1-0

Chilané se na první zápas s Hondurasem těšili jako na Ježíška. Už jsem vám říkala, že všichni už dopředu koumali, jak by to zařídili, aby se na zápas mohli dívat, protože zápas začíná v 7:30 ráno. V reklamě to využil telefonní operátor Entel. Na gauči tam sleduje tatínek zápas, když tu přijde maminka s dcerou (jak jinak, copak by bylo možné, aby na něco podobného přistoupil synek?) a řekne tatínkovi, že má odvést dceru do školy. "Pro vás pro všechny, kdo přijdete o první poločas!", praví Entel doporučující mobilně komunikovat s přáteli, aby si tatínkovi neutekla ani minutka. Banco de Chile zase vyhlásila soutěž, v níž se podle mnou neidentifikovatelných pravidel fanouškům snižuje úrokové procento půjčky. Pochopila jsem jen to, že čím více gólů Chile dá, tím méně úroků bude fanoušek platit, a pokud Chile vyhraje šampionát, fanoušek nebude platit nic. Nezbývá než říct, že s podobnou komerční strategií Banco de Chile dává jasně najevo, že ve vítězství národního týmu rozhodně nevěří. Není se moc čemu divit. Komentátoři TVN, která v Chile přenosy přenáší, si mnou ruce, že Chile naposledy vyhrálo zápas na mistrovství světě 17.6., což je skoro jako 16.6., kdy Chile hrálo proti Hondurasu na tomhle mistrovství. Víte, proti komu tedy naposledy vyhráli? Proti Jugoslávii. Což napovídá, že to nebylo zrovna včera.

V předvečer zápasu se všude na křižovatkách vyrojili prodavači vlajek, čepic v národních barvách a vuvuzel, které si Chilani velmi oblíbili. Na téma vuvuzely vám musím říct, že jsem poněkud nevěřícně zírala na články v českých novinách, které kritiku vuvuzel vyvracely slovy na vuvuzely troubí nejen afričtí fanoušci, a kontext dával tušit, že český fanda zřejmě obviňuje z hluku Afričany a český novinář má potřebu Afričany hájit, že to nejen oni! Byla jsem překvapená, protože mě vůbec nenapadlo vinit z vuvuzel Afričany a Chilany to nenapadlo též. Přitom Chilanům je zvuk vuvuzel také protivný, hlavně proto, že není slyšet řev fanoušků. Fakt, že to dělá hluk, jim je ukradený, protože Chilané jsou vůči hluku dost imunní. Pak jsem našla tenhle komentář a bylo mi jasné, co se asi v Čechách děje. Klasický xenofob a rasista, který se ohání slovy "Romy nesnáším, ale černoši mi třeba vůbec nevadí, takže rasista nejsem", se nezapře, jakmile mu něco naruší jeho zavedený pořádeček. Je mi z toho smutno, hlavně proto, že HN klidně nechají něco podobného na svých stránkách. Článek jsem nebyla schopná dočíst, ale je to učebnicový příklad toho, jak lze být xenofobní, aniž bych přímo explicitně říkal, že jsem druhému nadřazený. Autorovi evidentně vlastní xenofobie vůbec nedochází, zkrátka si myslí, že takhle se vyjadřovat a takhle přemýšlet je úplně OK a normální.

Ale vraťme se zpět k fotbalu. Chilané se tedy v úterý večer vyzbrojili vuvuzelami a čepicemi. Mudrovali jsme nad tím, co se bude dít, jak jinak, v hospodě u piva u příležitosti Johnových narozenin. Zdalipak půjdou asi děti do školy? ptali jsme se. V Argentině je volno, když je zápas, říkal Alvarito. V Mexiku také, dodala Mexičanka Karla. Tak uvidíme, řekli jsme si a připili jsme si, zatímco v televizi běželo opakování všech zápasů z uplynulého dne.

Ráno jsem vstala brzy, protože jsem musela být v 9:30 na univerzitě, kde jsme se měly sejít se třemi spolužačkami a přemýšlet nad Lacanem. I tak bych ale byla vstala brzy, protože vuvuzely troubily budíček už od šesté ráno. Ptala jsem se svých kolegyň Teresy, Pamely a Nydii, zda je dobrý nápad do školy jet, protože zápas končí v 9:15, tedy v době, kdy zrovna budeme na cestě. Všechny tři ale přijet chtěly.

Když jsem vstávala, akorát se otřásl dům. Aha, jedna nula, řekla jsem si a šla jsem do sprchy. Když jsem si připravovala ranní kávu, vyhlédla jsem ven z okna. Nikde ani živáčka, jen jedna paní spěchající kamsi zabalená ve fotbalistické šále, dávajíc tím tak najevo, že byť nemůže národní tým podporovat u obrazovky, rozhodně to neznamená, že by jí byl lhostejný.

