Četník a astronomové

V minulém příspěvku jsem vám povídala, jak jsme dorazili na jih do Termas de Chillán, abychom si něco užili lyžování. Někteří z nás jsou zkušení lyžaři, jiní byli začátečníci. Nikdo ale nebyl tak strašné nemehlo jako asi třicítka policistů a další třicítka vojáků, kteří se celý týden na zelených (tedy těch nejlehčích) sjezdovkách učili lyžovat.

V přesně předepsaných pózách si to mužíci a pár žen v zeleném maskáči, jenž je na sněhu tím pravým, šinuli rychlostí asi pět kilometrů v hodině ze svahu, o němž se dalo těžko říct, na kterou stranu klesá a na kterou stoupá. Však se někteří také šinuli jedním směrem a jiní zase druhým, komicky ťapkajíce lyžemi sevřenými do písmene A či V. Sem tam do sebe zelenáči narazili a vzájemně se pokoušeli se zvednout. O něco později policejní instruktor na zelenou sjezdovku zapíchal hůlky, aby vytvořil slalom, ale po průjezdu prvních dvou policistů byl problém slalom vyřešen, protože ani jedna hůlka, stejně jako ani jeden policista, nezůstala vertikálně.

Oddíl vojáků se pokoušel na skiaplech vydrápat do stráně se stromy vedle sjezdovky, ale většina vojáků byla na zemi jeden až dva výškové metry nad sjezdovkou a nebyla schopná se zvednout. Jeden voják držel tulení pás v ruce, místo aby ho měl nalepený na skluznici, ale snažil se rychle dohnat kamarády. Lyže bez pásu mu samozřejmě uklouzla, takže se ocitl také na zemi, ale statečně, leč marně, se pokoušel zvednout mávaje přitom tulením pásem do všech stran jako bílou vlajkou kapitulace.

No těpic!, řekla jsem si. Nikdy jsem si od záchranných prací v případě, že bychom se třeba někde na skialpech zranili, moc neslibovala, ale tohle vypadalo, že člověk by si měl dát sakra pozor, aby se zranil jedině na zelené sjezdovce. Chilskou snahu o záchranu horolezců pěkně dokresluje zážitek se správcem parku v El Morado, který nám odmítl dát frekvenci jejich rádia, protože to je jejich frekvence, a ne frekvence pro nějaké eventuelní zraněné nahoře na ledovci, nebo zážitek z La Palomy, kde si nás pečlivě zapsali, aby věděli, že jdeme na ledovec, a následně papír ztratili.

Přesto jsme se rozhodli skialpovat. V pondělí jsme se vydali k termální řece Diguilín, o níž jsem vám psala loni, a v úterý na Nevados de Chillán. To je docela dlouhý výstup, ale těšili jsme se, že pak sjedeme rovnou k chatě. Na Nevados jsme zkoušeli vylézt loni a prodírali jsme s k nim lávovým polem, kde jsme bloudili dobrých pár hodin. Na vrcholek jsme nakonec nestihli dojít, skončili jsme nějakých 200m pod ním, poté, co jsme přelezli nějaké strašlivě strmé pole suti a já jsem asi deset minut brečela. Letos to bylo bez breku i bez suti, protože jsme už věděli, kudy cesta nevede, ale stihli jsme to přesně na totéž místo pod vrcholkem. Kdybychom tam pokaždé odnesli kámen, možná bude těsně pod Nevados brzy pěkná horská chata.

Tentokrát jsme to na vrcholek nestihli proto, že když jsme stáli na onon místě pod ním, kde bude jednou horská chata, viděli jsme, že se do údolí rychle valí mlha tak hustá, že by se v ní ztratil i Rákosníček. Stihneme to na vrcholek?, říkali jsme si, ale po pěti minutách nám došlo, že mlha postupuje opravdu strašně rychle. Pojedeme dolů původně zamýšlenou cestou, tj. přes ono spletité lávové pole až do chaty, nebo se raději bezpečně vrátíme stejnou cestou?, přemýšleli jsme. Vzpomněla jsem si na vojáky, kteří museli stále ještě mávat bezmocně tuleními pásy 1600 výškových metrů pod námi, a řekla jsem Sylvainovi a Hvězdopravci, že mezi námi chlapy, na tohle tedy nemám koule. Pěkně drsně, protože ve mně byla malá dušička, že se dole v té lávě a mlze ztratíme a sjedeme do jiného údolí, než do toho, kde je chata. A jak známo, všechna ostatní údolí jsou pustá. Hvězdopravec si vzpomněl na to, jak nás loni láva potrápila, a souhlasil. A už jsme si to šinuli dolů, do mlhy, onou bezpečnou cestou.

Mlha byla taková, že nebylo vidět ani na pár metrů. Jeli jsme pomalu a drželi se pohromadě. Nevěděli jsme moc, kde jsme, ale doufali jsme, že pokud neztratíme moc výšku a pojedeme pořád traverzem dolů, narazíme nakonec na sjezdovky lyžařského střediska. Po hodině a půl jsme opravdu narazili na sjezdovku a už jsme věděli, že jsme zachránění. Bylo po páté večerní a kamarádi už se po nás sháněli. O půl hodiny později jsme ale už byli všichni společně na pivu, pak jsme si dali termální koupel a zasedli k večeři.

A u večeře se ukázalo, že se do chaty nevrátili dva Kanaďané. Jednalo se o pány ctihodného věku, kteří se ten den nechali vyvézt skútry na ledovec Nevados, aby si Nevados sjeli dolů. Když jsme se Sylvainem a Hvězdopravcem obědvali ještě na sluníčku a bez mlhy, viděli jsme je, jak kolem nás prosvištěli nahoru.

Kolem desáté večerní začalo tedy pátrání. Maylis, majitelka chaty, zavolala policii, aby nahlásila pohřešované. Policisté ji pověřili tím, aby ověřila u dvou řidičů skútrů, kde přesně a v kolik hodin Kanaďany vysadili, aby se tak dalo vymezit, kam asi dojeli.

Řidiči skútrů si jako skuteční či či či profesionálové ale nepamatovali ani kdy, ani kde klienty nechali jejich osudu.

