O slevách zadarmo

O tom, že nákupy v Chile je kapitola sama pro sebe, jsem vám tu už něco naznačila. Zdá se ale, že je to na kapitol dokonce několik.

Zatímco na trhu vás korunují slovem královno, hrají na vaši sebeúctu pokřikováním hospodyňko, hospodyňko, či neváhají podrbat za ušima vaše ego slovy vy máte tak krásná očíčka (ojitos), ve všech kamenných obchodech téměř bez výjimky vás ignorují tak dokonale, že by jim záviděly i tak kritizované české prodavačky. Kdepak, v kamenném obchodě by mi nikdo neřekl: Slečno, vy jste národ zlodějů. Váš prezident krade tužky, vy kradete srdce. Kdepak, v kamenném obchodě nejste ani královna, ani hospodyňka, vaše očíčka máte tak akorát pro pláč a z krádeže vás podezírají jedině, co se týče vystaveného zboží, které bývá často různě připoutané či zamčené ve vitríně, od které často dlouhosáhle musíte shánět klíče. Prodavači obvykle hovoří po telefonu s kamarády, či hovoří mezi sebou, a zákazníky vnímají jako obtížný hmyz bzučící zrovna v momentech, kdy je konverzace nejzajímavější. Za jejich plat se tomu ani moc nedivím, ale jedna věc mě nikdy udivovat nepřestane. Místní koncept slev.

Marketing a podobné vynálezy mě nikdy nebavily, protože koumat, jak bych měla zkusit někomu prodat něco, co absolutně nepotřebuje, zkrátka s Lisou Simpsonovou nejde moc dohromady, ale i tak vím, že slevy, křiklavě na vás blikající a smějící se z výloh, webových stránek či letáků, jsou ve skutečnosti past. Slevy nejsou zadarmo. Buď obchod potřebuje prodat oblečky a seperetičky, nad nimiž si během nekonečných směn zkazily za pár šupů oči asijské šičky, s menším ziskem než původně zamýšlel, nebo vám takto chce prodat něco, co vlastně vůbec nechcete, či nalákat zákazníky, kteří pak koupí nejen to zlevněné, ale i to nezlevněné. V Chile ale věci fungují úplně jinak.

Tak především, situace je většinou taková, že obchod vám prodat něco, co ve skutečnosti chcete a někdy i potřebujete, vůbec nechce. Kdysi jsem vám tu vyprávěla, jak ve Fordu odmítli Rethe prodat auto, ačkoli ho chtěla zaplatit celé a hned, protože nevěděli, jak udělat prodej cizincovi. Psala jsem vám také o tom, jak Sylvain, který rád fotografuje, usoudil, že potřebuje nový obrovský mac za cca 2000 eur. V autorizovaném obchodě MacOnline ho sice měli vystavený, ale prodavač pokrčil rameny, že ho ve skutečnosti nemají. Na otázku, kdy by ho mohli mít, odpověděl po chilsku velmi neurčitě, že za dva nebo tři měsíce přijede další zásilka, ale že co v ní je, že to on neví. Sylvain nakonec koupil počítač jinde, a když se s ním chlubil Antoinovi, který je také vášnivý fotograf, Antoine neodolal. A protože nevěděl, že v MacOnline počítač nemají, šel do téhož obchodu, kde mu sdělili, že počítač je sice vystavený, ale ve skutečnosti ho nemají. Karen, Antoinova přítelkyně, prodavače ale po chilsku poslala, ať se jde podívat. A vida, ve skutečnosti počítač měli.

Ačkoli ne denně kupujete auto nebo počítač za 2000 eur, situace se opakuje pořád. Většina nadnárodních podniků vozí do Chile výrobky druhé kategorie, které tu prodává za ceny někdy i dvakrát vyšší než v Severní Americe nebo v západní Evropě, a prodavači placení cca 250 eur měsíčně za práci celý měsíc s pouhými čtyřmi dny volna lelkují mezi regály. Kdo opravdu chce koupit, koupí, a podniky jsou rády, že vůbec něco vydělají.

"Ne, to nemáme", říkají mi často v lékárně, když tam chci nechat vykrvácet svoji peněženku za neparfémovanou hypoalergenní kosmetiku Roche Possay, dávajíce mi najevo, že s podobným francouzsky popsaným harampádím se rozhodně hledat nebudou. "Támhle to není?", divím se a ukazuju na žádaný výrobek. "A jo, vidíte!", klade lékárnice produkt na pult. "Můžete mi dát dva?", řeknu já, protože se snažím žebrání o to, aby mi prodali, co chci, vyhnout a do lékárny moc nechodit. "Máme jen jeden", ujistí se lékárnice rychlým pohledem do police. V lékárně u školy, kterou v duchu nazývám "U jednoho", to spolehlivě řeknou na jakýkoli produkt. Někdy ani nechci dva, jen zkouším, jestli pravidlo funguje. Funguje stejně jako fakt, že kolikrát před slepicí plivnete na zem, tolikrát do toho klofne. Poté, co dám lékárnici recept na léky proti alergii, mi místo jedné krabičky podá dvě - samozřejmě, pokud jsem v jiné lékárně, než U jednoho, tam by se mi nic podobného stát nemohlo. "To je dnes taková akce", pokyne mi: "dnes je cena dva za jeden." U léků na předpis mě to trochu udivuje. Zdá se, že se místní lékárna přiučila marketingu u drogových dealerů: ze začátku dávku pěkně zdarma, při závislosti za dvojnásobek. Při placení mi prodavačka zkusí prodat aspiriny za cca 1000 pesos, tj. euro, jinými slovy se mě snaží přimět ke konzumaci věci, kterou nepotřebuju, se slovy, že je na něj třicet procent sleva. Inu, pravdu mají. Aspirin, ten se vyplatí zlevnit, ten potřebuje lékárna zjevně vyprodat.

