Driving and drinking

Napadá mě, že když jsem vám povyprávěla o tom, jak špatně řídím a zároveň jsem vám nadšeně sdělila, že mám konečně řidičák a že se sama proháním ulicemi Santiaga, měla bych se čas od času ozvat, aby si pravidlený čtenář nezačal dělat starosti. Řidičák mi stále ještě neodebrali, ačkoli jsem se od své slavné premiéry na La Floridu vydala do ulic Santiaga s Pathfiderem tenhle týden ještě dvakrát. Snažím se sice, abychom auto po městě nepoužívali, protože si myslím, že to, co Santiago rozhodně nepotřebuje, je další výfuk produkující smog, ale dvakrát jsem prostě jela tenhle týden buď do míst, kam se nedá dostat hromadnou dopravou, nebo jsem měla spoustu věcí, takže bych si tak jako tak musela vzít taxík.

V pondělí jsem jela na sraz dobrovolnic, které pracují s těhotnými adolescentkami. Setkání je vždycky v kostele ve Vitacuře a autem jsem tam za deset minut. Hrdě jsem se tam dovezla, zaparkovala a odkráčela se něco přiučit na přednášku. Byla zima a všechny jsme do sebe lily litry kafe, což mě samozřejmě vyhnalo několikrát si odskočit. Při cestě na záchod jsem vždycky jukla na parkoviště, zda tam Pathfinder je a zda za ním nestojí fronta troubících aut, protože pořád ještě nemám moc důvěru ve vlastní schopnost zaparkovat tak, aby auto nebránilo v průjezdu ostatním. Pathfinder tam byl, ale asi po hodině přednášky jsem zjistila, že se mi někdo postavil těsně za zadek auta a že není s autem možné vyjet ani náhodou. V kostele byl pohřeb, takže mi bylo jasné, že je to někdo z hostů a už jsem viděla, jak přerušuju mši tím, že mezi stovkou pohřebanů hledám toho vola, co mi zaparkoval za autem. Pozůstalí řidiči mají vůbec v Chile dojem, že mají tak trochu právo na speciální pravidla. Pohřby se tu vyznačují tím, že jede velké prosklené auto s rakví a za ním husím pochodem auta pozůstalých. Jedou pomalu, aby to bylo důstojné, i když je občas potkáte i na dálnici. Na červenou nezastavují, aby se jim průvod nepotrhal. A běda, když potřebujete například odbočit a do šňůry se zařadit, abyste tak mohli učinit. Vysloužíte si smuteční troubení. Takže mi bylo jasné, že právo zaparkovat tak, aby můj příšerně špinavý Pathfinder nemohl vyjet, to patří také k právu pozůstalého. Utěšovala jsem se tím, že třeba pohřeb skončí dříve než přednáška, ale při dalších a dalších cestách na záchod jsem viděla, že kněz pořád mluví a k ukončení mše se nemá.

Přednáška skončila a auto bylo pořád za Pathfinderem. Vydala jsem se k němu, že se podívám, zda bych nemohla vyjet popředu přes trávník, za kterým začínala dálnice. O tomto manévru jsem ale tušila, že nadělá pár nebožtíků navíc. Naštěstí, když jsem došla na parkoviště, zjistila jsem, že pohřeb má asi někdo bohatý a že kousek od aut postávají fešáčtí řidiči v oblecích a s černými brýlemi. Evidentně právě pohřbívali někoho hodně bohatého. Auto za zadkem Pathfindera bylo cosi obrovského, důstojného a drahého a elegantní řidič mi s ním uhnul tak akorát. Tak akorát, aby šlo vyjet. A akorát na to, abych viděla, že hned vedle onoho důstojného auta, v místech, kam budu couvat, stálo ono prosklené obrovské auto, které jede v čele průvodu a veze rakev. Jeho prosklený bok jsem měla přesně v místech, kam mířil Pathfinderův špinavý zadek. Pod pohledy fešáckých profesionálních řidičů jsem se tedy vyškrábala do Pathfinderovy kabiny snažíc se neušpinit o stupátko pro nohy a opakujíc si, že moje auto je ještě mnohem větší než si myslím a kdykoli připravené postarat se o vysypání skla pohřebního auta, jsem zařadila zpátečku. Určitě bylo moje vyjíždění směšné a řidiči mohli zahájit rozhovor na téma žena za volantem, ale spíš měli být rádi, že mají nebožtíka do čeho naložit.