Policisté si tedy opsali čísla pasů a jména pohřešovaných, nepochybně proto, aby, kdyby je v té tmě a mlze našli, tak aby je mohli legitimovat a ujistit se, že našli pohřešované pohřešované a ne nějaké nepohřešované pohřešované, kteří se sice ztratili v mlze, ale nikdo je nehledá, a odjeli na stanici.

S obavou o to, kde asi Kanaďané jsou a kolik mrtvých policistů a vojáků pátrání nadělá, jsme si šli lehnout.

V půl třetí v noci přišli policisté do zpět chaty. Probudili Bertranda, majitele, vyžádali si jeho jméno, příjmení a rodné číslo, neboli RUT, zapsali si to a zase odkvačili na stanici. Spadl nám kámen ze srdce. Všichni pátrající policisté asi vypisují papíry pěkně v teple jejich kanceláře a nehrozí tedy, že by zmrzli někde ztraceni ve studené noci.

Ráno nebylo po Kanaďanech stále ani stopy. Slunce ale svítilo na obloze a po mlze nebylo už ani památky. Policejní vrtulník byl stále na zemi, jelikož prý ještě nebyl důvod k jeho použití.

V deset hodin přišla dobrá zpráva. Oba Kanaďané se našli. Ztraceni v mlze si vykopali díru do sněhu, přenocovali v ní, ráno jim slunce ukázalo cestu, a tak bezpečně dojeli na sjezdovku. Jeden začínal být dost podchlazený, ale jeho kamarád ho na tu sjezdovku nějak dotáhl.

A tam je přeslavně našla chilská policie. Viva Chile!

Sylvain jede příští týden do Spojených států. Má za úkol nám koupit pořádnou GPS. Bez ní mě už do hor nikdo nedostane.

Zvlášť poté, co jsme se nemohli dostat k dalšímu malému milému vulkánu, El Llaima, nejčinnější sopce Jižní Ameriky, protože cesta k ní byla zablokovaná. Ve sněhu na jejím úpatí tam uvázl kdo jiný než chilská policie s autem a návěsem s desítkou sněžných skútrů. O kus dál trčela ze sněhu cedule, kde bylo napsáno: Prosíme, pane řidiči, parkuj vždy tak, aby ses v případě náhlého výbuchu sopky mohl rychle evakuovat! A vedle ní byla zaparkována ve všech směrech hlava nehlava asi dvacítka chilských aut.

K Llaimě jsme jeli ale ne už z M.I.Lodge, ale od dalších jurodivých evropských podivínů, kteří zakotvili v Jižní Americe. Ale o tom příště...

P.S. To, co je tak trochu k smíchu, je občas v Chile také k pláči. Jak jsem vám psala tady, před pár lety skončilo vojenské cvičení ve sněhu 45 mrtvými vojáky. Je to největší ztráta chilské armády v době míru od roku 1856.

Či či či vulkány

Minulých deset dní jsme strávili na jihu u malých milých vulkánů. Jako loni, opět se skialpy, ale tentokrát také s lyžemi a s bandou astronomů. Kromě Hvězdopravce s námi jeli Francouz Sylvain, Češka Lucka, Brazilec Dimitri, Španělka Amelie, Němec Daniel, Jihoafričanka Retha a její bratr a Američané Margaret a John, o nichž bych spíš měla říct Spojenostátané, jelikož celá Jižní Amerika je na pojmenování Američané Americanos, alergická. Američané jsou tu přece všichni, nejen lidé ze Spojených států, Estadounidenses! Neboli gringos! Tak jacípak Američané!

V sobotu jsme jako předvoj výpravy vyjeli jen Sylvain, Lucka, Hvězdopravec a já. V M.I. Lodge, v našem oblíbeném hotelu pod vulkány, jsme ale měli ubytování až od neděle, takže bylo nutné přenocovat někde jinde. Hvězdopravec tedy po dlouhém telefonování a seznamování se s chilskou organizací rezervací ubytování našel nějaké chatičky neboli cabañas kousek od M.I.Lodge a jelo se.

Sylvain je v Chile teprve hodně krátce, takže je v plném kulturním šoku. Právě zařizuje byt, a to, jak laskavý čtenář ví, není v Chile jen tak. Kdesi mezi čekáním na dodávku nějaké zásilky a zoufalým pohledem nad zfušované dvojité okno, které nechal v bytě předělat, aby se izoloval od hluku avenida de Providencia, zaslechl pokřik, jímž Chilané povzbuzují svůj národní tým: Či Či Či, le le le, viva Chile!!! Když tedy Sylvainovi závozník ze Sodimacu řekl, že mu rozhodně nedonese zásilku do bytu, protože se nevejde do výtahu, zapěl Sylvain v duchu Či či či... a od té doby pěje pravidelně.

Či či či, pěli jsme zvesela, když jsme se Pathfinderem řítili po Panamerikaně na jih a jako obvykle jsme potkávali na dálnici koně, krávy, slepice, nespočetně cyklistů a přecházejících chodců. Do skupiny nejpodivnějších událostí na dálnici bych ale na této cestě hlavně zařadila chodce, který v pravém pruhu vezl v protisměru kolečko s pytlem cementu, živě přitom rozprávěje se svojí ženou cupitající po krajnici, a též staříka, který přecházel dálnici s asi desetimetrovým stromem hozeným přes rameno.

Pak jsme opustili Panamerikanu, promotali se Chillánem na správnou cestu, a za hodinu jsme byli u naší cabani, kde jsme měli stávit noc. Na pohled velmi pěkný sroubek se ukázal mít nejeden či či či vroubek. Stěny nebyly vůbec nijak izolované, což v zasněženém horském údolí způsobovalo, že se uvnitř kouřilo z pusy. Co bylo zaizolováno výborně, byla kamna, jediný zdroj tepla, na nichž se i po pořádném roztopení dala kupodivu udržet ruka, stejně jako na komínu, který z kamen vycházel. Topenáře by tedy měli zaměstnat hlavně jako instalatéra. "Nechte celou noc téct vodu, jinak vám zamrzne!", řekla nám majitelka chatičky a na ukázku otevřela kohoutek. Vytekl z něj drobný čůrek vody, majitelka kohoutek zase zavřela a ještě několikrát nám připomněla, že ať hlavně nezapomeneme vodu před usnutím zase otevřít.

