Taková normální neděle

Hvězdopravec včera odletěl do Evropy a já jsem se večer vydala do kina. Byl první máj, takže ve Vitacuře bylo všechno zavřené, až na nákupní centrum Parque Arauco. Nechtělo se mi být doma samotné, takže jsem se nechala přesvědčit, že půjdeme do Parque Arauco do kina na Iron Man2. Což opravdu svědčí o tom, že se mi nechtělo být doma samotné. Viděla jsem v životě první film o superhrdinovi a poprvé v životě jsem v kině usnula. A to je co říct, protože sedadla byla strašně nepohodlná a přede mnou sedící panička z Vitacury mě kdykoli, kdy jsem se nohama jen dotkla jejího sedadla, začala kárat. Pak jsme šli do restaurace na mojito a celou dobu spekulovali o tom, s kým je asi Retha na rande. Domů jsem se vrátila taxíkem. Moc jich nejezdilo, protože byl svátek práce. Taxikář toho samozřejmě využil, aby se mě pokusil natáhnout. Předstíral, že nechápe, kam chci jet. Předstírat to u Bellavisty je ale stejně věrohodné, jako když vám taxikář v Praze tvrdí, že neví, kde je Žižkov. Takže jsem se rozhodla pro obranu Švejkem a schválně jsem mu říkala důkladně celou cestu, kam má jet a jak se má vyhnout placení dálnice, zkrátka jsem se chovala, jako kdyby byl ten největší hlupák ze všech taxikářů, tohle všechno nevěděl a musel si to nechat vysvětlovat od ženské, to vše s laskavým blahosklonným úsměvem. Někde u vjezdu do Providencie mě požádal, ať už mi nic neříkám, že "teď už" si prý na cestu vzpomíná. Nakonec se mu podařilo nelegálně ukořistit jen 150pesos při placení a o ty jsem se s ním hádat nechtěla.

V neděli ráno se rádi scházíme na brunch. Tuhle tradici začali, jak jinak, Američané Margaret a John. Vstala jsem brzy a ráno jsem strávila čtením povinné četby z univerzity, chilské autorky Eltit. Na brunch jsem se rozhodla jet na kole, takže jsem chtěla nejdříve zkontrolovat hladiny znečištění. Sedla jsem si k internetu a zjistila jsem, že sice hladiny jsou docela normální, ale čeká se nárůst, protože je zataženo, a že by se lidé měli vyvarovat fyzické aktivity. Nemají se zapínat topení na dřevo, dokonce ani ty s dvojitým spalováním. Ve Vitacuře tedy paničky nemůžou zapnout krb a chudí, kteří mají jenom kamna na dřevo, mají zůstat bez oběda. Stará auta bez katalytického cosi nemůžou jezdit, pokud jejich poznávací značka končí 3 nebo 4, takže ať chudí zapomenou také na nedělní výlet. Paničky z Vitacury samozřejmě džípem na nákup můžou, neb jejich auto má zelený ekologický puntík.

Nu což, doufejme, že mnoho lidí auto nevytáhne a že hladiny zas tolik nevzrostou, řekla jsem si a rozhodla se jet na kole tak jako tak. Pak se začal zase třást dům. Okna vrzala a slyšela jsem, jak venkovní ozdobný oblouk, poškozený při velkém zemětřesení, naráží do ložnicové zdi. To je neklamný ukazatel, že zeměstřesení není zrovna malé. A nejhorší na tom je, že člověk nikdy neví, jestli bude ještě sílit. Slyšela jsem, jak sousedi začínají panikařit, a začala jsem přemýšlet, zda je čas uklidit se do "bezpečného trojúhelníku". Bezpečný trojúhelník je místo, kde jste v rohu mezi dvěma nosnými vnitřními zdmi a kde na vás nemůže spadnout žádný nábytek. U nás doma je jediné takové místo v koupelně na záchodové míse. Velmi praktické.

Otřesy ale naštěstí ustaly a jako vždycky jsme si se všemi kamarády po internetu začali psát a ujišťovat se, jestli opravdu zemětřesení bylo silné nebo ne. Julien jako obvykle první všem poslal odkaz. 5.8 . Hm, to je pořád temblor a ne terremoto. Vysvětlili nám to na přednášce o zemětřesení, kterou jsme měli na Hvězdárně. Vysvětlili nám, proč se únorové zemětřesení čekalo, a že teď to schytají přes 8 na severu. Neví se kdy, ale ví se kde. Na Dalekohledu, ale hlavně v Iquique. A že nás čekají jen takovéhle výskoky. Inu, co se dá dělat, 46% všech světových otřesů je v Chile.

Rozhodla jsem se, že se na brunch udělám krásnou a šla jsem si vyfénovat vlasy. Zapomněla jsem ale, že už mám puštěnou myčku, takže samozřejmě vyskočily pojistky. Nahodila jsem pojistky, vypnula myčku a vyfénovala si vlasy. Pak jsem si všimla, že venku prší. Předpověď samozřejmě o dešti nic neříkala a dokonce ani nebyla na déšť prudce změněna poté, co začalo pršet, jak to místní meteorologický ústav rád dělá. Inu, neděle. Rozhodla jsem se ale, že se kola nevzdám, když navíc déšť zmírňuje znečištění vzduchu, a vyjela jsem.

