Če če če, fra fra fra

Pozornému čtenáři je jasné, že jsme dle titulku článku pobývali nějakou dobu v Evropě a že každá ze zemí má nejspíš něco, co člověka dokáže dostat do vývrtky. Jenže když je člověk v Evropě jen na skok, na dva týdny, a nemá moc co do činění s nikým jiným, než s kamarády a s rodinou, je jasné, že se bude jednat o týdny na če če če a fra fra fra chudé. Jinými slovy, žádný vzlet ani pád, jenom klid a pohoda. Čímž se autor blogu dostává do velkých trablí. Každý literární teoretik ví, že nevěra je literárně mnohem zajímavější než celoživotní celibát, že všechny šťastné rodiny jsou si prostě podobné a hotovo. Zkrátka jsem dlouho přemýšlela, jak uplynulé dva týdny na blogu zpracovat, aby se čtenář neuzíval nudou nad "a pak jsem se sešla s X a bylo to moc fajn". Pohodu prostě můj styl psaní neumí, ještě tak smát se nad cizí či vlastní blbostí, to by mi šlo, ale jak kruci pojmout těch posledních čtrnáct dní? A tak jsem si lámala hlavu nad tím, co veselého by se dalo napsat, pořád dokola vzpomínala, a nakonec jsem si vzpomněla na svého dědu. Děda byl bonviván a vždycky, když rodina vzpomínala na to či ono a on si na danou událost či příhodu nemohl vzpomenout, zeptal se: "A co jsem tam jedl?" Nevím, zda se bonvivánství dědí, ale je pravda, že musím trochu se studem poznamenat, že se mi často vzpomínka vybaví, až když mi někdo řekne, co že jsem tam jedla. A stejně tak ve většině mých vzpomínek detail toho, co že jsem tam jedla, nechybí. Pamatuju si sáčkovou žampionovou krémovou polévku na svém prvním čundru na Hracholuskách, rybu na pivě, co mi udělal Létající muž k narozeninám, podivnou směs rýže, kuřete a dušené zeleniny, kterou vyprodukoval Hvězdopravec, když mě poprvé (a naštěstí naposled) pozval k sobě na večeři, pamatuju si ravioli se sýrem a kečupem při první cestě do Itálie (ravioli samozřejmě z Čech, uvařené v kuchyňce apartmánu), rohlíčky s mákem, co nám udělala máma na lyžování v Alpách, zkrátka, všechny moje vzpomínky jsou plné jídla. Nevím, co by na to řekl Freud, každopádně mi moje gurmánství nakonec vytrhlo můj literární trn z paty. No co, říká si pisálek blogu, když se čtenář nezasměje, než aby se nudil, ať alespoň slintá.

První týden našeho pobytu v Evropě jsme byli v Čechách. Tedy vlastně hlavně já, Hvězdopravec zůstal v Paříži na konferenci a přijel za mnou jen na dva dny. Já jsem zatím v Čechách pořádala maminčinu vánoční rybí polévku, bramborový závin, vinné klobásy a také tatarský steak u Haštalského dědka, vídala jsem se s přáteli (ti, co mi po šesti letech života mimo českou kotlinu zbyli si troufám považovat ta opravdové) a snažila se nepít moc piva. Hloupě jsem ale zapomněla na nástrahy zelené, kterou mi taktéž u Haštalského dědka poslali náhodně potkaní Brašuleho kamarádi, a celý druhý den se strachovala, že mi je tak strašlivě špatně z toho tataráku. Radostně jsem konstatovala, že v Praze od dob, kdy jsem tam byla naposled, vyrostlo několik trhů s farmářskými produkty, a též mě potěšilo, že jsem nepotkala ani jednoho opravdu nerudného číšníka. U Pinkasů mě rozesmál číšník svým komplimentem a la Ariel. Muž mojí kamarádky Radky jí objednal malé pivo, se slovy, že je těhotná, a nám dvěma velké. Když číšník piva přinesl, pravil: "To malé pivo bude kam?", a následně zamumlal: "Já jsem ani nepoznal, která z vás je těhotná." Jistě, pro Radku, která je v šestém měsíci, se to dá brát jako poklona.

