Jak se nám bydlí a výlet do Lagunillas

Jak vážený čtenář ví, v půlce září jsme se přestěhovali. Ne o moc dál, než jsme bydleli, pořád jsme v Bellavistě, čtvrti plné barů a diskoték, jen jsme se posunuli do samého centra zábavy. Hvězdopravec se sice nejdříve trochu zdráhal, ale já jsem věděla, jak na něj. Den po návštěvě našeho stávajícího bytu jsem tedy domluvila návštěvu stejně drahého bytu kdesi v Providencii, kde byl hluk od aut, stará kuchyňská linka, velmi omšelá koupelna a nepochybně mnoho skrytých závad. Cestou domů mi Hvězdopravec řekl, že pár let starý loft je vlastně tím pravým. A stěhovali jsme se.

Byla jsem docela zvědavá, jaké vlastně je žít v betonovém bytě o třech podlažích, s dveřmi pouze do koupelny, a s poklopem v ložnici. Omítka na stěnách mi nechyběla už předem, protože jakkoli se to čtenáři může zdát nemožné, skoro ve všech bytech, kde jsem kdy bydlela, jsem byla postavena alespoň jednou před fakt, jak z omítky a malby dostat červené víno. Jednou to bylo červené šampaňské, které samo od sebe explodovalo na kuchyňskou zeď mých rodičů, kteří pubertální mně zapůjčili byt k oslavě Silvestra (tahle skrvna se malovala), jednou to bylo Bordeaux na stěně v Rue des Toillettes (kde jsem naštěstí bydlela tak dlouho, že víno záhy vybledlo a stěny zešedly grenoblským smogem, až nebylo po skvrně ani památky), podruhé zase sklenice převržená v záchvatu diskuze na tapety v Rue de la Blanchisserie (pustilo to Vanishem), jindy zase kelímek červeného vržený po protivníkovi v záchvatu boje Nica a Hvězdopravce (tuhle skrvnu na Alexově fasádě pomalu smývá déšť), zkrátka, mít místo omítky holý beton jsem vyhodnotila jako výhodu. Hvězdopravec zase poznamenal, že by si mohl mezi patry vybudovat horolezeckou stěnu a oba jsme byli spokojení.

V loftu se bydlí dobře. Zvlášť, pokud jste tím, kdo vstává první, a to já jsem. Od dob, kdy bydlíme tady, jsem ani jednou nemusela Hvězdopravce tahat z postele zpěvem "Sluníčko už vstává". Hlas mi příroda totiž dala zvučný, což doplnila absencí dobrého sluchu. Hvězdopravec má zato sluch absolutní, takže na mě obvykle volá z polštářem na uších: "Zpíváš jak kastól!!!"V loftu je ale každý krok v prostředním patře, kde je obývák a kuchyně, slyšet tak dokonale, že zpívat není nutné.

Kdybych Hvězdopravce nevzbudila já, byli by to ale stejně časem sousedé. Kromě sousedů naproti dům vstává pozdě, protože je to tu samý blázen a podivín. Našimi současnými favority je černoušek s pisklavým hlasem a jeho spolubydlící s prsy tak obrovskými, že vás ani ve snu nenapadne, že by mohly být pravé, kteří mají často na návštěvě děvu s prsy velikosti fotbalových míčů a rty Dolly Buster. Jejich odění u bazénu jim definitivně vysloužilo přezdívku Porno Team. Přímo naproti nám bydlí ale pár Chilanů s dvouletým děckem, které se pravidelně venčí na chodbě domu v doprovodu laxní peruánské služky. Co neodzpívám já, odzpívá děcko. Protože mi je jasné, že nechat dvouleté děcko běhat samotné v bytě, co je to samý schod a nikde žádné zábradlí nebo jen možnost zábradlí dát (prostor je moderně otevřený), moc se nebouřím. Kromě toho mi je jasné, že zachvíli děcko doroste velikosti, kdy se bude moct vyšplhat na betonovou zídku neboli zábradlí okolo lochny spadající přes všechna patra až do přízemí, která je v rámci "otevřený prostor je moderní" na chodbě hned vedle našich dveří a jejíž zábradlí je dle chilské velikosti obyvatelstva vysoké tak osmdesát centimetrů. Rodiče pak možná budou muset hledat jiné hřiště než naši chodbu. Doufejme tedy, že to, co budou muset hledat, bude hřiště (maminkám se za tento vtip omlouvám).

