Pod pokličkou

Dlouho jsem uvažovala o tom, že bych vám měla něco napsat o chilské kuchyni, ale čekala jsem, až ochutnám nějakou opravdu domácí stravu. Koneckonců, pokud někdo bude soudit českou kuchyni podle svíčkové v hospodě a bramboráků na nádraží, nejspíše si kromě ošklivého obrázku o tom, co jíme, odnese také bolení břicha. Jenže pak mi Lionka poslala tenhle odkaz o tom, jak zde staví most z těstovin, a mně to nedalo. Domácí stravu jsem tu tedy ještě neochutnala, ale vím dost na to, abych mohla čtenáře varovat. Protože, milí čtenáři, musím říct, že lepení mostu z místních těstovin je rozhodně jejich adekvátnější využití než marný pokus uvařit je al dente a patlat se k tomu s nějakou omáčkou.

Ale než vám definitivně zkazím chuť, zavřete oči a zamyslete se nad slovy Jižní Amerika. Poválejte to trošku na jazyku a...? Co vás napadá? Pálí vás to chili papričkami? Opájí vínem? Hořkne to kávou? Čokoládou? Rozplyne se vám na jazyku avokádo? Papája, ananas, maracuja? Nebo znalecky poznáte kokosové mléko, které je nedílnou součástí kolumbijské kuchyně? Či si skromně vybavíte fazole, kukuřici a brambory?

Ano, brambory. Ty totiž pocházejí z Jižní Ameriky a dokonce přímo z Chile, z ostrova Chiloé, což je takový ten kousek odlomené země na jihu. Ale, vážení přátelé, cestou do Evropy se s nimi stala někde podstatná změna. Chilské brambory mají fialovou slupku a velmi, velmi moučnatou chuť, a to i pokud jsou úplně nové a maličké. Moje kolegyně Jessica mi jednou říkala, že sehnala na trhu strašně divné brambory, že byly prý žluté, ale tak, tak dobré. Já vím. Ale já jsem je tady nikdy neviděla.

Stejně jako s brambory jste tu na tom s kávou a čokoládou. Ačkoli jsou to produkty z tohoto kontinentu, tady si na nich tedy rozhodně nepochutnáte. Tentokrát to není tím, že by zdejší odrůdy nebyly dobré, ale spíš tím, že to nejlepší odjede do Evropy, kde je za produkt zaplacena vyšší cena. A v neposlední řadě, Chilané nemají ani kulturu pití kávy, ani konzumace dobré čokolády, protože to nejsou produkty z tohoto území. Chilská čokoláda je nepoživatelná a dělalo se mi z ní špatně i při výstupu na Cerro Moai (4368m), kde jsem z výšky nemohla pozřít nic jiného, než něco hodně sladkého. Chilská čokoláda byla poslední, co nám zbývalo, a musím říct, že cukr nebyl to, na čem by výrobce šetřil. Když si chci zahřešit, koupím si čokoládu Lindt, kterou tu občas dostaneme. Boby z Ekvádoru letěly do Švýcarska, a pak zase přes oceán sem. Taková čokoláda tedy jistě nacestovala víc, než průměrný Chilan a skoro by měla nárok na status Frequent Flyer.

Káva, kterou Chilané pijí je, jednoduše, Nescafé. Lžičku vám ho nasypou do pořádného hrnku a říkají tomu cafecito, kafíčko. Většina poutníků, která se zastavila na nocleh u nás doma, tedy jako první v bytě začala obdivovat náš stroj na espresso domáhajíc se ihned ukázky produkce. Kávu se snažíme vařit takovou, aby neprošla před přípravou přes Evropu, což je jedině kolumbijská značka Juan Valdés. Jejich káva je ale obvykle upražená a namletá tak, že to buď nelahodí zmlsanému evropskému jazíčku, nebo to neladí se strojem na espresso. Pijeme tedy jejich bio kávu, která je dobrá, ale drahá, a platíme 180 korun za čtvrt kila. Pití kávy je zkrátka luxus.

Nechceme kupovat kávu, která před příchodem do Chile proběhla přes Evropu, protože se snažíme aspoň trochu myslet na naši letadly a transportem devastovanou planetu. Proto bych také ráda kupovala kokosové mléko, které by pocházelo odněkud z blízka. Jenže v Chile existuje jenom jedna značka, a ta je z Thajska.

