Trocha čerstvého vzduchu

To by mě zajímalo, co si vážený čtenář představí, když čte titulek tohoto příspěvku. Že bych zase kázala něco o smogu? Hladiny znečištění jako každou zimu sice stoupají, můj atopický exém mi o tom dává jasné zprávy a hlava mě bolí mnohem častěji než dřív, ale nad tímhle tématem jsem již zlomila hůl. Nebo milého čtenáře napadlo, že se bude jednat o další rozvinutí tématu o zákazu bomb se slzným plynem, které tu policisté vrhají na manifestanty? Také ne, ačkoli manifestace pokračují. Zákaz bomb trvá, ale vláda našla novou výmluvu, jak zakázat zároveň i manifestace, alespoň ty v centru. Při té páteční totiž došlo k incidentu, kdy hrstka manifestantů zbila jednoho policistu. Samozřejmě si myslím, že tlouct policistu skateboardem je pitomost, a třiadvacetiletého dobrovolného hasiče z chudé La Granji, který se do rvačky vrhl a zachránil tak policistovi život, považuju za hrdinu. Zároveň ale nechápu, že vláda volá k odpovědnosti za takové zvěrstvo organizátory manifestace, kteří si podle ní neuvědomují, jak riskují bezpečnost lidí, když manifestace svolávají. Připadá mi to celé jako argument sadistického násilníka, že oběť na sobě měla krátkou sukni a tím ho ke znásilnění vyprovokovala. Kdyby možná vláda sázela méně na represi, na manifestace by chodilo méně individuí, kteří si jdou hlavně bouchnout. A za zcela nepřípustné považuju použít incident jako výmluvu pro odsunutí manifestací z centra. Vzhledem k tomu, jak se místní hlavní sdělovací prostředky zdráhají cokoli o manifestacích psát, je jasné, že pokud manifestace nebudou v centru, nemají vlastně žádnou účinnost, neb se o nich nikdo nedozví.

Ale k čerstvému vzduchu. K dobrému vzduchu. V dobrým vzduchům. K Buenos Aires.

Argentinská metropole je od Santiaga vzdálená hodinu a půl letadlem a z dobrého vzduchu nemá pouze jméno. Vydat se tam má zkrátka stejný účinek jako vynoření hlavy ze zatouchajících vod Mapucha. Nedá se sice zcela říct, že se v Santiagu neděje vůbec nic, ale každý, kdo, jak říká Ofelie, chápe důležitost kavárny, se tu po určité době cítí jako lev v kleci. Santiago má sice pár divadel, pár klubových kin a zcela jistě i nějakou hudební scénu, ale dozvědět se o věcech je těžké, a ještě těžší to máte, pokud chcete mít pár oblíbených míst, kam se jen tak vydat na blind. Ačkoli bydlíme uprostřed Bellavisty, "bohémské a kulturní čtvrti", jak se o ní hrdě hlásá na cedulích, naše výlety "na blind" do hrstky klubů, která tu je, končí většinou stejnou frustrací, jako když se v supermarketových jahodách pokoušíte najít chuť jahod z babiččiny zahrádky. A i když nejdeme na blind, výsledek je jistý jen, co se týče jedné věci: přemrštěné ceny.

A už vůbec nemluvím o tom, jak jsou na tom Chilané s knihami a kavárnami. Kaváren je tu pár a většinou jako kavárny sice vypadají, ale chutnají jako nescafárny. Sednout si ke kulatému stolku na dřevěnou židličku zkrátka na udělení titulu "kavárna" v mých měřítkách nestačí. A na knihy je tu stále strašlivě vysoká daň, takže nejen, že je tu nikdo nekupuje, ale obchody s nimi prodávají především drahé knihy fotografií na křídovém papíře, které slouží jako dekorace. Jinými slovy, za Pinocheta se tu pokoušeli zabránit lidem, aby se vzdělávali, četli a samostatně mysleli, ale i nynějším politikům jde podobná věc do krámu a daň zůstává. Mimochodem, stav, který panuje v Chile, bych ráda použila jako argument proti zvyšování DPH na knihy v Čechách. Nevím, zda důvody onoho zvyšování jsou skutečně ekonomické a můj selský rozum o tom značně pochybuje, protože ceny dělaly knihy nedostupné už, nebo možná ještě, v dobách, kdy jsem žila v rodné kotlince, takže podle mě musí být jejich prodej v celonárodním měřítku tak zanedbatelný, že změna DPH příjem státu rozhodně nevytrhne. V Chile tedy v současné době většina obchodů v univerzitní čtvrti prodává náhradní díly k autům a ojedinělé obchody s knihami kousek dál na Alamedě jsou plné napůl knih a napůl sošek svatých. Když potřebujete nějakou knihu a máte-li štěstí, že knihu má knihovna, můžete být jejím čtenářem celé dva dny. Dva dny je totiž zcela absurdní výpůjční lhůta naší univerzitní knihovny. Většina lidí tedy buď kopíruje, co najde v knihovně, nebo co si vypůjčí od kolegů, a v případě nutnosti nakupuje přes internet. A odkud že je to i s poštovným levnější a hlavně, hlavně tam nějaké knihy jsou?

