Náš první víkend a co bylo potom

Čert vem nadpis příspěvku, hlavní zpráva a aktualita zní: MÁME NAŠE ZAVAZADLA!!!! Po týdnu, kdy se toulala kdo ví kde a kdy o nich nikdo nevěděl ani zbla, kdy se Air France chlubila tím, že o víkendu rozeslala do celého světa 45 000 ztracených zavazadel, zazvonil telefon, že naše zavazadla uráčila dorazit a že si je mám přijít vyzvednout na vrátnici. Dorazila tedy i babiččina majoránka, můj šafrán z Indie a další zakázané produkty (na scanner se na letišti evidentně nikdo nedíval), dorazila lahev slinovice s její polskou kamarádkou, lahví vodky, přijela data ze všech Hvězdopravcových výzkumů, přijel můj rodný list, moje čisté prádlo a dokonce i Sovička, kterou mi milenka Marie tajně strčila před odjezdem do kabelky s tím, že se jedná o sovičku cestovatele, která se chce také podívat do Chile. Inu, hned napoprvé se ukázalo, že Sovička má vlastní hlavu a mojí maličkost k cestování nepotřebuje. A jedno ze zavazadel se okamžitě v bytě vyznamenalo tím, že spadlo na skleněný stolek a rozbilo ho na cimpr campr. Ale co. Střepy jsou přece štěstí.

Ale popořádku. Víkend jsme strávili v Santiagu, jednak proto, že naše vybavení zahrnovalo pouze to, co jsme nakoupili, a do hor se nám ve vietnamkách moc nechtělo, a jednak proto, že jsme se rozhodli obhlédnout si lépe naše potenciální místo bydlení. První den jsme tedy jeli do čtvrti Providencia, kde rovněž bydlí naše poradkyně Paulina. Pěšky jsme přešli řeku Mapucho do čtvrti Bellavista, kde bydlel Neruda, a kde jsme tedy mohli spatřit chilskou Nerudovku (na fotce). Bez jediného baru. Ale naštěstí jich je dost všude kolem.

Následně jsme se nechali vyvézt na kopeček St. Christóbal, který se ve výšce cca 830m hrdě tyčí nad smogem Santiaga. V půlce kopečku je ZOO a nahoře je obrovský kostel pod širým nebem. A odtud vám máváme, jako jsme vám mávali z letiště v Paříži!
Ze St. Cristóbalu jsme pokračovali lanovkou dolů, lanovkou Made in Grenoble, což tak daleko od našeho nedávného domova potěší, a to především proto, že Chilané téměř nic nedovážejí. To je od nich hezké, protože jinak planetě spíše dávají zabrat (třídění odpadu je zde nejspíš luxusem několika málo obyvatel, kteří mají speciální popelnice), ale také méně hezké v tom, že věci, jako například lanovka, musí vydržet mnoho a mnoho let a tahle už měla něco za sebou.

V sobotu večer jsme šli na večeři do luxusní restarace Cuerovaca, kde je k ochutnání mimo jiné maso kobe, či nějak tak podobně, které pochází z býka, jež celý svůj život den co den dostává ruční masáže pivem a též pivo popíjí, a to všechno proto, aby jeho masíčko pak byla neuvěřitelná pochoutka. My jsme ale naše masíčko provoňovali spíš vínem jménem Parcela Numero 7, které bylo nejlahodnější z lahodných chilských vín, které jsme zde zatím pili. Naším společníkem v restauraci byl Dominique, Hvězdopravcův švýcarský kolega, který má v restauraci věrnostní kartu a jehož masíčko musí vonět vínem na sto honů. A jak vidíte, nakonec padly dvě lahve, a pak hlavně padl digestif, což byla ta největší chyba. Hvězdopravec a já jsme si dali koňak, který pravda, za cca 7eur porce vypadal drahý, ale poté, co nám číšník vyprázdnil do skleniček téměř polovinu lahve, byl zase stejně levný jako v chilských restauracích všechen alkohol, ale především naprosto skvělý, takže jsme ho nemohli a nechat a vlivem toho se nám pak domů trochu špatně šlo.

Druhý den tedy padla na rekonvalescenci většina dne a až ve večerních hodinách jsme se rozhodli vydat se do centra Santiaga na trh. Protože trh tu potřebujete. Zelenina v supermarketech je pro naše francouzské zmlsané jazíčky totiž tak trochu nepoužitelná, a především cibule velikosti míče na házenou dávají napovědět, že cibulky jsou asi taky pěkně masírované, ale tentokrát genetiky a bůh ví jakou chemickou pakáží.

Nakonec jsme v centru, které bylo v nedělním večeru úplně mrtvé, provedli několik zmatených operací, prošli jsme se po hlavním náměstí Plaza de Armas a našli jsme palác La Moneda. kde si Allende vpálil kulku do hlavy před tím, než v Chile nastolil Pinochet svojí diktaturu.

Jak vidíte na fotkách, diktatura ale neudělala nic ani s architekturou připomínající kterékoli sovětské město, ani s revolučností Chilanů, neb obrazy sevřených pěstí a dělníků a rolníků zdobí mnoho nároží. Můj banner je z Nerudovy ulice. A takhle pokračuje revoluce v jedné z restauarací v Providencii.







Inu, revoluce je rudá stejně jako víno.

A i po víkendu pokračuje naše seznamování se s městem a jeho, prozatím hlavně evropskými, obyvateli. V pondělí jsme se tedy seznámili s dalšími Hvězdopravcovými kolegy a jejich partnery a partnerkami. Večer jsme strávili v Nerudově čtvrti Bellavista, jejíž restaurace a bary stále bzučí životem. Natočila jsem vám video. Toto je Bellavista o mrtvých letních prázdninách v pondělní večer.



Tak se zatím mějte pěkně. Právě jsem dostala zprávu, že zavazadla strávila poslední noc přeci jen už na letišti v Santiagu. Chilané mají totiž jednu vlastnost: vždy vypadají velmi zaměstnaně a vždy jim všechno strašně trvá. Zavazadla tedy "neměli čas doručit dříve". Ale naštěstí můžu jít ta naše zavazadla vybalit. A mimochodem, připravila jsem vám anketu o chislké kuchyni. Která z uvedených bylinek je v Chile úplně ve všem, až se vám z ní po týdnu zdvihá žaludek? Hlasujte na liště vedle. A pokud chcete vidět všechny fotky, klikněte zde.