Hvězdopravec je zpět!

Tak mám Hvězdopravce zpět. Spolu s ním přijel poloprofesionální stroj na vafle, sedmý pár lyží do naší sbírky a samozřejmě smradlavý francouzský sýr. Stroj na vafle jsme koupili proto, že vafle děláme skoro každý víkend k snídani a náš levný přístroj je neumí křupavé na povrchu a měkké uvnitř, jak mají správně být. Lyže jsou Hvězdopravcův fetiš a vzhledem k tomu, že stojí v koutě jeho pracovny, neprotestovala jsem. Přece je opravdu potřeboval, sjezdovky měl dosud jen dvoje: jedny staré a jedny naštípnuté. Oboje samozřejmě zcela nevhodné k vyhození či darování. Však jsem vám říkala, že je to kumulant.

O pašování sýra do Chile jsem vám také už vyprávěla. Nedá se nic dělat, nejen chlebem živ je člověk! V Chile se zkrátka dobrý sýr koupit nedá a moje abstinenční příznaky si s ničím nezadají s ranním třesem alkoholika. Zkrátka, když musíš, tak musíš. Hvězdopravec se i tentokrát na celníky dobře připravil: sýry zabalil, jak to šlo nejtěsněji a do obou zavazadel strčil sklenici okurek, kdyby si náhodou celník všiml, že na prohlášení je, že má drahý něco zakázaného, tak aby na scanneru hned viděl okurky, protože skla si všimnou lehko. Hvězdopravec okurky ukáže, celník pokývá hlavou a dál se už do zavazadla dívat nebude.

Já jsem se v úterý ráno uvolnila z práce, abych mohla pro Hvězdopravce s jeho nákladem dojet na letiště, kde jsem pak z proskleného můstku, na který byl zákaz vstupu a tím pádem na něm stálo dobrých dvacet Chilanů, viděla, jak Hvězdopravec bere z pásu zavazadlo a....

V teorii literatury nás učili, že v nejnapínavějším okamžiku příběhu je možné zvýšit napětí tím, že začneme vykládat o něčem jiném. Vsuvku že tam vložíme. Takže sem s tím.

Takže jsem shlížela na Hvězdopravce čekajícího u pásu na zavazadla z můstku a bylo mi tak nějak všelijak. Na vině či spíš na víně byl fakt, že jsem se večer před tím nechala zlákat na pivo s postdoky Hvězdárny. Jít na jedno s postdoky Hvězdárny zavání kocovinou, jenže jsem dlouho neviděla Rethu a byla jsem na ní zvědavá. Také jsem chtěla jít utěšit Amelii, které v neděli naklonovali kartu a vybrali jí celé konto. Prostě platila v obchodě, kde jsme mimochodem byly spolu a obě jsme si kupovaly pěkné šatičky, a slečna prodavačka nějak dlouho s její kartou šachovala a v neděli večer se ukázalo, že ne nadarmo. Policisté říkali, že na naklonování karty stačí dvě minuty. Konto naštěstí bylo pojištěné na částku milion pesos, což byla náhodou přesně částka, kterou Amelie měla a kterou ji naklonovanou kartou ukradli. Zbytek peněz Amelie dva dny před tím půjčila Sergiovi na koupi auta, takže na kontě nebylo víc. Vidíte, jak se někdy dobré skutky můžou vyplatit.

Do baru jsem za hvězdáři jela autobusem 502, který jezdí po Santa María, a pak přes šílený kruhový objezd Rotonda Perez Zujovic pokračuje po Avenida de Vitacura. Pětsetdvojka byla docela plná, ale drandila si to po Santa Maríe jako obvykle stovkou. Když tu najednou řidič uprostřed volné silnice skoro zastavil a váhavě, téměř filosoficky, se zeptal: "Dónde voy?". Kam kráčím? Kam jedu? "Doleva nebo doprava?" Po Santa Maríe, nebo najíždím na dálnici? "Doleva.", volali cestující. "Doprava, budeme tam rychlejc.", volal jeden pán. Autobusák ale pochopil a už to uháněl dál po Santa Maríe. Na Rotondě jsme se s ostatními cestujícími usnesli, že jedna z pasažérek půjde navigovat, aby si to autobusák omylem nevalil dál po břehu Mapocha. A nezbývá než doufat, že za nově, už potřetí od zemětřesení, zvýšené jízdné napříště Transantiago vysvětlí řidičům, kudy vede jejich trasa.

Pětsetdvojka mě tedy odvezla do německé hospody ve Vitacuře, kde slovo dalo slovo, pivo dalo pivo a vinou toho se nám opět domů trošku špatně šlo. V noci jsem se proklínala, že jsem navíc navrátivši se do svého bytu ochutnala pro Hvězdopravce uvařenou svíčkovou. V půl sedmé jsem vstala, abych nastartovala Pathfidnera a vydali jsme se pro Hvězdopravce, lyže, vaflovač a abych s napětím sledovala, jak to tentokrát dopadne se sýry. Na letišti jsem vylezla na můstek klenoucí se nad halou poté, co jsem z cedule "zákaz vstupu" a odstrčené bariéry pochopila, že vstup na můstek je po zemětřesení sice stále zavřený, ale že je denně spolehlivě prověřován stovkami rodinných příslušníků.

