Velikonoce na Velikonočním ostrově

Velikonoční ostrov zná asi každý. Méně lidí už ví, že patří Chile a že se jedná o jeden z nejizolovanějších obydlených ostrovů. No považte, nejbližší obydlená země je odtud 2000km a jedná se o další pidiostrov. To, že lidé na tomhle sotva 30km dlouhém kousku zemičky začali tesat obrovské sochy, které pak postavili na pláž čelem do vnitrozemí, by se dalo podle mě klidně vysvětlit i tím, že si zoufale přáli, aby jim bůh seslal nějaké kamarády. Archeologové jsou ale úplně jiného názoru, jímž vás nebudu obtěžovat, jelikož zvídavý čtenář jistě nepotřebuje, aby mu přežvýkával svoje neznalosti podobný nedouk jako jsem já. Každopádně mi ale není jasné, jak je možné, že hrstka obyvatel, která na ostrově žila nejméně 400let, ale spíše mnohem déle, bez kontaktu s odlišným genetickým materiálem ze samých sňatků mezi soukmenovci nevypadá jako anglická královská rodina.

Když se naše letadlo začalo snášet nad malinký trojúhelníček zelené země pod námi, uviděli jsme první vulkány a jezera v kráterech. Zatajil se mi dech. Na Velikonočním ostrově dnes žije asi 5000 obyvatel, ale všichni jsou koncentrovaní v jedné vesnici. Zbytek ostrova patří sochám a hlavně koním, kteří se tu bezstarostně prohánějí jak se jim chce a občas se dokonce zajdou vykoupat do moře a vyválet se v písku, takže na jediné skutečné pláži ostrova, Anakeně, je napsáno: "Pozor na volně pobíhající koně".

Vystoupili jsme z letadla přímo na runway, která se táhne od jednoho pobřeží napříč ostrovem až k druhému břehu, a začali se shánět po ubytování. Na prvním rohu nám zastavil usměvavý Polynézan a řekl nám, že nás vezme, kam budeme chtít. "A kolik to stojí?", zeptal se Hvězdopravec. "Pro tebe je to zadarmo, příteli.", řekl Polynézan, což nás utvrdilo v tom, že tenhle ostrov patří k Chile hlavně na papíře. Vlezli jsme k Polynézanovi do auta a jeli jsme do prvního penzionu, který jsme měli vyhlídnutý. U moře se nám málem přimotali pod kola dva opilí mladíci: "Pch, Chilané" řekl Polynézan znechuceně: "Jezdí sem pracovat, pak se opijou a turisté si myslejí, že Rapa nui chlastají." Hlavně tedy neříkejme obyvatelům Velikonočního ostrova, Rapa nui, že jsou Chilané, zapsala jsem si za uši.

Asi v šestém penzionu konečně bylo místo. Dali jsme Polynézanovi spropitné, jelikož když nás tak přátelsky vzal do auta, je slušné se také přátelsky odvděčit, a čekalo nás seznámení s dalším jurodivým podivínem, Lionelem, Francouzem, který na Velikonočním ostrově žije již sedmnáct let. Na Velikonoční ostrov se přijel podívat po odkroucení základní vojenské služby na Tahiti, které patří k Francii, a už tu zůstal. Lionel má penzion se svou rapa nui ženou Titou a je nadšený archeolog amatér. Pracuje tedy také jako průvodce a během výletů po ostrově vám vysvětlí všech 850 teorií o tom, jak se dělaly sochy, proč, jak se trasportovaly, proč se transportovat přestaly, proč zůstalo spousta soch přímo v lomu, kde se tesaly, a tak dále a tak dále. Co se týče transportu soch, Lionel je jasným zastáncem teorie, kterou vyvinul český inženýr Pavel Pavel, a když slyšel, že jsem Češka, ukázal mi moai, který Pavel Pavel rozhýbal, žádaje mě, abych mu někde sehnala video chodící sochy. Čímž prosím laskavého čtenáře, který ví, kde by se něco takového dalo sehnat, aby mi to prosím napsal do komentářů. Můžete se ptát sami sebe, proč si Lionel video prostě nestáhne. Odpověď je jednoduchá. Na internetové připojení má na ostrově monopol chilská společnost Entel. Ale nesmějme se Chilanům. Na Tahiti žijící Francouzi mají připojení tak špatné, že jim nejde dokonce ani Skype, řekli nám na Tahiti expatriovaní spolu-hosté Fabien a Jesse. Oni i Lionel se tedy můžou na rozpohybování dívat tak maximálně na nákresech. Mimochodem, a proč se vlastně Pavel Pavel jmenuje tak divně? Chilané mají všichni dvě jména a dvě příjmení, Francouzi mají obvykle alespoň dvě jména, chudáci Češi jedno a jedno...a chudák Pavel Pavel jedno a to samé. Mít dvě stejná příjmení znamená v Chile být levoboček. A navíc nemít ani jméno? Zkrátka, rodiče Pavla Pavla mu to pro cestu do místních končin pěkně zavařili.

A byly prázdniny. Potápěli jsme se jako diví, využívajíce toho, že Pacifik má na ostrově 25 stupňů a neuvěřitelnou průzračnost, na rozdíl od kontinentu, kde má nejen maximálně 14 stupňů, ale navíc je prvních 10 metrů pod hladinou plné planktonu, takže nevidíte ani na tempo. Půjčili jsme si malý skůtr, na kterém jsme brázdili ostrov, co to dalo, a obdivovali moaie, kresby, jeskyně v lávových tocích, petroglyfy i zbytky stavení rapa nui. Každý den jsme pili nejméně jeden koktejl, protože džus na ostrově není žádné chilské juguito, nýbrž opravdický džus. Lezli jsme na vulkány, které jsou malé a milé nejen oproti malým milým vulkánům na jihu Chile, ale i proti těm v Českém středohoří. Dobře jsme spali a každé ráno prosili Lionela, ať udělá k večeři kohouta na víně, tradiční coq au vin. Na ostrově je kohoutů tolik, že byste tohle jídlo mohli jíst denně, ba co víc, toužíte ho jíst denně, neb vám kohouti nedají ráno spát. Lionel po kohoutech házel vztekle kameny a my jsme se mu smáli. Drbali jsme si komáří štípance. V botách jsme měli pořád trochu písku z pláže. Nevěděli jsme, kolikátého je, ani co je zrovna za den. Zkrátka to byly opravdické prázdniny.

A jsme zpět. Hned od první minuty jsme zase v realitě. Hvězdopravec odjel na Dalekohled a já jsem zpět ve všech svých aktivitách. "Pozor na tužky, jde Tereza!", smál se Rodrigo, můj vedoucí stáže v centru pro adolescenty v Lo Barnechey. Tenhle rok budu stážovat tam, možná budu pokračovat trochu na univerzitní klinice a dále zůstanu na telefonické lince a se svojí skupinkou těhotných adolescentek z jihu Santiaga. Pokračuju také s postgraduálem a s lekcemi češtiny. Jinými slovy, s cestami máme zase na chvíli utrum a školní rok po typicky chilsky lenivém začátku skutečně začal. Kurzy na univerzitě jsou navzdory všem slibům opět i v sobotu, takže počítám, že lezavé zimě zamořeného Santiaga jen tak neunikneme, a zuřím, že všechny svátky letos připadají na víkend. Na druhou stranu budu mít díky chilské dennodennosti ale zcela určitě o čem psát!

O taktnosti

Náš pan prezident předčil svou paní překladatelku zaměňující Chile a Argentinu a přímo před televizními kamerami si vložil do kapsy podpisové pero. Včera mi video do komentářů přidala Poke, ale dnes už je na horní záložce titulní strany internetové La Tercery, jednoho z národních deníků, a já si říkám, jak Klaus ve svém příspěvku o taktnosti Chilanů přeci jen asi trochu přeháněl. Požár v Torres del Paine založený jakýmsi Čechem si v místních, značně hořlavých, končinách nikdo dávno nepamatuje, náš prezident nás ale opět vrátil do řečí lidí. Jedna z místních Češek sice prohlásila, že jakákoli reklama je dobrá, což je podle mě argument, který pravděpodobně přiměje účinkovat lidi v programech jako jsou Vyvolení, ale já spoléhám jen na totální geografickou neznalost Chilanů, kterým stejně slovo "český" nic neříká a kteří ho okamžitě zamění za jeho synonyma jako "polský" nebo "chorvatský". Jen tak si vysvětluju, že většina mých kamarádů, co měla dnes potřebu mě kontaktovat, nepochází z Chile. Nebo, že by byli Chilané opravdu taktní?

