Po čtrnácti dnech v Patagonii jsme strávili dva týdny na severu Chile s mými rodiči, kterým ráda říkám Golemci. Kdysi jsem tak začala říkat svojí zimomřivé mamince, která si koupila tu úplně nejtlustější péřovou budnu, jakou si umíte představit, což ji, ženu drobné postavy, rozšířilo do dimenzí reklamy na pneumatiky Michelin. Maminka nikdy nevynikala odhadem vzdálenosti, takže svými péřovými polštářky pořád do něčeho šťouchala, zvláště pak do kolemjdoucích a spolujdoucích, a naducané polštářky vyvolávaly dojem, že člověk uvnitř bundy nemá loketní klouby, ramenní klouby a dokonce ani pas. Prostě, že je takový malý Golemek.
Pár dní jsme strávili v Santiagu, zajeli jsme se podívat do Valparaísa, a pak jsme se vydali s Hvězdopravcem na Dalekohled. Tam jsme ho nechali pracovat a odjeli do San Pedra, kde jsme zjistili, proč se říká v češtině "je vedro jak v San Pedro". Ze San Pedra jsme se přesunuli přes Calamu do Iquique a přírodních parků Isluga a Salar de Surire. V Calamě na nádraží nám během čtvrt hodiny čekání ukradli jeden batoh, ale naštěstí v něm byly jenom nepotřebné maminčiny hygienické potřeby. Abych vám to vysvětlila. Moje maminka má už od mých dětských let v jedné polici ve skříni tašky s hygienickými potřebami, do kterých v průběhu let potřeby přidává, aniž by je také odebírala, a bere s sebou na cesty. Z tašek ale vždycky potřebuje jenom část, kterou má po kapsách nebo někde při ruce. Nepotřebné potřeby, které si tak jako černí pasažéři jezdí v klidu po světě, jsou stále uložené v neskladných taškách. A ty byly v onom ukradeném batohu a celý ho naplnily. Jen bych ráda věděla, zda onen pouštní zloděj věděl, na co jsou spínací plastové spony na nošení běžeckých lyží, které v tašce s nepotřebami též byly.
Největší jídelní průšvih bylo bez diskuzí sushi, na které jsem Golemky dotáhla, protože ho ještě nikdy nejedli. Asi vám připadá divné jíst sushi v Chile, a věřte, že místní ryby jsou vynikající a m že místnímu sushi se žádné z těch, které jsem jedla v Evropě, nevyrovná. Takže jsem rozhodla, že Golemci musejí ochutnat a v Iquique jsme šli tedy na sushi. Nebylo špatné, ale maminky žaludek si myslel úplný opak, a tatínek zase v nestřežené chvíli spolkl celou velkou kuličku wasabi a kuckaje a se slzami v očích nám sípavě sdělil, že ten ženšen nějak strašně pálí. Druhý den ráno se tak dostavili na snídani jeden lituje, že mu v batohu v Calamě ukradli prášky na nevolnost a druhý, plný alergických skvrn, že taktéž zmizely prášky na alegrii. Inu, dala jsem jim s tím sushi tedy pěkně zabrat.
Po hodině a půl bloudění jsme dorazili konečně do San Pedra, bohužel ale na neznámé místo, takže jsme s vystrašenými Golemky strávili ještě půl hodiny chozením po setmělých předměstích, než jsme konečně mohli zapít prožité v hospůdce blízko hostelu, kde jsme bydleli.
Golemci si možná mysleli, že horší už to být nemohlo, jenže to neznají Hvězdopravce. San Pedro je přeci jen velmi civilizované a turistické a na konci chilských prázdnin doslova přecpané. V touze po troše samoty jsme s Hvězdopravcem vymysleli dvoudenní výlet z Iquique do Parku Isluga a Salar de Surire. Oba parky leží u hranic s Bolivií a jsou velmi málo navštěvované. Dokonce tak málo, že člověku znechucenému přelidněným San Pedrem dokážou vykouzlit úsměv na tváři, když se konečně mezi zamračenými tvářemi indiánů Aymara objeví nějaký bělošský turistický úsměv. O tom, jak málo jsou parky populární, svědčí i to, že tu není nic oplocené a nikde se nic neplatí, což je v Chile velká rarita. Vesnice, které na mapě vypadají malé, jsou ve skutečnosti pár polorozbořených kamenných domů, kde si nikdy nejste jisti, zda někdo opravdu žije. Ale zcela jistě ano, protože občas na nekonečném altiplanu spatříte v dáli kráčející postavu pasáka lam nebo vesničana nesoucího náklad.
Protože to jsme ještě nevěděli, jak vypadají místní vesnice. Naštěstí jsme nakonec Terrano vytáhli svépomocí a do vesnice se dokodrcali motorově. Polorozbořené domy postavené okolo polorozbořeného kostela působily studeně prázdně, když jsme spatřili staříka, či spíše řekněme dědka, který stál u barelu zahrazujícím cestu. Když jsme se přiblížili, za strašného štěkání přiběhli dva psi a okolo staříka se vynořilo hejno dětí. Hvězdopravec zastavil a stáhl okénko. Stařík nám začal zmateně vykládat něco o tom, že dál nemůžeme, obnažuje přitom holé čelisti v puse plné lístků koky. A ať mu pomůžeme a že se mu ztratila lama a že stejně dál nemůžeme, že musíme počkat hodinu, než opadne voda, že voda odnesla most (jako kdyby někde v parku nějaký most byl) a že moc prší a že ve vesnici nikdo kromě něj není. Zkrátka chtěl peníze. Rychle jsme se otočili a naštěstí se nám tu strašidelnou vesnici podařilo objet jinudy.
