Bicentenario

Chile letos oslaví dvě stě let nezávislosti. Jak už jsem psala, ten začátek nezávislosti je tak trochu pochybný v tom, že Chile ve skutečnosti ještě před dvě stě lety moc nezávislé nebylo a i když pak bylo, tak to chvíli trvalo, než se to rozneslo do všech jeho dvou velmi vzdálených koutů. Ale co, slavit se bude letos.

Piñera, první pravicový prezident od diktatury, chystá na oslavu nezávislosti velkou amnestii. Vězení jsou v Chile přecpaná, tak je třeba trochu upustit. Není se moc čemu divit, když v téhle zemi je trestně stíhatelná dokonce i nevěra. V duchu klasického pokrytectví státu, kde má církev tak velkou moc, totiž neexistuje politická vůle zákon zrušit, ale na druhou stranu je prý dokázat skutkovou podstatu činu téměř nemožné. Naštěstí, jinak by musela sedět skoro celá populace, nebo tak se to alespoň jeví člověku jako já, co denně poslouchá pacienty a jejich příběhy. Kdo by neseděl za nevěru, šel by určitě sedět za potrat. Ten je tu také nelegální a zcela běžnou praktikou. Hlavně na chudém jihu Santiaga se dělá ještě mechanicky, po staru, a soudíc dle traumat některých pacientek, je to pěkná řezničina. Slečinky z bohatých čtvrtí ale najdou vždycky nějakého moderního andělíčkáře na soukromé klinice. A kdo by nešel ani za potrat, ani za nevěru, šel by za drogy. Nebo za daňový únik, myslím. Nebo by tedy aspoň musel doživotně platit pokutu za příšerné řízení. Zkrátka, v Chile je tolik pravidel, že každý by šel za něco.

Piñera tedy chystá amnestii, amňu, jak říkali kdysi moji klienti "od fochu". A církev, co je tu v pozadí všeho, hned začala vykřikovat, že milost a odpuštění je křesťanskou povinností a jako bod tři v dokumentu, kde Piñerovi doporučuje, u koho všeho by měl amňu zvážit, mu také doporučuje zvážit ji u lidí, kteří sedí za porušování lidských práv, kterých se dopustili v době diktatury. Aby prý měli všichni stejná práva. Inu, generálové byli jak známo vždycky s černoprdelníky přátelé. Tak trochu nevěřím vlastním očím.

Ne proto, že je to politické, ale proto, že mám jeho písničky opravdu ráda, jsem poslouchala dnes večer Victora Jaru, zpěváka, kterého umučili v prvních dnech diktatury na stadionu v Ñuñoe. Pořád si myslím, že my a Chilané máme přes hodně rozdílného také hodně společného, a myslím, že chilský folk je toho dokladem. Jejich písničky sice opěvují ledovce And, moře a spol., ale mají v sobě nějakou slovanskou tesknost, že to celé zní jako zpěv o šumění borovic a třpytu rybníka. A Ubalím si cigárko by klidně mohl zpívat i český folkař, co říkáte?



A tahle písnička, to je velká klasika.



Víte, komu ji Jara věnoval? Ani vám to raději nebudu říkat, přestala by se vám líbit, jako tak trošičku zhořkla mně. Jmenuje se Aparecido, což je něco jako "objevený" a je to o někom, kdo se má dobře schovat v džungli, aby ho nenašli, protože ho jinak zabijí. Takže jistě tušíte. Když to Jara psal, určitě nevěděl, že bude sám popraven za diktatury, která nadělá tisíce Desaparecidos, "zmizelých", což je eufemistický výraz pro lidi, kteří za diktatury zmizeli a jejichž těla se nikdy nenašla.

Zrovna píšu práci o bláznovství. Což je téma tak široké, že bych to asi nedopsala nikdy, a tak to budu muset nějak zúžit. Co třeba bláznovství ideologií?

Tak přidávám ještě jednu písničku. Je to ukolébavka, opravdu indiánská. Lidová. Pochází odněkud z Venezuely nebo z Colombie, což jsou zrovna země, co se nám tu teď tolik hádají, ale zpívá ji celá Jižní Amerika. Duerme duerme negrito, que tu mama esta en campo...moje oblíbená verze od argentinské zpěvačky Meredes Sosy. O indiánce, co uspává děcko jiné ženy, která pracuje někde na poli. A slibuje děcku, co všechno mu maminka přinese. A na konci dodá, že mámě stejně za práci nezaplatí. Pro nás, odchované komunismem, to zní možná jako klišé, ale na tomhle kontinentě to klišé není. V Chile, jedné z nejbohatších zemí kontinentu, žije podle posledních zpráv 15-30% (záleží na kriteriu) lidí pod hranicí chudoby.



Dobrou noc!