O padlých zdech a zmrzlých tanečnicích samby

Tak se tak dívám, jak se v Čechách paříte, jak se vám tam vyboulují silnice, a strašlivě vám závidím. Je legrační, jak Chilané neumí stavět silnice proti dešti a v Čechách to zase evidentně neumějí proti vedru. Chilané a jejich Panamerikana táhnoucí se Atacamou se za řeky tekoucí Santiagem po každém dešti tedy zas tak moc stydět nemusí.

V Santiagu jsme včera měli od roku 1924 tu nejnižší ranní teplotu, a to celých -1.9 stupně. Na internetu se zase objevily fotografie Chilanů zabalených až po uši v šálách a kabátech, zapařených skel autobusů a dokonce jinovatky! Přes den teplota vylezla na zimních 15 stupňů, ale já už jsem zkrátka úplně pochilštěná a pěkně jsem si navlékla vlněný svetr a na něj vlněný kabátek. Rukavice ale přeci jen ještě v patnácti stupních nenosím. Přesto počítám dny do jara, které by mělo nastat koncem srpna, a dívajíc se z okna na kvetoucí muškáty si představuju, že už to jaro je a že se dá vyjít ven jen v tričku a svetříku. Zkrátka jsem tvor, který byl přešťasten v Indii, kde bylo čtyřicet.

Kromě boje se zimou, která nás v špatně izolovaných chilských domech navíc nutí neustále větrat, jinak plesnivějí v zimě stěny, jsem se po minulém nenávistném příspěvku, ve kterém jsem si pohrávala s ideou Molotovových koktejlů, rozhodla, že se na nějaké nervování můžu víte co a že to všechno prostě nějak s tím mým studiem dopadne. Během týdne jsem si tedy udělala čas na sledování semifinálových fotbalových zápasů, zase jsem začala pravidelně sportovat a rozhodla jsem se pokračovat se vším dosavadním dobrovolničením. Konec konců, co by měla být lepší průprava ke získání psychologické atestace, než se z toho všeho nezbláznit.

Co se týče mých dobrovolnických aktivit, celý podzim jsem si pohrávala s ideou nebrat si už další skupinu těhotných adolescentek. Do La Floridy je to daleko, říkala jsem si, a ještě ke všemu tam jezdím s Paulinou, která jako typická Chilanka vypadá pořád strašně zaměstnaně, i když nedělá nic, a celý proces odjezdu trvá tedy vždycky nejmíň dvacet minut. To máte tedy 20 minut cesta na kole k Paulině, 20 minut příprav na odjezd, 45 minut autem tam a totéž zpátky. V klubovně také není topení, říkala jsem si, a i v oblečku, co jsem nosívala v Praze při dvacetistupňovém mrazu, jsem po dvou hodinách skupiny zmrzlá na kost. Když prší, na Floridu se nedá dojet, protože je zatopený podjezd na Avenida La Florida, a musí se objíždět, takže vznikne strašlivá zácpa. A já mám času málo, hudrala jsem si pro sebe. Jenže jsem si také musela přiznat, že když prší, tak se stejně skupina ruší, protože by na ni nikdo nepřišel. A že když pojedu autem sama, ušetřím si oněch 20 minut na kole a 20 minut "příprav". Zkrátka jsem váhala, a když se mě Flor, sociální pracovnice, ptala, kdy si vezmu novou skupinu, řekla jsem, že si to musím rozmyslet, abych neslíbila něco, na co pak nebudu mít čas.

"Kdy se vracíš?", řekla mi Erika, psycholožka programu minulý týden. "Kam?", podivila jsem se. "Ty se nestěhuješ zpět do Evropy? A proč tedy končíš s programem?", divila se Erika. A, došlo mi, ono slavné chilské ne. To je přesně to, co se mi nevědomky podařilo pronést, když jsem Flor řekla, že si to musím rozmyslet. Už umím říkat ne, když chci říct ne (řeknu třeba: když mi to vyjde, na chvilku zaskočím.), občas rozumím, že se jedná o ne ("doufám, že mi to vyjde".), ale zatím ještě neumím neříkat ne, když chci říct, že nevím. Ach jo...

S programem jsem se nakonec rozhodla pokračovat. S časem to nějak udělám, jen nevím, jak další rok vydržím Paulinin zvyk nechat každého pronést maximálně jednu větu a zbytek dokončit za něj. V tom je Paulina opravdu šampion.

Skoro jako v zeměpise. Chilané mají o zeměpisu Evropy a vůbec o Evropě jako takové potuchy asi tolik, co mají o Jižní Americe Češi. Kdo z Čechů ví, jaké je hlavní město Paraguaye a s kým Paraguay sousedí, že ano? Moje znalosti zeměpisu Afriky jsou třeba také dost polovičaté, takže chilskou neznalost chápu. A musím se ještě pořád smát, jak si moje maminka při výletu na altiplano neustále pletla Brazílii a Bolivii. Jedno velmi studené ráno jsme se u snídaně klepali zimou mezi indiány Aymara, původními obyvateli Bolivie. Neforemné Indiánky s těly zničenými nespočetnými porody, s těžkými sukněmi ke kolenům a dlouhými fuseklemi byly zabalené do několika tlustých, špinavých svetrů a na hlavě jim trůnila tradiční buřinka. Na zádech měla každá mezi dvěma dlouhými copy v dece v pestrých barvách zabalené děcko. A moje maminka řekla: "Ráno jsem tu viděla ty Brazilky, ty tu běhaly..." Moje rozespalá mysl v té chvíli trochu procitla nad obrazem polonahých snědých tanečnic samby, které s kokrhelem na hlavě běhají v ranní mlze po zmrzlém altiplanu, když tu mi došlo, že stejně jako pro některé lidi je stále Česko Československo, je prostě někdy Bolivijka tak trochu Brazilkou.

Paulina je ale šampion. Minulý týden mi například řekla, že hraje Chile a moje země. Odkud že to jsem?, zeptala se po sto padesáté jedna z adolescentních maminek. "Z Chorvatska.", řekla Paulina, která mě tentokrát nenechala říct ani větu.

"Odkud, že to jsi?", řekla tuhle po sto čtyřicáté deváté jedna z maminek. "Z Česka.", byla jsem tehdy rychlejší já. "Aha, z Československa!", řekla maminka. Nejsem pedant a obvykle podobné poznámky nechávám být, ale zrovna mi zabloudila do hlavy myšlenka, že maminky chodí přeci jen ještě do školy, a kdo ví, kdy se jim informace o zeměpisu Evropy může hodit. "Z Česka,", řekla jsem připravena na výklad o rozdělení. Ale Paulina byla rychlejší: "Oni se rozdělili. To je jako všecky tyhle země" uháněla dál: "jako Severní a Jižní Korea, jako Japonsko" tančila Paulina svou bolivijskou sambu: "to všechno od pádu čínské zdi" zakončila spokojeně. "Čínská zeď ale přece pořád stojí.", řekla jsem já. Přece jsem se do výkladu chtěla pustit z edukačních důvodů a teď jsem nevěděla, odkud tenhle gordický uzel začít rozmotávat. "No to jo", nedala se Paulina: "ale ne jako symbol, už je tam jen chodník." Aha, řekla jsem si, tak on měl Alexander pravdu, když ten uzel prostě přeťal mečem a byl pokoj.

Zkrátka to nějak s Paulinou vydržím, řekla jsem si a rozhodla se v programu pokračovat. Zima se nám už krátí a klubovna se nám na jaře zase ohřeje. Tak nám se prosím to slunce nezapomeňte brzy poslat!