Návštěvníci

Poslední měsíc byl ve znamení návštěv u nás doma. Po kamarádech Radce a Honzovi se u nás zastavila Cecile a Julien, poté Hvězdo- pravcův kolega Damien a nakonec přijel do Santiaga Brašule spolu s dalšími kolegy na konferenci probíhající v Escuela Militar. A včera za ním dojela jeho žena Jana. Jsem vždycky ráda, když k nám kamarádi zajedou a obvykle cítím potřebu se o ně tady na konci světa pořádně mateřsky postarat, což vždycky končí totálním přejezením. Máte také nějakou babičku nebo maminku, co vás nepustí od stolu, dokud ještě můžete trochu chodit? No, tak to jsem přesně já.

Počasí v Santiagu nám ale nepřálo. Je prý rok ovlivněný El Niño, a tak jsou každé slibné letní dny vždycky vykompenzovány dny zataženými, kdy se při procházce Providencií okolo Avenida de Providencia trochu dusíte. Cecile a Julien strávili na jihu Chile dva týdny, kdy neviděli ani jednu araukanii a dokonce málem ani špičky vlastních bot, protože pořád lilo jako z konve.

Přes to přeze všechno jsme za poslední týden podnikli pár výletů. Jednak jsem jela s Martinou, slovenskou manželkou Hvězdo- pravcova kolegy Petra, na vyjížďku k moři. Opět jsme měly šanci ověřit, že vyjet ze Santiaga bez mapy nebo výborné znalosti terénu je nemožné a kdesi ve změti nájezdů a sjezdů na dálnici a z dálnice u Pajaritos jsme se ztratily. Naštěstí jsme měly mapu, kde ale samozřejmě nejsou vyznačené směry ulic. Když už jsme skoro najely na Camino de Melipilla, která nás měla vyvést z města, do cesty se nám postavila objížďka, která, jak je v Chile zvykem, byla značená pouze na začátku, tj. tam, kde je milému řidiči sděleno, že cesta je blokovaná. A dále ani ťuk. Bloudily jsme tedy uličkami jakési čtvrti, o níž jsme ani netušily, jak se jmenuje, ale nakonec se nám kupodivu do cesty postavila železniční trať, která vede podél Camino, a tak jsme se zase našly. Vyjely jsme tedy z města a rozhodly se pokračovat po okresních cestách, abychom navštívily více krajiny. Silnice se později změnila na prašnou cestu, takže Pathfinder, čerstvě umytý ze servisu, se zase mohl pěkně upatlat. U vesnice s názvem La Manga u cesty stál hlouček huasos a pár dodávek. Rodeo. Martina, která přijela těsně po zářijových oslavách, nikdy ještě rodeo neviděla a chtěla se na něj podívat. Zařadila jsem zpátečku a už jsme vjížděly do brány. Zeptala jsem se, zda je vstup volný a bylo mi sděleno, že musíme zaplatit za naši la camioneta tisíc pesos. Hned poté, co mi to sdělila, si výběrčí vzpomněla, že také musíme zaplatit tisíc pesos za osobu. Martina se ale na rodeo chtěla podívat, tak jsme zaplatily. Neměla jsem sílu se s výběrčí dohadovat. Dostaly jsme lístky s pořadovými čísly 1, 2 a 3 a namířily jsme si to k dřevěné ošuntělé aréničce, kde právě dva huasos honili býka. O rodeu jsem vám psala zde, dvojice huasos při něm honí býka arénou a v určitý okamžik ho má přitisknutím na zeď otočit. Huasos u La Mangy se býka také snažili otočit, ale malý olysalý býček, který připomínal spíše telátko, po naražení na stěnu ulehl na zem a odmítal se zvednout. Nepomáhalo ani píchání tyčí a teprve tahání za ocas nakonec býčka postavilo na nohy. Čekala jsem na dalšího býka, v domnění, že se bude jednat o podobně zuřivé jedince, jako jsem viděla v září v Lo Barnechey, ale další býk byl snad ještě menší a ze stresu mu slezly skoro všechny chlupy. Zatímco jsme konverzovaly s místní mládeží, která na rodeo přijela propagovat pravicového prezidentského kandidáta Piñeru, mohly jsme vidět, že býček ulehl už v první zatáčce a že odmítá vstát. Opět následovalo píchání tyčí a tahání za ocas. Nakonec ležícího býčka táhnutím za ocas pomocníci při rodeu dokonce dosmýkali do správného směru, ale býček se stále zvedat nechtěl. My ano, takhle podívaná nám úplně stačila, a tak jsme nasedly do Pathfindera a jely rychle pryč. Jenom doufám, že za to přemrštěné vstupné, co jsme zaplatily, alespoň býci dostanou nějakou kompenzaci.

Dojely jsme k oceánu to vesničky Matazanas, kde ještě nejsou žádné hotely, jenom pár rybářských domků, pár domků k pronajmutí a hlavně velké vlny a dlouhá pláž. Děti tam jezdily z písčitých dun úplně stejně jako české děti jezdí po sněhu.

