří ke slušnosti.
A tak jdu ke konkurenci. Celá scéna se opakuje, kontrola barvy žaber, následně se ptám na cenu (říct, že rybu chci, aniž bych se nejdřív zeptala, kolik stojí, je nemyslitelné), prodavač hodí rybu na váhu a obchod je uzavřen. Ryba je omyta vodou z barelu (kdepak asi vodu načepovali?) a je mistrovsky vykuchána během několika vteřin na zakrváceném prkénku. Následně je zabalena do igelitu a do novin. Možná právě do deníku La Tercera, který píše o hygienické kontrole. Svérázná verze "víte, co já si můžu s tím vaším článkem...". Mezi tím plácnu dlaní do svatojakubských mušlí, abych zjistila, zda se zavřou a zda jsou tedy ještě živé. Jedna se slabě pohne, ostatní leží, lasturu otevřenou vzhůru k nebi a ani se nehnou. Prodavač na mě spiklenecky mrkne. Přece to nevyhodí, však on to někdo koupí.

Špatně nám nebylo nikdy, a to si potrpíme na carpaccio, sushi a tatarské steaky. Asi jsme imunizovaní.

Protože ne všichni shledávají tenhle způsob nakupování tak půvabný jako já, především expatriovaní lidé a bohatí Chilané chodí do supermarketu, kde jsou věci mnohem dražší, ale leží na sterilně vypulírovaných pultech. Zákazníci samozřejmě netuší to, co vím já od kamaráda Johna, který dlouho pracoval v obchůdku na Avenida de Providencia. Do obchůdku s organickými potravinami moc lidí nechodilo, a tak měl John čas sledovat, kterak závozníci s mrazícím autem vyloží rychle na přeplněné silnici zmražené potraviny před sklady obchodů s potravinami a následně rychle odjíždějí, aby se řidiči za nimi neutroubili k smrti. Nejdříve takhle zavezou celou Avenidu táhnoucí se několik kilometrů a následně s rychlostí Chilanům vlastní přijdou zboží strážené zatím ochrankou supermarketu náskládat do mrazících místností. Mezi vyložením z auta a naskládáním tak někdy uplyne i několik hodin. Zkrátka, až se budete divit, proč je na zmrzlině vždycky ledová krusta a proč mořské plody vězí k kusech ledu, vězte, že za to může letní sluníčko.

I v supermarketech se navíc musíte vyznat. Chcete občas pojíst dobrý sýr? Pak musíte vědět, že ten mají jenom supermarkety Lider. Jogurt bez želatiny? Tottus, Lider ho nevede. Popít české pivo? Jednou za rok obdrží zásilku Jumbo. Též by vám mělo být jasné, že je pitomost hledat olivový olej v supermarketech v centru, protože pro populaci žijící v centru Santiaga je tenhle olej moc drahý. Pro lidi z Providencie je moc drahé chorizo nebo sušená šunka. Věřte mi, že když poprvé po roce uvidíte lískové oříšky, srdce vám zaplesá. "Mají vanilkový cukr!!!!", volala jsem onehdy kamarádce: "Kolik ti ho mám vzít?!" "Jééé," plesá kamarádka. Když jí cukr donesu, nevezmu si za něj ani peso. Kamarádka má totiž občas to štěstí, že v obchodě, kam chodí, občas dostanou kořenový celer.

Dneska ráno jsem se rozhodla jet koupit pár věcí do blyštivého chrámu konzumu Parque Arauco. Komerční centrum, kde se ztratí i ten nejzkušenější skaut s buzolou a mapou. Především jsem chtěla koupit infrazářič do koupelny. Takový ten jak se namontuje někam ke stropu. Jistě víte, o čem mluvím, býval ve všech panelákových koupelnách. Dále se mi zachtělo silonových ponožek tělové barvy. A litinového hrnce na zimní pomalu vařená jídla. Ze zaručeně teflonového nádobí, které jsme koupili loni, se totiž začala odlupovat černá barva znázorňující teflon. A na vrch jsem se rozhodla odměnit se kozačkami.

Nebudu vás napínat. Však víte, co jsem vám říkala na začátku o oněch policích. Že silonové ponožky tu mají jenom z květinovými vzory, to vím už dávno. Co je to taky za nápad nosit ponožky, které nejsou vidět? Marně jsem doufala, že je tu třeba někdo za poslední rok vynalezl.

Elegantně vyhlížející předražené třetí patro Parque Arauco je zasvěcené pouze domácnosti. Zaručeně teflonové nádobí, sto padesát druhů televizí, grilů a především dekorativních předmětů. V obchodě, který naškrobenou kuchařskou čepicí ve výloze dává najevo, že je pouze pro profesionální kuchaře, mají totéž zaručeně teflonové nádobí a zástěry. Chňapky a spoustu příborů. To vše s půl metrovými rozestupy, aby si zákazník mohl vychutnat lesk a krásu chilského pozlátka.

Vzdávám hrnec a jdu pro topení. Vrhají se na mě hned dvě prodavačky. Vysvětluju jim, co chci, ale vrtí hlavou, že nic podobného nemají. Ve třetím obchodě, kde mají tytéž dva druhy topení do koupelny jako v předchozích dvou, mi prodavačka ukáže, že jeden z nabízených ventilátorů má na druhé straně dírku, za kterou by se dal eventuelně na stěnu zavěsit. Rozhoduju se, že vyřešit problém topení dostane za úkol Hvězdopravec, až se vrátí z Dalekohledu.

Když vycházím z obchodu, rozhodnu se koupit tedy alespoň druhou peřinu. Pod jednou mi je zima už teď. U peřin je spousta lidí a mě zarazí nápis: "Spotřebuje jenom 4pesos za hodinu". Co je to? Ptám se prodavače, který stojí pyšně vedle největší novinky obchodu: "Vyhřívání postele." Navlečete na postel, strčíte do zástrčky a prostěradlo vás zespodu začne hřát. Tedy v lepším případě. Jako první ikona na obalu je hrdé: "antišok systém!" a hned druhé je: "Možné prát v pračce na 40." Jsem děvče odvážné, ale spát na posteli s pracím prostěradlem zapojeným na 220V je na mě moc.

Tak tedy kozačky. Mají jich spoustu. Žel, zima je už několik dní, takže musí přijít to, co má. Vystavené zboží existuje většinou pouze ve vystaveném čísle, které je to poslední číslo, které obchod má. Kozačky tedy odsunu na návštěvu trhu Santa Lucía, kde pár místních řemeslníků dělá kožené boty.

Cestou domů si vzpomenu, že jsem se chtěla podívat do lékárny, zda nemají náplasti na puchýře. Nemají. Zato mají náplasti s kytičkami, náplasti s Barbie a dokonce i náplasti se symboly fotbalového klubu Colo Colo. Každá náplast v krabičce má jiný colo-colovský motiv. Představila jsem si, jak se fanoušci Colo Colo pobijí se svými odvěkými rivaly Universidad de Chile, a utržená zranění pak olepí těmito náplastmi. Nemohla jsem odolat. Chabá náplast na zbytečně ztracený čas v Parque Arauco, ale zato stylová.

"Po těhle vám naskočí vyrážka", směje se prodavač u pokladny a mrká na mě. Také se směju. Doufejme, že nás tedy v zimě bude hřát alespoň humor...