Před usnutím jsme tedy otevřeli kohoutky v kuchyni a v koupelně. Vytekl zase drobný čůrek a následně se celá chatička začala otřásat, jak se voda snažila prodrat zamrzlým potrubím. Šplchrvzrzzzzzzzšlpppppcchhhhh, ozývalo se na celé kolo. V naději, že si voda přeci jen najde cestu a hluk brzy ustane, jsme se zavrtali do přikrývek. Lucka ještě odběhla do koupelny, a teprve když za ní zaklaply dveře, uvědomila si, že nejen, že zavřela prskající kohoutek, ale také, že otočila zevnitř zámkem na zamčeno a následně zavřela dveře. Tenhle místní systém už donutil nejednoho člověka močit venku. Dveře se pak zvenku prostě otevřít nedají.

Ve tři v noci se Sylvain vyhrabal z pelechu a zavřel také kohoutek v kuchyni, protože nikdo z nás kvůli šplchvrrrrrzzzz nemohl spát.

Ráno jsme se došli vymočit za chatičku, když tu si Hvězdopravec vzpomněl, že v zavřené koupelně nechal kartáček na zuby. Co teď?, řekl by si Evropan. Jenže, co jsem vám říkala o chilských oknech? No samozřejmě, netěsní a dají se zvenku lehko otevřít! A chatička byla přízemní, takže od minutu později už Hvězdopravec lezl oknem do koupelny, odemkl dveře a všechno bylo zase krásné.

Či či či, řekli jsme si a odjeli jsme na sjezdovky Termas de Chillán. Lucka cestou říkala, že na středisko slyšela dost rozporuplné reakce od nějakých Spojenostátanů.

A ukázalo se, že ne nadarmo.

Chilské lyžařské areály nejsou moc velké, ale zato jsou drahé. V Chillánu byl areál ale o to menší, že v nedělním odpoledni v plné sezóně jezdila jen polovina vleků. Za plné jízdné, samozřejmě. Co to jako má být?, rozčilovali jsme se. Když oni areál mají dva majitelé, vysvětloval nám Bertrand, majitel M.I.Lodge. No a půlku areálu jeho bývalý majitel prodal, jenže se nedohodl s novým majitelem, kdo vymění staré kotvy a sedačky. A nový majitel tedy odmítá vleky spustit, protože tvrdí, že starý majitel má nejdřív vyměnit ty sedačky. A tak se nejezdí...

Či či či, řekli jsme si, trochu zklamaní tím, že vlastně jezdí jen jedna opravdická sedačka. Jenže se ukázalo, že nebudeme zklamaní dlouho. Do Termas de Chillán totiž přijeli cvičit sjezd policisté a vojáci. A to se ukázal být opravdu něco. Ale o tom příště...

Peřinu s sebou

V pátek jsme se rozhodli jít na představení Piazzolli Tango. Představení se konalo v Teatro Oriente a tentokrát opravdu tam, ne jako když jsme šli na Bregoviče a představení bylo na poslední chvíli přesunuto jinam, aniž by o tom divadlo uznalo za vhodné informovat na svém webu. Inu, Chilané mají pravdu, když říkají, že nemáte nikdy nikomu věřit.

V pátek byla obzvlášť zima, protože odpoledne trochu sprchlo a začalo být tedy hrozné vlhko. Vlhko a tři stupně, to je v Santiagu na sebevraždu. V osm jsem skončila lekci češtiny, odtrhla se od topení a vyrazila jsem do Providencie, kde jsem měla sraz s Alvaritem, Amélií a Eli. Všichni přišli zabalení až po uši v šálách, čepicích a kabátech. Když jsme dorazili do divadla a uvaděčka nám ukázala naše místa, došlo nám, že jako vždy a obvykle nebudou věci jen tak.

Lístky se v Chile kupují hlavně přes Ticketmaster, který jako hlavní a prakticky jediný portál nijak nedbá na to, co si o něm zákazník myslí. Za to, že si na internetu koupíte lístek, zaplatíte ho a dojdete si pro něj do jediné kanceláře v Santiagu, si portál naúčtuje příplatek asi 10% z ceny lístku. A že už vám vykonal velkou laskavost tím, že si lístky můžete koupit, počítač vás usadí tam, kam se mu zlíbí, klienty není přece třeba otravovat s tím, aby si místo v hledišti vybírali sami! A zdá se, že pokud je to Eli, kdo lístky platí, usadí vás na to nejhorší místo, které v divadle najdete, a to i když vyberete ty nejdražší lístky. Nedávno jsem vám psala, jak jsme na koncertě Caetana Velosa seděli na místech, na něž přímo svítily reflektory z pódia a na jeviště tedy nebylo možné hledět, ale maximálně se z toho zjevit. Tentokrát jsme neseděli na místech jako u výslechu, ale zato úplně v poslední řadě hned vedle zvukařů, kteří horlivě rozprávěli o něčem velmi zajímavém. Za to, že jsme je mohli celý koncert poslouchat, nám zvukařský pult zakrýval asi třetinu jeviště. Další třetinu mi zakrýval pán přede mnou, protože hlediště nebylo moc zvednuté. Druhý den poté mi kulturní spolužáci z univerzity vykládali, ve kterých dalších divadlech jsou taková vypečená místa, ze kterých někdy není vidět vůbec nic. "No, ale aspoň můžeš poslouchat", řekla na omluvu Nydia. Měla jsem tedy štěstí, říkala jsem si, zvlášť proto, že po chvíli diskuze Teresa řekla, že vlastně neví, jestli zná nějaké divadlo, kde jsou všechna místa uzpůsobená k vidění a slyšení.

A hlavně byla strašná zima. V Chile se v divadlech a kinech zásadně netopí a pokud nemáte doma norkový kožich, doporučuju do divadla v zimě jako vhodný oděv lyžařské kalhoty a péřovou bundu. Nebo si k svátečním šatům prostě přibalte peřinu. A to tím spíš, že hned nad našimi hlavami ústilo větrání, tj. jakási věc, která nabírala studený vzduch zvenku a hnala ho dovnitř. V létě jistě do rozpáleného divadla žene horký vzduch z ulice. Inu, jak jsem vám říkala, za nejnebezpečnější pro lidské zdraví Chilané považují teplotní zvrat, takže se tato koncepce klimatizace a topení dá docela pochopit. Každopádně, když nemůžete ani vidět, ani poslouchat, můžete aspoň nebýt vystaveni nebezpečí nachlazení, to je od pořadatelů přeci jen pěkné.