Cestou zpět jsme se zastavily ve vesničce Pomaire, kousek od Melipilly, abychom prošly obchody s tradiční keramikou. Pokud jste někdy v Chile jedli pastel de choclo nebo vlastně jakékoli jiné národní jídlo, jistě si vzpomenete na tmavé hliněné misky a talíře. To je tradiční keramika z Pomaire. Koupila jsem si květník a jeli jsme domů.

V neděli ráno jsem odsvištěla Pathfinderem na letiště, abych vyzvedla Brašuli a jeho kolegy. Dívala jsem se skrze sklo na přijíždějící cestující a skoro u každého v teniskách obutého břichatého chlápka s fleesovou bundou vzadu namuchlanou pod batůžkem a rourou s posterem jsem si říkala, zdalipak je to bratrův kolega. Kde jsou ty časy, kdy jsem za tímhle sklem spatřila chilskou fešáckou tenisovou hvězdu Fernanda Gonzálese. Chlápků bylo hodně, neb se v Santiagu konala konference. Po hodinovém čekání se Brašule konečně vynořil a řekl, že kolegovi ztratili zavazadla. Druhému kolegovi sice zavazadla přišla, ale v třiceti stupňovém prudkém slunci si uvědomil, že si zabalil pouze dlouhé kalhoty a pevné boty. Naštěstí ho El Niño ale hned druhý den zachránilo od dlouhé návštěvy gigantického bludiště, nákupního centra Parque Arauco.

Konference byla typickým armádním produktem: do Vojenské školy se nesmělo vejít bez akreditace, což samozřejmě svádělo k tomu se nějak na konferenci prosmýknout. Ani to nebylo těžké, neb už jako gymnazisté jsme přišli na to, že pokud se u vstupu na koncert kontroluje pouze, jestli má dotyčný lístek, a zároveň se nechají již vstoupení diváci vyjít ven, není nic lehčího než vynést pár lístků. Konference sice nebyl koncert, ale dostala jsem se tam úplně stejně, aniž by mě ohelmovaný a ozbrojený voják u vchodu zastřelil. Jinak si Brašule mohl užít něco vojenské dechovky a cuecy, což ho postupně s kolegy přimělo k zorganizování grilování, výletu do sushi restaurace a podobných nekonferenčních radostí.

Pathfinder byl celý týden na výměně alternátoru, a protože jsme chtěli jet zase v sobotu na výlet, volala jsem do servisu denně, abych se mile zeptala, zda na autě pracují. Inu, pokud něco v Chile opravdu chcete, musíte si to zasloužit, ale už v tom pomalu umím chodit. V pátek jsem tedy skutečně Pathfindera, opět umytého, dostala zpět a v sobotu jsme se mohli vydat zase do termálů do Cajonu de Maipo. Sníh už konečně roztál, a tak jsme tentokrát nikde nezapadli. Pravda, během toho, co jsme leželi v teplé vodě, padaly postupně kapky, vločky a kroupy, ale to je v termálech spíš příjemné. El Niño, zkrátka.

V neděli přijela Brašuleho žena Jana, a tak jsme se byli podívat po Santiagu. Prošli jsme Bellavistu, Barrio Lastarria, podívali se na prezidentský palác a Plaza de Armas a hlavně jsme obdivovali rozkvetlé Stromy. Pokud někdo víte, jak se onen fialový Strom jmenuje, prosím, napište. V Santiagu je jich spoustu. Jeden jsme mívali za oknem ložnice a já, se svojí láskou ke vší vegetaci, jsem se na něj ráda dívala. Jedno odpoledne asi před měsícem jsem ležela na gauči ve své pracovně a zase jsem si říkala, jak je Strom krásný. Druhý den ráno, v pondělí, mě probudilo ťukání větviček na okna. Nesměle jsem se podívala za závěs a viděla jsem, že na Stromě, ve výšce našich oken, stojí chlap. Strom právě řezali. Prý nám rostl do potrubí. Teď, když ostatní Stromy kvetou, říkám si, že to mohlo potrubí ještě pár týdnů vydržet.

Jedli jsme na Mercado Central v mojí oblíbené hospůdce. Nad locos s majonézou, tj. mušlemi které se jinak jmenují abalones, machas a la parmesana, mušlemi s parmezánem, a ceviche de corvina, okounem mořským naloženým v citronu a koriandru, velkými to chilskými klasikami, jsem se musela v duchu trochu Chilanům omluvit za to, jak jsem ošklivě mluvila o jejich kuchyni. Jídlo bylo skvělé.

Dneska odpoledne Brašule a Jana odjeli na sever do San Pedra a já už se těším, až se mi zítra po deseti nocích vrátí domů Hvězdopravec. A doufám, že s sebou přiveze trochu sluníčka.

P.S. Bez dovolení jsem si půjčila nějaké Brašuleho fotky. Brašule, doufám, že to nevadí, jsou moc pěkné!