O obětech

Nevím moc, kde mi hlava stojí. Skoro ani ne tím, že bych měla tolik práce, ale spíš tím, že se stávám čím dál tím větší obětí chilské organizace. To s tou obětí, to říkám proto, že když se mi jednou ve Francii stalo, že jsem dostala učit hodiny navíc, aniž bych za to dostala peníze, a to proto, že se zrovna něco změnilo na sekretariátu, začala jsem se domáhat nějakého vysvětlení. A zaprcatělý úředník mi tehdy řekl: "To je tím, že jste obětí reformy."

Francouzi reformují rádi. Když něco reformují, oběti reformy se obvykle naštvou a vyhlásí stávku. Za své čtyři roky působení na francouzské univerzitě jsem zažila dva semestry, kdy studenti nakonec na protest zablokovali vstup na fakultu, zabarikádovali se v přednáškových sálech a vyhrožovali, že neodblokují, dokud vedení školy nepřistoupí na jejich požadavky. Nebo vláda dokud na ně nepřistoupí, jak to bylo se slavným CPE. Češi se Francouzům smějí, že pořád stávkují. Abych řekla pravdu, něco na tom je, ale Čechy bych zas politovala, že si nechají víte co na hlavu. A Chilané?

V sobotu jsme seděli u tradičně nechutného oběda v univerzitní kantýně. V univerzitní kantýně se jasně pozná kulturní rozdíl, zjistila jsem, nejen co se týče obětí reforem, ale i obětí sadistických kuchařek, které jsou naopak ve všech kulturáh stejně a vyžívají se v tom, že jakékoli ingredience promění v žblept. V Čechách studenti občas reptají, že jídlo je hnusné, ale většina hlavně chlapců je ráda, že něco je a co nejvíce se nafutrují, aby neměli hlad. A možná se budou holedbat tím, že oni snědí všechno. Ve Francii studenti ví, že menza je nechutná, a tak si jich většina raději něco donese nebo koupí, aby nemusela jíst rozvařené fazolky a nechutně bezchutný špenát. "Přijdeme poslední, to na nás zas zbyde ten největší hnus" je věta, které perfektně porozumí jak ve Francii, tak v Čechách, až je skoro banalitou. Ale ne v Chile. Když ji řeknete tady, tak se na vás všichni budou dívat, jako že jste spadli z višně a co že to vlastně chcete říct? Možná nemám ještě dost zkušeností, ale Chilany jsem nikdy neslyšela říct, že je něco hnusné. Možná, že je to tím, že jsou "díky" své národní kuchyni opravdu odolní. Je ale pravda, že jenom v Chile jsem zaznamenala pochvalné mručení nad rozvařenou zeleninou s volským okem následovanou vysvětlením, že tohle je chilské národní jídlo. Chválit národní kuchyni nad menzovním jídlem, to by Francouze opravdu nikdy nenapadlo.

Ale vraťme se zpět k obětem reforem. Šťourajíc vidličkou v kaši z nejrůznějších zelenin jsem poslouchala Pamelu, která říkala něco jako že se jí stalo před pár lety, že jela autem večer z fakulty a že před ní maskovaní studenti přepadli autobus a zapálili ho na protest a že za ní se rychle nahromadila auta a museli se všichni zorganizovat, aby se otočili a ujeli a že se bála, že její auto také chytne. Nejdřív jsem se pokusila si představit chilské řidiče, jak se organizují, aby se všichni mohli otočit a popořadě vyjet, když v Chile není možné ani popojíždět v koloně, aby se vás řidič za vámi nepokusil předjet, protože má pocit, že vy vlastně chcete asi jen zaparkovat na místě, kde v koloně stojíte. Hm, řekla jsem si, vsadím se, že to bylo organizované a bez troubení. Ale Teresa začala vykládat, že ano, že tohle se dělo tam a tam a že taky pálí auta každoročně na té a té univerzitě, takže jsem si rychle přestala představovat auta snažící se jeden přes druhého ujet z úzké uličky. "Cože?", řekla jsem od svého stydnoucího kydance: "Já to asi nějak nechápu. Kdo to jako zapálil ten autobus?" "Studenti.", řekla Pamela. "A proč?", řekla jsem já. "No aby protestovali.", řekla Teresa.

Připadá vám to divné? Následujících pár dní mě utvrdilo v přesvědčení, že kdo s čím zachází, tím také schází. Pořád ještě nevíme, kdy jsou zkoušky, kdy máme odevzdat semestrální práce, o čem mají být, na který předmět mají být (nikdo totiž neví, které předměty jsou povinné a pro koho), kolik mají mít práce stránek (5? 10? 20? 50?), nevíme dokonce ani kdy začíná další semestr a zda máme mezi semestry nějaké volno. V sobotu přišel mail, že se posunul o týden konec stávajícího semestru, a to tak, že se semestr prodloužil do 7.srpna. V zemi, kde se každou chvíli na poslední chvíli rozhodnou, že budou měnit čas z letního na zimní a opačně jindy, než to bylo původně plánované, se není moc čemu divit, ale stejně mi zatrnulo. Uf, oddychla jsem si nakonec, protože jsem už zkušená a předpokládala jsem tedy, že se něco podobného stane. Prázdniny, na které už máme rezervaci, jsem tedy předpokládala až od 8.8. Pevně doufám, že už se nic nikam prodlužovat nebude.

