Spousta věcí

Od předminulého pondělka, kdy byl odsouhlasen monstruózní projekt přehrad na řekách Pascua a Baker v Patagonii, se v Chile děje spousta věcí. Jindy velmi klidná země, kde slovo discutir znamená zároveň diskutovat a zároveň hádat se a kde je vyjádření vlastního názoru nahlas a otevřeně bráno za stejnou nehoráznost téměř jako kálení na veřejnosti, se bouří. Moji přátelé, kolegové a učitelé to vítají s potěšením, stejně jako bych já vítala, kdybychom se v Česku konečně začali ozývat častěji a výrazněji než jednou za čtyři roky u voleb a dnes a denně v hospodě. Od onoho pondělka jsou téměř denně manifestace, o nichž jsem psala, že mám strach na ně chodit, protože policie se tu demokracii učila ještě za Pinocheta, a tak je vždy připravena v jakýkoli moment začít "uklidňovat situaci" vodními děly a bombami se slzným plynem.

Mimochodem, bomby se slzným plynem zde vyvolaly také jednu z nejabsurdnějších diskuzí, které jsem kdy slyšela. Jsou nebezpečné, začalo se proslýchat a vědci z Universidad de Chile začali vysvětlovat proč. Plyn z bomb je totiž abortivní, neboli nadýchání se ho způsobuje okamžitý potrat. A v Chile, jakmile se řekne potrat, krev stoupá do hlavy rychle. Onehdy jedna poslankyně v parlamentu navrhla, že by se mohla znovu otevřít diskuze o tom, zda přeci jen potrat nepovolit například v situacích, kdy je ohrožen život matky, nebo se jedná o matku nezletilou a znásilněnou. Její vlastní spolustraníci ji za takovou nehoráznost žalovali u soudu, neb se zdá, že v Chile je kriminální čin nejen na potrat jít, nýbrž i zákaz jakkoli problematizovat. Být "pro potraty", jak se zde říká, tu zní skoro jako heslo: "Hurá, jdem do toho, na potrat, do toho, do toho, všichni spolu, jdeme potratit!" Moje kolegyně Pamela mi vyprávěla, že onehdy zpochybnila absolutní zákaz potratů před kolegy svého muže, kteří ji záhy všichni přestali zdravit. Vražedkyni. "Ale já mám děti, dvě!", skoro se omlouvala, ale co udělala, nedalo se odčinit. A to i přes to, že kupodivu je zde většina konzervativních lidí zároveň i pro trest smrti.

Ale o potratech jsem psát nechtěla, jen o tom, že to byl nepochybně fakt, že by ještě nějaká ta nezodpovědná nezletilá znásilněná vražedkyně, která nemá žádnou úctu k životu, mohla jít na manifestaci za účelem potratit, či by se třeba plynu mohla nadýchat kde která těhotná žena žijící v centru, že bylo používání bomb se slzných plynem na manifestacích zakázáno. Jsem poměrně ráda, mimo jiné i proto, že se pomalu už nedalo - v jakoukoli hodinu - ani sestoupit do metra na Plaza de Italia, aby člověka alespoň nezačal štípat nos. Policisté mají totiž plynu zjevně velké zásoby a vrhali ho dosud po demonstrantech s vehemencí, která stála jednu studentku v Concepción málem oko.

Protesty se netýkají jen Hidroaysénu. Shodou náhod se začali bouřit také studenti, kteří požadují reformu vysokých škol. V Chile totiž pochází přes 80% příjmů univerzit a vysokých škol ze školného, na nějž si studenti berou dlouhodobé půjčky a na konci studia mají dluh, který splácejí dlouhá a dlouhá léta. Vysoké školy jsou tu většinou soukromé, státní je vlastně jen Universidad de Chile, ale i ta je stejně drahá jako soukromé školy. Universidad Católica, považovaná též za státní, patří ve skutečnosti Vatikánu, dále jsou tu i jiné školy patřící různým církvím (Univerzita svatého Tomáše, Univerzita otce Hurtada) až sektám (Universidad de los Andes patří Opus Dei). Následuje změť ostatních univerzit, které často patří podnikům, ale najde se i pár univerzit, nad nimiž zůstává rozum stát: moje vlastní univerzita, Diego Portales, kterou mám moc ráda a jsem ráda, že na ní studuju, nakonec koupila sama sebe, takže je vlastně nezávislá. O koupení sebe samé rozhodlo vedení v devadesátých letech, univerzita je soukromá, patří sama sobě a pečuje o ni demokraticky zvolené vedení. Kupodivu to funguje a UDP patří k jedněm z nejrenomovanějších. Na podobném konci myšlenkového spektra jsou pak levicové univerzity jako například Arcis, kde to vře pravidelně a kde studovala moje kolegyně Pamela. Mám moc ráda její historku o tom, jak jim jednou pod okny létaly zápalné lahve a pár studentů se bilo s policisty, zatímco jejich profesor psychopatologie na stupínku volal, že "dnes, více než jindy, přednášku dokončí", zatímco se Pamela snažila dostat ze třídy alespoň svou těhotnou spolužačku.