Po týdnu v Čechách jsme strávili týden ve Francii. Jedli jsme kachní prsa, kachní játra, kachnu vařenou ve vlastním tuku, neboli confit de canard, a na to pěkně talíř sýra, a pak zase nějaké ty savojské speciality, tartiflette a ravioli de dauphiné, a pak zase chleba a croissanty až se nám dělaly boule za ušima, a v Marseille pak samozřejmě ryby a omáčku rouille a taky nějaké ústřice a pili jsme pastis a růžové, a to už jsme se začali rozrůstat do rozměrů, ve kterých bych šest měsíců těhotnou Radku klidně strčila do kapsy. Naštěstí jsme pak strávili den s tatínkem Jeanem a milenkou Marií a tatínek Jean jako obvykle nešel pro poučení daleko a nad každým jídlem či alkoholem mluvil tak dlouho o jeho nablahých účincích, že dokonce i tak otrlého člověka jako jsem já přešla většinou všechna chuť. Když jsme nejedli, obvykle jsem se toulala po městě a nakupovala. Cože, sponky a šminky ve volném prodeji, aniž by se člověk musel shánět nějaké prodavačky, co by mu je vyndaly ze zamčené vitríny? Obchody s oblečením, kde mají všechny velikosti? Kde mají punčochy bez vzoru a bez cenovky, nad níž je vám jasné, že pokud punčochy roztrhnete, právě jste vyhodili oknem peníze na jídlo za celý den? A co víc -knížky??? Člověk si jen tak jde do obchodu, a hele, v knize mají místo sešitů, pár románů, otrhaných knih fotografií či několika sošek svatých také odborné knihy? Takové, co nemají ani v Chile, ani v Argentině, ani u nás v knihovně, co nemají ani naši učitelé, natož pak nepočetné internetové portály, co do Chile knihy dodávají? Stydíc se za svůj úžas před plnými regály jsem postupně nakoupila 20kg knížek a oblečků a navrch nezbývalo tedy než přihodit také jeden nový kufr, který by to všechno pobral.

A nastal čas zase odjet zpět. Pro samé jezení jsme nemohli nakoupit ani pořádné zásoby sýra, a ten, co jsme měli, byly různé zbytky zabalené ledabyle v smradlavém olepeném papíře a jeden Camembert, který jsme nestihli ani načít. Nepasterizované a nezabalené ve vakuu a chilským celníkům tedy velmi nemilé. Kromě toho nás samozřejmě všichni obdarovali kachními játry čili fois gras, gesiers, neboli drůbeží vnitřností (konkrétně je to ten orgán, kterým drtí slepice zrní), vařenými ve vlastním tuku, čokoládou a dalšími nezbytnostmi, abychom jim v té cizině moc nevyhládli. Hvězdopravcova babička, které je 85 let, se nakonec přišourala k nacpaným zavazadlům se skleničkou medu: "Ještě trochu medu...", řekla. "Med se ale nesmí, babi.", řekl Hvězdopravec: "A navíc ho v té sklenici uvidí na scanneru. Ten nám seberou." "A proč by vám ho brali?!" divila se babička. "Kvůli nákaze.", řekl Hvězdopravec. "Cccc", podivila se babička a zavrtěla hlavou.

"A mandarinky se můžou?" přišla za chvíli. "Nemůžou, ovoce se nesmí." "To je divné, a proč?" "Kvůli nákaze." "Ale vždyť těm mandarinkám nic není.", nechápala babička. Nad počínáním chilských celníků jí zůstaval rozum stát. S dědečkem přeci jedí med a mandarinky a sýr už 85 let a nikdy se jim nic nestalo. To jsou ale věci...je pravda, že kdekterý chilský třicetiletý celník trpící jako velká část Chilanů v tomto věku vysokým tlakem a obezitou by jim mohl závidět, ale pořádek musí být. Sedíce všichni u posledního oběda před odjezdem v restauraci jsme vysvětlili po sto padesáté celé rodině, jak to chodí na letišti, že je tam čmuchající pes, a pak scanner a že sklenice si všimnou a sýr vyčmuchají. "Tak si do toho kufru nasypte pepř", nešel jako obvykle daleko pro radu tatínek Jean: "To tomu psovi odkrágluje čich na pár dní," smál se zlomyslně. "Hm, ale co když zjistí, že jsme to udělali schválně. A pepř se taky nesmí" dumali jsme, ale tatínek Jean byl neodbytný a pořád do nás hučel, že máme pepř nasypat do zipu zavazadel a že toho si nikdo nevšimne, a nakonec mě donutil, abych v restauraci štípla pepřenku, protože už jsme neměli čas dojít někam pepř koupit.

Dojeli jsme tedy do Paříže na letiště a začali přemýšlet, jak to uděláme, aby nám pokud možno celníci nic nevzali. Sýr jsme se rozhodli nacpat do běžeckých bot, protože tam jednak nebude vidět a jednak celníky nenapadne, že to, co tak strašlivě páchne, je v botách nacpaný sýr, nikoli boty samé. Za sklenice s kachními játry a orgány na drcení zrní nezbylo než se pomodlit. A nastala chvíle položit si základní otázku: pepř nebo nepepř? A jestli ano, tak jak? A kam? Pořád jsme tedy hrabali v zavazadlech, až Hvězdopravec řekl, že jestli ještě chvíli budeme před zraky nespočetných letištních kamer otvírat a zavírat pepřenku a dávat ji tu tam a tu zase jinam, pravděpodobně brzy skončíme někde v cele předběžného zadržení, a tak jsme otevřenou pepřenku nechali prostě uprostřed kufru s dobrotami a rozhodli se se nalodit. Do letadla.

