Paloma (4910m)

O Velikonocích jsem místo pomlázkou po zadku dostala po zádech těžkým kletrem, po nohách botami s mačkami a do rukou cepín. A vzhůru zase na Palomu, kam jsme se nedoštrachali letos v listopadu.

Tentokrát s námi šel ještě Standa, Hvězdopravcův kolega z Hvězdárny. Stavili jsme se pro něj u nich doma a na zahradě popíjeli nejdřív kafe a záhy také trochu Becherovky. Sluníčko svítilo, voda v bazénu se modře blyštila a Hvězdopravec unaveně spočinul na zelený trávník. S motivací to tedy vypadalo všelijak, ale nakonec jsme se přiměli nasednout do Pathfindera a vydat se do rezervace Yerba Loca "Bláznivá bylina". Rezervace se tak jmenuje prý proto, že v ní roste jako blázen nějaká bylina, já si ale myslím, že určitý podíl na názvu musí mít i počet andinistů, kteří zešíleli při zdolávání táhlých sedmnácti kilometrů, které údolí má. Je to jediný přístup k Palomě.

První noc jsme došli na konec údolí a druhou noc se vyškrábali na 3800m do základního tábora. Oba dny nebyly moc náročné, tedy nebýt těžkých kletrů, ztěžklých faktem, že jsme s sebou museli vléct hrozně vody. V Yerbě Loce je jí sice hodně, jenže se většina nesmí pít, protože obsahuje tolik minerálů, že milého andinistu zažene rychle potupně někam za bláznové byliny. Věděli jsme, že na 3200 metrech je pramen, ale to znamenalo zdolat 1200 výškových metrů a tedy jednu noc pouze z vlastních zásob.

V sobotu večer jsme tedy spočinuli konečně v základním táboře a hleděli na ledovec, který na nás čekal. A kajícníci, penitentes na něm. Vyprávěla jsem vám o nich zde a můžu říct, že na Palomě se na jejich otravnosti nezměnilo vůbec nic. Ba co hůř, spojili se proti nám s dalším jevem, a to tzv. bergschrund, jak se hezky říká anglicky. Tohle asi musí být jedno z nejslavnějších německých slov stejně jako český robot. Jenže to tedy Němci nemají být moc na co pyšní, protože bergschrund, to je obrovská trhlina, která se vytvoří tam, kde se odtrhne celý kus ledovce a popojede o kousek níž. Takže se vytvoří trhlina jako hrom přes celý ledovec a milý andinisto, hledej, kde bys ji přešel.

Když jsme jedli naši obvyklou čínskou polévku, spatřili jsme dvojici Chilanů, která se z ledovce vracela. Že to jsou Chilané jsme poznali lehko, jelikož, ač už dlouho pod ledovcem, nesli cepíny v rukou. Chilané je nikdy nedávají na batoh, vždycky je nesou v ruce a kývou s nimi do rytmu chůze. Dokonce i na Pintoru nebo na Leoneře, kde není žádný ledovec, jsme pár takových turistů potkali. Inu, cepín k Chilanovi patří stejně jako řízek k českému turistovi. Kluci procházeli kolem nás, takže jsme se začali hned vyptávat, jak se jim šlo a v jakém stavu je ledovec. Oba dva sotva mluvili a řekli jenom něco jako: "vodní ledovec...kajícníci, ano ano...trhlina...strašný, ošklivý...lano máte?"

Ráno jsme vstali v pět a za světel čelovek jsme se pustili do výstupu. Za úsvitu jsme byli pod ledovcem a začala bitva s kajícníky následovaná bitvou s trhlinou a především bitvou mne samé s mačkami, které jsem nemotorně musela zvedat při přelézání kajícníků tak vysoko, že jsem si natrhla kalhoty na zadku. Mačkou připevněnou na botě. Hvězdopravec se také velmi styděl za můj styl lezení, ale dělala jsem, co jsem mohla, a kolem jedenácté jsme byli nad ledovcem a čekalo más posledních 500m na vrchol, tentokrát už pouze po kamení.

