pondělí 16. srpna 2010

Či či či vulkány

Minulých deset dní jsme strávili na jihu u malých milých vulkánů. Jako loni, opět se skialpy, ale tentokrát také s lyžemi a s bandou astronomů. Kromě Hvězdopravce s námi jeli Francouz Sylvain, Češka Lucka, Brazilec Dimitri, Španělka Amelie, Němec Daniel, Jihoafričanka Retha a její bratr a Američané Margaret a John, o nichž bych spíš měla říct Spojenostátané, jelikož celá Jižní Amerika je na pojmenování Američané Americanos, alergická. Američané jsou tu přece všichni, nejen lidé ze Spojených států, Estadounidenses! Neboli gringos! Tak jacípak Američané!

V sobotu jsme jako předvoj výpravy vyjeli jen Sylvain, Lucka, Hvězdopravec a já. V M.I. Lodge, v našem oblíbeném hotelu pod vulkány, jsme ale měli ubytování až od neděle, takže bylo nutné přenocovat někde jinde. Hvězdopravec tedy po dlouhém telefonování a seznamování se s chilskou organizací rezervací ubytování našel nějaké chatičky neboli cabañas kousek od M.I.Lodge a jelo se.

Sylvain je v Chile teprve hodně krátce, takže je v plném kulturním šoku. Právě zařizuje byt, a to, jak laskavý čtenář ví, není v Chile jen tak. Kdesi mezi čekáním na dodávku nějaké zásilky a zoufalým pohledem nad zfušované dvojité okno, které nechal v bytě předělat, aby se izoloval od hluku avenida de Providencia, zaslechl pokřik, jímž Chilané povzbuzují svůj národní tým: Či Či Či, le le le, viva Chile!!! Když tedy Sylvainovi závozník ze Sodimacu řekl, že mu rozhodně nedonese zásilku do bytu, protože se nevejde do výtahu, zapěl Sylvain v duchu Či či či... a od té doby pěje pravidelně.

Či či či, pěli jsme zvesela, když jsme se Pathfinderem řítili po Panamerikaně na jih a jako obvykle jsme potkávali na dálnici koně, krávy, slepice, nespočetně cyklistů a přecházejících chodců. Do skupiny nejpodivnějších událostí na dálnici bych ale na této cestě hlavně zařadila chodce, který v pravém pruhu vezl v protisměru kolečko s pytlem cementu, živě přitom rozprávěje se svojí ženou cupitající po krajnici, a též staříka, který přecházel dálnici s asi desetimetrovým stromem hozeným přes rameno.

Pak jsme opustili Panamerikanu, promotali se Chillánem na správnou cestu, a za hodinu jsme byli u naší cabani, kde jsme měli stávit noc. Na pohled velmi pěkný sroubek se ukázal mít nejeden či či či vroubek. Stěny nebyly vůbec nijak izolované, což v zasněženém horském údolí způsobovalo, že se uvnitř kouřilo z pusy. Co bylo zaizolováno výborně, byla kamna, jediný zdroj tepla, na nichž se i po pořádném roztopení dala kupodivu udržet ruka, stejně jako na komínu, který z kamen vycházel. Topenáře by tedy měli zaměstnat hlavně jako instalatéra. "Nechte celou noc téct vodu, jinak vám zamrzne!", řekla nám majitelka chatičky a na ukázku otevřela kohoutek. Vytekl z něj drobný čůrek vody, majitelka kohoutek zase zavřela a ještě několikrát nám připomněla, že ať hlavně nezapomeneme vodu před usnutím zase otevřít.

Před usnutím jsme tedy otevřeli kohoutky v kuchyni a v koupelně. Vytekl zase drobný čůrek a následně se celá chatička začala otřásat, jak se voda snažila prodrat zamrzlým potrubím. Šplchrvzrzzzzzzzšlpppppcchhhhh, ozývalo se na celé kolo. V naději, že si voda přeci jen najde cestu a hluk brzy ustane, jsme se zavrtali do přikrývek. Lucka ještě odběhla do koupelny, a teprve když za ní zaklaply dveře, uvědomila si, že nejen, že zavřela prskající kohoutek, ale také, že otočila zevnitř zámkem na zamčeno a následně zavřela dveře. Tenhle místní systém už donutil nejednoho člověka močit venku. Dveře se pak zvenku prostě otevřít nedají.

Ve tři v noci se Sylvain vyhrabal z pelechu a zavřel také kohoutek v kuchyni, protože nikdo z nás kvůli šplchvrrrrrzzzz nemohl spát.

Ráno jsme se došli vymočit za chatičku, když tu si Hvězdopravec vzpomněl, že v zavřené koupelně nechal kartáček na zuby. Co teď?, řekl by si Evropan. Jenže, co jsem vám říkala o chilských oknech? No samozřejmě, netěsní a dají se zvenku lehko otevřít! A chatička byla přízemní, takže od minutu později už Hvězdopravec lezl oknem do koupelny, odemkl dveře a všechno bylo zase krásné.

Či či či, řekli jsme si a odjeli jsme na sjezdovky Termas de Chillán. Lucka cestou říkala, že na středisko slyšela dost rozporuplné reakce od nějakých Spojenostátanů.

A ukázalo se, že ne nadarmo.

Chilské lyžařské areály nejsou moc velké, ale zato jsou drahé. V Chillánu byl areál ale o to menší, že v nedělním odpoledni v plné sezóně jezdila jen polovina vleků. Za plné jízdné, samozřejmě. Co to jako má být?, rozčilovali jsme se. Když oni areál mají dva majitelé, vysvětloval nám Bertrand, majitel M.I.Lodge. No a půlku areálu jeho bývalý majitel prodal, jenže se nedohodl s novým majitelem, kdo vymění staré kotvy a sedačky. A nový majitel tedy odmítá vleky spustit, protože tvrdí, že starý majitel má nejdřív vyměnit ty sedačky. A tak se nejezdí...

Či či či, řekli jsme si, trochu zklamaní tím, že vlastně jezdí jen jedna opravdická sedačka. Jenže se ukázalo, že nebudeme zklamaní dlouho. Do Termas de Chillán totiž přijeli cvičit sjezd policisté a vojáci. A to se ukázal být opravdu něco. Ale o tom příště...

3 komentáře:

  1. Jako bys žila v úplně jiným čase, my se tu už 4 měsíce pečem a vy si lyžujete! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Zdravim z Recka [vykricnik] Padame tu vedrem na usta [vykricnik] :)))

    lio.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím do teplých krajin! Já bych se tak ráda pekla a padala vedrem, a zrovna mi nechce chytit naše či či či topení...

    OdpovědětVymazat