Hvězdopravec pomalu sundal z pásu první zavazadlo a lyže a čekal na další kufr gestikuluje na mě, shlížící na něj zhůry. Snad na scanneru nic neuvidí, řekla jsem si, když tu jsem viděla, jak se pes zemědělské komise přitočil k zavazadlu nějaké dámy čekající také na druhé zavazadlo, a začíná do něj mlátit tlapkou. Hm, přemýšlela jsem, copak asi dáma v zavazadle má? Vždycky jsme se dohadovali, zda jsou psi vycvičení na hledání drog nebo zakázaného jídla. Přišel inspektor a dal se s paní do řeči a pes zatím pokračoval v inspekci. Když tu zavětřil a kdyby mohl mluvit, jistě by zvolal: "Hmmmmm, sýr!!!! Sýr!!!!!". Vrhl se na Hvězdopravcovo zavazadlo a začal ho otlapkávat jako smyslů zbavený. Ach, to to voní, to to voní!!!! Jako kdyby nevěděl, jak dopadl onen zlý pes z Pejska a kočičky, co snědl dort, co nebyl jeho! Celník neváhal a věda, že stojí u pásu přivážejícího zavazadla z Paříže, se hned zeptal: "Vezete sýr, co?" "Vezu.", řekl Hvězdopravec a celník už omotával jeho tašku páskou, aby ji na scanneru dobře prohlédli. Druhé zavazadlo se pomalu blížilo, a mě bylo jasné, že Hvězdopravec není hloupý a sýry rozdělil do obou. Viděla jsem, jak váhá a vyčkává. Konečně se celník zeptal, na co čeká, zda má další zavazadlo? Má, řekl Hvězdopravec v klidu a počkal, až pes celník se psem odejdou. Druhé zavazadlo pak bleskurychle hodil na vozík a pelášil ke scanneru velkým obloukem se vyhýbaje všem psům a přemýšleje, zda by pomohlo, kdyby si na záchodě nacpal sýry tajně do kapes. Záchod ale nikde v dohlednu nebyl, a tak nezbylo než jít ke scanneru. Na můstku jsem zaťala pěsti a překřížila, co jsem mohla. Teď se ukaž, pašeráku, řekla jsem si.

Projelo neoznačené zavazadlo a lyže a Hvězdopravec rychle obojí naložil na vozík. Celníkovi se nelíbilo, že někdo veze do Chile lyže a začal se vyptávat, kolik stály. Když v tom viděl označené zavazadlo a též, že si smlsnou. Tak copak tady máme? Viděla jsem, jak Hvězdopravcova ruka vylovila sklenici okurek. Takže přece, řekla jsem, zkusí je přesvědčit, že pes umí vyčuchat i zavařené okurky ve sklenici. Jenže zkuste celníka přesvědčit, že jsou to okurky, co tak příšerně páchne z vašeho právě otevřeného zavazadla. Celník má přeci jen taky čich a Hvězdopravec také. Zabalil můj oblíbený Camembert z nepasterizovaného mléka sice asi do deseti sáčků a olepil ho vstvou izolepy, ale Camembert se zkrátka nezapře. A tak Hvězdopravec nezapíral a balíček odevzdal. Celník měl dokonce i kuráž se podívat, co je vevnitř, a okamžitě konfiskoval. Smutně jsem se z můstku dívala, jak dává Camembert na hromadu zabavených věcí. Zadoufala jsem, že si na něm pochutná, ale na Chilany je spoleh. Určitě sýr zničí. Budiž jim za jejich absenci dobrého gusta pomstou alespoň to, že na letišti celý den budou muset vedle onoho zralého sýra vysedávat, než si pro něj přijdou destrukcí pověření pracovníci. Jestliže se vám zdálo, že dne 18.5.2010 příletová hala letiště Arturo Benitez v Santiagu de Chile příšerně zatouchala, alespoň už víte, kdo to má na svědomí.

Ale nezoufejte. V druhém nevyčmuchaném zavazadle se k nám domů dostal savojský Reblochon a dvě homolky kozího Chabichou. Chilany jimi rozhodně ohrožovat nemíníme a celé si to pěkně zbaštíme sami. A Hvězdopravec řekl, že příště koupí kromě skutečných sýrů také nějaký ten levný kozí ze supermarketu, a bude předstírat, že to je to, co pes vyčmuchal. Plastový supermarketový sýr navíc do Chile vozit smíte. I když to je nošení dříví do lesa.

A tak jsme zase spolu. V pátek je volno, protože si Chilané připomínají, jak čmajzli Bolivijcům přístup k moři a jak napráskali Peruáncům v bitvě u Iquique v roce 1871. Leží jim to na srdci natolik, že mají dokonce státní svátek. V sobotu jsme měli mít výuku, ale spolu s kolegy jsme se vzbouřili a požádali o přesunutí a alespoň malé prázdniny: pátek, sobota a neděle. S Hvědzopravcem toho využijeme na výlet do La Sereny a na Punta de Choros, kde žije spousta tučňáků a delfínů. Prý se tam budeme potápět. Z potápění v moři, kde žijou tučňáci, bude jistě zase běhat mráz po zádech...