Jenže 500m je v téhle výšce opravdu utrpení, alespoň pro mě. Ale řekla jsem si, že to vylezu, i kdybych měla zhebnout, protože už rozhodně nikdy nechci jít znovu celou tuhle příšernou cestu údolím a přes ledovec. 150m pod vrcholem jsem viděla, že pravděpodobně dojde spíše na zhebnutí, než na zdolání vrcholu, ale Hvězdopravec byl naštěstí na blízku a řekl, že půjde přede mnou, ať prostě dávám nohy tam, kde je měl on, a ať na nic jiného nemyslím. Vyvlekl mě takhle dalších 80 výškových metrů, ale pak jsem konečně viděla, kde až je vrcholek, a rozhodla se, že to prostě nezvládnu. Viděla jsem, že Standa už je nahoře a Hvězdopravec se rozhodl, že půjde za ním. Tak to ne, že já bych to nedala?! Vzpomněla jsem si na jednu blízkou osobu, která teď bude potřebovat hodně vůle, vstala jsem a na ten vrcholek se dovlekla. Tedy, musím se prásknout. Na opravdický vrcholek se dojít nedalo, takže jsme došli na takový vedlejší. Neměl 4910, ale jen 4900m. Každopádně je to výš než Mont Blanc a můj osobní rekord. Jen jsme se rychle rozhlédla, zaregistrovala vedle se tyčící Aconcaguu, Plomo a důl pod námi, a šlo se dolů.

Cesta dolů po ledovci byla mnohem horší než cesta nahoru a zabrala nám tolik času, že jsme došli ke stanu za hluboké tmy. Hvězdopravec mi uvařil zase čínskou polévku, protože jsem sotva stála na nohou. Skoro celý den jsme nic nejedli, ve výšce do sebe prostě nedokážu nic vpravit, a ani na polévku jsem chuť zrovna neměla, ale zbaštili jsme ji a usnuli jsme spánkem tak hlubokým, že jsme zaspali zemětřesení v síle 5 stupňů Richterovy stupnice, padání kamení a utrhnutí se kusu ledovce. K čemuž je nutné dodat, maminko neboj, postavili jsme si stan chytře tam, kde na nás nic nemohlo spadnout.

Celou cestu dolů jsem si říkala, že je dobře, že v údolí není silnice, protože by to celé údolí zničilo, a že vlastně to, že na Palomu není lepší přístup, je dobře. Pak jsem myslela na to, že Manka, Standova žena a moje kamarádka, slíbila, že nám udělá plněné knedlíky se zelím. A pak už jsem jen mechanicky počítala raz dva raz dva a snažila se jít v rytmu, aby těch nekonečných sedmnáct kilometrů bylo za mnou. Hvězdopravec šel se mnou a mudroval na téma, že hory nejsou vždycky čirá rozkoš. Že tohle údolí nenávidí. Že časné vstávání, aby člověk někam vylezl, že to taky nenávidí. Že nenávidí kajícníky a že ledovec byl opravdu v hnusném stavu. A pak už asi taky jen mechanicky počítal, došli jsme k Pathfiderovi a jako rytíři po bitvě se vydali do Santiaga, mezi ty hlupáky, kteří Velikonoce strávili jezením, odpočinkem, popíjením s přáteli a užíváním si posledních horkých dnů.

Už se těším na zimu, která s sebou přinese zase pouze malé milé vulkány, kopečky tak maximálně 3000 metrů na skialpech. I když Standa nad knedlíky utrousil, že začíná také sezóna na severu Chile, kde právě skončila bolivijská zima, a místní nemilé obrovské vulkány čekají, kdo by je mačkami podrbal na hřbetu. No, já nevím. Ještě, že musím do práce a do školy a že mám tedy dobrou výmluvu, abych se nikam nějakou dobu drápat nemusela.

A také jsem zvědavá, co řekně doktor Klein, až uvidí ve středu moje zuby. Za celý výstup se mi podařilo vyčistit si je dvakrát. Už ho slyším, jak praví, že to, že mi vyčistil všechen zubní kámen neznamená, že si teď zuby nemusím čistit vůbec.

A to je všechno. Fotky vám se dám, až mi je Standa předá. Náš foťák nás sice také celou cestu tížil v batohu, ale zatímco my jsme ho nesli vlasními silami, on sám byl úplně vyčerpaný až na dno baterie. Inu, to se stává, když ho někdo minulý týden na Leoneře zapomněl vypnout...