Park Uruguay táhnoucí se mezi Mapuchem a šestiproudým Andresem Bello byl plný sportovců na kole nebo běhajících s empétrojkou jako každý jiný den. Chilané zkrátka na znečištění aplikují větu, že co je nezabije, to je posílí.

Cestou jsem se stavila na trhu u svých oblíbených trhovců Indiána v lacláčích a bezzubého chlápka s knírkem. Hvězdopravec k nim chodí nerad, jelikož, jak říká, nemá náladu, aby ho někdo zkoušel z názvů všeho ovoce. Já už jsem ale zkouškou prošla, takže pouze prohodíme pár slov o počasí nebo o ruském kamarádovi Bezzubého s knírkem, který prý moc pije. O počasí častěji, neboť to se mění, zatímco Rus pije pořád stejně jako Dán. Prší prší jen se leje, pokývu hlavou, koupím pomeranče a jedu dál.

Konečně jsem dojela na místo určení, do restaurace blízko stanice metra El Golf v Las Condes. Část města plná ambasád a jedna z nejdražších lokalit na bydlení. Restaurace patří Novozélanďanům, a proto jsou zde nedělní brunche k mání. V chilských podnicích byste nepochodili. Kupodivu ale ani v místních restauracích nejsou ceny přemrštěně vysoké. Za brunch zaplatíte něco kolem 150 korun i s pitím a spropitným. U stolu už sedí všichni kamarádi: Španělé Sergio, Carmen, Eli a Amelia, Francouzi Julien a Antoine, Chilanka Karen, Mexičanka Akemi s obrovským břichem a s dcerkou Maelle, Američané John a Margaret, Ruska Irina, Slovenka Martina a tak dále. Objednáváme si pití a jídlo. Jako obvykle v Chile je servis tak dokonalý, že se brunch postupně stává spíše pozdním obědem, ale nikomu to naštěstí nijak moc nevadí. Je neděle a máme dost času.

Když už spokojeně jíme, zastaví u chodníku nablýskané žluté Lamborgini. Řidič otevře dveře a ukáže se, že má na klíně děcko. Inu, někteří lidé se opravdu cítí být povzneseni nad běžné smrtelníky. Za tatínkem v Lamborgini přijede další auto, v němž sedí maminka s dalším děckem. Všichni si sednou do restaurace kousek od nás a jedno z dětí po chvíli přijde zkoumat Ameliinu Rozinantu a mého Hektora (rozuměj, naše kola). Maminka ho doprovází a pomáhá mu vylézt na Ameliino kolo a dělat si s ním, co děcko uzná za vhodné, aniž by se zeptala, zda to Amelii nevadí. Jak typické pro bohaté Chilany. Amelii to vadí, protože děcko s kolem vyvádí opravdu psí kusy. Navrhujeme jí, ať si jde pohrát s tatínkovým Lamborgini, ale Amelia jen supí, že pokud jí děcko shodí řetěz, bude ho tatínek nandavat. U stolu se rozhoří diskuze na téma kulturní rozdíly. Akemi říká, že ona by se také nezeptala, zda majiteli kola řádění dítěte nevadí. Evropané oponují, že tohle je typicky bezohledné chování bohatých Chilanů. Nakonec si děcko dovolí na Hektora a já, typická Češka, maminku žádám, ať se mého křehkého kola dítě nedotýká. Co je dobré na Chilanech je, že se nikdy nehádají. Maminka si jenom pomyslí "kráva jedna" a dítě odvede. S tím můžu žít.

Po nějaké chvíli začne druhé děcko zlobit. Tatínek a maminka toho mají dost, a tak děcko zavřou za trest do žlutého Lamborgini, jen pootevřou okénko, aby se jim neudusilo. "V každé hlavě jiný svět", okomentuje to Akemi.

Pak přichází párek Američanů, kteří se chtějí naobědvat. "Raději se nejdřív podíváme na jídelní lístek." říká žena: "Je to vůbec anglicky?" Naštěstí je. Američané si sedají a přichází číšnice. Jako na potvoru to není novozélandská majitelka, ale chilská zaměstnankyně: "Mluvíte anglicky?", ptají se Američané. Chilanka udělá "chilské kulaté oči" a vrtí hlavou. Samozřejmě ji ani nenapadne volat Novozélanďanku. Američané se uraženě zvedají a odcházejí. Ach jo, jaká příjemná atmosféra v téhle restauraci, myslím si. V téhle čtvrti. Ještě, že příští brunch je u Eli doma.

A pak jsem zase parkem Uruguay jela domů, četla jsem, snědla jsem bramboračku s babiččinou majoránkou, podívala jsem se po patnácti letech znovu na Forresta Gumpa, zavolala domů, uklidila a jen doufám, že Hvězdopravec už je v pořádku v Padově na konferenci. Nemám ráda, když létá sám. A to je všechno. This is all I have to tell about this. Taková normální neděle.