Slečno studentko, je libo kávu?

V poslední době se můj život tak zrychlil, že stačím tak ještě chytat nápady, co bych vám na blogu pověděla, ale nestíhám je ani zapsat do svého notýsku na nápady, natož pak do počítače. Teď je ale neděle večer, právě odešli naši kamarádi Fabien a Anne, kteří tu byli na oběd, a mám asi hodinku času. Takže k počítači a povídat.

Tenhle týden mi začala škola. Univerzita, na kterou chodím, se jmenuje Diego Portales a je to univerzita soukromá. Ale nenechte se mýlit, v Chile jsou všechny univerzity placené, a to draze. Veřejné univerzity (Universidad de Chile a Universidad Católica) dokonce ještě dráž než univerzity soukromé. Výmluvou pro to je fakt, že jsou to univerzity takzvaně prestižní. Chilané si na studium berou půjčky, pokud můžou, a po skončení studia splácí. Diego Portales je sice soukromá, ale je to pravděpodobně nejlepší ze soukromých univerzit, a moje volba na ni padla z toho prostého důvodu, že na rozdíl od veřejných univerzit pravili, že moje peníze za postgraduál jim jsou dost dobré i pokud můj český a francouzský titul psychologa není Chile uznán. Koncem března jsem vyřídila všechny papíry, absolvovala pohovor a v pátek večer jsem se tedy ocitla u zápisu. Jak za mladých let.

O zápisu jsem se málem nedozvěděla, protože v Chile mají nepochopitelný zvyk všechny emailové adresy ručně přepisovat na seznamy, ze kterých pak mailují. Místo obyčejného "odpovědět". V mém případě nedojde mail nikdy, protože zřejmě není v chilských silách napsat či jen opsat správně moje jméno i příjmení a ještě příponu adresy. Jsem přece Evropanka, tak jak je možné, že můj email nemá na konci .es? Problém už dobře znám z asociací, kde pracuju, a odkud mi pravidelně volají, a ptají se, proč se jim vrátil email, který mi poslali, a zda bych jim mohla znovu (a znovu) opakovat svoji adresu. Ze začátku jsem hloupě říkala: ale vždyť jsem vám přeci psala, tak jak to, že se vám odpověď vrací? Teď už ale vím a díky tomuhle systému už také umím říkat i slovo "podtržítko" a hláskovat své jméno bez použítí slova vaca, tj. kráva. Neb Chilané nevidí rozdíl mezi výslovností b a v a já jsem dloho nad -ová na konci jména měla mentální blok a u spelingu v mě nenapadla ani Victoria, ani Vladimir, ale pouze kráva, kráva, kráva.

V pátek ráno jsem ale měla ten dobrý nápad zavolat sekretářce a zeptat se, zda skutečně v sobotu začínají kurzy, a sekretářka spráskla ruce nad tím, že o nevím o pátečním zápisu. Takže už jsem věděla a v pátek večer se vydala na fakultu.

Fakulta se nachází na stanici metra Los Heroes. Oproti evropským městům je Santiago hodně rozvrstvené: čtvrti jsou bohaté nebo chudé a podle bydliště člověka lehko poznáte, jak si na tom stojí. Určitým předělem mezi "hořejškem" a "dolejškem", pupíkem Santiaga, je Plaza de Italia, jednu stanici metra na západ od našeho domu. Pak následuje centrum, Plaza de Armas, tedy hlavní náměstí, trhy Vega a Mercado Central, palác Moneda a všechny možné univerzity. Střeva Santiaga, kde se všechno smísí. Vládní budovy a pouliční obchodníci. Herny s blikajícími automaty a majestátní budovy důležitých úřadů. Bankovní úředníci v saku a Indiánky obklopené ušmudlanými dětmi. Vedle Burger Kingu je zaplivaná nalévárna a vedle bloku budov, kde sídlí nejdůležitější chilské úřady, blok obchodů, které prodávají nitě, jehly, stuhy a vůbec všechno, co potřebujete k šití. Protože také to je v centru typické. Uprostřed vší té směsi jsou celé uniformní ulice obchodů, které prodávají totéž. Potřebujete šít? Jděte do Las Rosas. Potřebujete koupit rybu? Mercado Central. Látku? Independencia. Náhradní díly na auto? Los Heroes.

