Tučňák a tučňačka trosečnice

V pátek byl státní svátek a protože nám díky bohu v sobotu zrušili školu, vydali jsme se s Hvězdo- pravcem na prodloužený víkend. Váhali jsme, kam vyjet, a nakonec jsme se rozhodli pro La Serenu a Punta de Choros. La Serena je historické město 470km od Santiaga a Punta de Choros je místo na pobřeží 120km od La Sereny na sever. Na víkend se to tedy může z perspektivy české kotliny zdát poněkud dlouhé, ale vzdálenosti jsou zkrátka relativní a v čím větší zemi žijete, tím víc vám přijde normální ujet za víkend 1000km.

Ve čtvrtek odpoledne mi odpadla skupina s rodinnými příslušníky pacientů s Alzheimerem, a tak jsme vyjeli už ve tři odpoledne. Chilané mají velmi málo dovolené a ještě méně státních svátků, takže když už se nějaký naskytne, jedou všichni na prázdniny, nebo navštívit rodinu a na silnicích vznikají šílené zácpy. Ve tři jsme se ale zácpě jen tak tak vyhnuli a cestou jsme mohli sledovat neklamná znamení, že hlavní nápor teprve přijde: k dálnici přicházelo spousta obchodníků rozbalujících na krajnici svoje zboží a rovněž spousta policistů chystající si náčiní na měření rychlosti. Naštěstí ho ještě žádná z hlídek neměla připravené, protože Hvězdopravec jako obvykle jel co mu síly stačily. A v Chile, když překročíte rychlost, tak vám rovnou seberou řidičák a musíte si pro něj po čtrnácti dnech dojet k soudu okresu, kde jste přestupek spáchali. Ať vás tedy ani nenapadne řídit rychle daleko od domova, to se nevyplácí.

V La Sereně jsme se ubytovali v klasicky zaplivaném hotýlku a šli se projít po městě, které bylo ve čtvrtečním večeru před volným pátkem úplně mrtvé. Mrtvé bylo i druhý den ráno, takže si dovoluji vyslovit hypotézu, že je možná prostě mrtvé pořád. Díky bohu, že Hvězdopravec nepracuje na hvězdárnách okolo La Sereny a že nebydlíme tady, myslela jsem si, když jsme nemohli najít žádnou chuť nezahánějící restauraci. Nakonec jsme se usadili v té nejméně odpudivé, kde, jak jinak, zrovna běžel v televizi fotbal. Hrála Universidad de Chile proti jakémusi brazilskému klubu a hospoda byla plná lidí pijící pivo nebo kolu a pojídající k tomu chilskou hospodskou chorianu, hranolky s kousky masa, kousky párků, omáčkou, sýrem, olivami, vejcem a zkrátka vším, co má obsah cholesterolu vyšší než malý. Hvězdopravec a já jsme měli ten hloupý nápad se domáhat něčeho k jídlu pár minut po začátku zápasu, což bylo úplně k ničemu. Někdy skoro v poločase Hvězdopravec zlostně prohlásil, že jim půjde do kuchyně vypnout televizi, a na začátku druhého jsem ztropila malou neurotickou scénu číšníkovi, ale nakonec jsme dostali jídlo ještě před koncem zápasu. Sláva!

V pátek ráno jsme se zašli podívat do muzea na vystavený moai a zredukované lidské hlavy (brrrr...), které bez jakéhokoli varování visí v zaprášené vitríně hned vedle lidské mumie nalezené kdesi v Andách. Kulturně nasyceni jsme pak vyjeli na sever na Puntu de Choros. Místo na pobřeží je známé hlavně tím, že se kousek od něj nacházejí ostrovy Rezervace Humboltových tučňáků. Humboltův tučňák je nejmenší tučňák na světě, ale nemyslete si, že je to nějak teplomilný tučňák. Ne, i 500km na sever od Santiaga (jsme na jižní polokouli, takže to je, jako na severní 500km na jih) je oceán tak příšerně studený, že v něm žijou tuleni, tučňáci a zkrátka samá tukem obalená fauna. Přitom jsme tu na stejné zemské šířce, délce či tloušťce (tahle látka mi v zeměpise zoufale nešla) jako je na severní polokouli Afrika. Jo jo, blahořečte Golfskému proudu!

