Dusíme se

Zima v Santiagu přináší jeho obyvatelům kromě klepání kosy i další lahůdku: zvýšení hladin smogu. Smog Santiaga pochází hlavně z aut. Není divu. Dopravní situace města je jedním slovem katastrofa.

Katastrofa je to taková, že uzavírka silnic se provádí jen ve velmi krajním případě, a podle toho také ulice vypadají. Už jsem vám říkala, že doprava není uzavřena třeba ani kvůli maratonu: maratoncům se prostě vyhradí jeden pruh a auta kolem jezdí zbylými pruhy, i když je neděle. Pobavilo mě také odklízení trosek ze zvonice kostela v Providencii, která spadla při zeměstřesení. Na zbytku věže a na střeše hlavní lodě, kam trosky napadaly, stáli dva dělníci, ve slepé víře, že nedojde k žádnému následnému otřesu samozřejmě bez jakéhokoli jištění, a trosky házeli do kontejnerů umístěných mnoho, mnoho metrů pod nimi na chodníku a silnici. Ale Avenida de Providencia je důležitá komunikace, takže jaképak zavírání? Pěkně byly uzavřeny jenom dva pruhy, kam létaly trosky, a ve třetím pruhu se jezdilo věříce v Providencii (Prozřetelnost) a tváříce se, jako by se nechumelilo, tedy pardon, jako by vedle vás nedopadaly kusy zdiva.

Podobně je ale konec konců omotaných stále páskou mnoho budov na hlavní ulici Alameda, která se ve skutečnosti jmenuje Libertador O'Higgins, ale všichni, včetně dopravních cedulí se směry, ji nazývají Alameda. Kolem omotaných budov se jezdí a chodí, a věří se, že když se něco zřítí, zřítí se to do půl metru širokého vyhrazeného pásu.

Ale vraťme se k dopravě a smogu v Santiagu a tomu, proč je tu doprava tak hrozná. Na rozdíl třeba od Prahy je Santiago ostře sociálně rozvrstvené do bohatých a chudých čtvrtí. Bohaté čtvrti jsou Chicureo, Las Condes, Vitacura a Lo Barnechea na severovýchodě města. A do nich denně v rozvrzaných smradlavých autobusech dopravního podniku proudí zástupy zahradníků, ošetřovatelek, pedikérek, holiček, řidičů, zdravotních sester, chův, uklízeček a dalších profesí, které žijí na jihu a jihozápadě Santiaga. Kdo se nevejde do autobusu ani do metra, může zkusit taxík, nebo hlavně kolektivo, tj. kolektivní taxík. Jsou levnější, protože auto jede jenom, když je plné. Má pravidelné trasy, po kterých jezdí, a na těchto trasách jsou fixní ceny. Kolektiva a autobusy, tedy ráno vyjedou z chudé čtvrti a zahustí dopravu i vzduch. K nim se přidají taxikáři, kteří si také na vysoké noze nežijí. I oni musejí ráno tedy jet do práce, z jihu na sever, tam, kde lidé využívají taxíky nejvíce.

Na pomezí mezi bohatými a chudými je Ñuñoa, Providencia a La Reina. Odtud je ježdění autobusem ve špičce ve směru, kterým se zrovna přesunuje do práce většina Santiaga, absolutně nemožné. Ráno tedy nejde jet z jihu, severu a západu na východ, a odpoledne zase z východu do zbylých světových stran. Nejen, že se do autobusu nedostanete, ani se nenamáhá vám zastavit, protože už je až po okraj narván lidmi z jihu. Do metra se občas vmáčknete, ale nevíte přesně, kolik jich před tím budete muset nechat ujet. Takže pokud bydlíte jako my kdesi mezi chudým a bohatým Santiagem, na ranní cestu do Vitacury autobusem zapomeňte, stejně jako na podobný návrat domů. Zbývá kolektivo, auto nebo kolo.

V bohatých čtvrtích pak už není co řešit. Většina bohatých lidí městskou dopravou nejezdí, protože je to prý nebezpečné. Na obranu paniček z Vitacury je též nutné dodat, že v jejich čtvrtích je autobusová doprava tak špatná, že se člověk stejně jen tak někam nedostane. A navíc, kdo by pak mohl obdivovat páníčkův nebo paniččin nový džíp, že? A velká auta, ty tu bohatí milují. A vzhledem k tomu, že chodit po ulici je mnoha lidmi vnímáno také jako nebezpečné, bohatí tu jezdí i dva bloky k sousedce. Nejlépe nyní velice módním nablýskaným Land Roverem, jehož čistota prozrazuje, že se milý Land Rover nikdy na žádnou neasfaltovanou cestu ani nepodívá.

