Who is who

Když se podíváte do wikipedie, zjistíte, že Chile je republika, jejímž úředním jazykem je španělština, že mají prezidentku, že měna je peso, že nejvyšším bodem je Nevado Ojos del Salado (6880 m n. m.), a také několik zajímavostí, což cituji: "Chuquicamata je největší ložisko mědi na světě. Punta Arenas je nejjižnější stotisícové město na světě. Města Arica, Calama a Iquique v poušti Atacama tvoří nejsušší místo na světě, v Arice do roku 1973 400 let nepršelo". Při čtení těchto slov si začínáte uvědomovat, že Chile nebude tak úplně země jako všechny ostatní.

A když do Chile přijedete...

Tedy, když přijedete! Pokud si jako my vyberete pro příjezd evropskou zimu a nota bene tu letošní, s odletem z Marseille, kde by v zajímavostech mohlo stát: "Při napadnutí třech centimetrů sněhu je vyhlášeno uzavření všech veřejných institucí včetně letiště.", může se vám stát, že nedojedete vůbec. Nám prozřetelnost zařídila, že jsme odjeli 5.ledna, kdy bylo letiště v Marseille i v Paříži zavřené pouze půl dne. Dostali jsme se tak místo do letu v 16:10 do letu v 13:20. V 17 hodin nás tedy nacpali do letadla, kde jsme čekali do 20h na povolení k odletu. Drobný trénink na zemi na čtrnáctihodinový let do Santiaga. V Paříži se opakovalo totéž, let měl odletět včas (v 23:15), ale nakonec jsme odlétali až po druhé ranní. Naštěstí jsme nečekali celou dobu v letadle a v odletové hale byly zadarmo hry na playstation, takže jsme mohli svou frustraci odreagovat šíleným proháněním se formulí po Monacu.

Ale nakonec jsme odletěli a doletěli. Bohužel, když odlétáte tuto zimu a doletíte, můžete být rádi, že jste doletěli, a není záhodno žádat, aby doletěla též vaše zavazadla. Z našich nedoletělo ani jedno, všechna zůstala spát v Paříži na letišti spolu s 1600 pasažéry, jimž byl zrušen let. Air France nám slíbili, že si můžeme koupit nové oblečení do výše 100euro na hlavu, což se první den jevilo jako dárek, druhý den jako užitečné a třetí den jako nedostatečné. Ve Francii totiž sněžilo a sněžilo, a po zavazadlech se slehla země.

Člověk by měl možná chuť trochu nadávat, ale Hvězdopravcova maminka, která odletěla den před námi na Martinique, nám připomněla, že když se člověk rozhodne se expatriovat, je tak trochu dobrodruh. Jejich letu nad Atlantikem vypověděl jeden motor, a letadlo muselo nouzově přistát na vojenské základně na Azorech. Naštěstí to nikoho nestálo život, ale pouze 28hodin zpoždění. Zavazadla ale přistála s nimi. Člověk si prostě musí umět vybrat.

Když jsme tedy doletěli, čekala nás celní kontrola. A nemyslete si, že jenom proto, že neletíte do Ameriky, budete v nějaké zemi, kde je celnice jeden velký bordel! Všude stojí lidé, kteří se vás ptají, zda nemáte nějaký zakázaný produkt, vyplňujete formuláře a kdesi a cosi. Apak také musíte projít celnicí, kde celník Rousseau pokýve hlavou nad faktem, že budete v Chile rok a pečlivě vám vysvětlí, že musíte požádat o víza, protože můžete bez víz zůstat na území Chile jenom 90 dní. Kývete a celník vám nakonec udělí do pasu razítko. Z venku pak vidíte, že zavazadla sice projíždějí scanerem, ale nikdo se nedívá na jeho obrazovku, ani na to, co jste napsali do prohlášení. A když o dva dny později jdete vyplnit žádost o vízum, Soledad, naše dobrá duše v ESO, řekne nad razítkem v pasu: "Kde je? Tohle je loňské." A skutečně. Celníček 31.prosince dobře slavil a 1.ledna změnil na razítku den, dokonce i měsíc změnil, ale na rok zapomněl. A nepřehodil ho ani další den a ani další, a pokud se mu razítko nerozbilo, vyrábí ilegální imigranty v Chile dodnes.