Vyšla jsem ven. Celý dům bzučel jako včelí úl a ulice byly vymetené, ačkoli v tuhle dobu je normálně ta nejhorší zácpa. Na rohu našeho domu je kiosek, který nebyl zavřený dokonce ani den po zemětřesení. Dnes ale byl a jako důvod na něm místo cedule byla výmluvně pověšená chilská vlajka. U metra jsem přeci jen narazila na pár živých bytostí. A na carabineros, policisty v neprůstřelných vestách a helmách vypadajících jako igráčci, čekající na to, co se začne dít po zápase.

U vstupu do metra stál tým uklízeček a hlídačů. Na stole před nimi byla miniaturní obrazovka a anténa, na kterou chytali signál. Vyfotila jsem je, když tu ke mně přišel jeden z hlídačů, který nesledoval fotbal, a zeptal se mě, zda mám povolení fotografovat v metru. Jsem přeci jen také narozená v diktatuře, takže jsem hned věděla, která bije. A jó, za komunistů se přece taky nesmělo fotit na nádraží, aby náhodou nějaký imperialistický zloduch nezískal informaci, kterak narušit bezchybné fungování českých drah. Ukázala jsem hlídači fotku a ten mě nutil ji smazat. Ještě to prodám bolivijským špionům a co potom?! Uvidí, jak se Chilani koukají na zápas a dojde jim, že v době fotbalového zápasu klidně můžou na Chilany zaútočit, protože organizace země je v té chvíli úplně paralyzovaná! Předstírala jsem, že fotku neumím smazat, ale už už to vypadalo, že mi hlídač foťák rozbije o špinavou podlahu, takže jsem se na něj nakonec pohrdlivě podívala z výše svých 160cm, fotku jsem smazala a utíkala jsem na univerzitu.

V metru, kam se normálně v tuhle dobu nenarvete, pokud nemáte opravdu ostré lokty (uvědomte si, že tohle říká někdo, kdo žil léta v Praze a má už nějakou tu zkušenost), jsem si v klidu sedla na sedadlo a usmála jsem se na dvě ženy sedící naproti. Kdyby to bylo na mě, fotbal by se mohl hrát každý den. O kousek dál seděl chlapík s uchem přilepeným k rádiu. Naštěstí tu funguje i v metru.

Cestou z metra jsme oběhla uklízečku ledabyle zametající koštětem, které držela v jedné ruce. V druhé měla rádio. Když jsem vyběhla na povrch, akorát se ozvalo intenzivní troubení. A, konec, řekla jsem si. Chvíli jsem posečkala, co se bude dít, ale nedělo se nic zvláštního. Přes pár ojedinělých a osamělých skupinek slavících studentů jsem došla na univerzitu, kde bylo také vymeteno. Ve všech učebnách promítal videoprojektor na tabuli před prázdným auditoriem slavící fotbalisty jako v nějakém surrealistickém filmu. V učebně, kde jsme se měly sejít s Teresou, Pamelou a Nydiou, nebyla ani noha. Chtěla jsem toho využít a jít kopírovat, ale kopírka byla zavřená. Kopírovací mužík seděl u fotbalu v kantýně.

Holky se přiloudaly až po zápase, evidentně skočily do metra při závěrečném hvizdu. Nydia se mi smála, když jsem jí řekla, že jsem pochopila, že když řekly, že se sejdeme, i když je zápas, tak to znamená, že se sejdeme v dohodnutý čas, ačkoli to znamená, že nemůžeme zápas dokoukat. Inu, to je kulturní nedorozumění. Ale sláva, Chile dohrálo a vyhrálo, tak může přijít ke slovu Lacan.

Ve dvanáct jsem měla být na klinice kvůli nové pacientce. V prázdné čekárně si administrativní personál samozřejmě nainstaloval televizi a právě si mnul ruce nad vítězstvím Švýcarska nad Španělskem. Dobrá zpráva pro Chilany, řekla jsem, a pustila se do čtvrthodinové slušnostní konverzace o fotbale, než jsem se odvážila vyžádat si pacientčinu složku.

Pacientka nedorazila. "No jo, zápas a ještě je tak hnusně, dneska nepřijde nikdo.", mávla rukou sekretářka a já jsem vyrazila na autobus domů s nadějí, že cestou přes centrum uvidím nějaké ty slavící davy.

Blížila jsem se k Plaza de Italia a všude to vypadalo jako krajina po bitvě. Tu a tam nějaký ten fanoušek zabalený do vlajky, v jedné ruce vuvuzelu, v druhé pivo, ale žádný velký řev. Když jsem dorazila na Plaza de Italia, pochopila jsem, že je skutečně po bitvě. Všude to smrdělo slzným plynem a carabineros v neprůstřelných vestách už jen dohlíželi na to, aby metaři odklidili konfety a tu a tam nějakou tu povalující se lahev. Lidé v autobuse včetně mě začali všichni z plynu slzet a kýchat. Doufám, že nás tohle nečeká jako malý bonus ke smogu po každém zápase, pomyslela jsem si.

A to je všechno. V Santiagu je líné a klidné odpoledne. Pracovat se už dneska asi moc nebude, tak sedím zalezlá u kamen a píšu. Vážně, jak vám říkám, fotbal by mohl být častěji...