A byli jsme zpět v chi chi chi le le le ať žije Chile. Na letišti byl tentokrát tak nadmíru strašný zmatek, že naše zavazadlo vůbec nikoho nezajímalo, čmuchací psi byli asi ve stávce a na scanneru celníci nakonec objevili jen sklenici fois gras a bez dalšího průzkumu se spokojili s tvrzením, že se jedná o vařené maso.

A byli jsme zpět doma, kde jsme zjistili, že nám za tu dobu, co jsme byli v Evropě, odpojili internet i telefon. Vítejte, jako kdyby řekl chi chi chi Kocourkov. Odpojili nás, protože jsme nezaplatili fakturu. Která, jako obvykle, nikdy nepřišla. Bez telefonu a internetu se dost špatně hledá, kde by se dala za a, sehnat ona nezaplacená faktura, která stále nebyla v poště, a za b, kde by se posléze dala zaplatit. Polovinu dne příjezdu, který jsme si vyhradili na odpočinek, jsme tedy strávili hledáním kanceláře Telefoniky, kde nám jako obvykle bylo řečeno, že tohle nejde, nejde a tohle taky ne, ale nakonec všechno šlo a fakturu se nám podařilo získat i zaplatit. Viva Chile!

Od středy jsem začala zase chodit do práce a na univerzitu. Ariel mi na uvítanou sdělil, že mě vymazal z rozvrhu ordinací - přidělovat oněch pět ordinací, které máme k dispozici, je jeho jediná funkce, je kvůli tomu zaměstnán na plný úvazek - protože už mě dlouho neviděl. Na jiném místě, kde pracuju, mě absence židlí a dalších kusů nábytku přesvědčila, že se asociace pro nemocné s Alzheimerem stěhuje. Nábytek už je částečně pryč, ale aktivity nikoli. Pár se jich přesune příští týden. Jen nikdo neví které. Ty ostatní se přesunou jindy, až někdy později. Sekretářka se bude přesunovat podle toho, kde zrovna bude nějaká aktivita. Nikdo neví jak, když je na cestu mezi starým a novým místem potřeba víc než půl hodinová pauza. Zdá se tedy, že ztraceni v čase a prostoru nebudou v příštích měsících pouze pacienti s Alzheimerem.

Dnes je teprve čtvrtek a já se rozhodla se ukonejšit mušlemi s roquefortovou omáčkou. Ale chyběl mi roquefort. Ani mě nenapadlo, že bych někde mohla koupit skutečný roquefort, ale jakýkoli sýr s modrou plísní, ten by snad mohli mít, dumala jsem cestou z popletené asociace Alzheimer šlapajíc do Hektorových pedálů. Nivu, prostě. Tu chilskou, drobivou a suchou, ale na omáčku to bude stačit. Zastavila jsem se v prvním obchůdku a přelétla zrakem salámy značky PF Preferida, jimiž by opovrhl i za komunistů vyrostlý pouliční ratlík, a vedle ležící sýry mantecoso, máslový sýr, který sice nevypadá jako máslo, zato přibližně podobně výrazně chutná. PF Preferida. V strašlivé touze po omáčce z modrého sýra jsem oběhla všechny obchody s potravinami v naší čtvrti, včetně jednoho supermarketu. Na polici se sýry a salámy ale vždy ležel PF Preferida salám a vedle PF Preferida mantecoso, až jsem si začala říkat, že snad na to také existuje nějaký zákon, že všechny obchody, co jich v Bellavistě je, můžou prodávat jen PF Preferida salámy a PF Preferida mantecoso. Pfff, preferida, prý. Oblíbená! Oblíbená mezi asi čím? Jak může být něco oblíbené, když to nemá žádný neoblíbený protějšek, prskala jsem si do kroku. Že bych se tedy zeptala prodavače, jestli nemá modrý sýr? Nápad jsem ale kriticky zavrhla. Bylo mi jasné, že odpovědí by byly kulaté chilské oči, a pak možná ujištění, že sýr je ve skutečnosti žlutý, nebo pochyby, zda vím, co znamená slovo sýr. Jako se mě, zkušeného kuchtíka již déle než rok nahrazujícího hrubou mouku jemnou krupičkou, kterou tady mají téměř všude, onehdy snažili v obchodě přesvědčit, že mají jen krupici, krupičku ne, protože krupička neexistuje, to slovo vůbec neexistuje, a oni to vědí, protože oni jsou Chilané. Proslulá chilská neschopnost říct věci na rovinu, i když je to taková pitomost, jako že nemám ve svém krámě krupičku nebo modrý sýr.

U asi patnáctého obchodu jsem to vzdala.

A tak jsme zase zpět v naší chi chi chi realitě...