Peřinu s sebou

V pátek jsme se rozhodli jít na představení Piazzolli Tango. Představení se konalo v Teatro Oriente a tentokrát opravdu tam, ne jako když jsme šli na Bregoviče a představení bylo na poslední chvíli přesunuto jinam, aniž by o tom divadlo uznalo za vhodné informovat na svém webu. Inu, Chilané mají pravdu, když říkají, že nemáte nikdy nikomu věřit.

V pátek byla obzvlášť zima, protože odpoledne trochu sprchlo a začalo být tedy hrozné vlhko. Vlhko a tři stupně, to je v Santiagu na sebevraždu. V osm jsem skončila lekci češtiny, odtrhla se od topení a vyrazila jsem do Providencie, kde jsem měla sraz s Alvaritem, Amélií a Eli. Všichni přišli zabalení až po uši v šálách, čepicích a kabátech. Když jsme dorazili do divadla a uvaděčka nám ukázala naše místa, došlo nám, že jako vždy a obvykle nebudou věci jen tak.

Lístky se v Chile kupují hlavně přes Ticketmaster, který jako hlavní a prakticky jediný portál nijak nedbá na to, co si o něm zákazník myslí. Za to, že si na internetu koupíte lístek, zaplatíte ho a dojdete si pro něj do jediné kanceláře v Santiagu, si portál naúčtuje příplatek asi 10% z ceny lístku. A že už vám vykonal velkou laskavost tím, že si lístky můžete koupit, počítač vás usadí tam, kam se mu zlíbí, klienty není přece třeba otravovat s tím, aby si místo v hledišti vybírali sami! A zdá se, že pokud je to Eli, kdo lístky platí, usadí vás na to nejhorší místo, které v divadle najdete, a to i když vyberete ty nejdražší lístky. Nedávno jsem vám psala, jak jsme na koncertě Caetana Velosa seděli na místech, na něž přímo svítily reflektory z pódia a na jeviště tedy nebylo možné hledět, ale maximálně se z toho zjevit. Tentokrát jsme neseděli na místech jako u výslechu, ale zato úplně v poslední řadě hned vedle zvukařů, kteří horlivě rozprávěli o něčem velmi zajímavém. Za to, že jsme je mohli celý koncert poslouchat, nám zvukařský pult zakrýval asi třetinu jeviště. Další třetinu mi zakrýval pán přede mnou, protože hlediště nebylo moc zvednuté. Druhý den poté mi kulturní spolužáci z univerzity vykládali, ve kterých dalších divadlech jsou taková vypečená místa, ze kterých někdy není vidět vůbec nic. "No, ale aspoň můžeš poslouchat", řekla na omluvu Nydia. Měla jsem tedy štěstí, říkala jsem si, zvlášť proto, že po chvíli diskuze Teresa řekla, že vlastně neví, jestli zná nějaké divadlo, kde jsou všechna místa uzpůsobená k vidění a slyšení.

A hlavně byla strašná zima. V Chile se v divadlech a kinech zásadně netopí a pokud nemáte doma norkový kožich, doporučuju do divadla v zimě jako vhodný oděv lyžařské kalhoty a péřovou bundu. Nebo si k svátečním šatům prostě přibalte peřinu. A to tím spíš, že hned nad našimi hlavami ústilo větrání, tj. jakási věc, která nabírala studený vzduch zvenku a hnala ho dovnitř. V létě jistě do rozpáleného divadla žene horký vzduch z ulice. Inu, jak jsem vám říkala, za nejnebezpečnější pro lidské zdraví Chilané považují teplotní zvrat, takže se tato koncepce klimatizace a topení dá docela pochopit. Každopádně, když nemůžete ani vidět, ani poslouchat, můžete aspoň nebýt vystaveni nebezpečí nachlazení, to je od pořadatelů přeci jen pěkné.

