Velikonoce na Velikonočním ostrově

Velikonoční ostrov zná asi každý. Méně lidí už ví, že patří Chile a že se jedná o jeden z nejizolovanějších obydlených ostrovů. No považte, nejbližší obydlená země je odtud 2000km a jedná se o další pidiostrov. To, že lidé na tomhle sotva 30km dlouhém kousku zemičky začali tesat obrovské sochy, které pak postavili na pláž čelem do vnitrozemí, by se dalo podle mě klidně vysvětlit i tím, že si zoufale přáli, aby jim bůh seslal nějaké kamarády. Archeologové jsou ale úplně jiného názoru, jímž vás nebudu obtěžovat, jelikož zvídavý čtenář jistě nepotřebuje, aby mu přežvýkával svoje neznalosti podobný nedouk jako jsem já. Každopádně mi ale není jasné, jak je možné, že hrstka obyvatel, která na ostrově žila nejméně 400let, ale spíše mnohem déle, bez kontaktu s odlišným genetickým materiálem ze samých sňatků mezi soukmenovci nevypadá jako anglická královská rodina.

Když se naše letadlo začalo snášet nad malinký trojúhelníček zelené země pod námi, uviděli jsme první vulkány a jezera v kráterech. Zatajil se mi dech. Na Velikonočním ostrově dnes žije asi 5000 obyvatel, ale všichni jsou koncentrovaní v jedné vesnici. Zbytek ostrova patří sochám a hlavně koním, kteří se tu bezstarostně prohánějí jak se jim chce a občas se dokonce zajdou vykoupat do moře a vyválet se v písku, takže na jediné skutečné pláži ostrova, Anakeně, je napsáno: "Pozor na volně pobíhající koně".

Vystoupili jsme z letadla přímo na runway, která se táhne od jednoho pobřeží napříč ostrovem až k druhému břehu, a začali se shánět po ubytování. Na prvním rohu nám zastavil usměvavý Polynézan a řekl nám, že nás vezme, kam budeme chtít. "A kolik to stojí?", zeptal se Hvězdopravec. "Pro tebe je to zadarmo, příteli.", řekl Polynézan, což nás utvrdilo v tom, že tenhle ostrov patří k Chile hlavně na papíře. Vlezli jsme k Polynézanovi do auta a jeli jsme do prvního penzionu, který jsme měli vyhlídnutý. U moře se nám málem přimotali pod kola dva opilí mladíci: "Pch, Chilané" řekl Polynézan znechuceně: "Jezdí sem pracovat, pak se opijou a turisté si myslejí, že Rapa nui chlastají." Hlavně tedy neříkejme obyvatelům Velikonočního ostrova, Rapa nui, že jsou Chilané, zapsala jsem si za uši.

Asi v šestém penzionu konečně bylo místo. Dali jsme Polynézanovi spropitné, jelikož když nás tak přátelsky vzal do auta, je slušné se také přátelsky odvděčit, a čekalo nás seznámení s dalším jurodivým podivínem, Lionelem, Francouzem, který na Velikonočním ostrově žije již sedmnáct let. Na Velikonoční ostrov se přijel podívat po odkroucení základní vojenské služby na Tahiti, které patří k Francii, a už tu zůstal. Lionel má penzion se svou rapa nui ženou Titou a je nadšený archeolog amatér. Pracuje tedy také jako průvodce a během výletů po ostrově vám vysvětlí všech 850 teorií o tom, jak se dělaly sochy, proč, jak se trasportovaly, proč se transportovat přestaly, proč zůstalo spousta soch přímo v lomu, kde se tesaly, a tak dále a tak dále. Co se týče transportu soch, Lionel je jasným zastáncem teorie, kterou vyvinul český inženýr Pavel Pavel, a když slyšel, že jsem Češka, ukázal mi moai, který Pavel Pavel rozhýbal, žádaje mě, abych mu někde sehnala video chodící sochy. Čímž prosím laskavého čtenáře, který ví, kde by se něco takového dalo sehnat, aby mi to prosím napsal do komentářů. Můžete se ptát sami sebe, proč si Lionel video prostě nestáhne. Odpověď je jednoduchá. Na internetové připojení má na ostrově monopol chilská společnost Entel. Ale nesmějme se Chilanům. Na Tahiti žijící Francouzi mají připojení tak špatné, že jim nejde dokonce ani Skype, řekli nám na Tahiti expatriovaní spolu-hosté Fabien a Jesse. Oni i Lionel se tedy můžou na rozpohybování dívat tak maximálně na nákresech. Mimochodem, a proč se vlastně Pavel Pavel jmenuje tak divně? Chilané mají všichni dvě jména a dvě příjmení, Francouzi mají obvykle alespoň dvě jména, chudáci Češi jedno a jedno...a chudák Pavel Pavel jedno a to samé. Mít dvě stejná příjmení znamená v Chile být levoboček. A navíc nemít ani jméno? Zkrátka, rodiče Pavla Pavla mu to pro cestu do místních končin pěkně zavařili.

A byly prázdniny. Potápěli jsme se jako diví, využívajíce toho, že Pacifik má na ostrově 25 stupňů a neuvěřitelnou průzračnost, na rozdíl od kontinentu, kde má nejen maximálně 14 stupňů, ale navíc je prvních 10 metrů pod hladinou plné planktonu, takže nevidíte ani na tempo. Půjčili jsme si malý skůtr, na kterém jsme brázdili ostrov, co to dalo, a obdivovali moaie, kresby, jeskyně v lávových tocích, petroglyfy i zbytky stavení rapa nui. Každý den jsme pili nejméně jeden koktejl, protože džus na ostrově není žádné chilské juguito, nýbrž opravdický džus. Lezli jsme na vulkány, které jsou malé a milé nejen oproti malým milým vulkánům na jihu Chile, ale i proti těm v Českém středohoří. Dobře jsme spali a každé ráno prosili Lionela, ať udělá k večeři kohouta na víně, tradiční coq au vin. Na ostrově je kohoutů tolik, že byste tohle jídlo mohli jíst denně, ba co víc, toužíte ho jíst denně, neb vám kohouti nedají ráno spát. Lionel po kohoutech házel vztekle kameny a my jsme se mu smáli. Drbali jsme si komáří štípance. V botách jsme měli pořád trochu písku z pláže. Nevěděli jsme, kolikátého je, ani co je zrovna za den. Zkrátka to byly opravdické prázdniny.

A jsme zpět. Hned od první minuty jsme zase v realitě. Hvězdopravec odjel na Dalekohled a já jsem zpět ve všech svých aktivitách. "Pozor na tužky, jde Tereza!", smál se Rodrigo, můj vedoucí stáže v centru pro adolescenty v Lo Barnechey. Tenhle rok budu stážovat tam, možná budu pokračovat trochu na univerzitní klinice a dále zůstanu na telefonické lince a se svojí skupinkou těhotných adolescentek z jihu Santiaga. Pokračuju také s postgraduálem a s lekcemi češtiny. Jinými slovy, s cestami máme zase na chvíli utrum a školní rok po typicky chilsky lenivém začátku skutečně začal. Kurzy na univerzitě jsou navzdory všem slibům opět i v sobotu, takže počítám, že lezavé zimě zamořeného Santiaga jen tak neunikneme, a zuřím, že všechny svátky letos připadají na víkend. Na druhou stranu budu mít díky chilské dennodennosti ale zcela určitě o čem psát!