Ostatní sousedé jsou pěkná sebranka. V domě, kde jsou samé lofty a kde je to okolo samá diskotéka, jsme ani neočekávali, že by to mělo být jinak a na sebranku jsme se těšili. Konečně žádné neurotické sousedky vyžadující striktní dodržování stanov! A také že ne. Každý tu dělá hluk, kdy se mu zlíbí. Pravda, když se náš soused ve dvě v noci pod vlivem kdo ví čeho posadí k pianu, zasteskne se mi trochu, ale vím jak na to. Vymýšlením příští party.

Když jsme se konečně vrátili ze všech cest a Hvězdopravec zjistil, kde jsou v bytě skleničky, kde jsou ve skříni uloženy jeho oblečky a kam jsem poschovávala během vybalování krabic další věci, rozhodli jsme se pro inauguraci střechy domu. Střecha je společná a je na ní bazén a místo pro grilování. Nakoupili jsme tedy maso a zarezervovali u vrátných střechu na sobotní večer. A protože nás bylo okolo dvaceti, řekli nám vrátní, že musíme najmout strážného, aby nás na té střeše hlídal. Něco podobného už jsem četla ve stanovách, ale řekla jsem si, že to bude asi jen najmutí vrátného navíc, službu jsem zaplatila a doufala jsem, že nás na té střeše při grilování, tančení, popíjení a provádění nezbedností nikdo hlídat nebude. Ale to jsem se zmýlila. Když jsem se šla vrátného chvíli po zahájení inaugurace zeptat, proč jsou na střeše zamčené záchody (což mohlo být tak ve chvíli, kdy se prvním pivařům naplnil močový měchýř), vrátný ukázal na vážně vypadajícího pána v černém obleku s kravatou a pravil, že to je náš strážný. "Dobrý den!", vykoktala jsem, snažíc se uchránit pána svého party dechu. "Dobrý, dobrý", řekl pán: "Jestli souhlasíte, zůstanu nejdříve zde a budu odškrtávat hosty ze seznamu. Pak začnu vykonávat obhlídky." Přikývla jsem a doufala jsem, že si to strážný vysvětlí jako povolení strávit celý večer v kukani vrátného. "Víte, do kolika bude asi tak party trvat?", zeptal se strážný nakonec. "No, to opravdu nevím" řekla jsem: "Ale až usoudíte, že jsme v bezpečí, běžte klidně domů." Dodala jsem.

Strážný odešel, až když nás ze střechy vyhnal studený vítr. Následně jsme už bez hlídání pokračovali v party u nás doma až pozdních nočních hodin. Nestěžoval si nikdo, a to i přes to, že jsme, pokud vím, tančili jako zběsilí, do té hudby někdo pustil video s aerobicem od Cindy Crawford a John se pokusil z party uniknout šlhaje po lanech ze spodního parta, aby se tak vyhnul gauči, kterým mu zatarasili cestu k východu Sylvain a Hvězdopravec. Sousedovi tak bylo jeho noční pianění definitivně odpuštěno.

Zkrátka, abych to shrnula, v domě s netradičními byty i obyvateli se nám bydlí dobře a v již nastalém chilském parném létě, které bude trvat nejméně do konce března, se z bazénu s rozkoší díváme na turisty pařící se v lanovce na San Cristóbal.

Tenhle víkend nás ale začalo pálit dobré bydlo a rozhodli jsme se jet někam do hor. Po poslední zkušenosti s příšernými zácpami jsme chtěli vyjet v sobotu, přespat, a ráno vyjít na výlet. Nevyspalý Hvězdopravec ale nechtěl ani slyšet o kempování, a tak se naskytla otázka, kde budeme spát. Refugio Lo Valdés bylo kupodivu plné, ale na internetu jsem našla Refugio de Club Andino v Lagunillas, malinkém lyžařském středisku asi 100km od Santiaga, kam už jsme se dlouho chtěli vypravit, protože nám ho do nebe vychválil jeden náhodně potkaný skialpinista. Lagunillas je sice soubor čtyř malých vleků, ale ty hory kolem, říkal. A taková příjemná ubytovna je tam! A ani noha! Kopečky kolem vypadaly na internetu víc než lákavě, tak jsem zavolala správci a už se jelo. Z hlavní cesty do Cajonu de Maipo, která má ze slova hlavní hlavně to, že je v celém údolí hlavně tato jediná cesta, jsme kousek za San Jose odbočili na malinkou prašnou cestu vedoucí k lyžařskému středisku. V zatáčkách jsem se hlavně snažila nedívat do srázu pod námi a nedovedla si vůbec představit, jak asi tahle silnice vypadá, když je zima a středisko funguje. Po sedmnácti kilometrech serpentin po prašné cestičce nás ale konečně přivítala široká náruč plechové sochy Ježíše Krista vyrobené nejspíš ze zbytků starých aut. Lagunillas. Jak příznačné, řekli jsme si a vydali se k Refugiu.

