Či či či - le le le

V tomto příspěvku bych především chtěla radostně oslavit fakt, že jsme se zřejmě konečně zbavili blech-čmelíků-svrabu-štěnic či co to vlastně bylo. Hvězdopravec nakonec tvrdil, že to určitě byli malí pavouci. Jak náhle přišli, tak zase zmizeli, zřejmě vlivem onoho spreje. Třikrát hurá.

V Chile nám jinak dále pokračuje mistrovství světa. Ve středu po zápase se všichni sice na oko vrátili do práce, ale opravdu jen na oko. Školáci na oko usedli zase do školních škamen, ale Victoriin syn to pěkně popsal slovy: "Ale všichni jsou tak spokojení, že se stejně neučíme." Několika otázkami různým maminkám jsem konečně zjistila, jak že je to s hodinami ve škole během zápasu: odpadají. Však já jsem si to říkala, že Chilané nemůžou zůstat daleko za Mexičany a Argentinci. Zrušeny byly také všechny hodiny s mými studenty, zřejmě v rámci všichni jsme tak spokojení. Všichni jsou tak spokojení, že se nikomu nechce moc pracovat. Jak by také ano, když už v půl osmé ráno, když zápas začínal, lidé zapálili svá barbecue, aby s přáteli během zápasu dělali klasické chilské asado? Kdo by pak šel asi pracovat, že ano? Ve čtvrtek nám laxně dorazila na skupinu jen jedna maminka, zato toulavý pes, který se pořád ochomýtá okolo klubovny, kde setkání máme, byl navlečený do ušmudlaného oblečku z chilské vlajky. Maminka, sedmnáctiletá Caro, řekla, že se moc nevyspala, protože její tatínek v den zápasu začal v sedm ráno v obýváku troubit na vuvuzelu.

V pátek jsem šla do školy, a to i přes to, že jsem na onen pátek spala jen dvě hodiny a že pršelo. Co se týče onoho spaní, chyba byla ta, že jsem šla do kina s kamarády z Hvězdárny. Šli jsme na Imaginárium doktora Parnasse a po něm jsme pocítili potřebu jít na pivo. Místo jednoho piva jsme si dali dvě, a to už mě mělo varovat, že zachraň se, kdo můžeš. Pak mě všichni doprovodili domů, protože bydlím kousek od hospody, a rozhodli jsme se dát si ještě Pilsner Urquell na dobrou noc. A bylo to.

Přesto jsem v pátek ráno vstala a déšť nedéšť jsem šla do školy. Po Bellavistě tekla řeka a lidé přecházeli obrovskou křižovatku mezi Bellavistou a Eliodoro Yanez napříč, aby se řece vyhnuli. Těm, kdo si myslí, že přeháním, když říkám řeka, doporučuju tohle video:



U metra se mi rozlepily boty. Krucinál, řekla jsem si, ale přece jsem jela. Po čtvrté od zemětřesení zdraženým metrem, které stojí už skoro 20 korun jedna cesta. A to si představte, že tu neexistují měsíční ani roční jízdenky! Victoria mi řekla, že za Bacheletové by se tohle nikdy nestalo. Dost jí věřím. "Nenávidím tohodle prezidenta," řekla naše paní uklízečka. Milý Piñera strávil první zápas v tzv. campamento, stanové osadě pro lidi bez přístřeší (rozuměj též pro spoustu lidí, kteří při zemětřesení přišli o dům). Do campamentos vzniklých po zemětřesení nechal instalovat obří obrazovky, aby se ti chudáci mrznoucí ve stanech mohli podívat, jak Chile vyhrává, a sám přespal ve vojenském stanu, aby se po ránu mohl s chudáky bez přístřeší koukat. Celé to pěkně natočila Chilevision, televize našeho chilského Berlusconiho, a neustále opakuje na obrazovkách ve zdraženém metru, jak pan prezident v červené bundě jásá, když dalo Chile gól. Naštěstí se zdá, že spousta lidí nad tím spíš ublinkává než že by si říkala, jaký je to prezident lidumil.

Dojela jsem na univerzitu, kde byli pouze tři asi z patnácti kolegů. Byla jsem tak ospalá, že se mi málem ráno nepodařilo dát čočky do očí, ale byla jsem si jistá, že nás je opravdu málo: "Co se děje?", zeptala jsem se, ale nikdo mi neodpověděl, protože to všichni brali asi jako řečnickou otázku. "Je nás tu fakt málo.", řekla jsem tedy znovu. "Víte někdo, proč?" "Ahhhh", řekl Edgar: "To že prší! S deštěm je všechno tak nějak pomalejší." Medio lento, napůl pomalé, řekl doslova. Tenhle chilský výraz mám moc ráda.

