Manu Chao a Den díkuvzdání

Včera byl den díkůvzdání. Pro mě to byl také trochu bláznivý, aktivitou nabitý den, který měl naplánovanou jako třešničku na dortu koncert Manu Chao. Den před Dnem díkůvzdání jsem dorazila domů až kolem desáté večer, protože první z našich těhotných puberťaček, o které se staráme, začala rodit a rychle jsme se za ní tedy jeli s Paulinou podívat do nemocnice Sotero del Río na jihu Santiaga. Nemocnice je to samozřejmě veřejná a na veřejnou nemocnici je prý velmi pěkná. Čistá, říká Paulina. Odlupující barvu ze stropu a podlahu vzhledu čerstvě umyté podlahy na nádraží se tedy snažím nevnímat, ani to, že jsou pacientky namačkané v pokojích po osmi, ani dlouhé čekání na příjem, ani fakt, že pacientky musejí chodit v roztrhaných a notně opoužívaných nemocničních županech a pyžamech, na kterých je ještě vidět logo Clinica Alemana, jedné z nejdražších chilských klinik, která charitu chápe tak, že staré župany daruje veřejnému systému, kde jsou tyto nošeny až do totálního roztrhání. Pravda je, že v nemocnici Sotero del Río je materiální bída vykompenzována tím, co se dá udělat zadarmo pro humanizaci porodu: novorozenci jsou ponecháni s matkami, a s prvorodičkami smí na "hekárně" být také ještě vybraná osoba z rodiny. Ženského pohlaví, protože intimita na hekárně v Sotero del Río je nulová, takže se veškerá vyšetření odehrávají před zraky ostatních hekajících matek, ale stejně je tohle všechno na veřejný systém v Chile velký luxus. Paulina a já jsme se do nemocnice dostaly přes vrátnici díky zástěrkám z asociace, kde pracujeme. Stejné zástěry mají totiž dobrovolnice, které pomáhají přímo rodičkám v nemocnici, takže jsme nebudily žádnou pozornost. Prosmýkly jsme se dovnitř, uklidnili jsme naši sedmnáctiletou rodící Soledad a ta ve dvě v noci pak povila chlapečka. Naše první skupinové děcko.

Následující den ráno jsme měli sraz celé asociace se všemi těhotnými i již porodivšími adolescentkami. Paulina odjela pracovat do Puerto Varas, takže jsem se tam vydala jenom s Jessicou. Sešly jsme se před sportovní klubovnou, zahuleným zaplivaným baráčkem, kde se konají normálně naše skupiny, a čekali jsme, až pro nás přijede autobus. Asociace nezklamala a poslala pro nás Turbus, tj. takový moderní autobus jako mají třeba Eurolines, a holky padly nadšením na zadek jako české dítě znající jen autobusy Karosa na začátku devadesátých let. Takový luxusní autobus! Trochu litovaly, že to není dvoupatrák, kterým by se rády svezly. A jelo se. Na sraz byl zarezervovaný bazén v La Floridě, který je ale stále ještě vypuštěný, protože léto na sebe nechává letos nějak čekat. Chyba trochu byla, že se někde na začátku slavnosti začalo rozdávat pár věcí zadarmo, což naše holky pochopily tak nějak, jako že vlastně celá akce je o tom, co zadarmo dostanou. Škoda, zdálo se mi, že si to užily o to méně. Jak říká Carmen, šéfka asociace, chudoba má mnoho aspektů, chudoba není jenom finanční. Naše práce je normálně úspěšná právě proto, že holky nedostávají nic materiálního, jenom příjemně strávené dopoledne a nastavené ucho, pokud potřebují.