To, že chilský takt se projevuje hlavně neschopností říct ne nebo nevím, to už jsem tu rozmazávala tolikrát, že si začínám připadat celá nejedlá (jako smetana). Chilané jsou mistři v záměrném nedívání a nevšímání si, že se cizinec nejednou nevěřícně musí podívat do zrcadla, aby ověřil, zda se nějakou neopatrnou manipulací s prstenem nestal arabelovsky neviditelným. Dnes jsem cestou do práce v parku na vlastní oči viděla pána, který pomocí foukacího přístroje fungujícího jako obrácený vysavač, hnal parkem listí na jednu hromadu. Přímo před ním seděl na ještě nevyfoukaném trávníku toulavý pes. Pán dělal, že psa nevidí, ačkoli mu funěl přístrojem asi půl metru od hřbetu. Pes dělal, že pána také nevidí, a hrdě hleděl vpřed na kolemjdoucí. Pán se přiblížil o asi třicet centimetrů, stále hledě všude kolem, jen na psa ne. Pes se díval na mě a ležel dál. Pán mu jen tak mimochodem, s pohledem zabořeným do plujících, hynoucích truchlenců na nebi jako Karel Hynek Mácha, zaryl přístrojem přímo do kožichu. Pes se na něj ani nepodíval, jen se zvedl a lehl si asi o třicet centimetrů dále. Nic chilštějšího jsem nikdy neviděla. Jen jsem netušila, že to tu umějí už i toulaví psi.

Včera jsme se vydali do restaurace, mimochodem velmi dobré, jménem Ostras Azocar. Nechme chvíli pomlouvání a věnujme se dobrotám. Ostra je španělsky ústřice, ona nudle z nosu připomínající škeble, která je mnohými považována za afrodiziakum. V Chile jsem je ještě nikdy nejedla a musím říct, že mi docela chybí. Zdá se, že po první zhnusené reakci nad onou nudlovitou hmotou v létě 2005, jsem ústřicím přišla přeci jen na chuť. O restauraci Ostras Azocar jsem slyšela spoustu chvály, a tak jsme se tam včera vydali, protože přijel na návštěvu Hvězdopravcův švýcarský kolega Janis, který projevil přání jíst v rybí restauraci. A nebyli jsme zklamaní. Tradice podniku je, že vám na uvítanou nalijí skleničku, či spíše štamprdli, bílého a otevřou vám každému tři ústřice. Věc nevídaná. Sliz ústřic vsrkáváte přímo vedle van s mořskou vodou, kde klapou klepety krabi a langusty, tykadly stříhají mořští pavouci a na lastury jako kastaněty hrají mušle strážené ostny mořských ježků. Jen tak jim můžete pohrozit od nálevního pultíku: moc na mě těmi klepety neklepej, ty potvoro, nezapomeň, že tvůj osud je teď v mých rukou! A v rukou mojí kreditní karty, pravda, a už sedíte na židli a vybíráte z jídelního lístku, nad nímž by Pablo Neruda jistě zase sepsal nějakou ódu. Zkrátka, v téhle restauraci v Barriu Brasil, bývalé bohaté čtvrti Santiaga, kde dnes žijí hlavně peruánští a bolivijští přistěhovalci, ale která je plná starých nádherných domů, aniž by byla tak turistická jako Bellavista, jsme nebyli naposled.

Jak že se tam dostaneme? Copak já vím, řekla jsem Janisovi a Hvězdopravci, když jsme vystoupili z metra Republica. Podle mapy to mělo být támhle, ale není, inu, zeptejme se. Kde je ulice Bulnes, prosím? Jejda, to je daleko, to je támhle, ukazuje mi mladík směrem na východ, ale moje zkušené ucho postřehne, že informaci bude dobré ověřit, neb se jedná o skryté nevím. "Říká, že je to tamhle, ale já bych se ještě zeptala pár lidí.", sdělím Janisovi a Hvězdopravci. "No ne, když to řiká...", váhá Švýcar Janis, který fakt, že se budeme ptát dalších lidí a nevydáme se určeným směrem, považuje za výkřik "ty lháři!" do tváře onoho mladíka, který dál vesele konverzuje s kamarádem kousek od nás. Nakonec si Janis vzpomene, že má plán Santiaga ve svém chytrém telefonu. Naštěstí. Ulice Bulnes je hned vedle nás, jednu ulici směrem na západ.

Že to nic není? Tak poslouchejte historku, která se stala Hvězdopravci.

Hvězdopravec nemá diář a pravidelně tak platíme lístky na koncert ve dnech, kdy máme v Santiagu důležitou návštěvu, chodíme na schůzky k lékaři v době ,kdy nejsme v Santiagu, nebo objednáváme pokoje v hotelech na noci, kdy nemáme dovolenou. Onehdy jsme seděli v Pathfinderovi, který to s námi drncal po cestách okolo Parku Conguillio, když si Hvězdopravec vzpomněl, že má večer schůzku u fyzioterapeuta Franka. Protože řídil, dal mi Frankovu vizitku, já jsem z papírku pečlivě opsala do klávesnice mobilu telefonní číslo, vytočila a mobil přiložila Hvězdopravci k uchu.

"Haló," řekl Hvězdopravec: " tady je Hvězdopravec. Můžu mluvit s panem doktorem Frankem? Mám s ním večer domluvenou fyzioterapeutickou seanci a musím ji zrušit."
"Pán tu není", ozval se ženský hlas na konci drátu.
"A můžete mu vyřídit, že tu schůzku ruším?", řekl Hvězdopravec poněkud udivený tím, že Franko není v jedenáct dopoledne v práci.
"Ano, to není problém".
"A mohl bych si tu schůzku přehodit na středu?"
"Pán tu bude v jednu.", řekla žena na druhém konci.
"A vy tu schůzku přeobjednat nemůžete?"
"Pán tu bude v jednu. Já jsem jen uklízečka", opakovala žena.
"A sekretářka přijde kdy?"
Místo odpovědi se se ozvalo jen tůt-tůt-tůt.
Asi tam mají pěkné nemehlo, řekl si Hvězdopravec, spokojený, jak schůzku zrušil. O hodinu později vytočil stejné číslo, aby si domluvil novou schůzku.

Telefon zvedla stejná žena. "Pán tu není, bude tu v jednu.", řekla.
"A vy tu schůzku zaznamenat nemůžete?"
"Já jsem jen uklízečka.", řekla žena: "Paní přijde v pět."
Paní? Jaká paní, pomyslel si Hvězdopravec, poděkoval, a zavěsil. Co je to za doktora, že je v poledne v práci jen uklízečka?

Pak se podíval na displej telefonu a záhada byla rozluštěná. Když jsem opisovala z vizitky číslo, v tom drncání jsem se samozřejmě přepsala, a volali jsme tedy úplně někam jinam. Někam, kde pán přijde v jednu a paní v pět. Rozhodně ne ale pán jménem doktor Franko, který dává fyzioterapeutické seance. Ale copak mohla být paní uklízečka tak netaktní a říct na rovinu, že máme špatné číslo, že v domě žádný Franko nebydlí? A copak jde odmítnout zrušit schůzku, když vás o to někdo vysloveně žádá? Ale co říct na to, když se vás někdo ptá, kdy přijde sekretářka a u pánů doma žádnou sekretářku nemají? Proboha?

V takovém okamžiku je lepší učinit se neviditelným a honem zavěsit. V Chile je slušnost nade vše. Děkuji našemu panu prezidentovi, že šíří po celém světě dobrou pověst naší země a Chilanům, že často nehledí dále než na vlastní špičku nosu či svůj pupek, který je též pupkem světa. Mně a mé krajany to ušetří cesty blátem santiagských stok.

Babylonské zmatení jazyků

Nedávno jsem si u Ofélie přečetla příspěvek, který mě rozesmál. Jmenuje se meziplanetární megadebil, což je sousloví, které věrně vystihuje situace, do nichž se člověk, co v mládí šlápnul na bludný kámen a nyní ho to zaválo bůh ví kam, dostává skoro denně. O skoro denních trablích se španělštinou jsem vám psala třeba tady. Píšu skoro denních, protože také existují dny, kdy se člověk bojí vylézt ven a dokonce i zvedat telefon, ježto se potřebuje trochu vyrovnat s nahromaděným pocitem meziplanetární megadebilnosti, a v takové dny je proti dalším megadebilnostem ochráněn zdmi, ploty, dveřmi, záclonami a v nejhorších případech i přikrývkou přetaženou přes hlavu. Dlouho jsem tak chtěla napsat něco o tom, jak nám to zavařili, když nám v Babylonu popletli jazyky, ale pořád se mi nedařilo nasbírat dost materiálu. Včera jsem ale ulovila pointu a příspěvek je zde. Nejedná se tentokrát o zmatení moje, ale vážený čtenář nechť se nenechá mýlit. Přetahování hlavy přikrývkou se u nás koná stále skoro denně.