Po skončení představení Amelia řekla, že by někam zašla na horkou čokoládu, a tak jsme šli do baru kousek od divadla. Horkou čokoládu neměli, ale přesto jsme zůstali, protože v baru bylo topení a tím pádem asi 15 stupňů. Hovor se točil, jak to touhle dobou bývá, okolo faktu, že je zima. O čem se také máte bavit, když máte zmrzlé nohy i ruce a sedíte v baru v kabátech, že? Víte, co říkal Maslow o bazálních potřebách, ne? Amelia pochází z Malagy, Eli z Tenerife a Alvarito z provincie Catamarca na severu Argentiny z jakéhosi zapomenutého koutu sedm hodin autobusem od Cordoby. Raději si ani nepředstavuju, jak jeho rodné město vypadá, vím jen, že minulý týden měl přijet do Santiaga Alvaritův nejmladší bratr. Není to muž znalý světa, řekl Alvarito, když bratr nepřijel ani v neděli, jak ohlásil, ani v pondělí a dokonce ani v úterý. Ve středu se bratr ozval. Dojel do Mendozy, což je město na druhé straně hor, tedy na argentinské straně a byl okouzlen. Je to dokonce větší než Catamarca! nadšeně vysvětloval Alvaritovi po telefonu. A okouzlen tím půlmilionovým městem (což je v Jižní Americe maloměsto) do šestimilionového Santiaga nikdy nedorazil. Škoda, mohl se tu svézt metrem.

Eli, Amelia, Alvarito a já jsme si tedy dýchajíce si na ruce povídali, jaká je strašná zima. Vzpomněla jsem si na svá gymnaziální léta a na starou budovu gymnázia s věčně nefungujícím kotlem. A na nás, vychytralé gymnazisty, kteří věděli, že hygienická norma stanoví, že když je ve třídě méně než 18 stupňů, nesmí nás nikdo nutit ve škole pobývat. "Myslíš jako -18, ne?!", řekla Amelia. Ne, řekla jsem já, myslím jako plus osmnáct. Osmnáct? divily se obě Španělky. "A taky mě hrozně udivilo, když jsem za mlada poprvé slyšela, že na jihu Evropy nemáte v bytě topení", řekla jsem. "Cha, topení," zasmál se Alvarito: "My jsme ve škole neměli ani okna. A jednou, když jsem byl malej, tak jsme neměli ani dveře. A to byla fakt strašná zima, to jsi nemohl ani psát." To věřím, když na severu Argentiny může být klidně na nule. Každopádně nevím, jak to malý žáček ze školy bez oken a dveří dotáhl na hvězdáře, který žil v Paříži, v Rio de Janeiru a nakonec i tady, v Santiagu. Kdyby mi tak strašlivě nemrzly uši, smekla bych před Alvaritem klobouk.

A mrzneme dál. Každý den odškrtávám v kalendáři. Ještě měsíc a bude to za námi. Týden z něj strávíme lyžováním v Termas de Chillán, sláva. Dva týdny strávím zabalená ve dvou svetrech nad pracemi, které musím odevzdat na univerzitu. Což mi připomíná, že už máme rozvrh a plán na druhý semestr! Přišel v pondělí. Ve středu přišel mail, že nás bohužel musí varovat, že plán a rozvrh nejsou až tak úplně definitivní. Udivuje mě hlavně, že se nám to vůbec namáhají říct. Copak někdo očekával, že by rozvrh mohl platit?

Hlavně ale, že máme ve škole okna.

P.S. Abych udělala svoji obvyklou bilanci katastrof, tak minulý týden opět vypadla elektřina skoro v celém Chile. Zrovna jsem pracovala na lince a měla jsem na telefonu pacientku z třetího regionu, tj. z místa asi 1600km od Santiaga. Když tu začaly blikat žárovky. "Asi nám vypadne elektřina.", řekla jsem: "Tak kdyby se hovor přerušil..." když tu mi zhlasl počítač. "Je, tady taky!", stihla pacientka říct, než se zhroutila mobilní síť...