Quintay a chilská sexuální výchova

Quintay je vesnice na pobřeží, asi 120km od Santiaga. To je pro Chilany co by kamenem dohodil, což dělá z Quintay oblíbené místo nedělních vyjížděk na oběd. O tamější restauraci Pezcadores jsme slyšeli tolik chvály, že jsme se tuhle neděli rozhodli prověřit ony lahůdky vlastními chuťovými buňkami. A nejen to, také stále hledáme nějaké místo, kde by se poblíž Santiaga dalo potápět, a je to opět Quintay, které nám bylo doporučeno. V neděli jsme se tedy s Hvězdopravcem nasoukali do Pathfindera, který má konečně zbrusu nové gumy, jako náhražku za ty, jež nám zničil autoservis Nissanu, v jedné ruce termosku a maté, v druhé sluneční brýle, a jelo se.

Sedíce na terase restaurace nad talířem machas s parmezánem jsme pozorovali, jak se na pláži vedle nás připravují frekventanti kurzu jízdy na mořském kajaku. Nejdříve se, navlečení v neoprenech, seskupili do kroužku a opírajíce se o pádla živě diskutovali nejspíše o včerejším fotbalu. Poté instruktor kurzu skoro upadl na zem, jelikož se pod jeho tíhou pádlo zlomilo, a na náš stůl přišel konečně aperitiv: pisco sour. Nemyslete si, že v Chile se pije aperitiv až po předkrmu, kdepak. To je jen bezchybná synchronizace místních číšníků, kteří ještě nedávno nejspíš pracovali jako holiči. Což mi připomíná, že Hvězdopravec byl tento týden u holiče, který zřejmě ještě nedávno pracoval jako automechanik, a to, co mu vytvořil na hlavě, nápadně připomínalo ozubené kolo. Výsledek to byl tak strašný, že dokonce i Sylvain vyprskl smíchy, když se Hvězdopravec, proměněn v pankáče nakaženého svrabem, od holiče vrátil do kanceláře. Nakonec se ale Sylvain ukázal jako kamarád a hned z práce odvlekl Hvězdopravce k sobě domů, kde ho bratrsky zarovnal strojkem, než mu dovolil vrátit se za mnou.

Ale zpět na terasu slavné restaurace Pezcadores, před níž se na pláži zatím diskutující kurz začal pomalu sunout k moři, samozřejmě bez kajaků, a jehož instruktor zahodil zlomené pádlo, nahradiv ho pádlem jednoho z frekventantů. "Všichni do vody", zavelel, a já jsem byla ráda, že sedím ve svém teplém svetru na terase na podzimním sluníčku, které stále ještě přeci jen trochu hřeje. Do dvanáctistupňového oceánu by se mi opravdu nechtělo. Na břehu zůstala jen dvě děvčata, všichni ostatní plavali k bójce kousek od pobřeží. "To jsem zvědav, kolik to nadělá mrtvých.", řekl Hvězdopravec skepticky, sleduje, kterak se plavci zmateně obrací tu na břicho, tu na záda, plavouce občas cosi, co vypadalo jako znak, ale při čemž vyndavali obě ruce z vody zároveň.

Mrtví nakonec nebyli žádní, ale že jim trvalo vylézt zase na břeh. Na náš stůl zatím přistálo sépiové rizoto a rybí steak, stydnoucí ve větru, který se začal zvedat. Chopili jsme se vidliček a nožů, účastníci kurzu pádel, a zatímco my jsme se zařízli do steaku, účastníci se zase seskupili do kroužku a opřeli se. Pádlo se tentokrát nezlomilo žádné, vedoucí kázal a kázal, my jsme jedli a pili, a vítr foukal. Po půl hodině bylo jasné, že oceán možná mrtvé nenadělal, ale vítr a promočené neopreny plavců, kteří po půl hodince plavání v dvanáctistupňové vodě v onom větru postupně modrají a do jednoho se třesou jako dávič, zajistí alespoň pořádnou chřipku. "Hlavně teď nesmí nikam do tepla.", řekla jsem Hvězdopravci: "Nezapomeň, že v Chile je příčinou nastydnutí prudká teplotní změna!"

Dopili jsme kávu, od níž by člověk za onu cenu čekal, že bude alespoň dobrá, nebo k ní bude kousek čokolády (ach, jak nám chybíš, Buenos Aires!), kajakáři se stále klepali na pláži, zaplatili jsme a vyšli ven, projít se. Chodníček vedl mezi pár staveními pod strmými stráněmi padajícími skoro přímo do moře k bráně, u níž bylo napsáno: vstup 500 pesos. "No to si snad dělají legraci, tady se platí fakt za všechno", řekla jsem, ale pak jsem si všimla, že vedle brány je vrátnice a nad ní nápis: "Vstup do historické velrybárny". Ve vrátnici seděl malinký mužík tak vysušený od větru moře, že jsem se divila, že v poryvech jeho kůže nešustí jako staré listí. "Pojďte, pojďte", zval nás, odhalujíc dásně se všeho všudy čtyřmi žlutými spodními zuby. Pokud jsem dobře rozuměla, protože jeho přízvuk byl tak silný, že jsem si nebyla jistá, zda vůbec mluví španělsky, řekl asi toto: "Támhle jsou čtyři sály, které vysvětlují, co se tu dělo. Pak jděte k majáku, tam, jak je napsáno nevstupovat, tak tamtudy, vstupte tak jako tak". Za mužíkem byla cedule: "Zde informace v angličtině". To, že v celé továrně nemluví anglicky ani veš, je mi ale úplně jasné. Anglicky v Chile nemluví totiž skoro nikdo.

