Fiestas patria

Začátkem září se na křižovatkách k artistům, žonglérům, prodavačům novin, prodavačům tyčinek Super Ocho, prodavačům ovoce, prodavačům všeho možného a obyčejným žebrákům přidají prodavači vlajek. Protože prvního září tu není ani začátek školního roku, člověk se začne ptát, co se děje. Jistě, osmnáctého září Chile slaví nezávislost, ale copak se v Čechách celý říjen prodávají vlajky? Co já vím, akorát obchodní domy začnou všude vyřvávat Veselé Vánoce...

Jenže v Chile opravdu začnou prodávat vlajky proto, že se bude slavit nezávislost. Během dalších dní se v obchodech se objeví cedule: objednejte si včas svoje empanady! Zaslechnete také něco o tom, že děti dostávají dárky a že se sluší také nějak odměnit vrátné, zahradníky či údržbáře v domě. A když všechny vaše kolegyně začnou přetřásat, jak zas o svátcích přiberou, začíná být jasné, že svátky jsou to skoro stejně významné jako Vánoce. V Chile, v zemi, kde obchody nezavírají, pokud není černočerná pozdní noc, kde jsme dosud nezažili jediný den, kdy by zavíraly restaurace, se okolo desátého září začnou objevovat cedule: 17. zavíráme v 11. Ve čtyři. A povinně v sedm, ale to už se dávno ulice Santiaga vyprázdnily a nad vší tou prázdnotou se vznáší místo obvyklého smogu vůně pečeného masa, asada, jak se tady říká. Pro mě to celé znamenalo, že jsem ještě ve čtvrtek, sedmnáctého, dopoledne pracovala, ale svojí skupinku s rodinami nemocných s Alzheimerem, kterou mám normálně ve čtvrtek odpoledne, jsem odkroutila už den předem. A tak jsem se ve čtvrtečním studeném odpoledni vypravila domů odpočinout si před vším tím slavením. Na všech domech visely chilské vlajky, na periferii nejspíš stála poslední auta v zácpě a Santiago bylo liduprázdné.

V pátek, kdy je vlastně ten správný den nezávislosti, jsme šli na asado k Hvězdopravcovu šéfovi. Santiago zelo prázdnotou. Všichni se cpali někde rodinně empanadami a pečeným masem. U šéfa, který je Francouz a jmenuje se Christoph, jsme tedy také grilovali. Nebylo to úplně bezchybně chilské, protože jednak místo empanad byl lilkový nákyp, maso bylo francouzsky krvavé a ne chilsky přiliš pečené, a hlavně na domě nevlála chilská vlajka, což je dokonce proti zákonu. No ano, vlajky věšet povinno. Pokud jste náhodou cizinec, můžete vyvěsit také svojí vlastní vlajku, ale nutně níže než vlajku chilskou. Jenže Francouzi jsou neposlušní a hlavně stejně, jako většina ostatních expatů, s nimiž jsme o vlajkování mluvili, nechápou, proč by měli na svůj dům vlajku věšet.

V pátek jsme dorazili domů moc pozdě na to, abychom se šli podívat, kde že všichni ti lidé jsou, co se s nimi mohlo stát, ale v sobotu jsme se rozhodli pustit do průzkumu, co to tedy ti Chilané na ty svátky dělají. Věděli jsme, že v různých parcích v Santiagu jsou sešlosti, oslavy, a naše volba padla na park Suarez u nás v Providencii. Karen a Antoine den před tím zkoušeli jít do parku Padre Hurtado v La Reině, ale prý tam bylo odpoledne tak narváno, že nebylo možné ani zaparkovat, ani vystát frontu na lístky. Park Suarez má pověst, že je menší a doufali jsme tedy, že se dovnitř dostaneme bez problémů. Bylo vedro, a protože jsme dorazili okolo jedné odpoledne, skutečně jsme se dostali dovnitř. A uvnitř...bylo spousta stánků se vším možným tradičním či pouťovým, lidé s kočárky, klece s farmářskými zvířaty, tj. pštrosy, lamami, slepicemi, krůtami a králíky, prezentace tradičního nářadí z farem a stánky s občerstvením. Na ty jsme se vrhli jako první a měli jsme tak možnost zjistit, že pivo je z kelímku a tradiční empanadas jsou na vlas podobné těm, které prodává náš supermarket, jenom jsou dvojnásobně dražší. Když jsme je pojídali, na pódiu právě pár zoufalců absolvovalo soutěž v tradičním tanci cueca a dle Karen tančili opravdu hrozně. Posilněni oním kelímkovým pivem jsme pozorovali soutěže pro děti a sledovali, komu se zamotaly nitě draků. Obzvláště nás rozjařilo hlavně dětské rodeo a přetahování se na laně, kde soutěžící rodiče vypadali přenejmenším stejně zapáleně jako soutěžící děti.

