Den dona Quijota

Když jsme v neděli pokřtili Améliino kolo Rozinanta, netušila jsem, že mě v zápětí čeká den na věčné téma boj s větrnými mlýny.

Je začátek měsíce, a tak nám přišlo vyúčtování společných výdajů v domě. Pouhých čtrnáct dní poté, co mi bylo dáno na vědomí, že pokud příště zaparkuju Hektora před dveřmi, bude mě to stát 20 000 pesos, mi přišel účet na více než dvojnásobnou částku, než co za společné výdaje platíme normálně. Protřela jsem si oči a zjistila jsem, že to naštěstí není pokuta za kolo, ale že don Fernando míní, že jsme nezaplatili minulý měsíc a napařil nám za to pokutu. Minulý měsíc jsme samozřejmě zaplatili a don Fernando o tom dostal mail. A tak jsem si nazula boty a šla jsem se za donem Fernandem podívat. Je to malý podsaditý mužík s knírkem, který sedí v kukani za vrátnicí. Asi před rokem jsme se strašně pohádali, protože don Fernando udělal přesně totéž, co teď: tvrdil, že jsme nezaplatili minulý měsíc, a když jsem doložila že ano, nutil mě zaplatit pokutu tak jako tak, protože jsem prý u platby neuvedla, kde bydlíme. Samozřejmě jsem číslo bytu uvedla, ale Fernando tvrdil, že ne. Jako kardinální důkaz faktu, že jsem číslo neuvedla, předložil papír, který rozeslal minulý měsíc všem partajím. Na papíru je napsáno, že se číslo má uvádět, ale toto sdělení je uvedeno tak malým písmem, že jsem si ho, dle Fernandových slov, nemohla všimnout, a proto jsem číslo neuvedla. Nad tím jsem zlomila kopí, pomyslela jsem si, že by Fernando nebyl špatným usvěčovatelem při procesech s čarodejnicemi a zaklela jsem ho větou: "Doufám, že se tři týdny ne...."

Tentokrát jsem ale věděla, že jsem číslo bytu uvedla a že mail došel, protože jsem platila stejným způsobem jako uplynulý rok, kdy všechno probíhalo bez problémů. Také jsem ale věděla, že Fernando je Chilan a tím pádem vůbec nemá smysl se s ním zkusit hádat. Ukázala jsem mu účet o zaplacení a Fernando zpoza svého stolu pokrytého stohy zaprášených papírů pravil, že to je sice pěkné, ale že mu nikdy žádný mail nedošel. Ukázala jsem, že na účtě stojí, že byl odeslán potrvzující mail Fernandovi na správnou adresu. Aha, vlastně došel, mail jeden! vzpomněl si Fernando. Ale nenapsala jsem tam byt, aha! Napsala, řekla jsem já. Nenapsala, řekl Fernando. Kopii mailu má samozřejmě on a samozřejmě neví kde a nemá čas ji hledat. Tak co máte dělat. Příště si dávat pozor, zda si Fernando mail přečetl a na seznamu dlužníků si vás odškrtl. Znamená to sice bdít nad ním první týden v měsíci jako oko v hlavě, ale Fernando pak za vaše peníze odvede svou práci.

I řekla jsem, že když už tam jsem, mohla bych se mu svěřit s jedním z neduhů našich sousedů. Ani s kálením sousedčiny kočky do kytek, ani s litím zbytků z okna, ani s pejskem na dveřích, dokonce ani s ukradenými botami ne. Když už je Fernando tak citlivý na parkování, řekla jsem si, řeknu mu, že si nejméně jednou týdně někdo stoupne za zadek Pathfindera "jen na chvilku, než...", stojí tam třeba celý den a my nemůžeme vyjet. Obvykle trvá nějakou chvíli, než vrátní viníka, který zatím v klidu popíjí doma kávičku, vypátrají. A další chvíli trvá, než viník přijde auto přeparkovat. Hvězdopravec touží po opancéřovaném autě a myslím, že jednou do zaparkovaného auta opravdu najede. Zatím se ale udržuje v společensky přijatelných mezích sledováním seriálu Dexter o masovém vrahovi, co je zároveň policistou, a když vypátrá viníka, po zásluze ho potrestá.

