Hejno andulek, co dělá jaro

Poté, co jsme se vrátili z jihu, co jsem oslavila další uplynulý rok života a krátce na to také vykročení do již osmého roku pobytu mimo českou hroudu, se zase dostavila rutina, přerušovaná jen tu a tam významným mrkáním mailů či esemesek s reklamami na plastickou chirurgii, který mi k mým narozeninám nepřestává posílat Clínica Santa María. Asi jsem jim tam při návštěvě jejich skvělého specialisty na svrab nechala svá osobní data a nyní mi přicházejí sympatické vzkazy na téma "proč se necítit znovu mladě?" (které mě mladě rozhodně cítit nepřimějí) navrhující mi tu nějakou tu liposuksičku břišních partií, tu nějaký ten lifting a sem a tam i zvětšení objemu hrudníku. Jestli jsou jejich speciální plastičtí chirurgové takoví specialisté jako specialista na svrab, zavání to liposukcí hrudníku s následným zvětšením břišních partií a liftingem vaší peněženky, pomyslím si, nazuju kecky adýdasky a už si to běžím na San Cristóbal, ačkoli riskuju, že nakonec budu potřebovat ze Santy Maríe přinejmenším kardiologa. Já mám ale dobré srdce, jak mi mile řekla jedna kolegyně, a i ve svých čtyřiatřiceti občas předběhnu v kopci nějakého toho chilského cyklistu. Samozřejmě to není tím, že bych běhala rychle, ale tím, že v Chile je sport sociální záležitost. Víkendoví sportovci tedy pomalu šlapajíce do pedálů živě konverzují, zastavují v každé zatáčce, aby udělali foto, a hlavně, hlavně se nechtějí nespolečensky spotit. Občas nějakého toho cyklistu svým funěním za kolem vyděsím, občas nějakého břichatého pána s mužskou pýchou donutím, aby přidal do pedálů, a několikrát jsem byla dokonce dotázána: "Ty jsi fakt celou cestu běžela? Odkud prosím Tě jsi?". Z Čech, z tělocviku jsem měla vždycky dvojku a tisíc pět set jsem odchodila s partou tlouštíků za posměchu celé třídy. Jedno mě to všechno ale naučilo. Přemáhat se, a tak je ze mě nezničitelný starý traktor diesel, jak říká Sylvain. A tak jsem nakonec zaběhla celý první jarní výběh, ačkoli to po lenivé zimě nebylo vůbec jen tak.

Protože tu, vážení čtenáři, máme jaro. Rozkvetly mimózy, žlutě, aloe, červeně, a ovocné stromy, bíle a růžově. Na palmě před Hvězdárnou se usídlilo hejno andulek a vyvádějí hůř než početná chilská rodina. A ve čtvrtek večer jsem si elegantně vyšla do kina v šatech a balerinkách. Nic naplat, sluníčko je zase naše!

Jaro zavání tak trochu jarním úklidem. U nás doma se tedy nic podobného nechystá, ale zato Hvězdárnu se rozhodli vymalovat. Chodbami se tedy pomalu začali ploužit dělníci v oděvech celých od barvy a asi po týdnu se na zemi v prvním patře objevily na zemi i noviny. Jeden z dělníků mi byl povědomý a hned jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. No samozřejmě, vídala jsem ho celou zimu pravidelně, když malovali asociaci v Lo Barnechey. Vídala jsem ho, když jsem tři týdny nemohla do našeho boxu pro psychology o cca devíti metrech čtverečních, protože ho malovali. Když se z prostředního do vrchního patra muselo chodit týden venkem, protože malovali schodiště. "Vsázím se, že hotovo bude na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci, který přiznal, že za prvních deset dní viděl malíře hlavně pochodovat sem a tam po zahradě s kyblíky barvy. Poté, co se na zemi před Hvězdopravcovou kanceláří objevily noviny, netrvalo ani pár dní, a skutečně se začalo malovat. Když jsem tedy vyrazila z kanceláře, kde jsem byla pro klíče od Batmobilu, málem jsem srazila chlapíka na štaflích, který právě štětečkem maloval roh s tak dojemnou přesností a pečlivostí, že by si nezadal ani s Pamukovými malíři miniatur nebo dekoratéry čínského porcelánu. Do práce si spokojeně hvízdal a Hvězdopravec při pohledu na zbylých desítek a desítek metrů čtverečních stěny chodby prvního patra, které se ještě štěteček vůbec nedotknul, jen ucedil srkz zuby: "To se musí vidět, to se nedá popsat". Kromě chodby se ten den také vystěhovávala z důvodu malování vedlejší kancelář. Bylo v ní najednou asi pět dělníků, a ten, který z ní vycházel, vynášel právě ven obrázek vesele zpívaje: "El cuadrito, que bonito..." (obrázek, jak pěkňoučkej). "Na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci na rozloučenou a šla jsem hledat Batmobil na parkoviště za nespokojeného vřeštění andulek.