Na druhou stranu si ale můžeme užívat exotického ovoce. A avokád. Těm jsem se zase snažila vyhýbat v Evropě, ale v Chile, protože je to vlastně lokální plodina, se jimi cpeme denně. Chilané je používají místo másla či majonézy a my to děláme stejně. Místní avokáda jsou šťavnatá a jako krém. I ovoce je vynikající a je ho spousta druhů. Rajčata jsou červená a stejně tak i jahody, které dostanete skoro celý rok. Na trhu nakoupím také zeleninu, která je výborná, a když koupím zásoby na celý týden a můj vozík je úplně plný, zaplatím někdy celkem až 300 korun. Pakatel. Levné je i vynikající jihoamerické maso. Kilo svíčkové vás vyjde asi na 200 korun. A pak tu máte ryby a mořské plody. Nespočetně druhů. Mušle, slávky, typicky chilské machas, které tu dělají s parmezánem, svatojakubské mušle, obrovské mořské ježky, či pro Evropany exotické picorocos a locos. Většina z těchto věcí je za babku a na trhu je dostanete denně.

Počkejte, říkala jsem, že vás znechutním, a teď se vám určitě sbíhají sliny na jazyku. Inu, milí čtenáři, ještě nepřišla ke slovu kukuřice.

Typickou chilskou pochoutkou je pastel de choclo (vyslov pastel de čoklo). Pastel z čokla, říkají tomu Češi a nikdy si nejsou jistí, co ve sladké kukuřičné kaši najdou zahrabané. Občas kuře, chilské super pollo (super kuře), tak plné hormonů, že po něm roste i konzument, občas trochu mletého hovězího, někdy hroznové víno, vařené vejce, zkrátka, co zrovna do kaše upadne. Humitas je kukuřičná kaše vařená v kukuřičných listech. Špatné to není, ale trochu monotónní. Další lahůdka je cazuela, vývar z hovězího nebo z kuřete, ve kterém kromě masa plave velký kus kukuřice a velká moučnatá brambora. A koriandr, samozřejmě. Koriandr je nedílnou součástí také caldillo de congrio, což, dle mé zkušenosti, je cazuela z ryby. Ale, jak říkám, velká chyba jistě je, že jsem tuhle polévku neochutnala domácí, protože Pablo Neruda o tomhle jídle napsal dokonce báseň. Takže myslím, že caldillu dám ještě někdy šanci. Z mořských plodů je pak paila marina, která podezřele připomíná španělskou paellu. Pálivé to rozhodně není. Mastné ano.

A nezapomeňme na empanadas. Tradiční taštičky plněné sýrem, mořskými plody, zeleninou nebo masem. V Chile jsou nejobvyklejší emapanadas de pino, taštičky plněné masem pečené v troubě. Maso je nasekané na kostičky, zahuštěné moukou a tvořivá chilská kuchyně k tomu všemu přihodila ještě vejce a typické blátivé olivy. Sýrové empanady jsou obvykle smažené a mezi námi, chilský sýr je asi takové delikatesa, jako eidam nebo hermelín, takže to celé je velmi tučné a bez chuti. Jedla jsem vynikající empanady v Bolivii i v Argentině, ale v Chile je to celé takové pískové chuti.

A pak jsou tu dezerty. Musím přiznat, že sladké nemám ráda a že po zkušenosti s chilskou čokoládou jsem zbaběle ještě žádný dezert vlastně neochutnala. Ale slyšela jsem, že jsou mnohem sladší, než si jen umím představit. Stačí mi, že když svým těhotným adolescentkám každý týden nosím nějakou bábovku nebo koláč, obvykle zdvojnásobím dávku cukru, aby jim to chutnalo.

Nad tím vším si člověk začne lámat hlavu, proč nakoupíte tolik kvalitních a levných základních produktů, ale proč je z toho vždycky nesmírně těžké, mastné jídlo. Zdá se, že chilský kuchař míní, že když neví co s tím, buď to osmaží, nebo na to dá majonézu, případně s tím udělá obojí. Chilané jsou tedy břichatí a mají problémy s cholesterolem. Chudí lidé se často spokojí se stravou chléb, čaj a pebre, tedy nasekaná rajčata s cibulí, ají (chilská paprička) a samozřejmě koriandem. I chilský salát, ensalada chilena, jsou rajčata, cibule a ají.