Na Puntu de Choros vede cesta z udusané země přes pláně plné kaktusů. Sjedete z Panamerikany a jedete čtyřicet kilometrů rovinou s kaktusy, až dorazíte k vesnici o dvou ulicích, s klasickými chilskými domy z papundeklu. To jsou Dolní Choros. O dvacet kilometrů dál, na břehu moře, jsou opět dvě ulice papundeklových domů a přístav. Punta de Choros.

Ubytování jsme měli zamluvené v cabañas, v tolik Chilany milovaných chatičkách, což je tu často jediný způsob ubytování. Týden před víkendem, kdy jsem chatičky zamlouvala, už bylo skoro všechno rezervované, což znamenalo, že Punta de Choros očekávala nápor asi padesáti turistů. Jediné, co ještě nebylo plné, byly chatičky Juan Gaviota, což znamená cosi jako Honza Racek. Honza Racek, majitel chatiček, se sice nejmenuje Racek, ale zřejmě si tak rád říká. Asi třicetiletý vytáhlý chlapík v teplákách a holinkách, jehož španělština byla úplně stejně nesrozumitelná do telefonu jako v realitě, nás nesměle přivítal a ukázal nám pyšně ubytování. Chatička byla pěkná a vyzdobená s láskou. S velkou láskou, protože na stěnách pro samé fotky lodí, racků, moře, tučňáků a delfínů, nebylo samotné stěny vůbec vidět. Kde nevisel tučňák ani delfín, byl alespoň zarámovaný hlubokomyslný text přemýšlející nad lidskou dobrotou, obětavostí či přátelstvím. Za celý víkend se nám nepodařilo chatičku přečíst.

Při procházce do přístavu jsme našli gastronomické centrum, pár stánků prodávajících empanadas a smažené ryby, a také potápěčské centrum. No ano, proto přece Hvězdopravec na Punta de Choros chtěl jet! Vzduch měl sice 15 stupňů, ale oceán 13, což je stejně jako v létě. Potápěči nám potvrdili, že zítra klidně můžeme do oceánu hupsnout, a řekli, že máme přijít ráno. Na druhý den ráno už jsme ale měli domluvené s rybáři, že nás vezmou na výlet na ostrovy rezervace, abychom se podívali na místní faunu. Potápěči tedy řekli, že to je v pořádku, ať prostě rybářům řekneme, ať nás vysadí na Isla Damas, jednom z opuštěných ostrovů rezervace, a že oni si nás tam vyzvednou. Moc se mi ten plán nelíbil a už jsem se viděla, jak na Isla Damas nocujeme, pak jsem si ale řekla, že je to přeci jen součást rezervace a že by nás tam třeba našla nějaká ochranářská hlídka ještě než bychom tam umřeli žízní a že je to tedy skutečně v pořádku.

Druhý den ráno jsme vstali brzy, abychom vyjeli s rybáři k ostrovu. V 9:00 jsme byli v přístavu a začala typicky chilská organizace. V 11 jsme se tedy konečně nalodili spolu s hrstkou dalších turistů a jeli jsme na obhlídku a posléze se nechali vysadit na Isla Damas. Potápěči kupodivu dorazili, a tak jsme se ono odpoledne skutečně potápěli. Měli jsme sice sedm milimetrů tlusté neopreny, ale můžu vám říct, že takový tučňák má neopren o hodně tlustější. Ve vodě byla zima jako v psírně. Přesto jsme udělali asi čtyřicetiminutový ponor a viděli jsme hvězdice, kraby, hejna ryb, houby a také jednoho rejnoka. Barvy byly nádherné, jako v Karibiku, jen tedy ta teplota, ta byla poloviční.