Po skončení představení Amelia řekla, že by někam zašla na horkou čokoládu, a tak jsme šli do baru kousek od divadla. Horkou čokoládu neměli, ale přesto jsme zůstali, protože v baru bylo topení a tím pádem asi 15 stupňů. Hovor se točil, jak to touhle dobou bývá, okolo faktu, že je zima. O čem se také máte bavit, když máte zmrzlé nohy i ruce a sedíte v baru v kabátech, že? Víte, co říkal Maslow o bazálních potřebách, ne? Amelia pochází z Malagy, Eli z Tenerife a Alvarito z provincie Catamarca na severu Argentiny z jakéhosi zapomenutého koutu sedm hodin autobusem od Cordoby. Raději si ani nepředstavuju, jak jeho rodné město vypadá, vím jen, že minulý týden měl přijet do Santiaga Alvaritův nejmladší bratr. Není to muž znalý světa, řekl Alvarito, když bratr nepřijel ani v neděli, jak ohlásil, ani v pondělí a dokonce ani v úterý. Ve středu se bratr ozval. Dojel do Mendozy, což je město na druhé straně hor, tedy na argentinské straně a byl okouzlen. Je to dokonce větší než Catamarca! nadšeně vysvětloval Alvaritovi po telefonu. A okouzlen tím půlmilionovým městem (což je v Jižní Americe maloměsto) do šestimilionového Santiaga nikdy nedorazil. Škoda, mohl se tu svézt metrem.

Eli, Amelia, Alvarito a já jsme si tedy dýchajíce si na ruce povídali, jaká je strašná zima. Vzpomněla jsem si na svá gymnaziální léta a na starou budovu gymnázia s věčně nefungujícím kotlem. A na nás, vychytralé gymnazisty, kteří věděli, že hygienická norma stanoví, že když je ve třídě méně než 18 stupňů, nesmí nás nikdo nutit ve škole pobývat. "Myslíš jako -18, ne?!", řekla Amelia. Ne, řekla jsem já, myslím jako plus osmnáct. Osmnáct? divily se obě Španělky. "A taky mě hrozně udivilo, když jsem za mlada poprvé slyšela, že na jihu Evropy nemáte v bytě topení", řekla jsem. "Cha, topení," zasmál se Alvarito: "My jsme ve škole neměli ani okna. A jednou, když jsem byl malej, tak jsme neměli ani dveře. A to byla fakt strašná zima, to jsi nemohl ani psát." To věřím, když na severu Argentiny může být klidně na nule. Každopádně nevím, jak to malý žáček ze školy bez oken a dveří dotáhl na hvězdáře, který žil v Paříži, v Rio de Janeiru a nakonec i tady, v Santiagu. Kdyby mi tak strašlivě nemrzly uši, smekla bych před Alvaritem klobouk.

A mrzneme dál. Každý den odškrtávám v kalendáři. Ještě měsíc a bude to za námi. Týden z něj strávíme lyžováním v Termas de Chillán, sláva. Dva týdny strávím zabalená ve dvou svetrech nad pracemi, které musím odevzdat na univerzitu. Což mi připomíná, že už máme rozvrh a plán na druhý semestr! Přišel v pondělí. Ve středu přišel mail, že nás bohužel musí varovat, že plán a rozvrh nejsou až tak úplně definitivní. Udivuje mě hlavně, že se nám to vůbec namáhají říct. Copak někdo očekával, že by rozvrh mohl platit?

Hlavně ale, že máme ve škole okna.

P.S. Abych udělala svoji obvyklou bilanci katastrof, tak minulý týden opět vypadla elektřina skoro v celém Chile. Zrovna jsem pracovala na lince a měla jsem na telefonu pacientku z třetího regionu, tj. z místa asi 1600km od Santiaga. Když tu začaly blikat žárovky. "Asi nám vypadne elektřina.", řekla jsem: "Tak kdyby se hovor přerušil..." když tu mi zhlasl počítač. "Je, tady taky!", stihla pacientka říct, než se zhroutila mobilní síť...

Z důvodu zásahu vyšší moci

Nebojte, nic se nám tu nijak zásadně neotřáslo, zemětřesení se drží maximálně na něco přes pět Richterovy stupnice, elektřina vypadla jen na hodinu v pondělí ráno, voda zamrzla jen v posilovně a ne u nás doma, zkrátka žádné drama. Je zima, to jo. Průměrné nejnižší teploty za posledních deset dní jsou skoro na nule místo běžných čtyř stupňů. Jsme tedy uprostřed té nejtužší zimy. Jak už jsem vám psala, Chilané nepovažují za nutné vybavovat byty topením, takže každý topí, jak může. A ne zas moc, aby nenastydl, jak jsem vám říkala. Nejnebezpečnější na zimě pro Chilany totiž je zpotit se, když byste si třeba sedli k topení, to je pak raz dva, rýma jako trám. Onehdy jsem nastoupila do taxíku, jehož řidič měl otevřené okno, takže v autě bylo asi deset stupňů. "To je zima, " neudržela jsem se. "To je poto, že sem astydlej", zahuhňal na mě taxikář s plným nosem. Samozřejmě, kdyby si v autě zatopil, tak by ho věčné otevírání dveří nastupujících a vystupujících cestujících mohlo vystavit změnám teplot. A to je smrtelně nebezpečné. Zvlášť v Santiagu, kde je teplotní rozdíl mezi dnem i nocí i v létě okolo dvaceti stupňů.

My topíme plynem, který k nám v bombách přiváží mužík, o němž jsem vám už psala stokrát. Vždycky mu dám za donesení lahve nějaký drobný navíc a mužík si mezi tím, co vypisuju šek, hřeje ruce nad naším topením v obýváku a mluví o fotbale nebo o počasí. Nevím, zda je to vlivem toho, že sem mužík chodí rád, ale nyní plyn přivezou vždy skoro okamžitě poté, jak ho objednám, žádné čekání do druhého dne. Jediné, co se mužík musel naučit, je, že lepší než rovnou utíkat s třicetikilovou bombou na rameni do našeho domu do třetího parta, je nejdřív ověřit u vrátného, zda jsme doma. Včera mužík přišel celý polámaný a skoro ani nemohl odnést prázdnou lahev. Roznášek je moc, řekl mi, a před chvílí jsem vzal dvě lahve najednou a ruplo mi v zádech. Dneska už toho moc nenapracuju, řekl. Dlužno říct, že jsem si jistá, že i za celý šestidenní pracovní týden nevydělá dost, aby doma mohl topit.