Z Buenos Aires.

Jednadvacátého května je tu Den námořnictva, oslavuje se čmajznutí moře Peruáncům a Bolivijcům a bitva u Iquique, při níž hrdině zahynul generál Pratt, když skočil z chilské lodi na peruánskou. Skok se španělsky řekne "salto" a můj kolega Hernán, věrný čtenář satirického týdenníku The Clinic, který nenechá prezidentu Piñerovi projít ani jedno přeřeknutí, řekl, že je zvědav, jaké řečnické salto zase Piñera, chilská verze Milouše Jakeše, předvede, a zadoufal, že stejně jako Pratt spadne přímo do nepřátelské vřavy. Já jsem byla ale hlavně ráda, že právě proto, abychom mohli poslouchat prezidentovy moudrosti, byla zrušená sobotní výuka a rozeslala jsem mail se zprávou, že dvacátého května se jede na víkend do Buenos Aires.

Připojil se k nám Sylvain a Lucka. Cílem cesty bylo užít si maximum muziky a kaváren, koupit Freudovy Sebrané spisy, projít obchody s knihami, pojíst něco kravičky, pít kvanta maté jako správný Argentinec, projít trhy na San Telmo a najít originální a pěkné kousky do šatníku, zkrátka, dělat všechno, co se nám v Santiagu dělat nedaří, tedy až na to jezení kraviček. Ale i to má v Argentině úplně jiný rozměr a když v den odjezdu naháněč před restaurací řekne: "Chcete jíst parillu?" váš napůl zděšený a napůl neprodlené zvracení naznačující výraz v obličeji ho rozesměje: "A, nechcete, až pocaď máte hovězího, co? Chachacha....ne, prosím, ne, už žádné hovězí!" Naštěstí ale nemusíte pořád jíst maso, ale užijete si i vynikající pizzu a těstoviny, to vše zalévané argentinským vínem, které tu na rozdíl od Chile nepijete mezi zavalitými mrňavými hosty lemtajícími coca colu, ale mezi snědými elegány, kteří stejně jako vy ví, že jedině víno je tím pravým lékem na srdeční choroby.

Maté jsme pili také jinak než v Chile, protože tam ho pijí hlavně na jihu a nabídka tedy zdaleka není stejně rozsáhlá. V čínském obchůdku u apartmánu, kde jsme bydleli, byl maté celý dlouhý regál. Lucka v něm neomylně našla krále všech maté, třikrát dražší než značka Rosamonte, již pijeme v Chile, maté, které Alvara dohání téměř k slzám. Krabici s maté jsme odnesli do apartmánu v nádherné staré budově, jaké v Santiagu rovnají se zemí, aby mohli stavět moderní paneláky, a pobyt mohl začít.

Nebudu vám psát podrobně, jak jsme postupně naplnili všechny cíle, které jsme si pro náš pobyt vytyčili. Byli jsme na třech koncertech, v nespočetně obchodech s knihami, v ještě nespočetnějších kavárnách a restauracích a nakonec jsem sehnala i ony Sebrané spisy. Čas plynul rychle a jen tu a tam byl přerušen otázkou: "Proč proboha není Hvězdárna v Argentině?"

Protože Argentina nemá Atacamu. A nemá hory, museli jsme nakonec Chile připsat nějaké pozitivum.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Jaké to celé bylo se můžete podívat zde. Jak vidíte, moc města na fotkách není, ale přesto stojí za vidění, protože Sylvain je pan fotograf. Mé fotky asi hned tak neuvidíte. Nejen proto, že vedle oněch Sylvainových jsou velmi ubohé, ale také proto, že můj kabel od foťáku neunesl pocit, že se bude zase muset vrátit do Chile, a před El Ateneem, divadlem předělaným na velký obchod s knihami a kavárnu, mi prostě někde vyskočil z batůžku...