Samozřejmě nepřišel žádný pacient. Když prší a je mistrovství, že ano. Ale alespoň jsem toho využila a skočila si do obchodu na Alamedě koupit gumovky. Jistě uznáte, že nic jiného tu dešti neodolá. Jen ještě nějaký ten gumový obleček by se hodil, kvůli stříkající vodě od aut, která vás krok co krok vystavuje niagarskému vodopádu. Gumovky jsem sice chtěla s jiným vzorem, než nakonec mám, ale prodavači se chtělo pracovat jen tak trochu napůl, takže mi tvrdil, že všechno, všecičko prohledal, ale žádné jiné gumovky nenašel, než ty s třešničkami. S třešničkami jsem ale měla za úkol koupit Amelii, takže jsem se nakonec prohrabala regály k jiným, v mém čísle, s takovým tím klasickým kostičkovaným vzorem, či řekněme spíše s kosočtverci, jaké mají na elegantním svetříku elegantní manželky milionářů s perfektním účesem. Takový klasický vzorek mi přišel na gumovkách ještě lepší než třešničky, a tak mám teď záruku, že budu elegantní i za lijáku. Hurá.

Tenhle týden jsem se rozhodla pořádně naplánovat. Po středeční zkušenosti mi bylo jasné, že člověk hlavně musí brát v potaz, že hraje Chile a dát si pozor, kam alespoň v den zápasu jde. Například můj kurz španělštiny na druhém konci Plaza de Italia než na tom, co zasahuje do Bellavisty, v době zápasu, no tak to je úplná pitomost. I kdyby se mi podařilo dojít tam, stejně se nedostanu zpět. Takže přesunout. Naopak, v čas dnešního zápasu v druhém poločase jsem měla volno, a tak jsem šla do posilovny. Přesně jak jsem předpokládala: ani noha a v televizi fotbal, a tak jsem mohla celý druhý poločas s fotbalisty odběhat. A stejně tak takticky perfektně jsem to udělala s objednávkou plynových bomb. Zima je tu teď tak strašná, že ráno je někdy i na nule, a topím tedy co můžu. Zůstat bez plynu by byla hrůza. Jenže, jak jsem vám říkala, objednané lahve přivážejí mužíci na den přesně, což znamená, že musíte být celý den doma a na mužíka čekat. Ale copak je možní, že by přivezli plyn během zápasu? Pfffff, řekla jsem si a v klidu plyn objednala, i když jsem věděla, že doma budu jen přes poledne po zápase. A dobře jsem udělala. Po skončení zápasu teprve rozvoz začal. Mužík přivalil bombu a na pozdrav Dobrý den-jak se máte-dobrý den, moc dobře a vy- řekl místo běžného velmi dobře velmi dobře, jsem strašně spokojený, což znamenalo, že zahajujeme konverzaci o fotbale. Všechno jsme to prodiskutovali, a pak se mě mužík zeptal, odkud je můj drahý, že prý tu mužík minule byl a drahý neměl peníze a musel pro ně běžet...čili jsem pochopila, že se jedná o chlapíka, co minule vymontoval plnou lahev z topení a nechtěl ji Hvězdopravci vrátit tvrdě, že byla prázdná. No jo! "Je Francouz." řekla jsem a dodala: "Hrajou strašně, Francouzi." To má mužík za to, že nám tu lahev nakonec vrátil a že na Hvězdopravce čekal, řekla jsem si.

Celý den pokračovalo veselí. Vlajky vlály všude, lidé se vykláděli z oken domů, aut i autobusů zuřivě mávajíce různými artefakty v národních barvách, na ulici se skoro nedalo chodit bez špuntů v uších pro samé troubení a mladí se radostí objímali. Dokonce i lidé, kteří na první pohled nejsou typickými fotbalovými fanoušky, se zdáli být spokojení. Nad řáděním skupinky mladých školáků jsem zaznamela úsměv jedné staré šourající se paní. Spokojený a trochu hrdý. Na čepici měla na ta paní nášivku se znakem chilského fotbalového týmu. V metru jsem slyšela maminku, jak vysvětluje dvouletému synkovi, že lidi se tak radují, protože vyhrálo Chile a že všichni kolem jsou Chilané a on že je také malý Chilan. Jak řekl jeden můj kolega pracující na psychiatrii, vy v Evropě, vy fandíte tak organizovaně, to je nuda.

Tak jim držme palce. V pátek musíme alespoň remízovat se Španělskem. Zápas tu začíná od 14:30, to znamená, že budeme mít pěkně dlouhý víkend. A v pátek v noci se mi také vrací domů Hvězdopravec. Sláva!