My topíme jenom v obýváku, protože v ložnici se plynem topit nesmí a do kuchyně se topení nevejde. A malý elektrický radiátor se dá zapnout jedině, když není zapnutého nic jiného, protože jinak vyskočí pojistky. Zato se ale v kuchyni vyřešil problém ledničky. Nyní můžeme nechat věci válet, kde nás napadne, a všechny jsou pěkně zchlazené. Když zapomenu dát do lednice pivo, vůbec to nevadí, a když v ní není místo, dám pivo do koupelny, odkud je jak ze sedmého schodu. Jen Nutela se nám už na vafle natírá špatně. Zato, když vafle dělám, můžu pozorovat, jak se bytem line vůně. A pak, že vůně není vidět: v zimě v Chile vidět je a je vidět, jak se libe směrem k oknu, kudy prochází ven. Okna jsou tu vyndavací, protože se vyndavají celá, když je chcete umýt. Jeden nenechavý hvězdář si tu nechal nainstalovat dvojitá skla a nainstalovali mu je rychle, jen mezi rámem okna a zdí nechali několikamilimetrové škvíry. Asi, aby se hvězdář neudusil.

Ale o zimě jsem psát nechtěla. Chtěla jsem psát o vyšší moci. Vyšší moc je tu právní pojem. Například smlouva k bytu se dá vypovědět, když se byt stane neobyvatelným ze zásahu vyšší moci. Nebo univerzitní smlouvu můžete vypovědět kvůli zásahu vyšší moci, por motivo de fuerza mayor. Úsloví se ale užívá tak trochu jako synonymum: nechce se mi a nevím, co bych si vymyslel za výmluvu. V Chile nemusíte předstírat bolest hlavy. Z důvodu zásahu vyšší moci nefunguje občas výtah, občas nepřijdou studenti na lekce, vyšší moc má zkrátka moc velkou. Z důvodu zásahu vyšší moci odpadly ve čtvrtek večer lekce na univerzitě. Vyšší moc zasáhla zřejmě hlavně to, že v pátek bylo volno a paní učitelka jela na prodloužený víkend už ve čtvrtek večer - ale co na tom sejde?

V sobotu ale lekce byly. S vedoucí zodpovědnou za postgraduál, který studujeme. Prý jsou tu nějaké nejasnosti, řekla na začátku se svým uruguayským přízvukem. Je totiž z Uruguaye. Všichni studenti, kteří si jinak vyměňují zmatené maily: víte, které předměty jsou povinné a pro koho? Nekdo tuší, z čeho budeme klasifikovaní? Někdo tuší, kdy jsou práznidny? Někdo tuší, kdy začíná druhý semestr? Někdo tuší cokoli?, zabodli po chilsku pohled do lavic. Slyšela jsem, že nevíte, které předměty jsou povinné, řekla Albana, vedoucí: sekretářka vám je neposlala? "Ale například tenhle předmět.", osmělila se Nydia: "Ten je povinný pro koho?" "No to já takhle z hlavy nevím.", řekla Albana. Další otázky? "Také tu byly nějaké nejasnosti, jak mají vypadat semestrální práce, které máme odevzdat." "To je jedno, jakou strukturu jim dáte.", řekla Albana s rozvláčným uruguayským přízvukem: "To je volnéé. Jste už postgraduanti, tak tvořte. Jste úúplně volníí! Vezměte si jakékoli téma a pišteee. Je to úúplně na vááás." Začala jsem se obávat, že jestli ještě jednou vysloví slovo "volní", vznese se jako DJ Arnoštek někam k nebesům vzdychajíc Je to faaaaajn...., ale Albana naštěstí tímto považovala diskuzi za uzavřenou a rozhodla se začít přednášku. Začala ji slovy: "V kolik hodin tahle přednáška končí? Já jsem úplně ztracená v čase." Faaaaaaajn, je to faaaaaajn, pomyslela jsem si. A bylo to fajn i dál. "Tohle probereme příště," řekla najednou Albana. Jak příště? pomyslela jsem si. Obsesivní Evropan, co si napsal do diáře data přednášek, ví, že tohle je poslední přednáška, přístí týden jsou jiné předměty, a pak je ten víkend, co přidali, ale ten jsou zkoušky! Obsesivní Evropan tedy zase dostal na pamětnou.

Někde ke konci přednášky o prázdnu a hranicích prázdna, v nichž se rodí subjekt, Albana zmínila, že o tomhle bude hovořit také ve druhém semestru. Takže nějaký bude, i když ten první ne a ne skončit! Proto někdo tedy velmi opatrně a neformálně nadhodil otázku, kdy že ten druhý semestr začíná? "To já nevím." řekla Albana, ředitelka programu: "Říkala jsem vám, že časová orientace je můj velký problém" zasmála se. "Ale myslím, že nějaký předmět začíná dvacátého srpna. A jiné myslím začnou, až doběhne první část z prvního semestru, tak někdy v září, asi."

Takže už vím. Jediný, kdo to celé řídí, je nějaká vyšší moc. Z důvodu zásahu vyšší moci jsem se tedy rozhodla jet v srpnu na hory. Ať se děje, co se děje.

Bicentenario

Chile letos oslaví dvě stě let nezávislosti. Jak už jsem psala, ten začátek nezávislosti je tak trochu pochybný v tom, že Chile ve skutečnosti ještě před dvě stě lety moc nezávislé nebylo a i když pak bylo, tak to chvíli trvalo, než se to rozneslo do všech jeho dvou velmi vzdálených koutů. Ale co, slavit se bude letos.