Když slavnost skončila, šla jsem si dát věci k Jessice, protože mě čekal přejezd přes celé Santiago za mými Alzheimery, a pak rovnou cesta na koncert. Jessica je zdravotní sestra, která pracuje shodou okolností na drahé Clinica Alemana, dárci otahaných županů pro nemocnici Sotero del Río. Nedávno sestry stávkovaly. Nástupní sesterský plat na klinice je cca 350 000 pesos, tj. asi 10 000 korun, což je za práci na klinice, kde jen za to, že si vás doktor vyslechne, zaplatíte hravě 40 000 pesos, tj 1200 korun, dost směšné. Hodně sester také bydlí v La Floridě, čtvrti na jihu Santiaga, kam se každý důstojný pacient kliniky normálně bojí strčit nos. Sestry si těžko ze svého platu mohou dovolit auto, takže je klinika sváží do Vitacury starými autobusy. Byla jsem zvědavá, jak Jessica bydlí, nemyslete si. Ještě nikdy jsem nebyla u nikoho z obyvatelů jihu doma. A musím vám říct, že to bylo horší, než jsem si myslela. Jessica je pyšná, že má vlastní byt, ale pravda je, že její byt je vlastně jen malý obývák bez oken, na nějž je přilepená miniaturní stará kuchyňka, dvě uzoučké ložničky a koupelna. Byt byl starý, a přestože bylo vidět, že je udržovaný, vypadal dost zdevastovaně. Na psacím stole jsem si všimla počítače, jaký v Čechách už jistě nikdo nepoužívá tak dobrých deset let. Ve Francii jsem bydlela tři roky v bytě o 14m2 se záchodem na chodbě a můj byt určitě také budil pocity smíšené, ale musím vám říct, že Jessičin byt mě šokoval. Říkám si, že by Jessica možná měla pozvat na kafe vedení kliniky, které jim po dvou týdnech stávek nakonec připustilo zvýšení platu o 20 000 pesos, tj. asi 600kč, neboli polovinu toho, co za konzultaci s lékařem zaplatí pacient.

Poté, co jsem si odbyla skupinku s rodinnými příslušníky nemocných s Alzheimerem, jsem se vydala k Margaret a Johnovi, sympatickým americkým párem, který pořádal Den díkůvzdání v 29.patře svého obytného domu u vyhřívaného střešního bazénu v Las Condes. Sešlo se nás tam asi dvacet a já nevzdělanec jsem se až tam dozvěděla, že Den díkůvzdání byl vlastně původně den, kdy se sešli všichni dohromady, Indiáni i přistěhovalci, ke společné večeři. Nebo tak mi to alespoň bylo řečeno. A musím říct, že oněch dvacet lidí, kteří se na večeři sešli, pocházelo nejméně z deseti různých zemí z obou Amerik, Afriky, Austrálie a Evropy. Jen Asie nám na tom našem summitu chyběla.

A pak jsme se vydali na Manu Chao. Naše skupinka čítala Brazilce Dimitriho a jeho španělskou přítelkyni, dále jela stálice všech pařeb Ruben, československý pár Petr a Martina, Hvězdopravec a já. Metrem jsme se dokodrcali do Ñuñoi a netušíce, kam máme jít, jsme prostě následovali dav. Po dobrých dvaceti minutách chůze to začalo vypadat, že se blížíme k místu koncertu, protože jsme se ocitli před botilerií, prodejnou "lahví", obloženou lidmi ve věku často podstatně nižším než ten náš. Na prodej byly akorát litrovky Escuda, tj. dost odporného levného piva, ale kluci jich pár vzali a hned je otevřeli, aby se nám na koncert dobže šlo. Jak mezi námi kolovala ona lahev levného piva, vzpomněla jsem si, jak jsme jako gymnazisté jeli na koncert Wanastowek až do Plzně. Úplně stejné. Jenom v Plzni nenapadlo žádné obyvatele okolo stadionu otevřít brány svých záchodů proudící mládeži. Zato podnikavce bydlící před stadionem to napadlo. Prodávali empanady a za stejnou cenu jako empanada bylo i použití záchodu. Hvězdopravec koupil cosi, co chutnalo jako osmažený papír a šlo se dál.

Zato organizace vstupu na koncert byla úplně stejná jako za mého mládí. Velké brány byly zavřené, muselo se uzoulinkou uličkou, kde měli asi sekuriťáci něco kontrolovat, ale jak se dav tlačil, kontrolovali akorát tak vlastní zadek. V tom nejhorším místě mě někdo vzadu chytil za vlasy a už jsem si myslela, že za koncert zaplatím vlastním skalpem. Několik pankáčů napadlo přeskočit bariéru, aby byli dřív u další kontroly na vstupenky. Teprve asi desátého pankáče si všimli policisté a začali ho cpát se všemi do nemožné tlačenice u uličky. Když jsme se protlačili první kontrolou, kde vlastně nikdo nic nekontroloval, dostali jsme se po asi padesáti metrech konečně ke kontrole na vstupenky. Tlačenice tam byla o něco menší, utrhli nám lístky a řekli mi, abych si vzala tašku do ruky, aby jí mohli sekuriťáci zkontrolovat. Ale sekuriťáci na nějaké kontroly tašek z výšky kašlali, takže jsem prošla jak já, tak Hvězdopravec s lahvemi piva v batohu. Moc bílí a moc staří, řekl Hvězdopravec a začali jsme se shánět po zbytku skupiny, která se nám v davu ztratila.