Všechno nám to ale přišlo nějak málo tradiční. Rozhodli jsme se tedy přesunout do Lo Barnechey. O téhle čtvrti jsem vám mockrát psala, jako o nejluxusnější části Santiaga. Jenže Lo Barnechea také byla dřív horská vesnice a tou i zůstala. Kromě luxusních domů je součástí tedy také jeden kopeček, kde, odděleni od všeho okolního luxusu, stále žijí původní obyvatelé. I tak je na první pohled vesnička bohatší, než třeba chudé čtvrti na jihu, ale věřte mi, žádný paranoidní Chilan by do téhle čtvrti stejně nos nestrčil. Protože tradiční obyvatelé byli a jsou stále ještě zemědělci, součástí vesnice je také aréna, kde se pořádají rodea. A na státní svátek v aréně probíhá rodeo celé čtyři dny.

A když jsme dojeli k aréně, rozhodně jsme nebyli zklamaní. Stánky tu sice prodávaly úplně stejná pouťová lízátka, cukrovou vatu, jablka v karamelu, arašídy v cukru a trubičky plněné manjarem, ale vypadalo to celé nějak méně jako pouť. Celé to bylo nějaké více přirozené a zároveň tedy mnohem exotičtější. Možná proto, že šlo víc o zábavu, než o komerční záležitost. Přeci jen, Providencia je čtvrť vyšší střední třídy z hlavního města, zatímco Pueblo Lo Barnechea je vesnice s obyvatelstvem, které se živí, jak se dá. Na rozdíl od Providencie se neplatil vstup. Mimochodem, využiji zmínky o trubičkách s manjarem, abych všechny potencionální návštěvníky Chile varovala před touto nechutností, která se nezkušenému oku lehce zamění s nutelou. Manjar, což je totéž, jako v Argentině la dulce de leche, je mléko, které je tak dlouho svařované, až úplně zkaramelovatí. Výsledkem je sladší než sladká hnědá lepivá hmota, po které se Chilané mohou utlouct. Osobně jsem se nechala nachytat jen jednou, při našem výletu do Valaparaísa, a zakoupila si churro s manjarem, o němž jsem se domnívala, že je to nutela, a jakmile mě prodejce oněch churros ztratil z očí, darovala jsem tuto delikatesu potulným psům.

Ale pokračujme prašnou cestou kolem stánků s občerstvením k aréně. Na hrubých prknech tam posedávali vesničané a v aréně probíhalo první kolo rodea. Dva jezdci, huasos, na koních honili arénou býka a, pokud jsme byli schopni něco pochopit, na určitých místech ho museli narazit na zeď, na což komentátorův hlas vždycky řekl třeba dva špatné body. Nebo tři dobré body. A někdy žádný bod. Pozorně jsme se dívali a protože úkony, které je s býkem nutné provést, jsou pořád stejné, časem jsme pochopili, odkud býk vybíhá, kam má běžet a jak to má celé vypadat a hlubokým hlasem jsme předvídali komentátorova rozhodnutí. Dva špatné body, když byli huasové břídilové a nejen, že nenarazili býka na zeď, ale ještě ke všemu jim utekl a vůbec se neotočil, špatný bod, když býk po výběhu změnil směr, protože ho huasos nebyli schopni udržet ve směru hodinových ručiček, a tak dále a tak dále. Publikum bylo poměrně vlažné, cpalo se tyčinkami, lízátky, arašídy a dalšími odpornostmi, jen děti horlivě a neohroženě poskakovaly u ohrady arény. Několik huasos nad výkony těch v aréně klidně diskutovalo a všechno to bylo zahaleno v táhlém ječení rytmu cuecy, kterou tu hrála živá kapela. Vaaamos bailar la cueeeca... Nejhysteričtějším fanouškem byl bezesporu jeden toulavý pes, který se opíral o zábradlí arény, běhal sem a tam, aby lépe viděl a sledoval, sledoval a sledoval a ani neštěkl. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že psi moc nevidí. Tenhle evidentně viděl dobře a shlédl nadšeně celé rodeo. Vzdálil se jenom o přestávce mezi koly, kdy se doběhl nacpat trochu vynikajících odpadků z popelnice.