Piñera, první pravicový prezident od diktatury, chystá na oslavu nezávislosti velkou amnestii. Vězení jsou v Chile přecpaná, tak je třeba trochu upustit. Není se moc čemu divit, když v téhle zemi je trestně stíhatelná dokonce i nevěra. V duchu klasického pokrytectví státu, kde má církev tak velkou moc, totiž neexistuje politická vůle zákon zrušit, ale na druhou stranu je prý dokázat skutkovou podstatu činu téměř nemožné. Naštěstí, jinak by musela sedět skoro celá populace, nebo tak se to alespoň jeví člověku jako já, co denně poslouchá pacienty a jejich příběhy. Kdo by neseděl za nevěru, šel by určitě sedět za potrat. Ten je tu také nelegální a zcela běžnou praktikou. Hlavně na chudém jihu Santiaga se dělá ještě mechanicky, po staru, a soudíc dle traumat některých pacientek, je to pěkná řezničina. Slečinky z bohatých čtvrtí ale najdou vždycky nějakého moderního andělíčkáře na soukromé klinice. A kdo by nešel ani za potrat, ani za nevěru, šel by za drogy. Nebo za daňový únik, myslím. Nebo by tedy aspoň musel doživotně platit pokutu za příšerné řízení. Zkrátka, v Chile je tolik pravidel, že každý by šel za něco.

Piñera tedy chystá amnestii, amňu, jak říkali kdysi moji klienti "od fochu". A církev, co je tu v pozadí všeho, hned začala vykřikovat, že milost a odpuštění je křesťanskou povinností a jako bod tři v dokumentu, kde Piñerovi doporučuje, u koho všeho by měl amňu zvážit, mu také doporučuje zvážit ji u lidí, kteří sedí za porušování lidských práv, kterých se dopustili v době diktatury. Aby prý měli všichni stejná práva. Inu, generálové byli jak známo vždycky s černoprdelníky přátelé. Tak trochu nevěřím vlastním očím.

Ne proto, že je to politické, ale proto, že mám jeho písničky opravdu ráda, jsem poslouchala dnes večer Victora Jaru, zpěváka, kterého umučili v prvních dnech diktatury na stadionu v Ñuñoe. Pořád si myslím, že my a Chilané máme přes hodně rozdílného také hodně společného, a myslím, že chilský folk je toho dokladem. Jejich písničky sice opěvují ledovce And, moře a spol., ale mají v sobě nějakou slovanskou tesknost, že to celé zní jako zpěv o šumění borovic a třpytu rybníka. A Ubalím si cigárko by klidně mohl zpívat i český folkař, co říkáte?



A tahle písnička, to je velká klasika.



Víte, komu ji Jara věnoval? Ani vám to raději nebudu říkat, přestala by se vám líbit, jako tak trošičku zhořkla mně. Jmenuje se Aparecido, což je něco jako "objevený" a je to o někom, kdo se má dobře schovat v džungli, aby ho nenašli, protože ho jinak zabijí. Takže jistě tušíte. Když to Jara psal, určitě nevěděl, že bude sám popraven za diktatury, která nadělá tisíce Desaparecidos, "zmizelých", což je eufemistický výraz pro lidi, kteří za diktatury zmizeli a jejichž těla se nikdy nenašla.

Zrovna píšu práci o bláznovství. Což je téma tak široké, že bych to asi nedopsala nikdy, a tak to budu muset nějak zúžit. Co třeba bláznovství ideologií?

Tak přidávám ještě jednu písničku. Je to ukolébavka, opravdu indiánská. Lidová. Pochází odněkud z Venezuely nebo z Colombie, což jsou zrovna země, co se nám tu teď tolik hádají, ale zpívá ji celá Jižní Amerika. Duerme duerme negrito, que tu mama esta en campo...moje oblíbená verze od argentinské zpěvačky Meredes Sosy. O indiánce, co uspává děcko jiné ženy, která pracuje někde na poli. A slibuje děcku, co všechno mu maminka přinese. A na konci dodá, že mámě stejně za práci nezaplatí. Pro nás, odchované komunismem, to zní možná jako klišé, ale na tomhle kontinentě to klišé není. V Chile, jedné z nejbohatších zemí kontinentu, žije podle posledních zpráv 15-30% (záleží na kriteriu) lidí pod hranicí chudoby.



Dobrou noc!

Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu...

V pátek byl zase státní svátek. Tentokrát to nebylo ani vítězství nad Peruánci či Bolivijci, ani svatý Petr, ani svatý Pavel, ale něco s Pannou Marií. Hvězdopravec, v němž se francouzský laicisismus nezapře, tvrdil, že to bude asi den, kdy se z Panny Marie stala Marie. Každopádně religiózní nebo ne, všichni jsme byli rádi, že v pátek nemusíme do práce.

Normálně na prodloužené víkendy jezdíme pryč, ale bojuju zrovna se třemi závěrečnými pracemi, které musím odevzdat do začátku srpna, a také zrovna Santiagem projížděl náš kamarád z Grenoblu David. A tak jsme zůstali doma a já jsem se mohla vyřádit v kuchyni při pořádání večeře. Vařím totiž hrozně ráda.

Už jsem docela přeborník na to, jak nahradit v Chile neexistující ingredience, jak se co jmenuje atd., ale s jednou věcí mám pořád problémy. Se jmény masa. Umím říct svíčkovou a různá zadní hovězí, ale dál je to španělská, či spíše chilská, vesnice. A není to tak docela moje chyba, protože nikde není psáno, že pan řezník nepracoval ještě nedávno jako mechanik u aut, před tím jako číšník a - co je úplně nejhorší - někde mezi tím jako holič. Nejhorší je to proto, že si neumíte představit, jakou řezničinu s vámi dokáží místní holiči někdy udělat. U řezníka jste tedy trochu více v bezpečí, nožem lechtá pouze zboží, nikoli zákazníky, ale když se zeptáte, jak se zde nazývá krkovice, a že byste kus té krkovice chtěl a že krkovice, to je na krávě tadyhle (přičemž se sebe dobrovolně uděláte krávu), řezník na vás udělá kulaté chilské oči. Jako modrooká panička v elegantním kabátku přece jasně musíte jíst jen zadní hovězí. Mnoho Chilanů má tu vlastnost, že vždycky ví líp než vy, co vlastně chcete a na co se chcete zeptat a co je pro vás nejlepší. Jak asi totiž můžu vědět, co chci, když to neumím říct? "Lomo", řekne řezník. Lomo jsou záda. A řezník má krkovici z krku a váš gulášek či boeuf bourguignon je pěkně vysušený.