Prošli jsme obrovskou halou, v níž na stěnách viselo pár fotografií z padesátých let, na kterých se muži v holínkách naparovali stojíce na mrtvých tělech velryb modrých, největších zvířat na světě, dvakrát větších než dinosaur. V dalším sále byla tma a na promítací plátno běželo video. Jednalo se o film, kupodivu v angličtině se španělskými titulky, což je v Chile nevídané. Usadili jsme se na studené dřevěné židličky v improvizovaném kině a hleděli na to, kterak velryba jí cedíc plankton přes dlouhé zuby, a poslouchali jsme, kterak velryby hlubokými tóny komunikují na kilometry. V následujícím záběru začaly velryby vyskakovat do vzduchu: "Samci předvádějí svou sílu.", řekl komentátor ve filmu. V dalším záběru velryba plave na hladině a kolem ní to vře velrybáky. "Velrybí samice plave na povrchu a chrání se, protože ještě není připravena k páření", pravil vypravěč: "Samci vystrkují své 3,6 metrů dlouhé penisy. Velrybí penis je velmi pohyblivý. Varlata váží tunu a při kopulaci uvolňují litry spermatu." Kamera zabírá zmatený pohyb těl velryb, jen občas to sem a tam smýkne penisem, který ve skutečnosti vypadá jako dlouhý list. "Zdá se, že samice změnila názor a rozhodla se potopit. Postupně se s ní páří celé hejno samců", říká komentátor anglicky a na obrazovce běží velrybí porno a k tomu anglické vysvětlení, kterak to ti samci dělají, aby to byli právě oni, co se stanou otcem. No toto, myslím si.

Další film je španělsky a je o želvách v Kostarice, následující zase španělsky a o hvězdicích, a poté konečně něco lokálního, film o velrybích jatkách, které byly původně na místě, kde právě sedíme. "No jo, to byly časy to, to jsme lovili velryby", říkají pamětníci na videu: "To si čovek tenkrát neuvědomoval, že to není to, humánní, zabíjet ty velryby", přemýšlí pán s přízvukem tak silným, že opět pochybuju, zda vůbec mluví španělsky: "Velrybí maso, to je pochoutka, je pěkně měkoučké", rozzáří se mu nakonec očka. "No to my sme někdy slyšeli, jak to mládě pláče, protože my jsme mu zabili tu, maminku," říká další muž, v němž poznáváme o dobrých deset let mladší a o několik zubů zubatější verzi vrátného: "Ale pak už žádný velký velryby nebyly, tak sme zabíjeli ty malý, páč už byly jen ty malý". Následující titulek holedbavě naznačuje, že v roce 1967 byl lov ukončen. Pravda sice je, že z komentáře, že velryby se do zátoky vrátily až třicet let po ukončení lovu, je jasné, že lov byl ukončen hlavně proto, že žádné velryby k lovení už nezbyly, ale celá expozice se evidentně snaží namluvit, jak je to celé pěkně ekologické a že dnes už se podobná zvěrstva nepáchají. Chce se mi zakřičet: Ne HidroAysenu!" Copak budou asi vykládat muzea v Patagonii za padesát let?

Sál se zatím zaplnil lidmi, a když naskočí znovu film v angličtině, na jehož konci je ono velrybí porno, Hvězdopravec mě zatahá za rukáv: "Jdeme?" Rozhlédnu se po sále a pokušení je větší než já. V sále sedí pohodlně usazených několik rodinek z Vitacury, nóbl čtvrti na východě Santiaga, s dětmi. To si nemůžu nechat ujít. Vysvětluju plán Hvězdopravci a už už sledujeme, proč má velryba tak velké zuby. A jak duní vodou samčí zpěv, aby velryba lépe slyšela. Děti i paničky z Vitacury sledují vyskakující samce, spokojeně chroupou chipsy, pijí cocacolu, jen chlapečka pod námi video nudí, protože je kupodivu v angličtině, a on ještě neumí číst. Maminka ho drží na místě, jen se pěkně koukej a uč! "...páření. Samci vystrkují...." řekne pán, titulky jdou pod obrázky a v sále to vře víc než na plátně. Paní blízko dveří bafne děti hlava nehlava a rychle je vyvádí ze sálu. Maminka pod námi najednou netrvá na tom, aby se chlapeček ukázněně díval a rychle ho pouští se sevření. Chlapeček odchází. Školák vedle nás evidentně už umí číst a strká spiklenecky loktem do tatínka vedle s přidušeným smíchem. Sál se rychle vylidňuje. "Zdá se, že se velryba rozhodla potopit", říká pan komentátor a titulky pod ním. "Postupně se s ní....", pokračuje pán anglicky, ale teprve teď si všímáme, že titulky záhadně zmizely. Tohle evidentně není ani pro dospělé uši, taková prasárna, nebo spíš velrybárna. Sál už je stejně ale skoro prázdný.

Inu, a to si vezměte, že v Chile ročně otěhotní a dítě donosí desetitisíce nezletilých matek, což je při stejně velké populaci jako mělo bývalé Československo, opravdu dost. Ve třídách základní školy je třeba hned několik těhotných žaček. Hádejte proč.

Vyšli jsme ze sálu a diskutujíce o tom, jak je to se sexuální výchovou v Chile a kolik stížností asi muzeum dostane, jsme vystoupali k majáku. Zezhora jsme v zapadajícím slunci viděli, že mořské kajaky konečně dorazily od břehu k oné bójce, k níž před více než hodinou účastníci kurzu doplavali v rámci tréninku.

A to je všechno. Jen jsem zvědavá, přes jaká slova ve vyhledávači se mi teď budou čtenáři dostávat na blog.