Chilané tohle všechno s oblibou zalévají neuvěřitelně barevnými limonádami nebo nápoji z prášku. Dokonce i chilská Fanta je svítivě oranžová. Z Peru sem byla importována Inca cola, svítivě žlutý nápoj s chutí žlutých Haribo bonbónů. A o chilském džusu, který tu nazývají jugito, jsem vám už taky psala. S těžkým srdcem pozoruji, jak v klidu naléváme tyhle nápoje našim těhotným puberťačkám a vykládáme jim, jak se mají správně stravovat.

Bohatší Chilan tohle všechno prokládá koktejlem draze v lékárně zakoupených vitamínů a stopových prvků. Jednou jsme se cestou autem s Jessicou, Paulinou a Jeanette dostaly na to, co děláme pro své zdraví a já jsem nestihla žasnout, kolik potravinových doplňků do sebe dámy ráno nahážou. A nestihla jsem počítat, kolik je to musí stát. Když přišla řada na mě, co dělám já, řekla jsem, že každé ráno piju džus ze tří pomerančů a opět jsem byla za evropského trotla, který jezdí do práce na kole, chodí do hor a zkrátka nedělá nic jako ostatní. Přitom kilo pomerančů tu vyjde na 10 korun, zatímco třeba litr nektaru v krabici na 30. Takže čerstvý džus není žádný luxus, spíš naopak. A nemálo lidí má pomocnici v domácnosti, která jim snídani dělá, takže argument času také není zcela na místě.

Zkrátka, Chilané mi svým stravovacím stylem notně připomínají Američany, jejichž fast foodové řetězce jsou tu tak populární. Naštěstí ale koupíte vynikající základní produkty a naše miniaturní kuchyň se tedy postupně začala zaplňovat nejrůznějšími mašinkami. Jsem přeci jen líná dělat všechno v ruce. Po stroji na kávu přibyla pec na chleba. U místního chleba mi bylo trochu podezřelé, že ani po několika týdnech nezplesniví. Co je to za chleba, že ho ani plíseň nechce? Pec umí i marmeládu. Dále jsem si dovezla robot, co umí udělat těsto i nasekat zeleninu tak, jak je potřeba, jogurtovač (jogurt je tu mléko ztužené vepřovou želatinou), strojek na zmrzlinu a dokonce i strojek na těstoviny. Most z nich stavět nebudeme, na to přenecháme Chilanům, co si sami navařili doma. Naše domácnost se tak proměnila v prakticky ekologické hospodářství a v mém nákupním košíku uvízne jedině mouka, vejce, máslo, olej, ovoce, zelenina, maso a další základní produkty. Kromě nejrůznějších věcí z francouzské, španělské a italské kuchyně už umím uplácat i knedlíky, protože jsem našla náhražku hrubé mouky, dělám nakládaný hermelín z gumových chilských sýrů, které jsou navlas podobné českému hermelínu, pěkně to pálí po ají, a k tomu přikusujeme český žitný chleba z naší pece, v němž křoupe nefalšovaný český kmín propašovaný z Čech poštou. Jen pivo vařit neumím. A pak, naštěstí jsou tu vynikající restaurace, které se nechají chilskou kuchyní jen lehce inspirovat. A z místních čerstvých ryb nadělají japonské restaurace nejlepší sushi, které jsem kdy jedla.

A nezapomeňme na víno. Protože když jsem tak ošklivě napsala, jak tu není nic mému zmlsanému frňáčku dost dobré, musím napsat také něco pozitivního. Chilské víno je skvělé. A ne, nemá moc společného s chilským vínem, které koupíte v Čechách. Gato negro je tu značka pro alkoholiky, kteří se tak akorát potřebují opít. Kolem 90 korun, tj. 3000 pesos za lahev, už dostanete dobré víno, a nevyplatí se zaplatit víc než cca 300 kč, tj. 10 000 pesos, alespoň mi to potvrdili znalci Dominikova kalibru. Typická chilská odrůda carmenère opravdu stojí za to, a našim velkým favoritem jsou také nejrůznější směsi hroznů s carmenère. Víno si užíváme a myslím, že nám z něj tvrdnou játra úplně stejně, jako Chilanům z jejich barevných limonád.

A to je všechno, co zatím o chilské kuchyni vím. Určitě přijdu ještě na spoustu věcí, tak se na mě nezlobte, že tak zjednodušuji. A ty, výletníku do těchto končin, si přeci jen do batohu přidej trochu čokolády a vývrtku. A příště už vám konečně napíšu o Opus Dei. Jejich asketický životní styl možná vysvětluje mnohé z toho, proč Chilané jedí tak špatně...