Jeli jsme dál a protože nikde nebylo možné sehnat slušnou mapu parku, jen jsme dohadovali, kterým směrem jsou vesnice Enquelga, Isluga a Colchane, které měly být podle předchozích zjistění trochu více obydlené. Nakonec jsme museli přejet brod přes rozvodněnou řeku, ale hned za brodem jsme se dozvěděli, že jsme na dobré cestě do Enquelgy. V deštivém studeném podvečeru nebyl v jejích ulicích ani živáček, jen o kousek dál jsme potkali pasáka lam, jehož nehybná ošlehahá indiánská tvář na nás nepůsobila moc přívětivě. Pamatujete si ještě, jak v všech mayovkách bylo, že indiáni nezměnili výraz tváře ani při mučení? Věřte mi, že to musí být pravda.
Přes vesnici Islugu plnou odpadků jsme nakonec vyčepraní dojeli do Colchane, přechodu do Bolivie, kde se proti nám najednou vynořila modrá budova s nápisem hotel a kantýnou plnou svraštělých nehybných tváří Aymarů. Hotel v téhle pustině vypadal jako zázrak.
Druhý den ráno jsme měli možnost objevit nejneuvěřitelnější benzínovou pumpu. Když jedete do parků z Iquique, musíte s sebou benzín vézt, protože poslední pumpa je kousek za Iquique v Pozo Almonte. Jenže nám bylo jasné, že se benzín někde jistě bude sehnat dát. I Aymarové mají přece občas auta a rozhodně nejezdí pro benzín dolů do pouště.
Majitel hotelu nám poradil, ať se vydáme po prašné cestě podél bolivijské hranice, že jistě narazíme na Bolivijce, kteří benzín prodávají, protože na bolivijské straně pumpa je kus za hranicemi. Průtahy na hranicích jsou ale tak složité, že pro skupinku cizinců s půjčeným autem není možné hranice přejít.
Aymarové jsou nejpodivnější obchodníci. Když něco chcete, často vám řeknou, že to nejde, a teprve, když vidí, že nechcete akceptovat žádnou z navrhovaných variant, přistoupí na tu vaši. V neuvěřitelné pustině altiplana jsme například narazili na pekaře chleba. Není asi nutné poznamenávat, že v polorozbořených vesnicích nikde nebyl ani obchod, natož restaurace, takže chleba byl vítán. Pekař měl před sebou krabici plnou čerstvého teplého chleba a jeho žena jich právě sázela nejméně dvacet do obrovské pece. Zeptala jsem se, kolik za chleba chce. Není na prodej, řekl mi pekař oním aymarským způsobem "ani kdybyste mě mučili, výraz tváře nezměním". Všechny tyhle chleby si prý někdo objednal. Napadlo mě, že tyhle chleby by nakrmily hravě celé altiplano, ale jak to
P.S. Fotky jsou konečně zde.
Terezo doufám, že jednou bude tenhle blog sloužit jako podklad k napsání výpravné knihy, určitě by stála zato :-) opravdu z extrému do extrému :) a teď se k tomu přidávají další rozmary přírody, snad jste vpořádku - podle obrázků ze zpráv, nic záviděníhodného. Tak hodně štěstí Vám i kolem se pohybujícím lidem.
OdpovědětVymazatNo, musim pridat aktualizaci, ze tedy moji rodice za svuj pobyt pridali peknou tecku, a to zemetreseni o sile 8.3 . Pekne to s nami v noci otraslo, v byte popadalo, co mohlo a jedna stena ustoupila o 5cm. Letiste je zavrene, takze tu s nami asi chvili jeste pobydou, i kdyz to vypada, ze by radeji sli treba i pesky, dobrodruzstvi uz si uzili dost...
OdpovědětVymazatMilá Terezo, znám se s Vaší maminkou z jejích lázeňských pobytů v Teplicích. A protože nás obě spojuje láska k Francii, zašly jsme i několikrát společně na kávu. A jak už to mezi námi ženami bývá, z povídání o Provence jsme přešly i na povídání o dětech a já se postupně dovídala o Vašem dobrodružném životě a stala se nadšenou čtenářkou Vašich stránek. Mnohokrát jste mě svým vtipným vyprávěním rozesmála. A tak, když jsem se dnes doslechla o tom zemětřesení, první moje myšlenka patřila Vám a Vaší mamince. Věřila jsem, že jste v pořádku, ale dokázala jsem se také vžít do toho strachu, jaký o Vás v tuto chvíli má ona. Chtěla jsem jí napsat povzbuzující SMS, ale napřed jsem nakoukla sem, na Váš blog. Bylo to pořádný šok, když jsem se dočetla, že Vaši rodiče jsou právě teď u Vás. A tak na Vás na všechny moc myslím. Ať se Vaši Golemci vrátí v pořádku domů a Vy můžete nerušeně pokračovat v zaznamenávání Vašich zážitků, které jsou plné optimizmu i v popisovaných situacích, kdy Vám třeba ani do smíchu nebylo. Máte můj velký obdiv.
OdpovědětVymazatM. Helclová
Diky za podporu, pani Helcova. Golemkum to vyridim!
OdpovědětVymazatTohle byste u moře rozpláclí na pláži holt nezažili :))
OdpovědětVymazatlio.