Doma naštěstí nic malovat nepotřebujeme, protože máme betonové stěny a betonovou podlahu, což je neuvěřitelná výhoda. Potřebujeme ale umýt okna a nechat vyměnit rolety. Rolety v našem bytě byly jediné z celého domu, které loni při stěhování zvenčí vypadaly funkčně, ale během zimy se ukázalo, že tomu je tak proto, že je majitelé a předchozí obyvatelé bytu vůbec nepoužívali. Během zimy se roletám buď přetrhaly šňůrky, nebo se rolety nalepily na sklo oken tak důkladně, že při odlepení na skle zanechaly všechen black out povrch, a v některých případech se dokonce stalo obojí. Tatínek Jean v rámci konání dobra pak zakoupil silikonový sprej, že ho na okna nastříká, aby se rolety přestaly lepit, ale nakonec se spokojil s tím, že nám doporučil, ať sprej nastříkáme sami, aniž bychom, zdůraznil, vdechovali jedovaté výpary onoho spreje, které jsou velmi špatné pro plíce. Protože chci, aby přes okna bylo stále ještě, navzdory všemu ulpělému smogu, trochu vidět, nápad se sprejem jsem zavrhla, neb se mi zdálo, že silikon bude také trochu špatný pro oči.

Vrátní mi už od poloviny zimy důsledně a sugestivně navrhují, že můžou okna umýt, a já přemýšlím, zda se mám do podobného podniku pouštět. Přeci jen jsme v osmém patře a okna se, jak je v Chile zvykem, dají umýt pouze zvenku. Již v našem předchozím bydlišti jsem ale viděla, jak uklízečky běžně stojí na venkovní římse, je-li alespoň trochu široká, a myjí okna zvenku, či se umně vyklánějí, jednou rukou se opírajíce o úzkou římsu a druhou drhnouce okno. V druhém patře se pak okna myjí jednoduše ze žebříku, který se opře o stěnu domu. Ale v osmém? Uvidíme, říkám si, ale nejspíš až poté, až přes okna neuvidíme. Do té doby se mi nechce riskovat životy. A konec konců, za chvíli je tu léto, okna se budou dát otevřít dokořán a...uvidíme.

S jazykem na vestě, jak při běhu na San Cristóbal, běžím poslední týden a půl na metu Fiestas Patria, na výročí nezávislosti. To je doba, kdy se Chile zastaví, malíři složí štětce, nad Santiagem se začne místo dýmu z aut vznášet dým z grilování a Batmobil vesele zařehtá při výjezdu na cestu na jih za malými milými vulkány. I když, kdo ví, možná se Chile zastaví dřív, neb spory o vzdělání nadále trvají a předminulý týden byla dokonce dva dny stávka. Hodně lidí sice stávkovat nemohlo, protože riskovalo vyhazov z práce, nebo prostě proto, že si nemohlo dovolit přijít o peníze za pracovní den, ale i tak bylo Santiago celou středu a čtvrtek prázdné jak v nedělním ránu. Horlivě se diskutuje o tom, co bude se školním rokem, protože mnoho škol je ve stávce už dva nebo tři měsíce. A já jsem se dozvěděla další zajímavou věc. Naši univerzitu, stejně jako ostatní soukromé univerzity (v Chile je pouze jedna státní univerzita, a ta je navíc stejně drahá jako soukromé) za stávku rozzlobení rodiče udali na linku pro ochranu spotřebitelů. Jak to? No přece proto, že v Chile je vzdělání zboží, a když s ním tedy nejste spokojeni, udáte to kam? No přece těm, co chrání spotřebitele, kdo se stará o to, aby služby byly kvalitní. A tak jako nás úředníci chránili, když nám servis Nissanu zničil pneumatiku, nebo jako by vás chránili, když najdete špendlík v rajském protlaku, titíž úředníci se starají také o to, aby univerzity učily, co slibují ve smlouvě. Mám pocit, že do této podoby dovedený kapitalismus si v ničím nezadá s absurditou toho, co jsme žili za socialismu.

A to je pro dnešek všechno. Mějte se pěkně a nezoufejte, že přichází podzim, alespoň nemusíte provádět jarní úklid! Ten vás zase čeká až na Vánoce, a do těch přeci jen ještě zbývá pěkných pár tahů štětcem!