Protože potápění byl takový úspěch, řekl Hvězdopravec, že bychom se měli jít potápět ještě v neděli před odjezdem, abych prý nezapomněla na naši příšernou zkušenost z Los Molles. Což myslel jako vtip.

Ale nebyl to vtip. Druhý den foukal prudký vítr a potápěči trochu váhali, zda vyplujeme. Nakonec ale usoudili, že přeci jen pojedeme. Navlékli jsme se zase do neoprenů a nasedli do lodě, kterou vlny zmítaly sem a tam. Plán zněl vykonat první hluboký ponor, který já strávím na lodi, jelikož se se svou úrovní nesmím potápět tak hluboko, a pak druhý méně hluboký ponor. Loď se ale houpala velmi intenzivně, a tak Tota, šéfa potápěčů, napadlo, že aby mi nebylo špatně, mohl by mě během prvního ponoru nechat na Isla Damas. Souhlasila jsem a o pár minut později už jsem byla úplně sama na opuštěném ostrově kdesi v Pacifiku. Mým jediným vlastnictvím byl v té chvíli velmi těsný sedmimilimetrový neopren, který mi dovoloval pohyb vskutku tučňácké elegance. Foukal dost silný vítr, tak jsem si lehla do závětří za kameny na pláži a čekala.

A čekala.

A čekala.

A čekala.

Neměla jsem hodinky, takže jsem netušila, jak dlouho už jsem trosečníkem, ale podle pohybu slunce se mi zdálo, že dost dlouho. Safra safra, řekla jsem si a neopren neneopren jsem se vydala na vyvýšené místo ostrova, abych se podívala, kde je loď potápěčů. Jenže ve vlnách jsem neviděla vůbec nic.

Když jsem scházela z kopce, konečně jsem viděla blížící se loď. A naštěstí to nebyla loď žádných krvelačných pirátů, i když tedy nevím, co by se mnou, na kost zmrzlou a nasoukanou v neoprenu, piráti dělali. Potápěči se pro mě vrátili po dvou a půl hodině, kdy se pokoušeli ve vlnách několikrát marně zakotvit na plánovaném místě. Nakonec se jim to podařilo někde úplně jinde a Hvězdopravec se spolu s Totem dokonce dokázal potopit na dvacet minut, zatímco ostatní zbaběle zůstali na palubě. "Jsem rád, že jsi s námi nebyla", řekl Hvězdopravec, úplně zelený, jak mu bylo z vlnobití špatně. Ani na chvíli jsem nezaváhala, když se mě Toto zeptal, zda se chci jít potápět. Nechci, řekla jsem a jelo se na břeh. Či se na něj spíš po pětimetrových vlnách doskákalo.

Byl akorát čas vyjet zpět do Santiaga, abychom tam byli před půlnocí. Střídali jsme se v řízení a v jedenáct jsme byli doma.

Cestou domů nás začalo podivně cosi svědět a druhý den ráno jsem objevila štípanec na zádech. Hvězdopravec posléze objevil další na svém břiše, rukou a nohách. Během dne se vynořil štípanec na mém břiše a večer přibyly tři na levé noze. Neklamné známky toho, že jsme si z víkendu odvezli více než pár pěkných vzpomínek. Nevím, zda může mít racek blechy, ale zdá se, že alepoň Racek může. Zatím se snažím si představit, že v Santiagu blechy zahynou spojením naší bezchybné čistoty a místní příšerné zimy. V případě, že ne, vypadá to, že se po trpělivém vyčkání na odstěhování vos, které se před dvěma týdny skutečně odstěhovaly, budeme muset připravit na zablešenou zimu, nebo se pustit do desinfekce celého bytu. Inu, není nad to vyjet si občas takhle na víkend...

P.S. Všechny fotky jsou k nahlédnutí zde.