Paulina a naše mladé maminky

Paulina je moje kolegyně, se kterou každý týden jezdíme dělat skupinu pro těhotné puberťačky na jihu Santiaga, v La Floridě. Paulině je čtyřicet, má jedenáctiletou dceru, reklamní firmu a spoustu práce. Pracuje často i o víkendech a její obvyklá věta je "potřebuju dovolenou!". O to obdivuhodnější je, že si najde čas na neplacenou skupinu v La Floridě, ale spolumajitelka firmy, která je také matka samoživitelka, ji v tom podporuje. Na matku samoživitelku si Paulina vede velmi dobře, takže si mohla koupit byt v Providencii a malého Chevroletka. Pokud v Santiagu uvidíte Chevroletka s "Hello Kitty" (Cheló kity, jak říkají Chilané) na kufru, je to Paulina. Chilanka až do morku kostí: rovné lesklé indiánské vlasy a španělsky skobovitý nos, rovné indiánské tělo a evropsky světlá pleť. Když mluví, slyšíte ji smát se skoro až u nás v Bellavistě. Když má volno, sportuje (dělá mimo jiné espinning: nejen "h" je pro Chilany oříšek, ono i vyslovit "s" na začátku slova není lehké), nebo se setkává s kamarádkami. Část kamarádek tvoří náboženskou skupinu, společně čtou bibli a rozjímají. Zkrátka, typická Chilanka.

Ve čtvrtek ráno vždycky dojedu za Paulinou do kanceláře na kole a společně jedeme Chevroletkem na La Floridu. Navrhovala jsem sice, že se můžeme střídat, jednou já Pathfinderem, jednou Paulina Chevroletkem, ale Paulina má ráda svoje auto. Její bývalý manžel, který od ní odešel, když byl jejich dceři rok (měla jsem to vědět, řekla mi Paulina, že je nezodpovědnej, když nechal svojí bejvalou samotnou s dítětem), jí řídit nikdy nenechal, a tak si řízení užívá. Také nechce jezdit se mnou, protože s ní jsme na Floridě rychleji. Jezdím prý moc pomalu. Já se nebráním, mám ráda svoji ranní půlhodinku na kole. A to o to víc, že do Paulininy kanceláře vede kus cesty po cyklostezce. Obě bydlíme totiž v Providencii, máme levicovou radnici a jediných pár cyklostezek v celém městě. Pravda, protože je cyklostezka hned vedle chodníku, je třeba se na ní vyhýbat chodcům, a protože je od chodníku oddělena travnatým pruhem, též mužíkům zavlažujícím trávníky. Na podzim si dejte také pozor na popelnice, které na cyklostezky odkládají metaři. Přes den na zaparkovaná auta. Celoročně na polehávající a pospávající psy, kteří občas cyklisty zlostně pronásledují. Ale jinak vás už může zastavit jedině cartonero, sběrač papíru, s tříkolkou, která má obrovskou plošinu před řídítky, na kterou cartonero papír skládá. Cartonerovo kolo zabere jeden jízdní pruh i na silnici. Pokud ale v cestě nemáte ani popelnici, ani chodce, ani ležícího psa, ani auto, ani zavlažovače, ani sběrače papíru, jedete jako páni. Přechody jsou bezbariérové a jen na několika místech přejíždíte opravdu rušnou ulici. To vás vždycky zpomalí, protože když zastavíte, nemůžete si stoupnout do silnice. A to je v Chile problém. Chilané chodce čekajícího na zelenou nepovažují za dostatečně odhodlaného přejít, pokud čekající nemá špičky nohou v silnici. Pokud tedy zastavíte s kolem, stojíte za řídítky a nemáte šanci špičky do silnice strčit. S železnou pravidelností si chodci tedy začnou stoupat před vaše řídítka, aby měli pěkně nakročeno, až padne zelená. Vy se pak samozřejmě nemůžete přes chodce rozjet a pokračovat v jízdě. Nezbývá, než přejít pěšky, za přechodem dovést kolo do pruhu pro kola, nasednout, a jet zvoníc na zvonek, aby se chodci na cyklostezce co nejrychleji rozutekli.