V Latinské Americe platí, že anglicky se tu rozhodně nedomluvíte. "Jsou to gringos", řekla svému bráškovi důležitě onehdá jeho sestřička, když se zvědavě přiblížili ke mně a mým rodičům, aby zaslechli něco z oné hatlamatilky, kterou si povídáme: "Mluví anglicky!" "A proč?", řekl bráška. "Protože gringos nemluví chilsky, mluví anglicky!" řekla důležitě holčička.

Domluvíte se tu možná tak španělsky, nebo portugalsky, to vám na místní varianty Cervantesova jazyka stačit bude. Když jste ale navíc Francouz, obecně se dá říct, že se anglicky nedomluvíte vůbec, a budete to zkoušet francouzsky.
"Podívej, tohle je na vydělávání kůží", zaslechla jsem onehdy konverzaci Chilanů a francouzských turistů v jedné horské chatě. Seděli spolu u stolu a prohlíželi si Chilanův nůž.
"A jo, to je na vykosťování ryb", kýval Francouz a ukazoval nůž manželce: "Koukej, jak je to praktické, to musí rybu vykostit jedna báseň."
"Na kůže, chápete? Takhle to s tím to...", ukazoval Francouzům Chilan.
"No, takhle, no", vykosťoval dál Francouz uprostřed suchých And svou rybu spokojen, kterak položka "konverzovat s domorodci" na seznamu jeho úkolů na dovolenou, může býti odškrtnuta. Na Chilanově tváři se rozlil blažený úsměv. Podívejme se, jak je ten gringo jeho nožem fascinován...

"Can I come in? (můžu jít dál?)", řekl na severu Argentiny skutečný gringo našemu panu domácímu, který stál před svým krámkem s potravinami.
"A, quieres comer? (a, jíst chceš?)", řekl pan domácí: "Ne, tady ne, já prodávám jen potraviny, restaurace je támhle!" a gesty ukazoval gringovi: támhle, pryč běž!
"I just wanted to see (jen jsem se chtěl podívat)", omluvil se gringo ukázav prstem na své vykulené oči.
"A, pasta! (a, těstoviny!)", řekl bůh ví proč pan domácí: "Těstoviny mám!" a s argentinskou horlivostí se rozeběhl hledat balíček špaget a cpát je gringovi, který zcela jistě ve svém pokojíčku v Colonii Pellegrini neměl kuchyň. Gringo ale v tu chvíli tedy obdržel mimoděk i povolení vejít do krámku, o nějž žádal, a problém byl vyřešen. A pak, že to nakonec vždycky nějak nejde...

Když chodím domů z trhu Vega, procházím asijskou čtvrtí. Žijou tu Korejci a Číňané a prodávají nejen nejrůznější harampádí, ale hlavně ingredience asijské kuchyně, o nichž se mi v Čechách nebo ve Francii ani nezdálo. Někteří mají obchody na ulici, jiní prodávají svoje výrobky přímo doma. V ulici Rio de Janeiro v čísle 234 stačí zaklepat na dveře a jste okamžitě v jiném světě. V patiu starého domu postaveného ve španělském stylu sedí vždycky několik korejských mužů, kteří vám usměvavě pokynou a ukážou prstem na dveře, kde je kuchyně. Projdete kolem ložnice, kde se na posteli rozvaluje u televize asi stoletá korejská babička a modlíte se, aby v kuchyni byla peruánská služka, nikoli korejská majitelka. A máte smůlu.
"Por favor, tienen tofu? máte tofu?" řeknu já.
"Ooooo ....tóu u túu?" řekne Korejka.
"Tofu." na to já
"Aaaaa, túvu?"
"Si, si, túvu", myslím si, že je vyhráno, ale když Korejka túvu přinese, tofu to vůbec nepřipomíná.
"Ne, tofu.", říkám.
"Alka!!!!" zakřičí Korejka a spásná duše, peruánská služka, konečně přichází na scénu, aby zjistila, co že to vlastně chci. Korejka mi mezi tím sympaticky něco vykládá španělsky a směje se. Podle toho jak moje chilská kamarádka Karen kýve, mi je jasné, že nerozumí také ani slovo. Ale obě se smějeme jako Korejka. Zavařili nám to v tom Babylonu, co? Jo jo, zavařili, zavařili.

Babylon nám možná zmátl jazyky, ale kdo nám popletl kultury?

Včera do Chile přicestoval náš drahý pan prezident. Protože nás je tu v Chile na volebním seznamu zapsaných celých dvacet šest, byl na koktejl s panem prezidentem pozván snad každý expat. Tedy i já a Hvězdopravec, či Petr a Martina. Martina si celý týden lámala hlavu, zda se Petr stále vejde do svého obleku, který měl naposledy na svatbě a který tedy nejspíš bude plný skvrn od vína, a já jsem si zase opakovala "nezapomeň Hvězdopravci koupit černé ponožky" - zbytečně, neb jsem na to zapomněla. Hodili jsme se do gala. Hvězdopravec si navlékl k obleku své jediné černé ponožky, tj. ty s kocourem Garfieldem, a mohli jsme vyrazit.

Koktejl zahájil řečí pan velvyslanec, který recitoval chvíli česky a následně pak zase španělsky svůj projev. Pak spustili českou hymnu, jenže žádný z pozvaných Chilanů nepochopil, že je to naše hymna, a tak vesele dál konverzovali. Pak spustili hymnu chilskou, Chilané vypnuli prsa a jali se hrdě zpívat všech nekonečných pět slok, které chilská hymna má. Na tváři některých hostů na pódiu bylo jasně vidět, že na hymny trvající déle než minutu by se klidně šikla nějaké vhodná (snad i evropská!) norma.

"Když jsem tak poslouchal tu českou a chilskou hymnu", začal pak svůj projev pan prezident: "nemohl jsem se ubránit srovnání." A sakra, řekla jsem si. Jednu věc je někomu tak nacionalistickému jako Chilané dobré nedělat. Nesrovnávejte jejich erb (je to ten nejkrásnější na světě), jejich vlajku (je to také ta nejkrásnější na světě) a jejich hymnu (ta nejkrásnější na světě) s ničím tak podřadným jako vlajky, hymny a erby jiných států. V sále se podivně ochladilo.

Ale bylo hůř. "Ta česká hymna je taková klidná." řekl prezident. "Ta chilská je taková skočná". "Ta argentinská je taková skočná", přeložila to prezidentova česká překladatelka k tomuto účelu z Čech dovezená. Češi v publiku se začali uchechtávat a Chilané ztuhli, jako by je v tom chladu ještě polili studenou vodou. Cože? Argentinská, jo? Těch oškliváků nafoukaných Argentinců, co měli krizi, co furt jen chlastají maté, těch chudáků za Andami, co je nesnáší celá Latinská Amerika?

"Jsem rád, že zde mohu být, protože dobré česko-chilské vztahy jsou pro nás moc důležité." řekl prezident. "Jsem rád, že zde mohu být, protože česko-argentinské vztahy jsou pro nás moc důležité.", řekla překladatelka, jak to měla pěkně naučené již z Argentiny, kde měl pan prezident nejspíš úplně stejný projev. "Chilských! chilských!" začal řvát nespokojený dav a další polovina prezidentova projevu zapadla do rozčíleného šumu, kdy se přítomní chilští diplomaté zřejmě radili o tom, zda je to na vyhlášení války nebo není.

"Já jsem sem vlastně přijel na kontrolu," usmál se ve své tradiční skromnosti pan prezident od pultíku, když zmatek trochu utichl a bylo ho zase slyšet: "abych viděl, jak se Chile za těch posledních sedmnáct let, co jsem tu nebyl, rozvinula." Prosím, zaprosila jsem v duchu, ať překladatelka slovo rozvine přeloží slovy progresa, como progresa Chile, známým klišé, na které Chilané tak slyší. Prosím, ať není válka!