Nakonec jsme se našli, protáhli se bránou vstupu do arény a pohodlně se usadili. Malá aréna pořád zela poměrně prázdnotou, jenom dole v kotli bylo živo. Na tlačenice v kotli už moje staré kosti nemají odvahu, takže jsme koncert strávili stojíce na lavičkách hlediště a tančíce co se dalo. A dalo se. Bylo to vynikající. Koncert trval tři hodiny. Byla jsem hrozně zvědavá, co bude Manu Chao zpívat v Clandestino, zda populisticky přidá el chileno-clandestino, ale pěkně zpíval boliviano-clandestino a peruano-clandestino, a taky pueblo Mapuche-clandestino. Pěkně, protože skuteční nelegální přistěhovalci v Chile, nebo naopak lidé, kterým jsou upírány práva, jsou Bolivijci, Peruánci a Mapučové. Také jsem byla zvědavá, zda se odváží v Chile hrát Si yo fuera Maradona, Kdybych byl Maradona, kterou mám hrozně ráda, ale říkala jsem si, že Chilané možná ne. Také hrál. Bravo!

Manu Chao jsem viděla na koncertě poprvé. Nešlo si tedy nevzpomenout, jak jsem Manu Chao objevila během svého Erasmu v Toulouse. Když jsem se na Erasmus vydala, pracovala jsem jako sekretářka, právě jsem dostudovala bohemistiku, byla ve druháku na psychologii a měla jsem velmi stabilní život s Chemikem a velmi stabilní nepříjemný pocit, zda tohle je jako všechno, co mi život nabízí. Na Erasmu jsem potkala Katalánku Silvii a po ní celou španělsko-italskou levičáckou bandu, s nimiž jsme až do svítání a i dlouho po něm diskutovali, pili pivo a hráli Manu Chao a různé další protest songy. Abych to uvedla na pravou míru, ze začátku jsem moc o politické orientaci svých kamarádů nevěděla, přijela jsem naočkovaná tím, že levice je nejhorší zlo. Kamarády jsem si prostě našla, protože měli podobné hodnoty a podobný způsob trávení času jako já. To ostatní pak bylo překvapení. Celá banda používala jako komunikační jazyk španělštinu a já se jí rozhodla učit podle jakési komunistické učebnice pro samouky, kterou nám dovezla Radčina sestra. První věty, které jsem uměla bylo: Češi a Slováci bojují za mír a svobodu (to říkala učebnice) a Noc je ještě mladá (to říkali kamarádi). Hispánský svět mě začal fascinovat a kromě toho jsem si z Toulouse odvezla přesvědčení, že to, že nemůžu svět změnit jako mávnutím proutku, neznamená, že bych se neměla snažit.

Kde kdo mi v Čechách říkal, že se jako všichni usadíme, "zmodráme", že ideály půjdou s věkem stranou, že z každého levičáka je nakonec pravičák,atd. Slyšela jsem to hlavně poté, co jsem se z Toulouse vrátila, skončila jsem stabilní život s Chemikem a vykašlala se na práci sekretářky v headhunterské firmě, protože jsem se rozhodla, že se nebudu denně sklánět před pány manažery, kteří do životopisů psali: Jazikové znalosti: čeština: vynikající. Angličtina: začátečník chlubíce se do zblbnutí tím, jak snížili počet zaměstnanců a zvýšili produktivitu. To s těmi jazi/ykovými znalostmi, to jsem si prosím nevymyslela, to je pravda, i s tou hrubkou. Místo sekretářky ze mě byla během týdne učitelka češtiny pro cizince, protože mi to dávalo svobodu nosit na sobě, co jsem chtěla, a říkat, co jsem chtěla. Byl to sice docela tvrdý chleba, ale pak jsem odjela do Francie a začalo to jít. A teď jsem tady v Chile, Lisa Simpsonová, jak mi říká někdy ze srandy Brašule, osm let po Erasmu, šťastná s tím, co dělám. Silvie, moje katalánská kamarádka z Erasmu, zrovna teď někdy porodí, a pokud vím o ostatních, moc se u nás u nikoho nezměnil onen idealismus, kterému já idealismus sama vlastně neříkám. Idealismus je naivita, ale mít ideály je nutné, myslím. Všichni nemůžeme pracovat v sociální oblasti. Všichni se ale můžeme chovat k druhým s úctou a respektem (třeba i v tom, jak je platíme).

Bylo fajn vidět Manu Chao a na tohle všechno si vzpomenout. Jsem zvědavá, kdo v Chile vyhraje volby...