I mě, od té doby, co nesmím parkovat Hektora před dveřmi, tohle parkování strašně štve. I řekla jsem Fernandovi, ať hlídají, ať lidé parkují jenom na parkovacích místech. Fernando řekl, že to mám říct vrátnému. Pokýval zkrátka hlavou. Jako jí pokývají vždycky vrátní, když jim říkám, ať nenechají lidi takhle parkovat. "To je k ničemu." řekla jsem: "Musíte těm lidem, co tam parkují, poslat výstrahu." "Tak si zapisujte čísla, abychom věděli, kdo to je.", přesunul na mě další kus práce Fernando. Na parkoviště má výhled přímo ze své kukaně a vrátní přeci jen docela často vědí, komu mají volat, takže to bylo přesunutí hodně virtuální. Myslím, že tomuhle se neříká asertivita, ale nasertivita. "Měli byste napsat do pravidel, že za stání mimo parkovací místa je pokuta jako pro kola", řekla jsem. "Ano ano," řekl Fernando pomalu a zasmušile: "Pokuty! Je třeba dávat pokuty!" A tím pro něj byla záležitost vyřízená.

Jsem větší milovník klasiky než Hvězdopravec, a tak jsem si vybavila scénu s instalatérem v Benacquistově románu o mafiánech Malavita. Francouzský instalatér se v ní, domnívaje se, že má před sebou nějakého hloupého Američana a ještě ke všemu spisovatele, pokusí, jak jinak, mafiána vzít na hůl.

Supíc vzteky a představujíc si, co strašného bych mohla Fernandovi provést (jediné, co mě napadlo, bylo nedarovat mu žádné ponožky ani slipy k Vánocům: vrátní se tu totiž mají obdarovávat) jsem se vydala na univerzitu. Metrem. To je také kapitola sama pro sebe. V metru je vždycky strašný chaos. Z cedulí "nesedej si na podlahu soupravy" "Nech nejdříve lidi vystoupit, než nastoupíš" nebo "Neběhej po schodech" je vám jasné, co všechno Chilané houfně dělají. Nechat lidi vystoupit, než začneme nastupovat, byl trochu oříšek i pro Francouze v Grenoblu, ale Chilané jsou mistři. Metro je totiž vždycky tak plné, že nikdo, kdo už se do něj jednou narval, ani za nic nevystrčí ze soupravy paty, dokud nedojede na svoji stanici. Když tedy chcete vystoupit, musíte se prodrat přes lidi stojící u dveří, kteří za žádnou cenu nechtějí uhnout, protože jediné, kam uhnout můžou, je ven z metra. A tam už se tlačí lidé dovnitř a ti by uhýbající cestující považovali za vystupující a dravě by se nahnali na jejich místo. Nástup a výstup se tím samozřejmě strašně protáhne, protože se všichni přelézají, jak můžou. A řidič má tvrdé limity na přesnost, takže do toho troubí a volá, že už se pojede, což zmatek jen zvyšuje. V této příjemné atmosféře jsem tedy dojela na fakultu.

Pamatujete si na mojí univerzitu s kafíčkem a sušenkami? Sušenky a kafíčko máme stále a sekretářka neopomene všechno o přestávkách doplnit, ale protože univerzita je chilská nejen s cafecitem a galletitas, ale také s organizací, začínám si připadat jako na své almě mater, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Neustále se mění rozvrh a celý první měsíc mi nechodily maily, protože sekretářka nebyla schopná napsat správně moje jméno. Rozvrh se mění proto, že učitelé dostali jiný rozvrh než jsme dostali my, což způsobuje, že je třeba ho neustále upravovat podle toho, na čem se shodneme. Neshodneme se na ničem a učitelé tedy vmáčknou hodinu, kam se jim zlíbí. Poprvé v životě tedy budu dřepět na přednášce v sobotu do osmi večer.

Nyní jsem jela na univerzitu proto, abych si vyzvedla kopii textu, který musím do soboty přečíst. Myslela jsem, že ho dostaneme elektronicky, ale když jsem se sháněla, zda ostatní text dostali (mně maily nechodí), bylo mi řečeno, že text je k vyzvednutí u kopírky. V Chile vůbec neexistujou samoobslužné kopírky na karty, u všech veřejných kopírek, které jsem tu v životě viděla, stojí kopírovací šmudla, který mačká čudlík a plete si stránky, které chcete zkopírovat. Kopírovací šmudla mi prý text vydá, napsala mi sekretářka v neděli večer. Hm, sekretářka pracuje i v neděli večer, pomyslela jsem si. Pravda je, že nemá univerzitní mail, takže používá svůj soukromý gmail a ten si otevře samozřejmě i doma. Omluvila jsem se, že moje španělština je tak nedokonalá, že jsem celou věc nepochopila hned, a ujistila ji, že si hned v pondělí pro text zajedu.