"Como se desarolló Chile", řekla překladatelka a celá věta vyzněla asi takto: kterak pomalu začínáte slézat ze stromů v té vaší zaostalé zemi. Pan prezident vzpomněl, že v Santiagu je nyní mnohem víc vysokých budov a já se začala modlit, aby už byl konec. Setkání českého pocitu, že jsme středem Evropy, a chilského pocitu, že nikdo nepádí tolik vpřed, jako Chile, ve mně vyvolalo nelehké obavy o to, jak si naše delegace poradí asi v zemích tak odlišných jako jsou asijské a africké země. Pan prezident projev ukončil slovy, že jedna věc se nezměnila, neb chilské víno je stále stejně dobré, ale na tvářích Chilanů se v té chvíli zdálo, že víno se změnilo v ocet.

Účelem návštěvy bylo ale nejspíš přijet rychle, než se v Chile zavře z úsporných důvodů ambasáda, a tak pan prezident přijel obklopen hrstkou podnikatelů, kteří by v Chile mohli začít podnikat a vyvést do Jižní Ameriky něco východoevropského know how. Vážený čtenář mě teď asi bude kamenovat za umístění naší země do východní Evropy, ale pokud by viděl pány podnikatele a je doprovázející blonďaté krasavice s luxusními pusami pornohvězd, kabelkami od Vuittona a elegantně na odiv vystaveným tetováním na kotníčcích kymácejících se v botách s pěticentimetrovou podrážkou pod špičkou, dvaceticentimetrovou pod patou, nejspíš by nás umístil tamtéž. Nepřiblížila jsem se dost na to, abych mohla zkonstatovat, zda se na ony dámy také převhla lahvička od parfému, ale ač nejsem módní policie, síťované punčochy ve zlatých sandálech jedné z přítomných mi zkrátka neunikly. "Mém vém tem pene menestre devést, nebe se e sebe pesteré sém?" hlásila do telefonu anorektická děva důležitě a Martina a já jsme usoudily, že snad i Vuitton je lepší než techno kabelka s velkým obrázkem opičky z umělé kůže, kterou si slečna vzala ke koktejlovým šatům. Chyběly zkrátka už jen ponožky v sandálech. Nebo ponožky s Garfieldem, ale ty si naštěstí, jako symbol přátelství mezi národy, vzal Hvězdopravec. Na chodbě zatím neznámý muž v kvádru tepal překladatelku. Módní policie musí uznat, že její oděv byl perfektní a decentní.

A to je o zmatení jazyků a kultur zatím všechno. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, praví moudré přísloví, a já bych Ofélii a dalším, kteří vědí, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi meziplanetární megadebil, co se jako já občas stydí a pštrosácky strkají hlavu pod peřinu nad tím, že se například právě v prodejně kebabu zeptali, zda se jedná o vepřové (ano, toto je jedna z mých meziplanterních debilností, a ochránilo mě jen to, že moje francouzština byla tak špatná, že mi nikdo nerozuměl), chtěla říct, že možná je dobré tyhle záchvaty studu občas mít.

El Plomo

Když jedete v Santiagu z letiště a máte štěstí, že zrovna není moc smog, vaše zorničky se rozšíří neuvěřením nad velikány, které tyčí přímo před vámi. Bílý hřeben La Paloma, ostrá skála El Altar a impresionantí obrovská hrouda s několika ledovci El Plomo. El Plomo přitáhl pozornost již dávných Inků, kteří horu považovali za svatou, důkazem čehož jsou nejen zbytky inckých staveb těsně pod vrcholem, ale také v roce 1954 nalezená mumie devítiletého chlapce, který zde byl obětován v rámci rituálu capac cocha. Inkové při těchto rituálech obětovávali děti, zdravé a krásné, praví Wikipedie, a to tak, že je odvedli na nějaký hodně vysoký kopec, nakrmili je a opili chichou, takže děti nakonec umrzly.

El Plomo přitáhl také pozornost naši, a to ne za účelem opití se, nýbrž za účelem zdolání mé první pětitisícovky. El Plomo se totiž tyčí do úctihodné výšky 5424 metrů nad mořem. Z tohoto důvodu si je třeba dát pozor nejen na incké rituály, ale také na punu. Puna nemá nic společného s pumou, které sice v Andách žijí také, ale nejen, že ne tak vysoko, ale také na vás zákeřně nečíhají. Puna je nejen tráva rostoucí vysoko na altiplanu, ale také zkrácenina slova apunamiento, nemoc z výšky. Puna, věří se v Jižní Americe, zkrátka někde je a někde není, a místům, kde je, je dobré se vyhnout, neb vás jinak postihne. Pokud tak tomu je, nevím, proč je puna zrovna tam, kde jsem já, jakmile překročím hranici okolo 4000 metrů. Ale postupně.

K výstupu jsme se odhodlali Hvězdopravec, Sylvain a já a usnesli jsme se vyrazit v pátek dopoledne. Ve čtvrtek jsem tedy uvařila hrnec guláše, kopu bramborových knedlíků a nacpala jsem ledničku plzeňským, protože já vím jak na punu, když vás demotivuje! V pátek jsme jako obvykle prodělali organizační boj jménem Hvězdopravec a dopoledne jsme tak strávili hledáním čelovek, obalu od karimatky, slunečních brýlí a podobného harampádí. Nakonec jsme usoudili, že na výstup nepojedeme bez oběda a šli jsme se najíst do italské restaurace u nás dole. Zkrátka, Plomo se nám v té chvíli muselo zcela bez obav smát, až se za ledovec popadalo.

Nakonec jsme ale dorazili na výchozí bod trasy, poté, co jsme se zapsali ve Valle Nevado jako uchazeči o výstup. Zapsání samozřejmě proběhlo se vší chilskou důležitostí a na konci nám byl předán papírek s čísly, na něž máme volat, budeme-li v nouzi.

"On je na Plomu signál?!" zeptal se hloupě Hvězdopravec.
"No některé společnosti ho tam mají, to záleží." řekl nakvašeně zaměstnanec.
"A které?" vyzvídal dál Hvězdopravec, který nepochopil, že předchozí odpověď byla jasné chilské nevím, tak dalece jsem o tom nepřemýšlel.
"Některé" řekl zaměstnanec úsečně. Copak to neřekl dost jasně?

Každopádně nám bylo jasné, že budeme-li v nouzi, můžeme se spolehnout tak leda sami na sebe. V Chile zasahují v horách jedině, pokud se nejedná o hory vysoké a ne moc daleko od Santiaga, takže například nedávno nad námi kroužil vrtulník při procházce na Manquehue, kopečku za Santiagem, kam chodíme na výlet, když o víkendu spíme až do oběda. Za dvě až tři hodiny máte onu procházku za sebou, výhled máte na hory i na Santiago a nedokázala bych se tam ztratit dokonce ani já. Ale přesto se tam občas někdo ztratí a zavolá si vrtulník, aby ho zachránil, že už se smráká, že má málo vody a na nohou vietnamky. Když se v zimě ale v Chillánu ztratili v mlze dva Kanaďané, jak jsem vám psala, bylo to moc nákladné a moc vysoko a použít vrtulník bylo možné až za tři dny. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

První noc jsme strávili v tábořišti Piedra Numerada, které je "jen" 3300metrů nad mořem a musí se k němu sejít z horní stanice sjezdovek. Před výstupem se doporučuje tam přespat právě kvůli boji s punou. Večer jsme si udělali nudlovou polévku, čaj a dívali jsme se, jak ledovec Ploma růžoví v zapadajícím slunci. Pak jsme se všichni tři nasoukali do Hvězdopravcova stanu a usnuli jsme.

Ráno nás čekalo 1000m převýšení do základního tábora, na 4300. Uvědomila jsem si, že to je stejně vysoko, jako Moai, kam jsem vyfuněla s vypětím všech sil, a došlo mi, že první dva dny nebude jen tak nějaká procházka, jak jsem si původně myslela. Na popisech cesty vypadá všechno tak jednoduše, že má člověk dojem, že to je hračka. Když pak leze pomalu jako želva lapaje po dechu do kopce za Hvězdopravcových poznámek dneska nejsi kamion, dneska jsi traktor, je to úplně jiné kafe.

Ale nakonec jsme dolezli na místo určení. Tábor leží vedle horské laguny, která je tak čirá, že se z ní dá bez problémů pít, což jsme také dělali. Uvařili jsme si nudlovou polévku, čaj, zase jsme se dívali na ten růžovějící ledovec, nařídili jsme si budík na čtvrtou ranní a nalezli jsme všichni tři do stanu. Hvězdopravec nespal z výšky, Sylvain chrápal a tvrdil, že vůbec nespal, a já jsme podle mě také vůbec nespala, ale Sylvain a Hvězdopravec tvrdili, že mě spát viděli. Pak zazvonil budík a byly čtyři ráno.