Ale zpět do současnosti. Studenti tedy protestují proti extrémní zadluženosti, která je výsledkem jejich studia, volají, že systém je neudržitelný a já s nimi naprosto souhlasím. Rok univerzitního studia tu vyjde na cca 100 000 korun, a to jsou chilské příjmy nižší než české. No považte...

Člověk by tedy čekal, že HidroAysén a studenti budou plnit první stránky novin, ale jako obvykle, opak je pravda. Protože místní, mocnými podnikateli a politiky zcela ovládaná, média, nemůžou o akcích úplně mlčet - protesty jsou tak masové, že si jich nelze nevšimnout - vybírají si alespoň striktně jen to, co se jim hodí do krámu a ukazují tak pouze pouliční bitky, ačkoli se desetitisíce lidí snaží o poklidné demonstrace. "Lagos říká: Hidroaysén je nezbytný!", hlásaly palcové titulky deníku La Tercera minulý týden o bývalém prezidentovi Lagosovi. Až uvnitř článku je celá věta: "Myslím si, že Hidroaysén je nezbytný, protože...". Pevně doufám, že vážený čtenář zaslechl onu drobnou nuanci, která je, podle mého názoru, jasně manipulativní. Lagos sám se později proti onomu výroku jasně ohradil. Mimochodem, nedávno publikovaná zpráva Amnesty International Chile vytýká, mimo jiné, tyto věci: nedemokratičnost potlačování prostestů, závažné nedostatky v nezávislosti médií a nesvobodu v otázkách sexuální orientace a reproduktivitě. Zkrátka to na ně vědí...

V pátek to vřelo hodně a já jsem se cestou z přednášky začala strachovat, jak se dostanu domů. Nejen, že bydlíme vedle Plaza Italia, chilského Václaváku, ale moje univerzita je kousek od La Monedy, prezidentského paláce, a abych se dostala domů, musím okolo Monedy projet. "Policie nechce nechat vstoupit demonstranty na Alamedu, drží je v Calle Portugal, je jen otázka času, kdy jedné straně rupnou nervy a bude mela", řekla mi do telefonu kamarádka Claire, zpravodajka francouzského deníku Liberation: "Do divadla s tebou nemůžu, musím pracovat, běžím domů pro kameru. Metro je zavřené." Alameda, která se ve skutečnosti jmenuje Libertador Bernardo O Higgins, je hlavní tepna Santiaga, spojující moji univerzitu, Monedu a Plaza Italia. Rozhodla jsem se tedy jet žlutou linkou metra, která fungovala, na sever, k Mercadu Central, a pak jet autobusem. Nebo cestu dojít pěšky. U Mercada jsem naskočila do autobusu, který byl úplně prázdný a jehož řidič mi otevřel dveře i mimo zastávku. Se mnou naskočil starší pán v beranici. A pak jsme stáli v zácpě. A stáli. A stáli. Za čtvrt hodiny jsme urazili asi dvacet metrů, ale pěšky se mi nechtělo, protože na ulici byl takový zmatek, že nikdo nerespektoval nic, auta se cpala, kde to šlo, lidé občas stáli uprostřed silnice sevření mezi dvěma autobusy, a byla tma jako v pytli. Otevřela jsem knížku a zavolala Hvězdopravci. "Stojím v zácpě v tunelu u sjezdu k nám", řekl: "Jak to vypadá na Centrálním trhu? Za posledních dvacet minut jsem se ani nehnul." Zkrátka, Santiago bylo v pátečním večeru úplně zacpané. "Co se to děje?", zeptal se pán v beranici řidiče. "Ale, zas ti puberťáci, protestují!", řekl řidič. "A jo?", podivil se pán. "No jo, zas něco...", řekl řidič. Děkuji, Chilevize, televizní kanále pana prezidenta, děkuji, Mercurio, deníku podnikatele s účastí v celém projektu, řekla jsem si ironicky. O kousek dál jsem vystoupila: "Dej na sebe pozor, dceruško!", volal na mě řidič. "Vy v Chile taky", pomyslela jsem si.

Ale i přesto, že media manipulují informace, protesty pokračují. Lidé je svolávají přes Twitter a Facebook a na poslední bylo 50 000 účastníků. Chile podobně masové protesty nepamatuje léta. Mobilizuje se i svět, především Francie a Španělsko. Pevně doufám, že to celé nakonec vyjde, ale rozhodně ještě není vyhráno ani z desetiny. A i když ano, Chile má spoustu dalších velmi kontroverzních projektů, například ten nedávno schválený na Isla Riesgo, nebo zatím jen hodnocený projekt v Cajonu de Maipo. Je dobře, že se Chilané mobilizují. A to i přes to, že většina z nich nikdy Patagonii neviděla, protože je cesta tam moc drahá...

P.S. Všem hispanofonním čtenářům doporučuju tohle video, kde chilská policie "vždy starostlivá co se týče pohody a bezpečnosti Chilanů" vysvětluje, kterak je jejich plyn bezpečný, neb "není letální" s dikcí, která by se dobře hodila do reklam vysvětlujících výhody dětských papírových plen: http://www.3tv.cl/index.php?m=video&v=18522