První Pathfinderovy kroky

O víkendu nám bylo zakázáno vrtat, a tak nebylo možné udělat nic jiného, než se jet vyvenčit, ačkoli by se to mohlo zdát v naší situaci s bytem tak trochu jako luxus. Ale zákaz práce má prostě i pozitivní stránku.

V sobotu večer jsme si vyšli na večeři s Marcem a jeho přítelkyní, španělským párem, který se také nedávno přistěhoval do Chile. Vyšli jsme si do restaurace Liguria, která je jednou z výborných adres blízko našeho domu.

Ráno se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec jsme si vzpomněli, že v ledničce máme těsto na palačinky a lesní ovoce, a také jsme viděli, že ve venku krásně. Nasnídali jsme se, vybavili jsme se našimi doklady a nasedli do Pathfindera. Musím vám vysvětlit, proč ty doklady. Pathfinder totiž ještě nemá ani povolení jezdit, ani povolení jezdit na dálnici. Což je jasné, když nesmí jezdit, ale na dálnici je třeba speciální pípák. Nicméně jezdíme a dvakrát jsme to také vzali po dálnici. Uvidíme, co se stane...

Vyjeli jsme ze Santiaga na severovýchod do rezervace Yerba Loca, která je poblíž lyžařských center. Zapomněli jsme ale, že v neděli se v Santiagu běží maraton. Tato bohulibá činnost, která by alespoň jednou za rok zrušila absolutistickou vládu aut v chilské metropoli, se nám připomněla na zacpaném kruháči Rotonda Perez Zujovic. Rotonda je nejhorší místo v Santiagu a pokud ji jednou projedu ve špičce za volantem auta, budu se považovat za lepšího řidiče než celá moje rodina. Auta v ní totiž jezdí na všechny strany, někdo bliká, jiný ne, ale i když někdo bliká, nikdo neví, co to znamená, zda bliká, protože chce pokračovat po kruháči, nebo zda z něj chce sjet. V neděli dopoledne je ale normálně Rotonda volná. Zácpa nás překvapila a vzápětí jsme si vzpomněli: a, maraton! Hvězdopravec pesimisticky prohlásil, že budeme čekat nejméně hodinu. Já jsem ale měla v Chilany důvěru. S jejich láskou k vyfukovým plynům. Takže jsme nestáli na Rotondě ani čtvrt hodiny. V každé proluce mezi maratonisty policisté vpustili pár aut. Dále jsme pokračovali kolem běžců, kterým byl vyhrazen...pouze jeden jízdní pruh na Americo Vespucio. No přece kvůli pár sportovcům nezavřou dopravu! Vítěz maratonu dostal pevně doufám také zdarma onkologickou léčbu na některé z prestižních klinik.

Silnice stoupala a stoupala a asi čtyřicet kilometrů za Santigem, v zatáčce číslo patnáct, byl vjezd do rezervace. Vjezdem samozřejmě končil asfalt, což by běžného řidiče asi naplnilo strachem o podvozek jeho auta. Nikoli Hvězdopravce za volantem Pathfindera. Oba zalitovali, že cesta je poměrně bez děr a že tedy nemá smysl zapínat náhon na všechna čtyři kola. Kousek za bránou, ale bylo k Hvězdopravcově radosti třeba projet řekou a následně byla cesta samá díra. Před námi jednoucí auta to zapíchla na prvním parkovišti, a my si to spokojeni vrčeli dál. Cesta byla čím dál tím horší. Nakonec jsme dojeli k ceduli, kde bylo napsáno: ledovec, 17km. "Chceš jet dál?", zeptal se Hvězdopravec. Věděla jsem, že nic by mu neudělalo takovou radost, jako kdybych řekla, že ano, ale měla jsem pocit, že tudy cesta nevede. "Já bych zaparkovala a šla pěšky.", řekla jsem. "Hm.", řekl Hvězdopravec. "Protože tady, myslím, začíná stezka pro turisty.", řekla jsem po chvíli ticha, kdy Hvězdopravec smutně hleděl před sebe, ruce na volantu. "Na to jsem se neptal," řekl: "Chceš jet dál?" Tuhle hvězdopravčí taktiku znám moc dobře. Pokud nevyhovuje odpověď na otázku, je třeba otázku opakovat tak dlouho, dokud druhý nepodá žádoucí odpověď. "Ne.", řekla jsem. "Hm," řekl Hvězdopravec: "Já bych to zkusil."

A jeli jsme. Pathfinder se spokojeně hrabal v písku a nakláněl se na všechny strany. Asi po sto metrech jsme spatřili další zaparkované auto. V tu chvíli jsme také začali podkluzovat a hrabat na místě, protože už jsme dávno nebyli na cestě, ale na hlubokém nánosu jemného písku. Hvězdopravec zapnul náhon na všechny čtyři, Pathfinder spokojeně zabručel a vyhrabal se. Na Hvězdopravcově tváři se rozlil blažený úsměv. Parkování povoleno, ježdění bylo učiněno za dost, mohli jsme jít na výlet. Hvězdopravec a Pathfinder, to je láska.

Cesta nás vedla údolím podél Mapucha, které je zde divokou průzračnou horskou řekou, nikoli hnědou stokou. Stoupali jsme asi tři hodiny a obdivovali vršky kolem, ty malé, co jsou vysoké jen něco kolem 4000, ale hlavně na konci údolí se tyčící šestitisícovky Plomo a Palomu, pokryté ledovcem. Až k ledovci to na denní výlet bylo trochu moc, ale došli jsme až na téměř na konec údolí k vodopádu. Vícedenní trek je v plánu.

Večer jsme byli pozvaní na večeři k Stanovi a Mance, českému páru z Hvězdárny. Umyli jsme se v Mapuchu, protože jsme byli strašně zaprášení, a vydali se hledat jejich domeček. Večer jsme strávili u výborné večeře, výborného vína a konverzace o horách. Čeká jich tu na nás spousta...