Ranní vstávání před zdoláváním vrcholků je to, co nenávidím snad stejně jako vstávání k zubaři nebo jako jsem, coby dítě, nenáviděla ranní vstávání za účelem odjezdu Karosou na běžky na Šumavě. Ale tentokrát se nám stejně spalo tak špatně, že jsme zkrátka vstali, zjistili jsme, že čaj v termosce je úplně studený, ale stejně jsme ho vypili, snědli pár sušenek, nasadili čelovky a oblečení v tom nejteplejším, co jsme měli, jsme se vydali na výstup.

Hvězdopravec původně tvrdil, že se ve své horské péřovce nemůže ani hnout, neb by jinak zhynul vedrem, ale teď si to štrádoval do kopce zahalený až po uši stejně jako Sylvain a já. A že byla zima. Voda, kterou jsem měla v batohu, stihla za první tři hodiny výstupu zcela zmrznout, a totéž se stalo mým rukou. V té chvíli se ale již naštěstí na obzoru zjevilo pár slunečních paprsků a Hvězdopravec mi řekl: "Pospěš si, za chvíli jsme na sluníčku." V té chvíli mě ale už dostihla stará známá puna, takže na nějaké pospěš si nebylo ani pomyšlení. Když jsem nakonec dolezla až k oněm inckým vykopávkám, které jsou na neméně než 5100m, zdálo se, že budou mít Inkové jako novou oběť moje ruce. "Tohle na pořádné omrzliny nestačí", řekl Hvězdopravec, zatímco já jsem se snažila nevýt moc hlasitě, jak ruce začaly zase přicházet k sobě. Tímhle to pro mě končí, přísahala jsem si. Inky jsem viděla, blbě mi je, stačí.

Jenže pak, jak jsme se asi hodinku rozvalovali nahoře na sluníčku, voda rozmrzla, ruce také, se mi to zase rozleželo. Když už jsem tady, že ano. Nasadili jsme mačky, přešli ledovec a puna se rozhodla poctít svou přízní také Hvězdopravce. Sylvain běžel dopředu jako kamzík a za ním jsme se šourali my dva. Každý krok mě stál hrozné úsilí a raději jsem si vůbec nepředstavovala, jak rychle mi asi bije srdce.

Ale nakonec jsme stáli na náhorní plošině a bylo třeba se dovléct na vrcholek, což je taková směšná hromádka na oné plošině. Směšná je ovšem pouze nepunózníma očima obyvatele městských kotlinek. Dovlekla jsem se do cíle a místo posazení se jsem si rovnou lehla. Hvězdopravec učinil totéž. "Uděláme vrcholovou fotku, ne?", řekl Sylvain, ale oba jsme ho úplně ignorovali. Ani nápad plýtvat energií na tahání foťáku z báglu, pomyslela jsem si, ještě musím také sejít dolů. Vrcholovou fotku tedy nakonec udělal Sylvain svým foťákem a nazval ji dva lachtani na Plomu. Sebekriticky přiznávám, že dva kopce teplého oblečení válející se po zemi vypadají přesně jako lachtani. "Hele, tady jsou něčí vlasy", řekl Sylvain najednou a vzal cosi vedle kříže, který je na vrcholu Ploma. Nebyly to vlasy, byl to celý cop vlasů, svázaný gumičkami z obou stran, ale v té chvíli mi to přišlo úplně stejně normální a přirozené jako kdyby řekl: "Hele, tady je kopec kamení." "Jé, vlasy", řekla jsem interaktivně. Jen tak tak jsem se stihla podívat na výhled, na bílý hřeb Palomy pod námi, a na Aconcaguu, Marmojelo, San José, Tupungato a další a další šestitisícovky (nebo skoro).

Byl čas jít dolů. Věděla jsem, že musím, a tak jsem šla. Na 4600m jsem si u Refugia Angostini vymohla pauzu, kterou Hvězdopravec využil k tomu, aby nejdřív litoval, že zbytečně trávíme čas odpočinkem, a následně k vyzvracení celého obsahu svého žaludku. Sylvain si myslel, že jak se Hvězdopravec tak prudce sklonil, nejspíš v té krajině kamení a ledu uviděl nějakého zajímavého živočicha, takže hbitě přiskočil, aby mu živočich neunikl. "Je to zelený", řekl znechuceně.

Konečně jsme byli v táboře, na "pouhých" 4300 metrech. Hvězdopravec i já jsme padli okamžitě do stanu, Sylvain nám udělal čaj a sobě nudlovou polévku, podíval se, jak růžoví ledovec, a šel také spát.

Ráno jsme sbalili tábor, Hvězdopravec a já jsme si udělali nudlovou polévku, a také čaj pro všechny tři. Všichni jsme litovali, že nemáme vrcholovou fotku, a tak jsme udělali alespoň podvrcholovou. Vrcholové bude mít Sylvain, ale jako každý obsedantní fotograf je musí nejdřív všechny vylepšit, což bude trvat jistě nejméně pár měsíců.

A nezbylo než sejít do údolí a následně vylézt na hřeben, kde na nás čekal trpělivě náš krásný zelený Pathfinder. "To jsem ráda, že tě vidím.", řekla jsem mu, jak mám ve zvyku, když se vracíme z podobných výprav. A už jsme si to jeli do údolí. "Já to pivo cítím až sem!" volal Sylvain, nedbaje faktu, že to, co nazývá pivem, budou nejspíš jeho nohy. "Guláš, guláš!" skandoval Hvězdopravec tak horlivě, že v zatáčce 28 málem narazil do svodidel, jak se řítil co nejrychleji k cíli. "Za kolik peněz byste se teď hned vrátili na Plomo?", zeptala jsem se. Nikdo nebyl sumu schopen vymyslet. Gulášek a pivo v tu chvíli zkrátka neměli cenu vyčíslitelnou v jakékoli měně s jakýmkoli počtem nul.

A tak jsme zase zpátky, gulášek už je v břichu, knedlíky také a doma nezbyla ani jedna Plzeň. Zato nudlovou polévku asi nebudu moct několik týdnů ani vidět. Až do dalšího výstupu. Ale ten bude muset chvíli počkat, protože nám přichází zima.

P.S. Sylvainovy fotky jsou konečně k vidění zde.

Chilanova práce a o Golemcích v Chile II.

Ve Francii se zcela politicky nekorektně ujalo úsloví "travail d'arabe", Arabova práce, které se vám bude hodit, když si jako náš kamarád Xavier například objednáte instalatéra, který, ač čistočistý Francouz, vám při zapojení bojleru a instalaci dřezu napojí odtok vody do starého plynového potrubí, což vytopí sousedy pod vámi, a bojler připevní tak dokonale, že v noci spadne a onen dřez rozbije. Když teklo potrubí minulý týden u Myriam a Lucky, přišli na to instalatéři hned čtyři a najednou. Vykopali do zdi první díru, nic nenašli, druhou, tam to také nebylo, až konečně u třetí závadu našli. Tři díry na čtyři šmudly bylo pro ten den už až až, a tak šmudlové, kteří si tu honosně říkají maestros, odložili další akci až na následující den, což přeloženo do češtiny znamená, "až nás budete dost dlouho otravovat po telefonu". Zřejmě jen díky tomu, že Lucka je blondýnka ale pak následující den maestros přišli, vyměnili trubku, která byla prasklá a tekla už tři měsíce poté, kdy se do zbrusu nového domu nastěhovali první nájemníci, a všechny díry po sobě zadělali. Lepší než Mefistofeles.

Jak vidíte, mezi Arabovou prací a Chilanovou prací je rozdíl pouze ten, že Arab je jeden a Chilanů je několik. A, abych neopomněla, Chilané si hrdi na vlastní práci nejednou nad staveniště vyvěsí chilskou vlajku a tu a tam se zaskvěje nápis mira como progresa Chile, podívej, jak Chile kráčí kupředu. Oplocení staveb a stavbiček pak obvykle nese nápis disculpen las molestias, estamos trabajando para Usted, tj. omluvte způsobené potíže, pracujeme pro vás. Jinými slovy, omluvte potíže způsobené tím, že pracujeme. Tak jak pracujeme.