Třeba něco jako náhrada za tuhle sobotu, kdy jsme se místo přednášky dívali na fotbal. Chile už naštěstí na šampionátu ve fotbale vypadlo. Kdyby bývalo zůstalo, skončilo by to určitě národním krachem. Místní statistický úřad vypočítal, že Chile, na rozdíl od Mexika nebo Argentiny, ztratí s každým zápasem 5 hodin práce. Argentina jenom 4. Osobně bych ale řekla, že čísla jsou značně podhodnocená. Každopádně pracovat během zápasů bylo pokládáno skoro za vlastizradu a komentátoři televizních novin vyslovili i vyčítavou perlu, že "bohužel v Chile neexistuje žádný zákon, který by nutil zaměstnavatele dát zaměstnancům volno, když hraje národní tým." Zaměstnavatelé ale většinou volno dávali, protože věděli, že během zápasu "stejně nikdo nepracuje, tak je lepší nechat lidi doma, ať si to aspoň užijou". Ve čtvrti Buin pak někoho napadlo pojmenovat ulice podle hráčů a všichni radostně aplaudovali jako kdyby už byli vítězové. A po vítězných zápasech v metru na obrazovkách informujících normálně o výlukách, běžel text: Informujeme vážené cestující, že Chile vyhrálo se Švýcarskem 1:0. Ach jo, atmosféra šampionátu mi přeci jen bude chybět.

To, že Chile vypadlo, uvedlo život trochu do normálních kolejí, ale nezapomeňte, že každý Chilan je také Latinoameričan, a tak bylo stále komu fandit. V sobotu jsem tedy došla do školy na devátou vědouc, že kvůli přednášce až do půl páté odpoledne neuvidím zápas Argentiny s Německem. Trochu mě to mrzelo, protože Hvězdopravec se v klidu díval u Alvarita, a já jsem měla poslouchat co řekl Freud támhle a co řekl tůhle.

Zápas začal v 10 a náš učitel, podsaditý mužík pijící neustále argentinské maté, nám dal přestávku přesně v poločase. Jako obvykle tedy v open spacu kanceláří studenti zapnuli sekretářčinu televizi napojenou na malinkou anténu, která způsobovala, že na obrazovce bylo všechno vidět třikrát. Míč třikrát, každý hráč třikrát, dokonce i tři Maradonové. Všichni jsme se seskupili okolo televize a sledovali jsme zápas. Po asi deseti minutách komentátor pronesl něco jako "Nervybrající zápas" a Hernan, jeden ze spolužáků, řekl: "skoro až tak, že bychom měli zrušit přednášku." Rodrigo, náš učitel, který popíjel své maté zíraje s námi na obrazovku, se pousmál. Po asi třech minutách kdosi řekl: "a co kdybychom zrušili oběd a teď se dívali?" Nikdo nic nenamítal. "Já jsem demokrat.", řekl Rodrigo a bylo rozhodnuto. Však on nám ten Freud neuteče! A už jsme se dívali, jak ti trojití Němci vstřelili trojitým Argentincům v druhém poločase tři góly.

Na oběd se pak samozřejmě šlo stejně. To je typicky chilské. Trávit celý den někde v práci, na přednáškách, vypadat zkrátka pořád zaměstnaně. Což samozřejmě nejde vydržet dělat s nasazením, takže tu se něco ošulí, tu si člověk zdřímne, ale forma musí být zachována. Pro Evropana, který chce mít své hotové a následně moct jet na dovolenou, kterou Chilané prakticky nemají, je to opravdu něco, z čeho se vám chce házet zápalné lahve. Protože tady, tady žádné barikádování se na fakultě nepomůže, tady se všichni v práci barikádují normálně a jsou hrdí na to, jací jsou pracanti.

Abych vám vysvětlila, jací jsou někteří Chilani pracanti, tak Rafael, Hvězdopravcův kamarád ze squashe a švýcarský fyzik, co tu učí na Universidad Catolica, říkal, že jeho šéf hraje celý den backgamona a ještě ke všemu starou verzi, a má naproti škole pronajatý malý byt, aby měl kam chodit spát během siesty. Ale jsem si jistá, že je jinak v kanceláři až do osmi večer.

Což mě přivádí k potřebě sdělit vám, že kupodivu přednášky jsou stále velmi zajímavé.

A to je všechno o obětech. Jinak je zima, pejskové tu chodí zabalení ve svetříčkách a nějací lidumilové navlékli do ošuntělých svetříčků i nejednoho toulavého psa. Protože toulavým psům svetříčky samozřejmě nikdo nepere ani pejskovi nevysvětluje, že nesmí spát v křoví a válet se kde ho napadne, jasně je teď vidět, který pes je páníčkův a který pes je klošárd.

A s Hvězdopravcem jsem se minulý týden rozhodla, že budu kašlat na to, že si o mně tenhle bláznivý národ myslí, že jsem nemakačenko, když netrávím celý život prací, nebo přesněji v práci, a ve středu jsem všechno zrušila a vyrazili jsme na lyže. Hlavní je nevzdávat se bez boje.