Refugio měla dle informací hlídat paní Sandra, která se ukázala být typickou statnou chilskou ženou s indiánskými rysy, ale naštěstí podstatně nadprůměrnou vřelostí. Refugio je chata postavená ve třicátých letech, kdy v Lagunillas lyžovala smetánka ze Santiaga a kdy zde ještě nebyla elektřina, takže chatu tehdy osvětlovaly nesčetné masivní svícny, v nichž dnes trůní do všech stran nakloněné zaprášené ekonomické žárovky napájené kabely vedenými k nim umnou diskrétní rukou chilského dělníka. Stejně jako svícny dopadlo celé vybavení chaty, které mi připomnělo eleganci vybavení chat v době komunistických pionýrských táborů. Jen ta světle zelená prkénka na záchodě tomu chyběla. Ducha oprýskané prefabrikované láce zkrátka bylo nemožné nevidět ani v dost velkém šeru, které v chatě vládlo. "Nejde elektrika,", řekla paní Sandra, když jsem zašátrala po vypínači: "Chlápek, co měl přijít opravit generátor, nepřišel. Ale půjčím vám baterku." Dle pohotovosti, se kterou baterku vytáhla, mi bylo jasné, že chlápek, co nepřišel opravit generátor, je možná očekáván už od podzimu. Nahradit svíčky ve svícnech ekonomickými žárovkami se začalo zdát jako holá rozmařilost. "Tak, tady je váš pokoj a tohle jsou sprchy a záchody. Páni a tady dámy.", jako kdyby na tom záleželo, v místě, kde jsme byli v okruhu deseti kilometrů nepochybně jediní hosté: "Akorát, že neteče voda." dodala paní Sandra nakonec: "Byla tu základka, všechno mi to vyplácali. Čekám, až bude nějaká voda v nádrži na střeše. Tak jestli se chcete sprchovat, no tak asi spíš ráno." - jako kdybychom si mohli vybrat. Bylo mi jasné, že i ráno budou sprchy stejně vyschlé jako večer, ale nadšená faktem, že alespoň záchody v přízemí vodu mají, jsem se rozhodla nedělat paničku. "A večeřet můžeme?", zeptala jsem se nakonec. Webová stránka se přece chlubila tím, že refugio má restaurant. A široko daleko žádná hospoda nebyla. "Jako to co jste si přivezli, nebo chcete, abych vám něco dala?" řekla paní Sandra. "No, spíš jako jestli byste něco neměla vy.", řekla jsem a už jsem se obávala, že do třetice všeho dobrého, co se energií týče, došel také plyn. "Zbylo mi trochu carne al jugo, masa ve vlastní šťávě.", navrhla paní Sandra a hned bylo lépe.

Po procházce na výhled a západu slunce na nás tedy čekal salát, maso, rýže a dokonce i dezert. Blahořečila jsem schopnosti chilských žen vykouzlit večeři z ničeho a když paní Sandra našla i dvě piva, začala jsem onu večeři za světla svíčky považovat za vynikající. V deset jsme dojedli a zalehli do postele, která, jak poznamenal Hvězdopravec, měla luxusní nedostatkové madrace s pamětí, co tak zoufale v Santiagu sháněl Sylvain, které si zapamatují proporce vašeho těla. Pravda, madrace pamatovala formy všech těl za posledních 30 let, ale v totálním tichu hor jsme na ní spali až do osmi do rána. Snědli jsme míchaná vejce a čerstvý voňavý chleba, zaplatili a vydali se k velikánům.

Lagunillas leží v nadmořské výšce okolo 2000m a našim cílem bylo jít k vrcholku Piuquencillo, který má něco přes 4000. Bylo nám jasné, že na něj asi nedojdeme, ale v Chile je stejně vždy nutné místo obhlédnout předem, než si člověk může na podobný výstup troufnout. Přes hřeben s výhledem na Plomo a spol. jsme se nakonec vyšplhali na La Tetoneru, vršek něco přes 3000, odkud se nám na Piuquencillo pěkně hledělo. Nad opuštěným údolím kroužili kondoři a ve vláze ze sněhu kvetlo spousta květin. Na první výlet po zimě to úplně stačilo. Nejen mně, ale dokonce i Hvězdopravci.

Prozatím.