A to o to víc, že dneska jsem při parkování narazila předním nárazníkem do zdi. Nic se nestalo - ani Pathfinderovi, ani zdi - ale jenom to dokazuje, že pořád ještě nemám moc představu, jak Pathfinder ve skutečnosti je obrovský. Ale Hvězdopravec říkal, že už se mu to taky párkrát stalo. Jinak jsem při řízení zjistila, že Chilané používají klaxon ještě víc, než jsem si původně myslela, a že se jím snaží naznačit všechno, včetně "štve mě stát v zácpě" a že když vyjíždíte z vedlejší ulice na mnohaproudou frekventovanou silnici, bude se vás řidič za vámi klaxonem snažit dohnat k sebevraždě. Chce to být, jako tolikrát v Chile, zen.

Kromě řízení plní můj život nekonečný party time. Od minulého týdne jsme vymetli neskutečný počet barů, kde jsem mimochodem ozkoušela velké množství různých koktejlů, abych mohla laskavému čtenáři sdělit, že všechny, kromě rumu s kolou a mojita chutnají jako Pisco Sour. Pisco je tradiční peruánská pálenka z vína, jenže jak Chilané čmajzli Peruáncům kus Atacamy na severu, čórnuli jim též město, kdo bylo pisco objevené, takže teď Chilané vykřikují, že pisco je vlastně chilská specialita. Ať je to jak chce, pít se to dá jedině s něčím, a v Chile je to většinou s citrónem, bílkem a spoustou cukru. Celé to má za úkol překrýt chuť pisca, je to kyselé a sladké a mně už po doušku rovnou bolí hlava. Ono na chilské koktejly je dobré dávat pozor. Rum s kolou normálně vypadá tak, že vám nalijou sklenici skoro plnou rumu, bryndnou do toho trochu koly a zeptají se, jestli chcete zbytek koly v láhvi či plechovce, abyste si to mohli dolévat. Koktejly tedy obvykle raději nepiju. A to nejsem žádná padavka, jelikož jsem schopná například napít se pravé domácí moravské višňovice od kamaráda Denise, kterou parta místních milovníků pisca a jakéhokoli dalšího alkoholu v neomezeném množství překřtila na "ethanol s višňovou příchutí" či na "český jed". Každopádně, pustila jsem se do výzkumu toho, jak chutná Tom Collins, o kterém jsem četla v Kdo chytá v žitě, jak chutná Manhattan, který pijou v Sexu ve městě, a jak chutná Margarita, o které jsem jistě také někde četla a můžu vám říct, že chilský Tom Collins je vlastně gin sour a Margarita je tequila sour.

V sobotní noci jsme se někde nad mojí Margaritou s Hvězdopravcem rozhodli, že v neděli vylezeme na Manquehue, abychom též dělali něco pro zdraví, a Hvězdopravec se rozhodl, že na výlet pozve i Argentince Alvara, Španěla Rubena a Němce Daniela, tj. tři neúnavné noční ptáky, kteří s námi seděli v Casa en el Aire. Smála jsem se, že to je dobrý vtip a hoši se též smáli, ale nakonec si u dalšího piva řekli, že to je bezvadný nápad, a tak jsme se druhý den sešli u Escuela Militar, kde jsme je naložili do Pathfindera a jeli jsme. Na Rubena jsme čekali půl hodiny, protože byl po ránu ještě drobně dezorientovaný a jel metrem na druhou stranu. Cestou nahoru jsme viděli spoustu krásné květeny, pár hlodavců a jednoho obrovského nebezpečného hada (asi metr dlouhého!), který naštěstí měl větší strach než my a upaloval, co mu síly stačily.

Party pomalu pokračovala i v pondělí, kdy se Martina a Petr nastěhovali do nového domku v La Reině, a v úterý slavil Alvaro narozeniny, takže jsme v domě U Tří Pedrů vypili spoustu chilského vína a zbaštili spoustu argentinského masa připraveného dle tradiční receptury. To znamená spálené na uhel, jak to mají Argentinci rádi, ale naštěstí se nám podařilo včas ukořistit pěkně krvavý kousek, nad kterým sice Alvaro volal, že je to nechutné, ale většina Evropanů si naopak pochutnala. Alvaro dostal házecí terč na šipky s obrázkem Dalekohledu a "Hodně štěstí zdraví" zaznělo v mnoha a mnoha světových i méně světových jazycích. Řekla bych, že čeština byla skoro nejexotičtější, ale myslím, že Reita a afrikánština mě přeci jen trumfly.

Ujišťuji vás, že jinak kromě pití a řízení chodím také občas dělat něco smysluplného a doufám, že se mi brzy podaří konečně dosmolit článek o Opus Dei v Chile. Abych ten svůj popis bujarého života vyvážila trochou askeze....