Když na Lo Barnecheu padla noc, přiblížilo se poslední kolo rodea, ve kterém soutěžilo už jen pět nejlepších párů huasos. K mé lítosti v semifinále vypadl pár huasos tvořený otcem a synem, přičemž syn podle mě neměl ještě věk ani na řidičák, ale honil býka tryskem na koni tak bravurně, že já takhle tedy Pathfinderem rozhodně nikdy kelímky od jogurtu na dálnici honit nebudu.

Když rodeo skončilo, byli vyhlášeni vítězové a Señorita Francisca, mladá dívka s indiánskou tváří navlečená v zelených tradičních šatech s volánky, jejichž elegance si s ničím nezadá s tradičnám oděvem Bolivijek, pověsila vítězům na krk medaile. Pak byl zase čas na trochu folklóru a na podiu se začala roztahovat aparatura a nástroje. Moderátor slíbil, že budeme mít možnost poznat folklór z různých koutů Chile. Hvězdopravec z toho dostal hlad, a tak jsme se vydali podívat se na místní empanady a choripan, masové špízy. Empanady chutnaly méně supermarketově a choripan byl skvělý. Nicméně si říkám, že nevím, jak do sebe Chilané dokážou ládovat podobné věci celý víkend a prokládat to navíc lízátky, motte con huesillos (co je to musíte uhodnout :-) ), manjarem a dalšími dobrůtkami. Na to je třeba být asi opravdu vlastenec.

Choripan prodávali u stanu, kde právě zuřila na podiu kapela a lidé neméně zuřivě tančili. Hvězdopravec z toho všeho začal toužit po domově a když začala na podiu v aréně hrát tradiční kapela z Patagonie, rozhodl, že zbaběle prchneme. Domů, do Bellavisty, do sterilního turistického Patia Bellavista, které bylo nejprázdnější, jak jsem ho kdy v sobotu viděla. Tahle místa v Santiagu přitom nejsou snad nikdy prázdná.

V neděli jsme se rozhodli, že toho vlastenčení bylo dost a vyšlápli jsme na Pochoco, kopeček za Lo Barnecheou. Strategicky jsme nechtěli opouštět Santiago jiným směrem, než přímo nahoru do hor, protože bylo jasné, že v neděli večer se všichni zmizelí obyvatelé budou vracet domů a zácpy budou monumentální. Bylo horko a slunce pražilo. Výlet se vyvedl a nahoře jsme od nakládaného hermelínu pozdravili Plomo a zkontrolovali, kolik sněhu zbývá na vršku Provincie, kam se chceme na jaře také vypravit.

A jaro začíná dnes! Deštěm. Mimochodem, dnes je také Mezinárodní den Alzheimerovy choroby, a tak jsem v tom dešti strávila pár hodin ve stánku naší asociace před La Monedou. Vedoucí asociace natiskly letáčky, koupily větrníky, balonky a dokonce pozvaly flašinetáře, aby nám k té senzibilizaci veřejnosti hrál...dementně dokola stále tutéž písničku.

A aby všechno nebylo tak veselé, Hvězdopravec odjíždí v pátek na Dalekohled.