To, jak Chilané pracují stále kupředu, mi v posledních dnech způsobilo tolik potíží, že jsem se stále nedostala k tomu, abych vám řekla, jak se tu u nás měli Golemci, alias mí rodiče. "Myslím, že se jim fakt chce přijet, jinak by za ty prachy mohli klidně někam jinam, třeba do Japonska" svěřila jsem se před jejich příjezdem kamarádce. Moji rodiče ale chtěli přijet sem a na rozdíl od minulého roku tak vybrali zemi, kde následně nenastalo žádné zeměstřesení ani žádná jiná přírodní katastrofa, a jejich pobyt proběhl bez ukradeného batohu, bez rozbitého autobusu, bez zapadnutí s autem na liduprázdném altiplanu a bez závěrečného zemětřesení a rozbořeného letiště. Celý se odehrával na stráních a vrcholcích And, ve střešním bazénu, u vínečka, v termálech, u prohýbajícího se stolu, v lagunách And, nebo na naplivaných lávových polích pod malými milými vulkány, které se chovaly zcela ukázněně a vypouštěly jen malinké čoudíky, aby se měli turisté na co dívat.

Golemci dostali také příležitost poznat tři z jurodivých podivínů, tedy tu a tam po Chile rozesetých cizinců, kteří tu poskytují ubytování. Nejvíce jurodivý jim nepochybně připadala El Medina pod vulkánem Llaima, již vlastnoručně postavil polofrancouz a poloital Emilio. Emilio, který pochází původně z velmi komplikovaného pařížského předměstí a který v Evropě pracoval jako sezónní číšník či kuchař, žije pod Llaimou již devátý rok a v nevyčerpatelném pracovním zápalu na svém pozemku vytváří nejrůznější stavby, které pak jeho žena Farida, napůl Tunisanka, napůl Italka, zařizuje a dekoruje. Emilio nemá rád bílou, a tak pořídil dřevěné ostění všemu, včetně ledničky a záchodových mis. Každý večer u večeře nám pak vykládá jako vždycky o svých plánech, které mu tu a tam zhatí zemětřesení, tu a tam velmi výbušný vulkán Llaima, tu a tam nepřetržitý déšť, ale na Emilia jsou všechny přirodní živly krátké. "Víš, co je tohle?", ukazuje mi Farida míchačku, v jejímž otvoru místo malty a písku kvetou muškáty. Míchačka, nebo květník?, zaváhám v duchu. "To je Emiliova pračka", řekne Farida. "V tom si pral, když přijel do Chile." El Medinu máme s Hvězdopravcem moc rádi, protože se tam člověk cítí napůl jako doma, a napůl jako ve fantastickém filmu. "He he, tak kdypak ho zdoláte, ten vulkán." směje se nám Emilio, když už potřetí odjíždíme, aniž bychom se podívali Llaimě do kráteru. Nedá se nic dělat, budeme muset přijet zase.

Cesta na jih Chile nám také odhalila tajemství záhady, kterak je možné, že při zablokování brzdy Pathfinderova kola, o němž jsem vám psala v minulém příspěvku, a poté, co s oním zablokovaným kolem ujel obchodní zástupce Nissanu dvacet metrů, nedošlo ke zničení přední pravé preumatiky. Zničená byla totiž zadní levá. Obchodní zástupce Nissanu není sice dost chytrý na to, aby věděl, že při jízdě se zablokovaným kolem dojde ke zničení pneumatiky, ale zase je dost mazaný na to, aby svou vlastní neznalost snažil všemožně schovat, a tak nám při opravě Chilanovy práce, tj. při opravě opravy brzd, které se zablokovaly po pouhých deseti kilometrech jízdy, dali přední kolo dozadu a bylo vymalováno. Autorizovaný servis Nissanu se v té chvíli dal shrnout do slov: oprava brzd: 300 euro. Čekání na technika s nepojízdným autem: hodina času. Sebrala jsem všechnu svou znalost chilské povahy do hrsti a poslala hned po odjezdu Golemků šéfovi Nissanu stížnost vyhrožujíc jim advokáty, četníky, televizí, peklem a hromy a blesky tak pasivně agresivně dokonale, že jsem následující den konečně mohla říct: nové pneumatiky: 300 dolarů. Dostat typicky chilsky neochvějně netečného obchodního zástupce do stavu zuřivosti: k nezaplacení. Tohle že je onen Ferda Diaz, který na moje otevřené hromy a blesky, že jak si mohli dovolit vrátit nám auto v podobném stavu a že jsme mohli být mrtví, pravil, že jsme nutně museli s tím autem něco provést my? Hvězdopravec si mne ruce, i když jsme ještě žádné pneumatiky nedostali.

Kromě potíží způsobených tím, jak jde Chile kupředu, které mě připravily o většinu času po odjezdu Golemků, pomalu nabírám zase pracovní rytmus. Univerzita sice ještě nezačala, ale už zase horlivě pracuju v asociacích. A lezu do kopce. Minulou sobotu jsme tréninkově vyběhli na Provincii (2750m), což znamenalo nejen zdolat 1750 výškových metrů, ale též večer přezout zničené nohy z pohorek do lodiček a odebrat se na večírek u příležitosti ročního výročí svatby Margaret a Johna. Podobný výcvik v zatínání zubů se bude hodit, nejen na Chilanovu práci. V pátek se vydáváme v sestavě Hvězdopravec, Sylvain a já na Plomo, 5400m, rozložitý vrcholek nad Santiagem.

Maté, kajmani a jezuité

Když jsem v posledním článku jsem skuhrala nad nedostatkem letních dešťů v Chile, netušila jsem, že mě naše příští cesta zaveze do míst, kde se budu moct letním deštěm nechat promočit na kost dokonce několikrát denně. Ať je to tím, že nevědomí existuje a to mě dotáhlo do podobných končin, nebo tím, že jsem si zcela nevědoma toho, jak to kde v Jižní Americe vypadá, jsme někdy po Vánocích koupili levné letenky na konec února do Buenos Aires s tím, že prostě uvidíme, kam pojedeme. Nerada plánuju cesty, protože mám pocit, že když si to člověk načte moc v průvodcích, připraví se o překvapení. Tak jsem moc nečetla, podívala se na mapu a sestavila přibližný plán cesty. Hvězdopravci jsem na jeho otázku, zda vím, kam jedeme, řekla, že jo jo, že vím, a na další dotaz, jaké tam bude klima a co si má vzít za oblečení, jsem zaimprovizovala dle vlastních představ o klimatu hranice Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pravda, kdybych průvodce četla, asi bych mu řekla, ať si vezme dvoje boty a to nejlépe jedny z nich holinky, spoustu repelentu a pláštěnku, ať si zajde pro antimalarika a očkování proti žluté zimnici, ale průvodce jsem nečetla, a tak jsme odjeli s pár tričky, šortkami, svetrem a goretexovou bundou a jedním párem pevných bot doplněných jedním párem sandálů. Repelent jsme koupili na severu Argentiny nakonec společně s kalíškem na maté, který se projevil jako stejná nezbytnost. Ale postupně.

Klidný odjezd na dovolenou nám opět zajistil autorizovaný servis Nissanu, který nám slíbil dodat auto i s vyměněnými tlumiči a brzdovými destičkami den před odjezdem na dovolenou. Nejsem dnešní, a tak jsem samozřejmě tloukla opravářům do hlav, že odjíždíme ve čtvrtek, i když jsme odjížděli v sobotu a ještě ke všemu letadlem. Ale já už je znám, a tak vím, jak je třeba s nimi nakládat. Ve čtvrtek večer nám Pathfindera vrátili celého vybotoxovaného, vyliftovaného a dokonce i s opravenou klimatizací. Původně jsem váhala, zda proslulé techniky Nissanu nechám na klimatizaci sahat, protože klimatizace sice nefunguje, topení ale funguje výborně. A zlaté ručičky techniků Nissanu jsou ne vždy zcela účinné tam, kde je třeba, ale naopak se činí tam, kde třeba není. Když mi Hvězdopravec řekl, že klimatizace i topení fungují, byla jsem překvapená.

Ale ne na dlouho. Technici se přece vrtali také v brzdách! V pátek ráno si přijela Pathfindera půjčit naše kamarádka Claire, která potřebovala přestěhovat stůl, a Den díkůvzdání technikům Nissanu mohl začít.

"Prosím Tě", volala mi Claire o půl hodiny později a já slyšela za ní nahněvané tůůůůt tůůůůůt tůůůůt, která Pathfinder vyluzuje, když se automaticky zablokuje v domnění, že ho chce někdo ukrást. "Musíš ho zavřít elektronicky, ne klíčkem, a pak zas otevřít, jinak nepřestane", řekla jsem a ptala se sama sebe, jak Pathfinder zázračně po návštěvě servisu znovu našel tenhle svůj zlozvyk, jehož se před rokem zbavil.

"Už je to dobré, ještě jednou se otočím a vrátím vám ho", volala mi Claire o půl hodiny později s úlevou.