Ve špičce je zácpa tak strašná, že se i ujetí pár bloků může protáhnout na půl hodiny. Během které si pěkně pokouříte. Nehledě na to, že průjezd městem je ještě komplikován tradiční chilskou trpělivostí, která vede řidiče k tomu, aby neustále přejížděli z jednoho pruhu do druhého, troubili, cpali se, nadávali, prudce akcelerovali a poté brzdili a velmi často se tedy s někým srazili a tím zablokovali alespoň jeden pruh čekajíce na policisty. Kteří nejedou a nejedou, protože chilský řidič jen velmi vlažně naznačí houkající sanitce či policistovi ochotu se pohnout. Silnice jsou stejně tak zahuštěné, že není kam. Na zemi jsou sice namalovány pruhy, ale když provoz houstne, respektování pruhů klesá a auta jsou namačkaná jedno na druhém.

A je to, už se dusíme. Ale pozor, nedusíme se všichni stejně. Nejen shodou okolností jsou bohaté čtvrti položené na nejvyšším bodě nakloněné desky Santiaga, takže se všechen smog usadí na středu, severu a jihu. Lidé v Lo Barnechei si tedy v klidu jezdí velkými auty a jsou spokojení, že dýchají poměrně čistý vzduch.

Zdá se totiž, že Chilané vztah mezi velkým znečištěním města a výfukovými plyny, nevnímají. Až v zimě pak přijdou dny, kdy je vyhlášen stav nouze, je doporučeno nesportovat, nevycházet a je zakázáno vyjíždět určitým poznávacím značkám. Problém je ten, že tento zákaz se vztahuje pouze na auta s nekatalytickým čímsi, což je pár křápů na jihu města, jejichž majitelé by stejně nikam nejeli, protože ceny benzínu po zeměstřesení strašlivě vzrostly, takže ježdění autem je stejně moc drahé. Paničky z Vitacury ale můžou tedy klidně jezdit dál, jejich auto má bezpečně ono katalytické cosi. A náš Pathfider také. Protože náš milý dvanáctiletý stařík s motorem 3.3 a spotřebou přes deset litrů je vnímán v Chile jako ekologické auto a při kontole emisí jsme dostali krásný zelený puntík. Těžko je pak vysvětlovat někomu, kdo v téhle kultuře vyrostl, že jezdit všude autem opravdu není dobrý nápad. Kromě toho proto, že naše auto je staré, platíme menší poplatky za povolení k provozu. Poplatky za povolení se totiž odvíjejí od ceny auta, nikoli od velikosti. Za náš "špinavý gázík" zaplatíme tedy polovinu toho, co Paulina za svůj kelímek od jogurtu Chervolet Spark s Hello Kitty na kufru. A protože velká stará auta jsou levná, vydrží a jako ekologická smějí jezdit i při smogu, hádejte, čím jezdí většina obyvatel Santiaga, kteří nemají na nové auto?

Ranní a večerní Santiago je zkrátka neuvěřitelný blázinec. Není asi třeba připomínat, že všichni řidiči mají navíc klaxon, kterým napomínají ostatní neukázněné řidiče, ať už si to zrovna metelí po městě 70km/h, nebo ať už si pokuřují v zácpě.

Šli jsme dneska s Hvězdopravcem Parkem Uruguay do Providencie a jako obvykle jsme na sebe museli křičet, protože po pravé ruce proudících šest tepen Andrese Bello nás hravě přehlušilo. Po levé ruce páchlo Mapucho s hladinou zvedlou ranními splašky. Od zemětřesení už v Parku Uruguay neblokují cyklistům průjezd vysoké zábrany hlásající Čisté Mapucho a Užij si Mapucho se svou rodinou, které tam před pěti lety nainstalovaly vodárny Aguas Andinas (Andské vody). Prý se za zábranami stavěly čistírny vod. Nebo se měly začít stavět. Při zemětřesení zábrany popadaly a zdá se, že to byl dobrý důvod je důstojně a bez hluku odstranit a na nápad užít si Mapucho zapomenout.

Zkrátka, zima přichází. Hvězdopravec se má, zítra se letí do Evropy nadýchat, najíst a naslunit. A já budu zase skoro tři týdny v tomhle blázinci sama...