O náboženství v Chile II, tentokát bez fotbalu

Nedávno jsem vám tu psala o tom, jak zažívám v Chile přítomnost víry, a dělala jsem si z Chilanů legraci, že skutečným bohem je tu především pár hochů z klubu Colo Colo a nyní hlavně všichni chlapci z národního týmu, kteří se čerstvě kvalifikovali na Mistrovství světa. Postupně se mi ale mozaika skládá do komplexnějších obrazců a tak bych chtěla přidat jeden podstatný detail, o který jsem svůj obrázek o věřících Chilanech obohatila.

Krátce po napsání onoho článku o náboženství jsem jednou dorazila na kurz portugalštiny, kde jsem potkala Pilar, studentku práv na Universitě de Los Andes. Pilar, jejíž blonďatá hříva a luxusní brýle na nosíku bez jakékoli indiánské rozpláclosti či skobovitosti, dávaly tušit, že místo bydliště bude nejspíš Las Condes nebo Vitacura, vyprávěla trochu něco o vlastním studiu, když jsme se dostaly k Opus Dei. Do té doby pro mě bylo tohle jméno známé jenom z knížky Dana Browna Da Vinci Code, kterou jsem přelouskala během dvou dní v květnu 2005 sedíc na balkónovém výklenku svého miniaturního bytečku v Grenoblu v ulici, kterou jsem výstižně nazvala Rue des Toillettes. Dodnes si na ten víkend vzpomínám, protože jsem četla prakticky nepřetržitě, stydíc se, že se od podobného škváru nedokážu odtrhnout. Pokud jste také Da Vinci Code četli, jistě si vzpomenete na zlého mnicha a zákeřného strýce, kteří se snaží hledání grálu zhatit. Oba dva jsou z Opus Dei. Tenkrát jsem si myslela, že si to jméno Brown jen tak vymyslel, ale ne.

Opus Dei je skutečně odnož katolické církve, a to odnož poměrně dost kontroverzní pro své sektářské praktiky, jako je například "bombardování láskou", tj. získávání nových členů tím, že je zahrnu nadměrnou péčí a pozorností. Dalším zvláštním rysem je tajení členství v této církvi. Členové nemají dovoleno o své příslušnosti hovořit bez speciálního povolení. Pokud nechceme použít slovo sekta, můžeme říct, že příslušníci Opus Dei jsou křesťanští fundamentalisté, kteří žijí podle velmi striktních pravidel. Členové se dělí na supernumerální a numerální. Wikipedie mi tvrdí, že vrstev je ještě trochu víc, ale spokojme se s tímto, neb to je to, co mi vyprávěla Pilar. Zatímco supernumerální členové se mohou vdávat a ženit a poté plodit haldy dětí, ježto jakákoli kontrola porodnosti je zakázána, numerálové jsou zde proto, aby se věnovali studiu. Jsou tedy svobodní, žijí v celibátu, studují a učí. Tím, že je celá církev takto fundamentalistická a elitistická, nemá samozřejme daleko k extrémní pravici.

Pilar je katolička, ale není Opus Dei. O téhle odnoži nám vyprávěla proto, že práva studuje na Universidad de los Andes, která je celá v rukou Opus Dei. Její profesoři jsou často numerálové a církevní obřady na univerzitě jsou podle zvyků Opus Dei. Církevní obřady na univerzitě? No ano, ale to zase není v Chile nic zvláštního. Nedávno jsem jela na Universidad Catolica, jednu ze státních univerzit, a zaujalo mě, že uprostřed kampusu visí obrovský rozpis mší. Po laické Francii je to trochu šok. Pilar mi ale řekla, že jednou cítila potřebu se vyzpovídat zrovna na kampusu Universidad de los Andes, tak zašla za místním farářem, a musela se vyzpovídat veřejně, neb ženy v Opus Dei nemají nárok schovat se se svými hříchy za závěs zpovědnice. Že to prý už nikdy neudělá, řekla mi. Nemyslím to hřešení, myslím tu zpověď před očima kolemjdoucích.

Při tom všem mi trochu lezly oči údivem z důlků a uvědomovala jsem si, jak nepřesný byl můj článek o náboženství, který jsem napsala.