Koupit u rybáře rybu, aniž by mi ji celou okrájel, uříznul jí hlavu a sundal hřbetní ploutev je skoro nemožné. "Jak tu rybu chcete?", řekne rybář. "Celou, jen jí vyndejte ty věci z břicha", řeknu já, lépe to vyjádřit neumím. Rybář se na mě podivně podívá a ukáže ploutve: "Tohle mám taky nechat?" "Jo, to jí nechte." Rybář nechápe. Ryba se přeci odjakživa jí smažená nebo a la plancha, kdo to kdy viděl, celou rybu i s ploutvemi...a než se stihnu otočit, ryba je bez hlavy a rybář se chystá na odříznutí kůže. "Můžete mi na tom filetu prosím nechat kůži?", řekla jsem onehdy. "Ne", řekl rybář: "To nejde." A z filetu kůži hbitě odříznul. Filet s kůží, no fuj!

Ještě horší je to ale s ostatní zvířenou. U řezníka je lomo "záda", napsáno u většiny masa. Jenže čí záda? Onehdy jsem takhle udělala vepřové a až na talíři jsme zjistili, že se vlastně jedná o telecí. Přičemž sehnat tady telecí, to je skoro nemožné. Bodejť by ne, když ho občas mají, jmenuje se "záda", stejně jako vepřová záda nebo hovězí. Jsou to záda malého telete nebo velkého prasete? ptám se sama sebe bezradně před kusem růžového masa a nakonec se ptám řezníka. "Prase.", řekne bez mrknutí oka bývalý mechanik a já vím, že jsem tam, kde jsem byla. Chilané totiž nikdy neříkají "nevím".

Historka z dnešní večeře je ale úplně nejzamotanější. Onehdy jsem u řezníka viděla cosi, co se jmenovalo trutro. Byly to velké placaté fláky masa s kusem kosti uprostřed a s charakteristickou drůbeží kůží na vrchní straně. Protože to bylo tak velké, řekla jsem si, že to bude asi krůta a trutra jsem koupila. Trutro, to zní přeci skoro jako turkey, řekla jsem si, krocan to bude. Hvězdopravec drůbež moc nemusí, ale maso nebylo drahé, vypadalo tak nezvykle a pod kůži mělo pěkně tmavou barvu. Však Hvězdopravec ani nepozná, co to je, řekla jsem si zlomyslně.

Trutro jsem udělala na pivě s houbami a šalvějem a opravdu jsme si pochutnali. Když jsme oblízli poslední vidličku - nemůžu říct kostičku, protože kosti byl ve fláku masa jen kousíček, tlustá kost uprostřed - zeptala jsem se chytře Hvězdopravce, zda tuší, co jsme právě zbaštili. "No to tedy nevím", řekl Hvězdopravec. "Krocana", řekla jsem hrdě. "Krocana?", divil se Hvězdopravec a podíval se na zbytek masa "Ale krocan vůbec nemá takhle obrovský stehna". A hned šel hledat ve wikipedii a ukazoval mi nejrůznější fotky krocanů. Musela jsem uznat, že opravdu krocan asi mít stehna o průměru dobrých 30 cm mít nebude. Jenže co to tedy je?

Ve slovníku jsem slovo trutro nenašla, až nakonec někde na internetu. Internetový slovník pravil doslova: "stehno, mapučského původu". Každému kverulantovi českého pravopisu bych zde chtěla připomenout, jak velký rozdíl někdy udělá čárka: "stehno, mapučského původu" naštěstí není totéž co "stehno mapučského původu".

Při revizi stehen chilského ptactva padl velký mýtus, s nímž jsem vyrostla. Mí čtenáři jako milovníci Járy Cirmrmana jistě také žijí v domnění, že tučňák žije pouze na jižním pólu. Což o to, nějakou dobu už vím, že žije také po celém pobřeží Chile, protože moře tu má v zimě 13 a v létě 14 stupňů, ale že žije i na severní polokouli, to je tedy zrada! Na severní polokouli žije tučňák, co se francouzsky řekne pinguin. Tohle slovo je mimochodem to, co pro tučňáka určitě znají pilní studenti francouzštiny po celém světě. Na jižní polokouli žije manchot, což je slovo, které se též může použít pro bezrukého člověka, a studenti francouzštiny ho nejspíš vůbec neznají. Tučňáci ze severní polokoule se od těch z jižní odlišují tím, že umí létat. Ale fakt vypadají jako tučňáci. Inu, ne nadarmo byl pomocný učitel pouze pomocným učitelem.

Naštěstí mají oba tučňáci ale malá stehna, takže jsem si jistá, že tučňáka jsme dneska nesnědli. Dle fotek jsme zbaštěnou drůbež nakonec uzavřeli na pštrosa.

O padlých zdech a zmrzlých tanečnicích samby

Tak se tak dívám, jak se v Čechách paříte, jak se vám tam vyboulují silnice, a strašlivě vám závidím. Je legrační, jak Chilané neumí stavět silnice proti dešti a v Čechách to zase evidentně neumějí proti vedru. Chilané a jejich Panamerikana táhnoucí se Atacamou se za řeky tekoucí Santiagem po každém dešti tedy zas tak moc stydět nemusí.

V Santiagu jsme včera měli od roku 1924 tu nejnižší ranní teplotu, a to celých -1.9 stupně. Na internetu se zase objevily fotografie Chilanů zabalených až po uši v šálách a kabátech, zapařených skel autobusů a dokonce jinovatky! Přes den teplota vylezla na zimních 15 stupňů, ale já už jsem zkrátka úplně pochilštěná a pěkně jsem si navlékla vlněný svetr a na něj vlněný kabátek. Rukavice ale přeci jen ještě v patnácti stupních nenosím. Přesto počítám dny do jara, které by mělo nastat koncem srpna, a dívajíc se z okna na kvetoucí muškáty si představuju, že už to jaro je a že se dá vyjít ven jen v tričku a svetříku. Zkrátka jsem tvor, který byl přešťasten v Indii, kde bylo čtyřicet.