"Ty, myslím, že budeš muset auto dát do servisu, aby se mu podívali na brzdy.", telefonovala Claire o deset minut později: "Chvíli to nebrzdí vůbec, a pak to zase brzdí samo od sebe". Dohodli jsme se, že Claire odjede s autem do servisu rovnou a já jsem se chystala na to, jak to udělat, abych dala po chilsku (tj. aniž bych se explicitně rozčílila) najevo technikům, co si o nich myslím.

"Hele, tak ono už se to nehýbe vůbec, zablokovala se mi kola." volala mi Claire o pět minut později: "Jsem uprostřed silnice před televizníma kanálama a auto se ani nehne." Po chilsku ne po chilsku jsem se rozhodla volat okamžitě servis, ať nás přijedou odtáhnout. Samozřejmě jsem se tedy neudržela a dštila jsem oheň a plameny, což je v Chile dobrá cesta tak akorát do pekel, protože vás pak nechají čekat schválně ještě dvakrát déle, a to i pokud je vaše auto nepohyblivé uprostřed silnice.

O hodinu později se tedy na místo, vzdálené asi 10 minut chůze, autem dostavil technik, který vyhodnotil situaci a prohlásil, že to bude chtít nářadí. Které si samozřejmě nedovezl a musel se pro něj vrátit. O pár minut později vyšťoural cosi jako zapadnutou brzdovou destičku a Pathfinder byl zase pohyblivý. Brzdy ale pořád vydávaly podivný zvuk.

"Copak jste s tím dělali?" řekl technik. "Jak, copak jste s tím dělali? Co vy jste s tím dělali?!" zcela nechilsky se zeptal Hvězdopravec a donutil technika najít, odkud zvuk pochází. Pocházel od zkrouceného krytu, který drhnul o brzdové disky.

Po cestě domů si Hvězdopravec uvědomil, že odjíždíme pryč a že by bylo dobré vykonat kontrolní jízdu po dálnici.

Při stovce se Pathfinder klepal hrůzou jakou vždycky. Hrůzou nad utrpeným násilím vyvažovače kol v servisu Nissan. Takže Hvězdopravec opět dojel do servisu a donutil je, aby kola vyvážili znovu. Po dni stráveném běháním okolo Pathfindera tedy zbyl večer na zabalení a v sobotu ráno jsme si to uháněli taxíkem na letiště a odpoledne jsme přistáli v Buenos Aires s cílem odjet co nejrychleji do mestečka Mercedes v regionu Corrientes. "What the hell", řekl náš kamarád Argentinec Alvarito, když se nás před odjezdem ptal, kam pojedeme a já jsem mu naznačila v hrubých obrysech své představy o cestě: "To je nejmíň tisíc kilometrů!"

Městečko Mercedes je známé hlavně tím, že se v něm narodil Gauchito Gil, argentinská verze Robina Hooda, a jinak leží uprostřed nekonečných a ještě nekonečnějších pastvin a rovin tak rovných, že si to ani Kolíňan přestavit neumí. Gauchito Gil je v Mercedes, jinak ukrutném zapadákově, úplně na všem a hlídá dokonce i to, zda na nádraží platí zákazníci za použití WC, jak můžete vidět na fotce. Gauchito je zdrobnělina z gaucho, argentinské a obecně mnohem pohlednější verze chilského huasa, honáka krav. Mercedes je plný obchodů potřeby pro gauche a na nádraží sice není bankomat, ale zato je tam automat na horkou vodu do termosky, kterou každý Argentinec vláčí s sebou, aby mohl kdykoli pít maté. Maté je, jak jistě mnozí z vás ví, odvar z listů jednoho stromu, jehož jméno už jsem zapomněla. Listy se nandají do speciální nádoby s trubičkou, tzv. bombilla, zalijí se vodou a trubičkou se pije odvar. Pak se listy zase zalijí, a maté se pošle dalšímu spolupijícímu a tak pořád dokola za klábosení o všem možném. S Hvězdopravcem jsme zalitovali, že jsme náš hrneček na maté nechali doma, a sbíhaní slin nakonec vyřešili tím, že jsme v gaučovských potřebách koupili tykev, trubičku a termosku, a v obchodě s potravinami půlkilové (to nejmenší) balení maté.

Pak jsme podnikli mnohem komplikovanější výpravu za bankomatem. Žádný z bankomatů ve městě totiž neměl peníze a před všemi stály dlouhé fronty lidí, čekajících, až bude bankomat takzvaně zavezen. O tři hodiny později se skutečně objevilo opancéřované auto, které bankomat naplnilo, všichni vybrali, co mohli, aby měli doma zásoby peněz, my jsme udělali totéž, až byl bankomat zase prázdný.

Další nelehký úkol spočíval v ulovení něčeho k snídani, protože město pro kovboje samozřejmě nedisponuje kavárnami s čerstvými croisanty. Nakonec jsme ulovili pár empanad, na nádraží jsme si udělali maté a odhánějíce toulavé psy jsme se dohadovali, jaký autobus pro nás přijede, aby nás odvezl do Colonia Pellegrini, vesnice uprostřed rezervace Esteros de Iberá.

A měli jsme se na co těšit. Autobus, který musel pamatovat ještě slavnou Evitu, se značně lišil od toho, co měla jediná společnost jezdící do Colonie na fotce u kas. Když jsme vyjeli, konečně se ukázalo proč. Podobný stav cesty by udělal Pathfiderovi velkou radost, pomýšleli jsme si, držíce se zuby nehty čeho se dalo a doufajíce, že řidič ví, co dělá, když mu zadek autobusu neustále v hlubokém blátě klouže sem a tam. Sto dvaceti kilometrová cesta nám zabrala čtyři hodiny, ale nakonec jsme dojeli do cíle.

A pršelo. Pršelo už v Buenos Aires, kde byly dokonce drobné a zřejmě velmi normální záplavy. Pršelo v Mercedes a teď v Colonii Pellegrini. Ale bylo teplo a zmáchat se v tom dešti byla skoro slast. Děti capkaly po blátivých cestách pěkně bosky stejně jako mnozí dospělí, nebo si to tím blátem cválaly na koni bez sedla. V pohorkách jsme byli naopak okamžitě celí zablácení a nanosili jsme to bláto všude, protože jsme ho na prahu nemohli utřít do mokré a bujně rostoucí trávy. Gratulovali jsme si, že jsme nakoupili dvě pixly repelentu, protože když jsme viděli velikost místních ropuch číhajících na hmyz, bylo nám jasné, že hladem rozhodně netrpí. Pro vaši představu, ropuchy v severní Argentině mají velikost dobře vykrmeného morčete. A není se čemu divit, neb v severní Argentině žije největší hlodavec zeměkoule, a ten má zase velikost prasete. Abych neparodovala slova sovětských soudruhů o tom, co se jim kde podařilo vypěstovat, vězte, že okolo Colonie žije také spousta kajmanů, kteří jsou naopak mnohem menší než krokodýli. Takový kajman má maximálně jen ubohých dva a půl metru. A tahat za ocas ho je zakázáno.

V Colonii jsme se také rozhodli vyjet si na koni. Turismus tam není moc rozvinutý, a tak vás na projížďku bere opravdický gaucho. Ten náš se jmenoval Bruno a myslím, že kdyby měl milý Bruno nějaký gaucho blog, určitě by na něj o mně mohl napsat dlouhý legrační příspěvek. Na koni jsem totiž nikdy neseděla a musím říct, že to není až tak úplně lehké. Nakonec jsem ale alespoň donutila svého koně, aby se loudal za Brunem a Hvězdopravcem, když už nechtěl jít vedle nich, a mohla jsme zaslechnout útržky konverzace. "Hm, Francouz, hm....a kolik tam u vás stojí kůň?" "Nevím, ale je opravdu drahý.", řekl Hvězdopravec. "Tady je kůň levný", řekl gaucho: "Kůň tu stojí 2000 pesos" (což je, pro vaši informaci, asi 10 000 korun). "A čím u vás ty koně krmíte?", zeptal se zase gaucho po chvíli přemýšlení. Říkala jsem si, že možná lépe, že můj kůň se courá, kde ho napadne, a já tak nemusím odpovídat na podobně záludné otázky.