U Pauliny zaparuju kolo a nasedneme do Chevroletku, který Paulina parkuje před lékárnou naproti. Parkovat se tam nesmí, pokud nejste klient, ale Paulina se stihla seznámit s hlídačem v lékárně a ten jí parkování dovolil. Paulina tedy v klidu stojí i přes dvě parkovací místa, protože parkování není její hobby. Vyjedeme na cestu do provozu Santiaga a já lituju, že jsem snídala. Brzda, plyn, brzda, plyn, Paulina vesele rozpráví a proplétá se jednosměrnými ulicemi jako motorová myška řízená zhůry GPS. Na jedné křižovatce před námi stojí náklaďáček, který chce odbočit doleva, ale musí dávát přednost protijedoucím autům. Nepostavil se dost doprostřed, takže Paulina nemůže vpravo projet. Tůůůůůůůt, tůůůůůůt, troubí Paulina. Tůůůůůůt, tůůůůůůůůt, přidává se auto za námi. Chlapík v náklaďáčku to vzdává a jede rovně, Na další křižovatce je odbočovací pruh doleva a červená, takže se octneme v pruzích vedle sebe tváří v tvář. "Co na mě troubíš?!", začne řvát chlapík na Paulinu. "To jsem nebyla já!", křičí Paulina: "To byl ten za mnou!" (jak chilské...). "A navíc tam byla cedule, že se tam doleva nesmí!", dodává a stahuje okýnko. "Ale bylo tam napsáno, že jenom od pěti odpoledne do devíti večer.", volá chlapík a také stahuje okénko. "Pffff," říká Paulina: "Stejně jsem to nebyla já, kdo troubil." Tůůůůůůt, tůůůůůůůt, troubí chlapík za námi a už se zase jede. "Nauč se číst," zlostně brblá Paulina a několik dalších křižovatek mi tvrdí, že na ceduli nebylo od pěti do devíti večer, ale ráno. Je deset pryč, ale nepřijde mi vhodné to připomínat, tak raději (po chilsku) řeknu něco v tom smyslu, že tyhle ulice, co mění směr, to je hrůza, a že člověk nemá vůbec čas ty cedule číst. Paulina se toho chytne a cestu na La Floridu strávíme tím, že pomlouváme chilské značení a chilské řidiče obecně. Vzpomenu si na svojí kamarádku Akemi, Mexičanku, která před týdnem udělala chilský řidičák a byla na něj strašně pyšná. Nejdřív jsem nechápala proč (Akemi řídí už spoustu let), ale pak se mi to spojilo s informací, že v Mexiku se řidičák nedělá, ale kupuje. V Chile tedy konečně někdo potvrdil jakousi zkouškou, že Akemi vážně umí řídit. No těpic, pomyslela jsem si.

Pak stavíme u pumpy a Paulina bere benzín za 5000 pesos, tj. asi za 150 korun. Jako každý Chilan nelení a denně jede k pumpě nabrat tolik benzínu, kolik zrovna potřebuje. Co na tom, že to zabere čas. Místní mýtus, že jezdit s plnou nádrží je nebezpečné, se tu lidí zkrátka drží. A navíc, co kdyby peníze za plnou pak někde chyběly? A co hůř, co kdyby benzín zlevnili a vy už byste měli v nádrži ten drahý? Zatím ale benzín pořád jen zdražuje, takže Paulina jen klasicky nad cmrndnutím do nádrže zavzdychá: "Koukni, ani se ta ručička nehla!". A jede se.

Konečně jsme dojeli na místo setkání. Naše skupiny se konají v tzv. S.D., tj. něco jako klubovně spravované radnicí. Má ji každá chilská čtvrť, tedy kromě těch bohatých, a každé chilské město. V La Floridě, dvoumilionové chudé čtvrti na jihu Santiaga, je sede mnoho, a ta naše je zvláště povedená. Baráček, který už před zemětřesením vypadal na spadnutí, s malými okénky těsně pod nízkou střechou. Od zemětřesení má pár trhlin navíc, ale stojí. Když vejdete dovnitř, málem vás porazí hospodský puch. "Sportovní klub Diego Portales" je napsáno na zdi nad dřevěnou honosnou policí darovanou pivovarem Cristal, která je vyšperkovaná vzorně srovnanými zaprášenými prázdnými pivními lahvemi. Začneme rovnat stoly a očekáváme, zda zase přijde správce objektu vynadat nám, že jsme posledně nezametly či zanechaly odstřižky. Dnes ne, máme jenom vzkaz, abychom nepoužívaly dlouhý pivní rozpadající se stůl, protože jsme ho minule prý poškrábaly. Správce se později zastaví, aby nám to zopakoval, kdybychom to, my hloupé ženské, nepochopily.