Kromě boje se zimou, která nás v špatně izolovaných chilských domech navíc nutí neustále větrat, jinak plesnivějí v zimě stěny, jsem se po minulém nenávistném příspěvku, ve kterém jsem si pohrávala s ideou Molotovových koktejlů, rozhodla, že se na nějaké nervování můžu víte co a že to všechno prostě nějak s tím mým studiem dopadne. Během týdne jsem si tedy udělala čas na sledování semifinálových fotbalových zápasů, zase jsem začala pravidelně sportovat a rozhodla jsem se pokračovat se vším dosavadním dobrovolničením. Konec konců, co by měla být lepší průprava ke získání psychologické atestace, než se z toho všeho nezbláznit.

Co se týče mých dobrovolnických aktivit, celý podzim jsem si pohrávala s ideou nebrat si už další skupinu těhotných adolescentek. Do La Floridy je to daleko, říkala jsem si, a ještě ke všemu tam jezdím s Paulinou, která jako typická Chilanka vypadá pořád strašně zaměstnaně, i když nedělá nic, a celý proces odjezdu trvá tedy vždycky nejmíň dvacet minut. To máte tedy 20 minut cesta na kole k Paulině, 20 minut příprav na odjezd, 45 minut autem tam a totéž zpátky. V klubovně také není topení, říkala jsem si, a i v oblečku, co jsem nosívala v Praze při dvacetistupňovém mrazu, jsem po dvou hodinách skupiny zmrzlá na kost. Když prší, na Floridu se nedá dojet, protože je zatopený podjezd na Avenida La Florida, a musí se objíždět, takže vznikne strašlivá zácpa. A já mám času málo, hudrala jsem si pro sebe. Jenže jsem si také musela přiznat, že když prší, tak se stejně skupina ruší, protože by na ni nikdo nepřišel. A že když pojedu autem sama, ušetřím si oněch 20 minut na kole a 20 minut "příprav". Zkrátka jsem váhala, a když se mě Flor, sociální pracovnice, ptala, kdy si vezmu novou skupinu, řekla jsem, že si to musím rozmyslet, abych neslíbila něco, na co pak nebudu mít čas.

"Kdy se vracíš?", řekla mi Erika, psycholožka programu minulý týden. "Kam?", podivila jsem se. "Ty se nestěhuješ zpět do Evropy? A proč tedy končíš s programem?", divila se Erika. A, došlo mi, ono slavné chilské ne. To je přesně to, co se mi nevědomky podařilo pronést, když jsem Flor řekla, že si to musím rozmyslet. Už umím říkat ne, když chci říct ne (řeknu třeba: když mi to vyjde, na chvilku zaskočím.), občas rozumím, že se jedná o ne ("doufám, že mi to vyjde".), ale zatím ještě neumím neříkat ne, když chci říct, že nevím. Ach jo...

S programem jsem se nakonec rozhodla pokračovat. S časem to nějak udělám, jen nevím, jak další rok vydržím Paulinin zvyk nechat každého pronést maximálně jednu větu a zbytek dokončit za něj. V tom je Paulina opravdu šampion.

Skoro jako v zeměpise. Chilané mají o zeměpisu Evropy a vůbec o Evropě jako takové potuchy asi tolik, co mají o Jižní Americe Češi. Kdo z Čechů ví, jaké je hlavní město Paraguaye a s kým Paraguay sousedí, že ano? Moje znalosti zeměpisu Afriky jsou třeba také dost polovičaté, takže chilskou neznalost chápu. A musím se ještě pořád smát, jak si moje maminka při výletu na altiplano neustále pletla Brazílii a Bolivii. Jedno velmi studené ráno jsme se u snídaně klepali zimou mezi indiány Aymara, původními obyvateli Bolivie. Neforemné Indiánky s těly zničenými nespočetnými porody, s těžkými sukněmi ke kolenům a dlouhými fuseklemi byly zabalené do několika tlustých, špinavých svetrů a na hlavě jim trůnila tradiční buřinka. Na zádech měla každá mezi dvěma dlouhými copy v dece v pestrých barvách zabalené děcko. A moje maminka řekla: "Ráno jsem tu viděla ty Brazilky, ty tu běhaly..." Moje rozespalá mysl v té chvíli trochu procitla nad obrazem polonahých snědých tanečnic samby, které s kokrhelem na hlavě běhají v ranní mlze po zmrzlém altiplanu, když tu mi došlo, že stejně jako pro některé lidi je stále Česko Československo, je prostě někdy Bolivijka tak trochu Brazilkou.

Paulina je ale šampion. Minulý týden mi například řekla, že hraje Chile a moje země. Odkud že to jsem?, zeptala se po sto padesáté jedna z adolescentních maminek. "Z Chorvatska.", řekla Paulina, která mě tentokrát nenechala říct ani větu.

"Odkud, že to jsi?", řekla tuhle po sto čtyřicáté deváté jedna z maminek. "Z Česka.", byla jsem tehdy rychlejší já. "Aha, z Československa!", řekla maminka. Nejsem pedant a obvykle podobné poznámky nechávám být, ale zrovna mi zabloudila do hlavy myšlenka, že maminky chodí přeci jen ještě do školy, a kdo ví, kdy se jim informace o zeměpisu Evropy může hodit. "Z Česka,", řekla jsem připravena na výklad o rozdělení. Ale Paulina byla rychlejší: "Oni se rozdělili. To je jako všecky tyhle země" uháněla dál: "jako Severní a Jižní Korea, jako Japonsko" tančila Paulina svou bolivijskou sambu: "to všechno od pádu čínské zdi" zakončila spokojeně. "Čínská zeď ale přece pořád stojí.", řekla jsem já. Přece jsem se do výkladu chtěla pustit z edukačních důvodů a teď jsem nevěděla, odkud tenhle gordický uzel začít rozmotávat. "No to jo", nedala se Paulina: "ale ne jako symbol, už je tam jen chodník." Aha, řekla jsem si, tak on měl Alexander pravdu, když ten uzel prostě přeťal mečem a byl pokoj.

Zkrátka to nějak s Paulinou vydržím, řekla jsem si a rozhodla se v programu pokračovat. Zima se nám už krátí a klubovna se nám na jaře zase ohřeje. Tak nám se prosím to slunce nezapomeňte brzy poslat!