Goran Bregovic karaoke

Včera jsme šli na Bregoviče. Kusturicu jsem prošvihla v únoru, protože jsme zrovna cestovali, a tak jsem se opravdu těšila. Na živo jsem dosud ani jednoho z obou balkánských hochů neviděla. Trochu mě mrzelo, že koncert je v divadle Oriente, ale utěšovala jsem se, že Amadou a Miriam jsem sice viděla v opeře v Liverpoolu, ale nakonec tancovala a veselila se asi i prezidentská lóže, byla-li tam nějaká.

V úterý večer jsem učila do půl osmé češtinu (ano, mám teď dokonce tři studenty, ale o nich někdy jindy), pak přišla Lucka a společně jsme odtrhly Hvězdopravce od počítače. Snědli jsme večeři a vypili dvě česká piva, která Lucka přinesla. Pak byl čas jít, tak jsem skočila k počítači ověřit, kde že přesně Teatro Oriente je. Stejně jako před pár dny na jeho stránkách viselo, že divadlo je kvůli zemětřesení zavřené, ale řekla jsem si, že mají prostě jenom skluz s aktualizací stránek. Jak jinak by bylo možné, že koncert v Oriente není, když plakáty byly vylepeny až po zemětřesení a já jsem lístky koupila teprve před pár dny? A v pokladně na ně natiskli: Teatro Oriente? Aha?

Pak jsme si vzpomněla ale na svého kamaráda Davida, portugalského studenta FAMU. S Davidem jsme se znali kdysi dávno v Praze a Davidova totální nepraktičnost a zmatenost nás s Jeanne, se kterou jsem v té době bydlela, nikdy nepřestala překvapovat. Jedním z Davidových husarských kousků byl koncert Boba Dylana, na který si koupil ten nejdražší možný lístek, aby mohl být v prostoru pro VIP. Pamatuju se, že jsem Davida viděla odpoledne před koncertem a přála jsem mu, ať si koncert užije, ale David mi tvrdil, že koncert je až další den. V devět večer jsem pak obdržela telefonát. Na druhém konci drátu někdo hystericky řval: "How do I get there??? How do I get there???" A za peníze za lístek VIP stál až na konci celého publika a viděl posledních pět songů.

Poučena chybami druhých jsem tedy vytočila číslo pokladny v Oriente, která měla za úkol také informovat diváky o umístění koncertů. Samozřejmě to tam nikdo nebral. Musel mě tedy opět spasit google. Chilský google je ale Chilanem až do morku kostí a někdy netuším, jak je možné, že na vás neudělá kulaté chilské oči, když jako první odkaz na "bregovic, concierto" vyhodí kritiku na koncert z roku 2008. Naštěstí kdesi pod všemi odkazy na "koncert v divadlo Oriente" visel odkaz na článeček v novinách, kde bylo váženému publiku oznámeno, že koncert byl přesunut do Divadla Nescafé umění. Uf!

A blink blink, taky. Občas říkám, že mezi Chile a Českou republikou není velký rozdíl, protože jsou obě stejně zaprodané, ale je fakt, že máme jen Sazka arénu a O2 lázně. Ještě nemáme Nescafé státní operu a Činoherní Lipton klub.

Teatro Nescafé de los Artes je naštěstí kousek od nás, tak jsme tam s jazykem na vestě doběhli kolem deváté, kdy měl koncert začínat. Před divadlem byly houfy lidí a my jsme si mysleli, že to je nepochybně proto, že je poměrně težké prodat očíslované vstupenky do jednoho divadla a následně usadit lidi na jejich místa v jiném divadle. Ale, milí čtenáři, nic takového. Čísla na vstupenkách kupodivu korespondovala číslům sedadel v Kávovém divadle. Což mě, pokud tedy vyloučím možnost, že všechna divadla v Chile mají stejnou architekturu a stejně očíslované a uspořádané hlediště, přivádí k závěru, že ačkoli na vstupenkách bylo natištěno Divadlo Oriente, umístění už byla připravena do Kávového divadla. Přitom místo konání i místo umístění bylo natištěné ve stejnou chvíli, když slečně v Ticketmaster lezly vstupenky z počítače. Doufám, že se Ticketmaster brzy přejmenuje na Jim Beam Ticketmaster, čímž se ledacos bude dát pochopit.

Koncert začal s klasickým půlhodinovým zpožděním a já si rychle začala uvědomovat, že tu cosi nehraje. Že tu nehrajou bicí a občas nějaký ten dech. Zkrátka, že polovina celé muziky jde odněkud z pásku, protože nevím, jak by sedící zpěvák mohl tohle všechno zabubnovat na trapný buben, který měl mezi koleny. Nejsem vůbec hudební expert a lehko se nechám opít rohlíkem, ale tohle bylo moc. Kromě toho jsem jasně viděla, že jednu z dvou zpěvaček, které občas zpívají jako celý sbor, jasně bolí záda a už se těší, až si zase sedne. Takže asi u třetí písničky jsem si řekla, že jsem zvědavá, co z toho bude, u desáté se začala nudit a u Meseciny se hlavně bála, aby se nepropadl balkón, na kterém jsme seděli. Protože velká část chilského publika, které je normálně spíše vlažné, tančila jako šílená a ječela tak, že když náhodou někdo zpíval (opravdické) sólo, začátek nebyl slyšet, a teprve až po hlasitých "pšššššt!!!!" pocházejících od starších částí publika, se tančící mladé publikum uklidnilo. Vedle nás sedící starší pán začal uprostřed koncertu žádat po slečně před ním, ať se posadí a netančí, že on sám pak nic nevidí. Slečna se posadit odmítla a pán ji začal posazovat násilím. Slečna tedy nakonec odešla na schody, kde tančila na zpola reprodukovanou muziku jako šílená s ostatní mládeží. Pán se zvedl někdy ke konci a několika pohyby pánví v rytmu naznačil, že ještě není úplně na odpis.

Až nakonec při přídavcích jsme slyšeli trochu muziky bez playbacku a hned to bylo o něco lepší. Každopádně to byl ale zážitek ze všech stran poučný. Za prvé, Slonovski bal a podobné řízné opravdické balkánské dechovky by měly přijet na turné do Chile, protože se zdá, že Chilané podobný rytmus milují. Za druhé, posadit dechovku do divadla je pitomost, k dechovce patří ulice nebo hospoda. A za třetí, globalizace ještě přeci jen není totální. Protože myslím, že s podobným spektáklem by si Bregovič v Evropě neškrtl: nedovedu si hysterii publika vysvětlit jinak, než tím, že si nikdy na pořádnou dechovku nedupli někde v ulicích, na festivalech, nebo po hospodách.

A to je všechno. V květnu mě čeká, opět v divadle, koncert Caetana Velosa. Poprvé mi ho pustil mimochodem právě David, nehrdinský hrdina z koncertu Boba Dylana. Což mě přivádí na myšlenku, že musím včas ověřit, kde ten koncert vlastně je...