Dáme na stoly, které máme dovoleno používat, ubrusy, nalijeme juguito, příšerný chemický "džus", který mají Chilané tak rádi, a rozděláme balíčky sušenek. V sede je zima, a tak si jdeme sednout před domek na schody. Sluníčko svítí a po chilsku tedy vrníme: "Ah, que rico el solcito!" Mmmm, to to hřeje. Nemám ráda frázi (protože to je podle mě fráze) "dnes už se lidé neumí radovat z maličkostí". Ale Chilané jsou na radování se z maličkostí experti. "Ah, ta vodička. Ten vzdoušek. To sluníčko. To je paráda", rozplývají se kde u jaké louže. "Mmm, ten chlebíček, to je dobrůtka. A to kafíčko.", spokojeně broukají nad Nescafé s místními rohlíky bez chuti. Někdy je imituju z legrace, někdy proto, že opravdu sluníčko nádherně svítí. Jako dneska na schodech sede. Po tolika zatažených dnech.

Před domkem procházejí volným krokem lidé na cestě do zdravotního střediska, které je hned vedle sede. Na plácku před zdravotnickým střediskem to žije. Stojí tam prodavač s oblečením z druhé ruky, stánek s kafíčkem Neskafíčkem a čajem, a pár obchodníků s ovocem a zeleninou. Maminky, babičky a sem tam nějaký tatínek postávají mezi stánky, rozprávějí, okukují a sem tam někdo z nich zajde do střediska nebo se z něj vyloudá. Vedle střediska je almacén, obchůdek, který sice na vývěsní tabuli inzeruje sendviče, ale prodává úplně všechno. Je totiž v přízemí domku a majitel eventuelně klidně prodá cokoli, co má doma. Nedávno jsme tam byly pro jehly a nitě. Tuhle mě rozbolela hlava a potřebovala jsem ibuprofen: v almacénu mi ochotně z platíčka z domácí lékárny jeden ustřihli a prodali. Inu, ne nadarmo slovo almacén pochází z arabštiny.

"Jako kdybychom ani nebyly v Santiagu," řekne Paulina fascinovaná stejně jako já klidem a pohodou, která vyzařuje z toho všeho. "Vždycky se tu cítím jak na jiné planetě." A už přichází první z našich adolescentních maminek.

O chilských miminkách jsem vám už psala, že je legrační, že vypadají jako malí Chilánci. Což také jsou. Mají spoustu vlasů. Hošíci mají už od narození typicky chilská bříška chilských tatíků. Jedna z holčiček (asi vinou toho, že jsou naše skupiny ve sportovním fotbalovém klubu mají skoro všechny maminky chlapečky) vypadá jako miniaturní padesátiletá trhovkyně z Vegy.

Mluvíme o všem možném. Hodně o tom, jak jsou holky na všechno samy. Když před tři čtvrtě rokem přišly, jen jedna z nich nebyla "zadaná". Dneska jich s otcem dítěte žije pár.

"On mi řekne, tak dej Amara hlídat mámě, půjdeme ven, a když se probudí a bude brečet, tak půjdeme zpátky," říká jedna: "Tak jdeme ven, máma volá na jeho mobil a on mi řekne: Amaro brečí, tak máš jít domů." "Já řeknu Estebanovi, aby mi pomáhal. Tak on si stoupne a já říkám: podej mi plenku. A on: kde je? Pak říkám: podej mi olej. A on: kde je?" Ach jo, holky.

"Všichni chlapi jsou stejný," řekne Paulina: "Holky, proto musíte jít zpět do školy."

Zatímco s tatínky nám to moc nejde, nadprůměrný počet holek se nám vrátil do školy. Sláva.

Paulinu a naši práci s maminkami mám moc ráda. Řekla jsem si, že bych vám o ní měla napsat, když je tenhle blog vlastně o Chile. Protože tohle je Chile až do morku kostí.