Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu...

V pátek byl zase státní svátek. Tentokrát to nebylo ani vítězství nad Peruánci či Bolivijci, ani svatý Petr, ani svatý Pavel, ale něco s Pannou Marií. Hvězdopravec, v němž se francouzský laicisismus nezapře, tvrdil, že to bude asi den, kdy se z Panny Marie stala Marie. Každopádně religiózní nebo ne, všichni jsme byli rádi, že v pátek nemusíme do práce.

Normálně na prodloužené víkendy jezdíme pryč, ale bojuju zrovna se třemi závěrečnými pracemi, které musím odevzdat do začátku srpna, a také zrovna Santiagem projížděl náš kamarád z Grenoblu David. A tak jsme zůstali doma a já jsem se mohla vyřádit v kuchyni při pořádání večeře. Vařím totiž hrozně ráda.

Už jsem docela přeborník na to, jak nahradit v Chile neexistující ingredience, jak se co jmenuje atd., ale s jednou věcí mám pořád problémy. Se jmény masa. Umím říct svíčkovou a různá zadní hovězí, ale dál je to španělská, či spíše chilská, vesnice. A není to tak docela moje chyba, protože nikde není psáno, že pan řezník nepracoval ještě nedávno jako mechanik u aut, před tím jako číšník a - co je úplně nejhorší - někde mezi tím jako holič. Nejhorší je to proto, že si neumíte představit, jakou řezničinu s vámi dokáží místní holiči někdy udělat. U řezníka jste tedy trochu více v bezpečí, nožem lechtá pouze zboží, nikoli zákazníky, ale když se zeptáte, jak se zde nazývá krkovice, a že byste kus té krkovice chtěl a že krkovice, to je na krávě tadyhle (přičemž se sebe dobrovolně uděláte krávu), řezník na vás udělá kulaté chilské oči. Jako modrooká panička v elegantním kabátku přece jasně musíte jíst jen zadní hovězí. Mnoho Chilanů má tu vlastnost, že vždycky ví líp než vy, co vlastně chcete a na co se chcete zeptat a co je pro vás nejlepší. Jak asi totiž můžu vědět, co chci, když to neumím říct? "Lomo", řekne řezník. Lomo jsou záda. A řezník má krkovici z krku a váš gulášek či boeuf bourguignon je pěkně vysušený.

Koupit u rybáře rybu, aniž by mi ji celou okrájel, uříznul jí hlavu a sundal hřbetní ploutev je skoro nemožné. "Jak tu rybu chcete?", řekne rybář. "Celou, jen jí vyndejte ty věci z břicha", řeknu já, lépe to vyjádřit neumím. Rybář se na mě podivně podívá a ukáže ploutve: "Tohle mám taky nechat?" "Jo, to jí nechte." Rybář nechápe. Ryba se přeci odjakživa jí smažená nebo a la plancha, kdo to kdy viděl, celou rybu i s ploutvemi...a než se stihnu otočit, ryba je bez hlavy a rybář se chystá na odříznutí kůže. "Můžete mi na tom filetu prosím nechat kůži?", řekla jsem onehdy. "Ne", řekl rybář: "To nejde." A z filetu kůži hbitě odříznul. Filet s kůží, no fuj!

Ještě horší je to ale s ostatní zvířenou. U řezníka je lomo "záda", napsáno u většiny masa. Jenže čí záda? Onehdy jsem takhle udělala vepřové a až na talíři jsme zjistili, že se vlastně jedná o telecí. Přičemž sehnat tady telecí, to je skoro nemožné. Bodejť by ne, když ho občas mají, jmenuje se "záda", stejně jako vepřová záda nebo hovězí. Jsou to záda malého telete nebo velkého prasete? ptám se sama sebe bezradně před kusem růžového masa a nakonec se ptám řezníka. "Prase.", řekne bez mrknutí oka bývalý mechanik a já vím, že jsem tam, kde jsem byla. Chilané totiž nikdy neříkají "nevím".

Historka z dnešní večeře je ale úplně nejzamotanější. Onehdy jsem u řezníka viděla cosi, co se jmenovalo trutro. Byly to velké placaté fláky masa s kusem kosti uprostřed a s charakteristickou drůbeží kůží na vrchní straně. Protože to bylo tak velké, řekla jsem si, že to bude asi krůta a trutra jsem koupila. Trutro, to zní přeci skoro jako turkey, řekla jsem si, krocan to bude. Hvězdopravec drůbež moc nemusí, ale maso nebylo drahé, vypadalo tak nezvykle a pod kůži mělo pěkně tmavou barvu. Však Hvězdopravec ani nepozná, co to je, řekla jsem si zlomyslně.

Trutro jsem udělala na pivě s houbami a šalvějem a opravdu jsme si pochutnali. Když jsme oblízli poslední vidličku - nemůžu říct kostičku, protože kosti byl ve fláku masa jen kousíček, tlustá kost uprostřed - zeptala jsem se chytře Hvězdopravce, zda tuší, co jsme právě zbaštili. "No to tedy nevím", řekl Hvězdopravec. "Krocana", řekla jsem hrdě. "Krocana?", divil se Hvězdopravec a podíval se na zbytek masa "Ale krocan vůbec nemá takhle obrovský stehna". A hned šel hledat ve wikipedii a ukazoval mi nejrůznější fotky krocanů. Musela jsem uznat, že opravdu krocan asi mít stehna o průměru dobrých 30 cm mít nebude. Jenže co to tedy je?

Ve slovníku jsem slovo trutro nenašla, až nakonec někde na internetu. Internetový slovník pravil doslova: "stehno, mapučského původu". Každému kverulantovi českého pravopisu bych zde chtěla připomenout, jak velký rozdíl někdy udělá čárka: "stehno, mapučského původu" naštěstí není totéž co "stehno mapučského původu".

Při revizi stehen chilského ptactva padl velký mýtus, s nímž jsem vyrostla. Mí čtenáři jako milovníci Járy Cirmrmana jistě také žijí v domnění, že tučňák žije pouze na jižním pólu. Což o to, nějakou dobu už vím, že žije také po celém pobřeží Chile, protože moře tu má v zimě 13 a v létě 14 stupňů, ale že žije i na severní polokouli, to je tedy zrada! Na severní polokouli žije tučňák, co se francouzsky řekne pinguin. Tohle slovo je mimochodem to, co pro tučňáka určitě znají pilní studenti francouzštiny po celém světě. Na jižní polokouli žije manchot, což je slovo, které se též může použít pro bezrukého člověka, a studenti francouzštiny ho nejspíš vůbec neznají. Tučňáci ze severní polokoule se od těch z jižní odlišují tím, že umí létat. Ale fakt vypadají jako tučňáci. Inu, ne nadarmo byl pomocný učitel pouze pomocným učitelem.

Naštěstí mají oba tučňáci ale malá stehna, takže jsem si jistá, že tučňáka jsme dneska nesnědli. Dle fotek jsme zbaštěnou drůbež nakonec uzavřeli na pštrosa.