It's raining again, haleluja!

Podzim v Santiagu je nádherný. Přes den je teplo a slunečno, ale v noci teplota už klesne pod deset stupňů. Stromy v parku jsou barevné a ve slunci pestře září. Připomíná mi to všechno dobu, kdy jsme se loni nastěhovali do našeho bytu, a je mi příjemně. Dneska ráno se ale zatáhla obloha a Hvězdopravec mi tvrdil, že dokonce i prší. Podívala jsem se, co na to říká Chilský meteorologický ústav. Jejich předpovědi sice moc nevycházejí a ještě včera tvrdili, že bude slunečno, ale naopak umí pružně reagovat a předpověď na konkrétní den rychle mění podle toho, jak zrovna je. A skutečně. Předpověď, že dnes bude pršet, jasně dokazovala, že prší.

Po pěti měsících k nám tedy přišel déšť, oznamitel zimy. Já jsem se vydala do školy, kde jsem zjistila, že jsem si popletla den výuky, tak jsem jenom zašla do knihovny a zase dojela domů. Vyzbrojená Freudovými Sebranými spisy, povídkou od Gamboy, svetrem z vlny z Chiloé a puntíčkovanými teplými papučemi si říkám, že jsem na zimu připravená. Méně už celé Chile. Dnešní déšť opět Chilany zaskočil jako české silničáře první sníh. Cože? Ono prší? Kdo by to byl řekl, že letos zase bude pršet? Noviny začaly psát o tom, kde všude prší a co všechno nefunguje a internetový deník La Tercera dokonce přidal toto půvabné video:



Na jihu Santiaga vypadla elektřina a Victoria, naše pomocnice s úklidem, spěchala domů, protože má v obýváku "gotero". Slovo gotero je jasně příbuzné se slovem "gota", kapka. Je neuvěřitelné, že tu mají slovo pro "díru, kterou zatéká". Jinak díra totiž nevadí a nevadila celé léto, ale jakmile začnou padat "goty", kapky, je z díry "gotero", a to už je problém. Ale co, když můžou mít Eskymáci tolik slov pro sníh, co je divného na tom, že Chilané mají tak bohatý slovník pro katastrofy: temblor pro zemětřesení do pěti stupňů, terremoto pro zemětřesení nad pět stupňů, apagón pro výpadek elektřiny a nyní tedy gotero pro díru ve střeše, kterou zatéká.

Déšť bude asi také důvod, proč nechám dneska Hektora, svoje kolo, ve sklepě, jinak odpoledne dojedu na španělštinu celá mokrá od projíždějících aut. Jinak jsem ale Hektor i já stabilním postrachem ulic, i když nám někdo z našich sousedů evidentně vyhlásil válku. Nevím, zda jsou to sousedi od naproti, kteří nám jednou uvázali na dveře psa, či sousedka od vedle, která tajně dává svoje kočky konat jejich potřeby do květináčů na chodbě, nebo ještě sousedé z konce chodby, kteří jednou považovali boty před našimi dveřmi za vyhozené a bez ptaní si je tedy vzali. Nebo je to sousedka zezhora, která lije zbytky z oken? Ne, vypadá to jasně na dolní sousedku, která si stěžuje vždy a na všechno a se všemi bláznivými obyvateli domu vede lítý boj.

V létě jezdilo mnoho bláznivých obyvatel na kole a ta si odkládali před vchodové dveře. To se nesmí. V pravidlech, kterými jsme tu vázáni a svázáni, sice nestojí nic o toaletách pro kočky, o kradení bot za dveřmi a dokonce ani o lití zbytků z okna, ale je tam jasně napsáno, že kola se výhradně musejí ukládat jenom do sklepa nebo na konec bloku budov do vyhrazeného parkoviště, které vypadá ale spíše jako skládka. Kdysi před rokem mi vrátní kolo přestěhovali, ale od té doby se nic nedělo a já se nemusela s kolem vléct do sklepa, když jsem věděla, že bych ho zase za hodinu musela vytahovat. Začátkem dubna jsem ale dostala papír, na kterém stálo, že tímto mi je dáno na vědomí, že pokud nechám kolo ještě jednou před dveřmi, dostanu pokutu, protože kolo nechávat před dveřmi je nebezpečné "z důvodu možného zemětřesení a stížností sousedů". Přestože jsme ve velmi tektonicky činné zemi, bylo mi jasné, že nebezpečí toho druhého uvedeného je mnohem vyšší.

Jen mi nebylo jasné, jak je možné, že ani kdybych chtěla, Hektora bych před dveřmi nechat nemohla, neb tam parkovala již několik dní tři jiná kola. A parkovala vesele dále. Asi po týdnu se Hvězdopravec rozhorlil, jak on to umí, nad tím, že nás tu diskriminují, vzal výstrahu o pokutě a šel se prát za moje práva. Jsem ráda, že doby "a proč jsi jim neřekla že...?" a "Tak jim řekni..." jsou se zdokonalením Hvězdopravcovy španělštiny pryč a že může zkusit onu nemožnou věc, jako je vynucení si vysvětlení na Chilanovi, sám. Samozřejmě to dopadlo tak, že se dozvěděl, že pokutu dostanou všichni, kdo budou kola parkovat před domem, kola tam pak ještě týden parkovala, vrátní tedy rozdali pokuty a teď až do příštího léta se před domem parkovat nebude, protože stejně v dešti na kole nikdo nejezdí.

Jezdit na kole v Santiagu znamená poznat ho z úplně jiné perspektivy. Především, žena na kole okamžitě vybočí z anonymity velkoměsta. "Jak se má vaše kolo? Kdepak je?", ptají se mě vrátní (titíž, kteří byli sousedkou donuceni pokutovat moje stání před dveřmi), když jdu ven náhodou bez kola. Hektor trpí nejrůznějšími neduhy, a to především padáním řetězu, ale také drnčícím blatníkem. Takový stav kola dává přihlížejícím mužům ještě jasnější signál než chybějící snubní prstýnek. Či kdo ví, možná jsou jen Chilané přirozeně galatní. Zkuste nasadit spadlý řetěz nebo nafouknout kolo, aniž by se vám někdo nabídl, že za vás tu špinavou práci vykoná, nebo vám alespoň dal nějakou dobrou radu. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem si to drandila rychle z kopečka do Recolety, když jsem uviděla přes celý chodník nataženého spícího toulavého vlčáka. A jéje, budu muset zastavit, řekla jsem si, když mužík umývající auto vedle na silnici spatřil vznikající problém a než jsem k psovi stihla dojet, mužík psa probudil a křikem ho donutil, aby mi uvolnil místo k projetí.

Ale s deštěm nastávají Hektorovi prázdniny a nám časy s ohřívacími lahvemi a s gumovkami na nohou. Naše vosy se pomalu ukládají k zimnímu spánku, hnízdo je prázdné a mrtvolky vyhozených trubců pod hnízdem jsou dávno suché. Brzy dojde i na bílé chomáčky, které sice přežily všechny moje útoky insekticidem a dokonce se rozšířily i na bazalku a chili papričky, ale podle wikipedie prý nepřežijí teploty pod čtrnáct stupňů. Z našeho okna je zase výhled, protože stromy za oknem jsou skoro bez listí. Zkrátka, prší a zima je za dveřmi.