A postupně jsem se o Opus Dei dozvídala více. Jeho členové jsou především v bohatých vrstvách společnosti a odhaduje se, že mezi bohatými je až 20%, kteří jsou členy Opus Dei. Když říkáme mezi bohatými, říkáme mezi doktory, politiky, obchodníky. Jinými slovy mezi těmi, kteří mají moc. Neptejte se mě tedy, zda bude jednoho dne Chile tolerantnější například k potratům, ať už by to bylo třeba za terapeutickým účelem. Mimochodem, Pilar mi říkala, že zná rodinu Opus Dei, kde manželství bratrance a sestřenice zplodilo devět dětí, z nichž sedm je postižených, jak už to v manželstvích uzavřených mezi příbuznými bývá. A v Opus Dei není uzavírání manželství mezi příbuznými nic zvláštního.

Paulina, moje kolegyně, se kterou pracujeme na jihu Santiaga s těhotnými puberťačkami, mi řekla, že v naší asociaci je spousta dobrovolnic Opus Dei. Církev nakazuje práci pro společnost, takže sociálně prospěšná práce je povinností. Jako naivní cizinka bych si nepatrných stop, které svědčí o tom, že Paulina má pravdu, nikdy nevšimla. Já jsem si myslela, že ona sympatická slečna, Patricia, která, ač v mém věku, právě čeká své osmé dítě, prostě má jen ráda velkou rodinu. Nedávno jsem se jí ptala, co dělá její muž. Je psychiatr. A kde, zeptala jsem se. Má vlastní praxi a také učí. Na Universidad de los Andes. Na té univerzitě, na níž je reklama na kde kterém autobuse. A reklama hlásá: "Konečně jsem našla školu, kde jsem se naučila investigativní žurnalistiku." nebo: "Teď už umím stavět domy." Napadlo by vás, že na téhle škole bude většina učitelů žít v celibátu a zvát vás občas domů, aby svým laskavým přístupem získala vaše srdce pro pravý život?

Hodně dalších dobrovolnic má také dětí jako smetí. Paulina i Jessica, moje dvě kolegyně, naštěstí jsou jen regulérní katoličky, protože si uvědomuju, že by pro mě asi bylo těžké pracovat s naší skupinkou děvčat vědouc, že moje kolegyně je křesťanský fundamentalista. I tak ale vím, že s Paulinou a Jessicou moc o náboženství diskutovat nebudu. Paulina je členkou křesťanské skupiny formovanou rodiči spolužáků její dcery, jezdí společně na víkendy, kde se modlí a rozjímají o bibli. Tuhle jsem slyšela, jak Paulina mluví s kamarádkou o tom, jak bylo o víkendu divné, že celé modlitby nezačínaly otčenášem. Hm, asi je to divné, co já vím. Ještě divnější ale je, že já jsem nepokřtěný ateista, který nikdy nebyl na mši, tak to raději moc netroubím do světa. Ze zkušenosti vím, že třeba pro moje pacienty by to mohl být problém. Pro věřící je nepochopitelné, jak můžu rozlišit dobré a zlé, aniž bych na to měla nějakou knihu, kde by mi byla dána rozlišovací pravidla. Ale, jak jsem psala ve svém prvním článku, víra je tu věcí soukromou, probíhající jaksi pod povrchem věcí, takže se mě naštěstí nikdo neptá. A už vůbec neříkám větu svého kamaráda Honzy, českého psychiatra, že kdyby Ježíš žil dnes, nosili by lidé na krku malá elektrická křesílka nebo malé smrtící injekce. I když mi přijde vtipná.

V Latinské Americe je prý situace všude dost podobná. Akemi mi říkala, že alespoň v Mexiku je Opus Dei velmi populární. Tak, jestli sem pojedete na prázdniny, mějte tuhle věc na paměti.

Na závěr bych chtěla jen poopravit obrázek, který jste si o Chilanech možná právě udělali. Přeci jen tu občas vítězí zdravý rozum, a tak plány na vztyčení třináctimetrové sochy papeže Jana Pavla II. přímo v naší Bellavistě, čtvrti plné barů, malých domečků a nočního života, vzaly za své, protože čtvrť usoudila, že by to narušilo její charakter. Debata to byla živá, ale, jak říkám, zdravý rozum zvítězil. Doufejme v totéž i pro celé Chile...