Jak jste se dočetli, úředním jazykem v Chile je španělština. V podání některých lidí, jako třeba našeho bezzubého vrátného, se španělština velmi podobá tatarštině. V podání jiných je to pak španělština, které tak trochu rozumíme a já jí tak trochu produkuju a Hvězdopravec ji produkuje jako francouzštinu s "o" na konci. Ano, jistě, vytahuju se. Aby ne, když se mi již první den podařilo po telefonu objednat večeři, a tato dorazila a jediné, co bylo špatně, bylo, že místo 4 empanadas jich dorazil neuvěřitelný balík. Čili není třeba zoufat. A i kdybych zoufala, hlady neumřu, protože máme empanadas nejméně na čtyři dny.

Také jsem vám psala, že Chile má prezidentku. Mohli byste si tedy myslet, že se jedná o zemi pokrokovou. Na jedné straně ano: ženy tu řídí, pracují a chovají se stejně nezávisle jako kdekoli v Evropě. Jinak je pokrok v Santiagu cítit především jako amerikanizace, kterou jako Češi velmi dobře známe z Prahy. V moderních čtvrtích můžete jíst hamburger z MacDonaldu, zapíjet do kafem ze Starbucks a navrch si dát koblihu v Dunkin Donuts, ale těžko si dáte nějaké typické chilské jídlo. A spatříte zde zcela jistě jihoamerický fenomén: "nanas", ve stejnokroji oblečené služky venčící psy či dětičky, jak se páníčkovi zlíbí. Pokud jste někdy viděli jakoukoli latinoamerickou telenovelu, víte, o jakém stejnokroji mluvím. Když se večer podíváte z okna našeho hotelu, který je v čtvrti pro bohaté, v budově naproti spatříte v osvětených oknech kuchyní, které jsou v jedné vertikální linii, neb v každém bytě je kuchyně na stejném místě, po jedné "naně". Při návštěvách bytů jsme viděli, že tzv. "moderní byty" ve čtvrti amerických fast-foodů mají vedle kuchyně malý pokojík speciálně určený pro nanu. Když jsme pak v jednom takovém nabízeném bytě sešli dolů, kde byl bazén, a kde, sledující houf děcek, seděly tři nany oděné ve stejnokroji, dali jsme si s Hvězdopravcem jednu podmínku pro hledání bytu: první věc, kterou spatříme, nesmí být nana venčící páníčkova psíčka. A to ani já, ani Hvězdopravec, nejsme nadšenci domácích prací, a ve Francii jsme měli paní na úklid. Naše paní na úklid ale vydělávala za hodinu tolik, co latinskoamerická nana za jeden den, a navíc měla zdravotní pojistění a my jsme za ní odváděli daně. A není to tím, že by Francie byla mnohonásobně dražší než Chile.

Při hledání bytu jsme tedy zkonzultovali Hvězdopravcovy kolegy a též naší pomocnici při hledání, Paulinu. Paulina je Chilanka, která nám jako první svěřila, že Chile je báječná země a která z profesionální role vypadla asi po pěti minutách a po hodině nám vysvětlovala, jak právě nazvala špatně zaparkovanou řidičku blokující cestu našemu autu a jak správně toto slovo používat. Včera nás vzala na prohlídku městem, abychom viděli, kde bydlí ona, a tak jsme vybrali čtvrti, kde bydlí střední třída a kde bychom chtěli bydlet také. Večer jsme strávili v jedné takzvaně bohatých nehodné (citace, autorem je jiná pomocnice s hlednáním bytu) čtvrti s Markem a Constanzou, holandsko-chilským párem. Dali jsme si Pisco Sour a výborně upravené jehněčí v jedné z místních restaurací. Majitel nám pomohl vybrat odpovídající víno, které bylo stejně vynikající jako jídlo. Celá legrace stála cca 25 euro na osobu. Člověk se tedy tak trochu ptá, proč se jedná o tzv. bohatých nehodnou a nebezpečnou čtvrť, kterou Markovi a Constanze jejich poradkyně pro hledání bytu dlouho rozmlouvala. Nájmy jsou tu nízké, čtvrť je plná studentů posedávajících v barech či v parku na zemi, a protože je tu málo výškových budov, z okna máte neuvěřitelný výhled na vrcholky And, jež i v létě zůstávají bílé. Pravda, nenakoupíte zde u Armaniho. A přestože nechceme hledat Evropu, najednou jsme se ocitli někde, kde na první pohled vidíte, že nejste u vás, ale tak nějak se cítíte jako doma.

Hned, jak budu mít čas, vám všechno pokusím doložit fotograficky. Zatím se mějte pěkně. Už víte, who is Chile, aspoň na první pohled. Vyhlašuji tedy soutěž pro hispanisty o to, kdo dešifruje, who is chequita.