I stála jsem u kopírky a kopírovací šmudla mi tvrdil, že text nemá. Nutila jsem ho, ať všechno projde, protože jsem mu nevěřila ani slovo. Přece mi to sekretářka napsala před dvanácti hodinami! V neděli večer! Text se ale nenašel, takže jsem vyběhla schody do druhého patra a ocitla jsem se tváří v tvář slečně Katy, sekretářce, která mi řekla, že text je v kopírce a já jsem se jí omluvila, že ji s tím otravuju. "Oni ten text nemůžou v kopírce najít", řekla jsem. "No, nemůžou", řekla klidně Katy: "On tam totiž není." Aha!, pomyslela jsem si a zkusila udělat ty nejlepší chilské kulaté oči, které umím, abych jí naznačila, že čekám nějakou další odpověď. "Já jsem myslela," řekla tedy Katy: "že si to mezi sebou nějak zorganizujete." Nezmohla jsem se ani na slovo. Proto máme na dvacet lidí dvě sekretářky? Proto platíme ty strašlivé prachy? "A co mám tedy dělat?", konečně jsem se zeptala: "Jela jsem sem jenom kvůli tomu." "Já to řeknu Albaně", pravila Katy: "A zeptám se jí, co s tím." Albana je jedna z učitelek a koordinátorka programu. Je fakt, že podobně komplikovaný problém jako kopie textu nelze řešit jen s běžnou sekretářkou. Ani slovo o tom, že mě táhla na fakultu zbytečně. Čekala jsem tedy, že se bude něco dít, ale pochopila jsem, že tahle věta byla totéž, co Fernando mínil slovy: "Pokuty!". Chilské nevím, ne, nech mě být. Protože Katy sice řekla, že to poví Albaně, ale neřekla kdy a rozhodně tím nemyslela tenhle týden nebo dokonce hned. Nad textem jsem udělala kříž.

Tyhle chilské způsoby mě vytáčejí do vývrtky. S Chilany se prostě nemůžete pohádat. Mám pocit, že skrz ně slova procházejí jako mezi laťkami plotu.

Buď zen, buď zen, nabádala jsem se cestou domů. Tím pádem jsem zavrhla metro a vydala se na zastávku autobusu. Prvnímu autobusu, který přijel, doutnalo tak mohutně jedno kolo, že se do něj žádný z čekajících Chilanů neodvážil nastoupit. Odvážně jsme nastoupili až do druhého autobusu, který to bral po Alamedě stovkou a vytlačil ze své dráhy, co mohl, včetně jednoho pohřebního vozu. Na mojí zastávce jsem vystupovala jen já, takže se nenamáhal vůbec zastavovat, jen přibrzdil a otevřel dveře. Vyskočila jsem a byla ráda, že to celé dobře dopadlo.

Doma mě čekal mail z Filosofické fakulty. Stále ještě jsem nevzdala další ze svých větrných mlýnů, snahu o uznání diplomu. Už jsem zjistila, jak má projít razítky diplom, ale nyní se potýkám s problémem, že potřebuju také oficiálně potvrzený studijní plán. Ano, psali mi, ten, podle kterého jste začala studovat, vám můžeme potvrdit. Jenže je otázka, zda jste podle něj také studovala, aha?

Dobře vědí, že ne. Za doby mého studia se plán stále měnil, předměty přibývaly a jiné se rušily, takže jsem rok co rok žádala o změnu, protože moje předepsané povinné předměty přestaly existovat a byly nahrazeny jinými.

Oni snad na Filosofické fakultě jsou také Chilané nebo co.

Jen nevím, proč tohle všechno dělám. Quijote chtěl dobýt srdce Dulciney a nakonec se s ní nikdy nepotkal. Možná bych si měla vzít příklad z velikánů a uznat, že moje vize titulu v Chile je prostě jenom krásným přeludem.

Těším se, že zítra jdu zase na linku za těmi svými blázny. Nebudete tomu věřit, ale být psycholog, i bez uznaného diplomu, je úžasná úleva, protože se alespoň občas ponoříte do světa, kde blázni jsou blázni, většinou to o sobě vědí, občas s tím něco chtějí dělat a vy jim s tím tu a tam můžete pomoct. Takový pěkný strukturovaný svět to je.