Zkrátka, občas tu dostanete slevu. Ne proto, že by byl výrobek defektní, nebo že by se ho prodejce chtěl zbavit. Vzpomínáte si ještě na naše story s nákupem nábytku? Jak mi nechtěli dát slevu na poškrábanou skříňku se šuplíky, již mi ale nemohli prodat novou, neb ony dvě vystavené v prodejnách byly poslední dvě na celém světě? Jak nakonec vymysleli báječné řešení, že mi prodají tu nepoškábanou s rozbitým šuplíkem, protože do ní dají nerozbitý šuplík z té poškrábané? A jak doma do té mojí skříňky ten šuplík šel, ale do té jejich poškrábané v obchodě rozbitý šuplík nešel, a tak mohli celou skříňku vyhodit, ale hlavní bylo prodat tu první bez desetiprocentní slevy? Kdykoli se podívám na onu skříňku u nás v obýváku, musím se smát a říkám si, že ona historka za těch deset procent stála.

Nad dvěma krabičkami léku na předpis za cenu jednoho, či rychlým upozorněním na zlevněný výrobek, který jinak kupuje každý, ve chvíli, kdy už platíte, i podobnému ignorantovi všech marketingových strategií jako jsem já, zůstává rozum stát. Nepamatuju se, že by vám v Albertu strkali u kasy neprošlou hladkou mouku za sníženou cenu. Občas nevěřícně hledím na cenu pravidelně kupovaného výrobku či již dávno sjednané služby a na to, co si společnost či obchod naúčtoval. Že by se přepočítali? "Ne, to je tím, že máte slevu", řekne prodavačka či operátor s úsměvem čekajíc, že se po vaší tváři také rozlije úsměv. Což o to, úsměv se rozlije, ale pochyby zůstávájí: "a proč jsem měla slevu?" Proč mi poté, co jsem vypila jeden koktejl, přinášejí radostně druhý koktejl zdarma, aniž by mě někdo upozornil, že mám na něco podobného právo, či že by to dokonce někam napsal, aby z ulice přilákal více lidí? Proč je dneska pizza za cenu dvě za jednu a proč mi o tom nikdo nic neřekl v momentě, kdy jsem pizzu objednávala, aby se pochlubil, kterak je štědrý, a nepozorovaně se vám pokusil podstrčit předražený desert? Proč mi s dobitím telefonu dali dvojnásobek minut, ale nikde to neuvádějí v reklamě, aby se svou dobrosrdečností pochlubili a nalákali nové zákazníky? Proč mi s účtem přinášejí také lahev vína s vysvětlením, že to je speciální akce, že k zakoupené lahvi vína v restauraci je právě dnes také druhá zdarma? Protože to je dneska taková akce, vysvětluje vám číšník. Tečka. Často se nemůžu ubránit pocitu, který měla jedna moje kamarádka, která často pobývala v osadách na Slovensku. Na staveních tam trůnily paraboly satelitů, ale v obýváku mnozí neměli žádnou televizi. Na co pak mít ale na střeše satelit? "Ty si myslíš, že jen gadžové můžou mít?", řekl jí tehdy kdosi na vysvětlenou.

Zdá se, že marketing Chilany učí opravdu Lisa Simpsonová. Ke konzumaci vás tu sice nutí reklamami, které jsou dokonce i v učebnicích žáků základní školy, ale konzumovat tu není vůbec snadné. A to nemluvím o tom, že nejméně okolo 15% obyvatelstva žije tak bídně, že polovinu platu utratí jen za dojíždění do práce. Navrhuji, aby pro ně místní dopravní podnik také vytvořil reklamu. Mohla by se odehrávat v džungli a slogan by zněl: "Žij na maximum, žij odvážně." Že vám to připomíná komunistické reklamy na med z Jednoty či na papri-papri-papriku? V tom případě vám budu muset vyfotit reklamu na vejce (nejlepší protejn pro tvé svaly) v naší ulici, nebo na avokádo (Palta hass, ahora hay más)! Možná, že to nakonec nebyla Lisa Simpsonová, ale Lisovna Simpsonovna...