Tam, kde je naše škola. Když vystoupíte z metra, netušíte, že jste v univerzitní čtvrti, protože na vás ze všech obchodů koukají pneumatiky, staré výfuky, ozubená kola a zaprášené láhve s motorovým olejem. Nenechte se ale zmást a vydejte se směrem na jih. Mezi obchody s autodíly se pomalu začnou vynořovat levné kavárny nabízející typické chilské sendviče completo (párek v rohlíky s avokádem, majonézou, zelím a rajčaty), občas se objeví cedule kopírka a nakonec začnou být vzdálenosti mezi obchody přerušovány velkými majestátními budovami z červených cihel.

Fakulta psychologie je poměrně malá a je postavená v americkém stylu: opět tedy červené cihly s bílými detaily. Vejdete dovnitř a zjistíte, že budova je koncipována jako dvojpatrový dům s patiem uvnitř. Patio je v pátečním večeru prázdné, na dřevěných lavičkách nikdo nesedí a nikdo nečte opřen zády o vysoký strom uprostřed. Rozházené plastové židličky v pozadí dávají tušit, kde se nachází kavárna, a pozorný pozorovatel si všimne, že klidná a příjemná atmosféra univerzity je vyvolána také tím, že uprostřed patia stojí pingpongový stůl a o kus dál stolní fotbal.

Vrátný mi ochotně pomůže najít třídu, kde je zápis, a já se jdu podívat, s kým budu mít po dva roky tu čest.

Vejdu do třídy, kde už sedí pár spolužáků, a sekretářka mě přivítá: "Dobrý večer, Terezo!" Pamatuje si moje jméno. Jak by ne, má nás na starosti pouze dvacet a já jsem navíc jediná cizinka. "Chcete kávu nebo sušenky?" Málem se zakoktám, když říkám, že ne, že děkuju. No toto...Kdepak je jak české, tak francouzské: "Jak to že nemáte.....ne, tak to není možné....no vám říkám, že to nejde...zítra....za týden....příště"? Je to přece zápis! Dostaneme program, kde máme napsanou doporučenou literaturu, požadavky ke zkouškám, maily vyučujících a otevírací dobu knihovny. Dozvíme se, že jako postgraduanti máme k dispozici speciální studovnu jen pro nás vybavenou počítačem a tiskárnou.

Pokukuju po spolužácích a říkám si, jak tohle všechno asi můžou platit. Nikdo z nich nevypadá jako bohatý synek či dcerka z Vitacury. Pravda, celý ten servis je příjemný, ale v Čechách a ve Francii je na druhou stranu vzdělání přístupné poměrně všem.

V sobotu ráno konečně začnou přednášky. A jsou velmi zajímavé. Žádné zjednodušené omílání dávno známých věcí, s jakým jsem se setkala na prakticky stejně drahém postgraduálním vzdělávání psychologů v Čechách. Ve velmi známém programu garantizovaném komorou psychologů. Pravda, ukáže se, že nemáme dosud zajištěný přístup do knihovny, ačkoli sekretářka slibovala, že vše je už zařízené, ale jinak jsem přednáškami nadšená.

Během kurzu máme šanci se také seznámit mezi sebou. A já žasnu, jak jsou psychologové asi na celém světě stejní. Tak, jako bankovního úředníka charakterizuje kravata a naleštěné boty, jako počítačového technika absence deodorantu, sportovní boty, bříško a batůžek, sedí kolem mě banda lidí ve věcech ne vždy příliš šťastného, ale obvykle originálního cool stylu. A diskutuje se zády ohnutými pod tíhou světových problémů. S potěšením zjišťuji, že ačkoli je kurz drahý, nesedí vedle mě majitelé ordinací ve Vitacuře, ale lidé, kteří pracují na příjmu na psychiatrii, na pohotovostech, na nemocničních psychiatrických odděleních, ve vězení a jeden z nás v Hogar de Cristo s bezdomovci. První linie, jak říká náš vyučující. Piñera by si tu neškrtl.

A tak se na další studium těším, jen se děsím, jaké budou písemné zkoušky a jak se vypořádám se čtením psychoanalytických textů ve španělštině. A též, zda když to všechno zvládnu, zvládnu také nechat uznat v Chile svůj český diplom, aby mi titul k něčemu byl. Kvůli uznání můj diplom teď putuje do Čech a já jsem si chtěla nechat vystavit zde ověřenou kopii, abych měla alespoň nějaké to lejstro stále u sebe. Bylo mi sděleno, že to není možné. Proč, ptám se já? Protože, aby mi mohli vystavit ověřenou kopii, musím nejdřív na chilské ministerstvo zahraničních věcí, aby mi dalo na diplom nálepku, že může být vystavena ověřená kopie. Tak si říkám, že po všech těch razítkách a nálepkách, co můj diplom čekají, bude spíš než jako univerzitní titul, vypadat jako odřený cestovatelův kufr...