Z Colonie jsme odjeli na sever do města Posadas, kolemž něj jsou jezuitské rezervace. Začátkem sedmnáctého století sem přišli jezuité, aby pokřesťanštili indiány guaraní. Pokud jako já nějakou dobu žijete v Jižní Americe, je pro vás podobný nápad tím nějvětším šílenstvím, jehož se někdo mohl dopustit: odjet z Evropy a uprostřed pralesa stavět kostely, osady a vyučovat guaraní katechismu. Projekt ale evidentně uspěl, soudíc dle velikosti oněch kostelů i toho, že jezuité neskončili v hrnci, jak by člověk od příležitostně kanibalského kmene mohl očekávat, ale v pohodlně vypadajících klášterech. Dostal je odtud až sám jejich král a papež, kteří se zalekli moci, kterou jezuité v koloniích postupně získávali. Nebo tak nám to alespoň vysvětlovali zanícení průvodci po třech osadách, které jsme navštívili. Každopádně bych podobnou věc použila jako jasnou ilustraci přísloví "když se chce, všechno jde."

Z Posadas jsme odjeli na úplný konec Argentiny: vodopády Iguazú na argentinsko-paraguaysko-brazilské hranici. Z toho, jak se každý už od začátku ptal: a na Iguazú, jedete? mi bylo jasné, že tam budou davy, a také byly. Vodopády jsou obrovské a jistě vás ohromí, ale více než o přírodu se jedná o zábavní park. Byla jsem ráda, že jsme mohli vidět džungli před tím v Esteros a okolo jezuitských osad, protože okolo Iguazú zůstali jen žebraví coatis a mazané opice. Ale je fakt, že vodopády jsou stejně malebné, jako na vietnamských obrazek visících v nejedné čínské restauraci.

A byl čas na návrat do Buenos Aires. Hvězdopravec nechtěl ani slyšet o dalších čtrnácti hodinách v autobuse, a tak jsme se plácli přes kapsu, a cestou zpět do Buenos Aires jsme letěli. Plni zážitků, s prázdnými bombami od repelentu, s většinou věcí buď navlhlých nebo zcela promočených od deště i vodopádu. Cestou do Santiaga se pak z rozhlasu v letadle ozvalo: "Vážení cestující, nyní na vás podle chilských zákonů nastříkáme neškodný insekticid" a následně se z klimatice začala linout podivuhodně nasládlá vůně. Jak je vidět, Chilané si o žluté zimnici, dengueho horečce a malárii myslí své. "Zajímalo by mě jaká je průměrná délka života letušek, když na ně třikrát denně nastříkáš neškodný insekticid", zavrčel Hvězdopravec a zacpal si nos.

Argentina nás jako obvykle uchvátila a stále litujeme, že Dalekohled nestojí spíše tam, i když by hrozilo, že brzy obroste mechem. Argentince většina Jihoameričanů nesnáší a říká o nich, že jsou nafoukaní. Můj dojem je ale opět a zase že Argentina je země s obyvateli velmi sympatickými, kde se cestuje skoro samo, protože, jak říká Hvězdopravec, Argentinec by mluvil i se zdí, takže se s vámi někdo neustále dává do řeči, příležitostně s vámi pije maté a jen velmi, velmi zřídka se vás pokusí oškubat. Pořád ještě si nemůžu pomoct a nemyslet si, že nenávist k Argentincům je tak trochu obyčejná závist.

Naše předsevzetí je tedy jednoznačně se do Argentiny zase vrátit. Před tím ale rozhodně pojedeme na jih Chile, protože koncem tohoto týdne za námi dorazí golemci, alias moji rodiče. Doufám, že tu tentokrát nevyvolají žádné velké zeměstřesení jako minule.

Bouřka

Těžké, šedé, vodou nasáklé mraky zakrývají slunce a vzduch by se dal krájet - zato dýchat se skoro nedá. Je vedro a každý metr vás stojí velké úsilí, jako by vám ten mrak seděl přímo na hrbu na zádech. Po čele vám stéká čůrek potu. Pak se zvedne vítr a ulicí žene prach, odpadky a dokonce i vývěsní tabuli, kterou restauratér na rohu zapomněl uklidit. Šlápnete pořádně do pedálů vašeho starého rozvrzaného kola, abyste to stihli, než to vypukne. Jenže vítr vám teple fučí přímo do tváře a máte pocit, že šlapete na místě. Zdálky uslyšíte hřmění. Jedna, dvě, tři... počítáte pomalu od chvíle, kdy na obzoru uvidíte blesk. Jak daleko je to? A pak se v jediném okamžiku konečně spustí liják a vy jste do vteřiny mokří až na kost. Ještě, že už to máte domů jen kousíček. Když konečně poutáte kolo venku ke kandelábru, místo potu vám po nose stéká Niagára. V předsíni po vás zbyde na podlaze louže, jen doběhnete do koupelny pro ručník, osušíte si vlasy a už sedíte u okna a díváte se na to divadlo.

Takhle si pamatuju bouřky na začátku léta v Grenoblu, tedy až na to, že můj první byt neměl předsíň. Pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dívala se, jak liják čistí Augiášův chlév Rue de Toillettes. Pamatuju se na svého kamaráda Brazilce Andrého, který v těhle deštích připomínajících mu rodnou hroudu, vybíhal ven, odhazoval tričko a s rukama rozpaženýma směrem k nebesům tančil jako blázen. Pamatuju se, jak nás kolikrát bouřka zastihla v horách a já se bála. A pamatuju si na Meike, když jsme s ní, Xavierem a Hvězdopravcem lezli na Dent de Crolles a kolem nás to blýskalo, jak utíkala a při každém blesku si lehala na zem. Xavier se jí smál, že určitě, když bude utíkat rychle, bleskům uteče. Schovali jsme se pak v jakési chajdě nacpané k prasknutí a někdo z jejích dočasných obyvatel nám tam věnoval pivo.

V Santiagu ale můžu akorát tak vzpomínat. Od listopadu do dubna tu ani nekápne a pokud sem skočíte jen na dovolenou, máte podle statistik rozhodně větší šanci zažít tu zemětřesení než bouřku. Musím říct, že mnohem, mnohem větší šanci, protože zatímco zemětřesení jsem tu už zažila tolik, že je nedokážu spočítat, bouřka byla dnes poprvé za dva roky, co tu žijeme.

Kolem sedmé slunce pokryly černé mraky, které dosud visely pouze nad vysokánskými vrcholky And. Usoudila jsem, že je na čase přerušit své prázdniny u bazénu a o chvíli později jsem to celé už pozorovala z našeho okna. Na obzoru se začalo skutečně blýskat, lidé v ulicích začali běhat, z dáli se ozvaly první sirény a nezbytné troubení automobilistů vzrostlo s každým bleskem nejméně dvakrát.

Pravda, část sirén se rozezněla také proto, že kousek od nás jako obvykle kamion strhl telefonní a elektrické vedení, takže vypadla elektřina a nefungovaly telefony. "Můj kamion je vysoký předpisových 4.1 metru", hájil se jeho řidič později v novinách: "a cedule říká, že na most se může s autem až 4,2." "Lidé ze sousedství na tuto závadu již dlouho poukazují.", uzavřel pan novinář svou reportáž - musím říct, že dost přesně, protože, co si pamatuju, vedení je stržené pravidelně od té doby, co v Bellavistě bydlíme - a mohlo se dál blýskat na časy.

Napadlo mě, že sice vím, že náš vysoký dům je antiseismický a že při velkém zemětřesení loni v únoru nepraskla ani zídka, ale že vlastně vůbec nevím, jestli má hromosvod. Když tu tedy spíš jsou ta zemětřesení než bouřky. Na chodbě se začali rojit sousedé. Nevím, zda si to zamířili do bezpečí do přízemí, nebo to naopak šli celé sledovat na střechu. Jak je tak znám a jak jsem je viděla reagovat při požáru, který se odehrával přímo vedle nás, dám krk za to druhé.

Noviny na internetu okamžitě uveřejnily článek proč je bouřka, o kolik klesla teplota, ale hlavně, jak se chovat. Nezdržujte se k blízkosti věží a stromů, hlásí místní úřad pro přírodní katastrofy, a hlavně, hlavně netelefonujte, když se blíží blesk. Pevně doufám, že sousedi, co zatím vyšplhali na střechu, vědí, že nemají telefonovat ani se zdržovat okolo okrasných keříků v koutě střešní terasy.

Kolem deváté konečně padla noc a začal ten opravdický ohňostroj. Ulice Bellavisty zůstaly ten večer prázdné, jen na jedné terase v ulici levného piva Pio Nono seděla skupinka odvážlivců a u každého blesku provolávala slávu a aplaudovala. Jak říkám, ohňostroj.

Jen ani nekáplo, když nepočítám pár směšných kapiček, které jsou dobré tak maximálně k ušpinění oken.

Trochu zklamaně jsem musela o hodinu později konstatovat, že na nebi jsou už zase vidět hvězdy. Bylo po bouřce. Zdá se, že máme zase na dva roky vystaráno...